úterý 18. listopadu 2014

Berlín šesti smysly

Mám pocit, že Německo je nejpodceňovanější zemí Evropy z turistického hlediska. Státy na jihu mají moře a skvělou kuchyni, skandinávské země jsou lákavé, protože je to tam hezké a všechno tam funguje. Na východ se jezdíme podívat, abysme se přesvědčili, jak jim to tam bez SSSR jde a možná i v malé nostalgii po starých časech. Na západě je Francie, kterou asi ani nemusím obhajovat. A když se podívám do našeho blízkého okolí - Slovensko skoro ani není zahraničí a hlavně je to jediná cizí země, jejíž řeči rozumíme bez učení, tedy aspoň někteří. Polsko má bývalé koncentrační tábory a Krakov. Rakousko blízké Alpy a  vyhlášené vídeňské adventní trhy. A co má Německo? Pivo, které máme samozřejmě lepší, knedlíky a klobásy, které si uděláme doma a lidi, kteří jsou studení, všechno musí mít přesně a podle pravidel. Jo, a ještě zavinili 2. světovou válku a v roce 1938 nám ukradli půlku republiky. Takže, je tady nějaký důvod proč tam vlastně jezdit?
Berlínská evangelická katedrála
Foto: P. Hirsch
O samotném Německu a putování v něm jsem už psala tady a teď se zaměřím na hlavní město. Berlín nikdy nebyl v mém seznamu top míst, které chci navštívit. Dokonce ani nebyl v seznamu míst, které chci navštívit poté, až uvidím všechna top místa. Berlín mě zkrátka nikdy nelákal. Až jsem na Svatojakubské cestě potkala Christiane, která v tomto městě žije od narození. Po jejím vyprávění jsem si řekla, že na tom Berlíně možná i něco bude. Tak jsem letos spojila příjemné s příjemným a vydala se ji navštívit a zároveň pobýt pár dnů s Petrem, který zrovna Berlínem procházel. A je pravda, že mě toto město okouzlilo a zapůsobilo na všechny moje smysly.
1.Nos
Tak ten mi pěkně mrzl... Ale převládající vůně Berlína je aroma indické kuchyně, které bylo cítit všude. Občas doplněno vůní kebabových rychloobslužoven a také grilovaných klobás, které byly prodávány ve stáncích na každém druhém rohu.
2. Jazyk
I když vůně je indická, chutí typickou pro toto město je currywurst s glühweinem. Currywurst je klobása nakrájená na kolečka, s kečupem a posypaná kořením kari, která chutná překvapivě dobře. Glühwein je pak svařené víno. Jen trochu pochybuju, že se ke klobáse podává i v létě. Berlín je kosmopolitní město a tak všude najdete restaurace různých světových kuchyní ovšem kromě té domácí, německé. Tak to aspoň zachraňují tyto klobásové stánky, abyste si mohli udělat čárku, že jste ochutnali tradiční místní pochutiny.
East side gallery - zbytek Zdi s malůvkami
Foto: P. Hirsch
3. Oči
Oči je třeba mít v Berlíně opravdu na šťopkách. Nejen kvůli tomu, že je opravdu na co se dívat. Památky a zajímavé budovy jsou tam na každém kroku. Ať už ty historické a krásně opravené, tak i tři moderní mrakodrapy nebo známá televizní věž, která na vás vykukuje, kdekoliv jste. Jen se při tom všem kroucení krkem a obdivování nesmíte zapomenout dívat se i před sebe. Protože pokud jsme z Česka zvyklí, že jakmile si stoupneme k přechodu, auta začnou brzdit, tak toto se vám v Berlíně opravdu nestane. Oni tam bohužel nejsou ani ty přechody. Teda je tam nějaký ohraničený pruh, který tak vypadá, ale zjevně jím není. Protože auta tam rozhodně nebrzdí, aby jste mohli v klidu přejít. Do toho ještě všudypřítomné cyklistické stezky vedoucí po chodnících. Takže při delším zakoukání se do okolí se vám může lehce stát, že se s nějakým kolem potkáte až nebezpečně blízko. Měli jsme to štěstí, že jsme v Berlíně pobývali zrovna při 25. výročí pádu Berlínské zdi. Její připomínkou byli rozestavěné bílé balónky na stojanech v místech, kde Zeď stála, které ve tmě svítily. A tak mým největším zážitkem bylo "bourání Zdi" 9. listopadu, kdy byly balónky spolu s přivázanými papírky se vzkazy jeden za druhým vypouštěny do nebe za doprovodu davového "aaach", "jeeee" a "oooooch".
4. Uši 
 Pokud nemáte rádi němčinu, tak rozhodně jeďte do Berlína. Tu tam totiž skoro neuslyšíte. Leda tak při hlášení v metru. Naopak si vaše uši hodně užijí angličtiny, španělštiny a částečně i polštiny.
5. Kůže
Kůže cítila hlavně zimu. Což není chybou tohoto města. Vyhřívané ulice bohužel nejsou v nabídce. Listopad je holt listopad. Když chcete ochutnat z Berlína co nejvíce, tak to prostě jinak nejde. A on za to opravdu stojí. Na druhou stranu se aspoň našel důvod proč zalézt do některé z všudypřítomných stylových kaváren.
6. smysl
Nebe nad Berlínem
Foto: P. Hirsch
Cestovní ruch hlavního města Německa hodně žije z Berlínské zdi. Dokonce si tam můžete koupit kamínek s certifikátem pravosti, který dokazuje, že opravdu pochází ze Zdi. Její připomínka, ještě zesílená výročím a oslavami, byla trochu mrazivá. Uvědomíte si, že svoboda, kterou považujeme za samozřejmost, zase tak samozřejmá není. Příběhy Zdi ukazují kolik lidí kvůli ní riskovalo život, o který při snaze o útěk často přišli. Stejná situace byla i u nás, ale asi málokdo se dostal k hranicím tak blízko, aby na vlastní oči viděl ostnaté dráty a uhrabané "mrtvé" zóny mezi ploty. Kdežto v Berlíně lidé žili ve stínu Zdi, která doslova rozdělila spoustu rodin i přátel. Po čase jim už vlastně ani nepřišlo divné, že tam je. Prostě to tak bylo. Ale buďme rádi, že už je to jen vzpomínkou. V současném Berlíně se svými širokými bulváry a kavárnami se stolky a židlemi na ulicích se cítíte volně a svobodně. A na trzích, které potkáte v každé čtvrti, si můžete vybrat z dvaceti druhů brambor, spousty sýrů, pomazánek i různě ochucených tvarohů nebo designových naušnic a přívěsků vyrobených ze starých příborů. Má sice 3,5 mil. obyvatel, ale nepoznáte to ani na hustotě lidí na ulicích (tedy pokud se zrovna nevypouští balónky na oslavu pádu Zdi) ani jsem nikde nezahlédla velké panelákové sídliště. Jo, a věděli jste, že v Berlíně taky jezdí dvoupatrové autobusy?

neděle 2. listopadu 2014

Camino Muxía a Fisterra

Na putování do Muxíe a Fisterry/Finisterry jsem si vybrala poslední 4 dny svého pobytu v Santiagu, po dvoutýdenním dešti se nebe vyjasnilo, sluníčko svítilo naplno a teplota stoupla na 29 stupňů...ideální putovací počasí, zvlášť ve Španělsku.
První den, první etapa v délce 21 km. Poslední procházka mou oblíbenou trasou okolo říčky Río Sarela, jedna zastávka na kafe, jeden velký a pár malých kopců a byla jsem v Negreiře.
Finisterra - konec světa
Druhý den začalo alberguové šramocení a šustění v rekordním čase o půl šesté a tak jsem i já vyrážela nezvykle brzo v sedm. Čekala mě etapa dlouhá 33,4 km, které jsem se dopředu děsila, protože jsem v životě takovou trasu neušla. Aspoň, co má paměť sahá. Ale bylo mi řečeno: "Ujdeš to a užiješ si to!". Tak jsem to, jako správná poslušná holka, ušla a užila si to. Druhá etapa je opravdu krásná, vede narozdíl od předchozí, která je celá po sluníčku, skoro pořád lesem, trošku nahoru a trošku dolů, s moc hezkými výhledy. Ne, že bych všechny ty kilometry ušla bez mrknutí oka, ale ujít se to dalo a dokonce i užít se to taky dalo. Jen když jsem přišla do albergue v Olveiroa, dala jsem si sprchu, lehla si do postele a jala se psát zápis dnešního dne do deníku. A jediné co jsem byla schopná napsat bylo: "Dnes je pátek 13. Ušla jsem 34 km. Asi nejvíc v životě." a pak už jsem měla jen sílu ležet a ležet...a ležet.
Třetí den už mě čekala Muxía a dalších 33 km. Když jsem se ráno vzbudila, albergue už byl vylidněný a všichni na cestě. Ale sotva jsem vyšla ze dveří, potkala jsem jednoho Holanďana s nezapamatovatelným jménem, který dle jeho slov "chytl ten camino virus" a tak si každý rok vezme dovolenou a jde vyzkoušet zase další trasu do Santiaga. Prvních osm kilometrů to šlo, protože jsme si povídali. Pak jsme si dali pořádnou snídani a tak mi vydržela energie na dalších pět kilometrů. Poté jsme se rozdělili, protože on mířil do Finisterry a tak jsem zůstala sama se svým bolavým kolenem a puchýři. Optimismus mě pomalu opouštěl, zato sebelítostivé chudáčkovství se mě drželo zuby nehty. Tak jsem vyměnila pohorky za sandály a boty hodila na batoh, čímž mi ztěžkl asi o pět kilo....minimálně to tak vypadalo. Následně bych mohla aspirovat na účast na mistrovství světa ve vyhazování kamínků ze sandálu za chůze. Protože než abych si pokaždé sundala batoh - sedla si - sundala botu - vyklepala ji - zjistila, že jsem si sedla skoro do mraveniště - vyskočila obutá/neobutá - poskakováním ze sebe setřásla mravence - obula si botu - oprášila batoh od mravenců - dala ho na záda a za pět kroků zjistila, že se do mé boty nastěhoval další kamínek, radši jsem pilovala techniku vyhazování nežádoucích předmětů ze sandálu za chůze.
Moře na obzoru
Až jsem se konečně doploužila až k moři. Pohled na moře mi vždycky dodá energii, ale tentokrát to nějak nefungovalo. A tak jsem zkusila další vzpružovač - čokoládu. Jak jsem tam tak seděla na batohu u silnice, koukala na moře a v ruce čokoládu, musel na mě být asi žalostný pohled. Tak jsem dožvýkala čokoládu, hodila na záda batoh a s utkvělou myšlenkou, že za dvě hodiny už si budu osprchovaná pochutnávat na nějaké skvělé večeři, jsem pokračovala dál. A přesně za dvě hodiny.....jsem na náměstí v Muxíi práskla batohem o zem a vzteky a bezmocí se rozbrečela. Byla jsem unavená, bylo mi vedro, měla jsem puchýře, bolely mě nohy, měla jsem žízeň, měla jsem hlad, chtělo se mi na záchod a už přes dvacet minut jsem hledala ten zatracený albergue, který tady sakra musí někde blízko být.
Západ slunce v Muxíi
A právě v takovýchto chvílích vždycky přicházejí andělé. Teda oni jsou to normální lidé, ale přijdou k vám, zeptají se, jestli můžou pomoct a za ruku vás dovedou k tomu vašemu albergu. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší rozhodnutí na caminu, je vypnout sprchu. Nevím, co ve Španělsku do té vody přidávají, ale já se po ní vždycky cítila, jak kdybych se znovu narodila. Znovuzrozená a se zalepenýma nohama jsem se vydala pro certifikát, že jsem opravdu přišla do Muxíe, když už mě to stálo tolik úsilí a za chvilku už jsem seděla nad tou nejskvělejší rybí polévkou a kopcem naprosto luxusních grilovaných ryb. Ono se při putování zdá všechno jídlo lepší než obvykle, ale toto bylo opravdu delikátní. Nakonec jsem se ještě zasnila u západu slunce a šla do postele.
A poslední den už mě čekal jen konec světa - Finisterra. Ale než jsem se tam dostala, musela jsem se prokousat 29 kilometry. Ze všeho nejdřív jsem doplnila zásoby čokolády a vydala se na cestu. Finisterra je moje snad nejoblíbenější místo na světě a já se neskutečně těšila, až tam dojdu. Jen toho na mě už prostě bylo moc. Nejkouzelnější okamžik cesty byl, když  ke mně při odpočinku u cesty přišel nějaký Korejec. Poté co si ověřil, že jsem v pohodě, se zeptal odkud jsem. Když se dozvěděl že z Česka, vyhrkl Smetana a začal mi notovat moji oblíbenou Vltavu. Čímž zaručeně vykouzlil můj úsměv. A tak když už jsem se usmívala, mohla jsem vyrazit i dál. Vyhrabala jsem svoji mp3 a pustila si nejen Vltavu, ale hlavně ty nejrychlejší a nejenergičtější písničky, aby mě trochu popohnaly v cestě. Došla jsem do jediného baru na půli cesty, dala si kafé, džus a magnum a pokračovala. Dva kilometry za barem došly písničky.
Odpočinek na půli cesty
Za dalších pět kilometrů došla čokoláda. Ale to už bylo cílové místo nadohled. A po další hodině chůze...bylo pořád nadohled. Děsně deprimující. Už jsem se radši ani nedívala na hodinky. Ani jsem neměla sílu nadávat a tělo se tak nějak samospádem posunovalo dopředu. Levá, pravá, levá, pravá...až jsem konečně došla do cíle. Shodila jsem batoh a "utíkala" do sprchy, ale živou vodu už asi vycabral někdo jiný. Po sprše jsem sice byla čistá, ale pořád stejně unavená. Tak jsem aspoň objevila jednu maličkou zapadlou restauraci v centru s asi 70-ti letou extrémně ukecanou šéfkuchařkou v domácí zástěře, kde jsem byla jediným hostem. Přesně ve stylu, čím zapadlejší hospůdka, tím to jídlo musí být lepší, protože jinak by se na takovém místě neudržela. A byla přede mnou největší výzva večera - to když mi uprostřed paelly trůnil celý krab. Sice uvařený samozřejmě, ale celý. Brrrr. Kromě toho že vypadal nechutně, tak jsem vůbec nevěděla, jak se taková věc jí. Druhou výzvu večera, a to cestu na asi 3 km vzdálený maják, kde je ten opravdový konec světa s nádherným západem slunce, jsem zavrhla hned na začátku, a odbelhala se do postele.
Naštěstí maják mi do druhého dne neuplaval, tak jsem ho v sandálech (konečně sandály a asfaltka!!!) šla pozdravit. Když tam tak sedíte a koukáte na širý oceán, připadáte si náhle tááákhle malincí, pokorní a zároveň v sobě cítíte naprostý klid. Úplně chápu všechny, kteří došli až sem a rozhodli se zůstat - rok, dva nebo i navždy. Ještě jsem se prošla po pláži, udělala rozlučkový ceremoniál botkám a vydala se na autobus zpět. 
Poslední odpočinek
A po cestě na autobus jsem potkala odhadem asi 65-ti letou paní.. Na můj dotaz, odkud dnes vyrazila, odpověděla, že z Olveiroy.
"Ale to je 34 kilometrů...!!!!".
"Jo,jo...".
"No, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne!!!"
"Hmmm, vyšla jsem v sedm."
"Ale to je 34 kilometrů...?!!!"
Tak asi tak je to s tím mým putováním. Jeden den si myslíte, že jste podali svůj životní výkon, a druhý den potkáte někoho, kdo je dvakrát starší, chodí téměř dvakrát rychleji a k tomu ještě nevypadá vůbec unaveně..