pátek 27. února 2015

Najdi svoji vůni a poznej svůj osud

Poslední dobou na mě odevšad vykukují seznamy, inspirace a nápady na to, jak najít své životní poslání, svůj jedinečný talent. Tak nevím, jestli se s tímto roztrhl jen můj pytel, nebo i ten váš. Každopádně jsem se rozhodla, že taky přidám svou troškou do mlýna.
Nejjednodušší, nejlogičtější a nejrozšířenější rada je najít činnost, která vás baví tak, že byste ji dělali i zadarmo. Když ji vykonáváte, nevnímáte čas, okolí, zajímá vás jen ta daná věc. Najednou zjistíte, že už pečete/píšete/šijete/kreslíte 5 hodin a vůbec nejste unavení. Nevím, jak u vás, ale můj případ toto rozhodně není. Jediná činnost, která všechny tyto atributy splňuje je u mě...spánek. Neznáte někoho, kdo si vydělává spánkem? Všechno ostatní, ať mě to sebevíce baví, by mě bohužel tak nenaplňovalo, kdybych to dělala 10 hodin každý každičký den. Už jako malá jsem u ničeho pořádně nevydržela - vystřídala jsem všechno od šachistického kroužku, přes kytaru až ke stolnímu tenisu a turisťáku. Dokonce jsem chvilku chodila i do kroužku kreslení, to když se moje učitelka výtvarky rozhodla, že mě naučí kreslit...no, nenaučila. 
A tak jsem si řekla, že na to svoje poslání půjdu z jiné strany...od nosu. Když nám něco nejde pod nos nebo nevoní, tak je to věc, která se nám nelíbí a kterou nechceme dělat. Často si jídlo před snědením pořádně očicháme. Tak si tak myslím, že by nám mělo vonět i to, co děláme.
U mnoha lidí, mě nevyjímaje, funguje vůně jako nejlepší připomínač. Všechny ostatní smysly jsou až za ní. Když ucítím nějakou vůni a vzpomenu si, odkud ji znám, vrátím se na to místo. Je to více než jen vzpomínka na dané místo, jsem prostě tam, v daném čase, prostoru, s pocity, které jsem v tu doba prožívala. Poslední dobou se velmi rozmáhá použití vůní jako velmi účinné marketingové triky.
Pamatujete si na lektvar lásky Amorův šíp v Harrym Potterovi? Elixír voní každému jinak, podle toho, co daného člověka přitahuje. Jednoduše prostě voní stejně jako jeho láska. Třeba Hermioně voněl jako čerstvě posečená tráva a nový pergamen.
V mém by byl určitě také závan čerstvě posečené trávy. Živit se jako sekačka trávy mě ale zrovna neláká. Taky jako správná žena narozená ve znamení býka miluju parfémy, ale většinou jen ty svoje. Některé mi naopak hodně nevoní. Práce v parfumerii to tedy určitě nebude. Moje láska jde určitě cítit vůní kávy a čerstvě vytištěné knihy a asi taky čokolády. A jaké poslání z toho vyplývá - pražička kávy, servírka v kavárně, tiskařka knih, prodavačka v knihkupectví, pekařka čokoládových pralinek nebo dortů... Vyberte nejpříznivější ingredience, protřepat, nemíchat a...mám tu svoje životní poslání - tak třeeeebaaaaaa kavárna v knihkupectví s prodejem čokoládových pralinek. Hmmmmmmmmmmmm...... :-)
A jak voní vaše láska?

pondělí 23. února 2015

Hana Andronikova - Zvuk slunečních hodin

Spisovatelka Hana Andronikova nebyla žena jako každá druhá. Když jí byla diagnostikována rakovina prsu, místo, aby co nejdříve započala klasickou léčbu, odjela k indiánům do peruánské pralesa a následně nevadské pouště, kde strávila celkem 4 měsíce. Píšu byla, protože rakovině i přes alternativní i klasické léčení, bohužel nakonec podlehla.
A stejně výjimečná je i její knížka Zvuk slunečních hodin. Už jen ten poetický název - jak asi zní sluneční hodiny? Tóny paprsky slunce a stínu?
Za tuto knihu - její prvotinu - získala v roce 2006 cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.
Tak začněme třeba od obálky. Na ní je nakreslená pravděpodobně indická žena, která má přes rameno i v ruce spoustu klecí se zavřenými ptáky.
Zdroj: www.kosmas.cz
A co následuje po prohlédnutí obálky. Většina z nás otevře knížku, přivoní k ní a začne namátkou číst.
Z knihy na vás zavane vůně indického jídla i pach osvětimských plynových komor, projdete se časovými událostmi od roku cca 1920 do současnosti a procestujete různé místa od baťovské výstavby Zlína, přes Indii, Osvětim až do Ameriky. A stejně rozmanité jsou i postavy, z nichž by každá klidně mohla mít svoji vlastní knihu. Ty nejhlavnější, kterým je věnována největší část knihy, jsou manželé Tomáš a Ráchel s jejich synem Danielem, dále poznáte Annu a amerického vojáka Petea. Všichni uvedení spolu nějakým způsobem propojení, což se dozvídáte v průběhu čtení. Každá postava píše sama za sebe, střídají se tedy styly jednotlivých vyprávění, místa i doba, kdy se jejich život odehrává. Zní to maličko zmateně, v některých recenzích jsem i četla, že někomu trvalo trochu dýl, než se v ději zorientoval, ale mně to vůbec nevadilo. Jedinou nevýhodou bylo, že některé postavy jsem si oblíbila více a jiné méně a tak jsem měla tendenci přeskakovat nebo aspoň rychleji číst Peteovo vyprávění, abych už se dozvěděla, jak to pokračuje s Tomem a Ráchel.
Ukázka z knihy: "Tom byl její sluneční orloj, řekla. Usmál jsem se. A Ráchel byla jeho slunce."
I přesto nebyl vztah Toma a Ráchel popsán jako červená knihovna. Anne byla obětí, přesto se cítila vinna. Co mají všechny postavy společné je to, že se prostě nevzdávají. A taky nejsou černobílé, ani ony, ani události, ani celý svět. Tuto knížku čtete a říkáte si: tý jo, tak to asi fakt bylo a občas vám běhá mráz po zádech.
P.S.: Jako studentku školy, která vymyslela program na odhalování plagiátů, a já tedy musím ve svých seminárkách ozdrojovat i kde jsem našla, že kulička je kulatá, mě velmi potěšil závěrečný rejstřík knih, z kterých bylo čerpáno.

čtvrtek 12. února 2015

Pohádka o Chronovi a Kairovi

Za devatero horami, devatero řekami a polovinou moře, no prostě ve Starověkém Řecku, žili byli dva bratři - Chronos a Kairos. Chronos byl hezky spořádaný, chodil pořád stejným tempem, bylo na něho spolehnutí. Kdežto Kairos byl jeho pravý opak, někdy lítal s větrem o závod, někdy se sotva vlekl a občas se stalo, že se prostě zastavil a ne a ne se pohnout. Zpočátku je lidé měli rádi oba stejně, je přece hezké někdy být přesný a organizovaný a občas zase vyjít z tempa, popoběhnout si nebo naopak zpomalit. Ale postupem času jim Kairos začal lézt na nervy, byl takový neorganizovaný, nebyl na něho spoleh, někdy byl rychlý, někdy pomalý, hlavně byl ale nepředvídatelný. Zato Chronos, u toho vždycky věděli, na čem jsou. 
"Hele, Kaire, vem si příklad z Chrona. Od toho přesně víme, co máme čekat. Kdežto ty si tady lítáš, pak se zase vlečeš a my pak vůbec nevíme, na čem jsme. Koukej to dát do pořádku.", říkali mu.
A Kairos se bránil: "Ale občas je přece hezké zpomalit nebo zrychlit, je to nuda, chodit pořád stejně."
"Kdepak, svět přece potřebuje řád, tak se koukej přizpůsobit.", oponovali mu na to lidé.
Tak se Kairos snažil, zkoušel chodit pořád stejně, ani ne rychle, ani ne pomalu. Zkoušel si počítat, co číslo to krok, ale stejně, vůbec se mu nedařilo. Navíc ho to hrozně otravovalo.
"Tak takhle tedy ne, Kairo. Když nedokážeš být takový, jaký máš být, tak tě nechceme", řekli mu jednou lidé. A obrátili se k Chronovi a postavili mu velký monument - hodiny. A na připomínku nosily miniatury tohoto monumentu s sebou.
Zdroj: http://humanits.com.br
Na Chrona bylo spolehnutí, ale lidem se začaly dít zvláštní věci. I když maso smažili pokaždé stejnou dobu, někdy bylo vysušené a někdy nedopečené. Když dali kynout těsto na chleba, občas za dvě hodiny uteklo z mísy a občas se sotva trošku nafouklo. I když každý den chodili spát přesně ve stejnou dobu, někdy usnuli hned a někdy další hodinu koukali do stropu a počítali ovečky. To tedy byla záhada.
Mezitím se Kairos na lidi naštval. Rozzlobil se i na Chrona. "Takový nudný patolízal a všichni ho mají radši než mě.", nadával v duchu. A přemýšlel, co by tak Chronovi a lidem udělal. Najednou si všiml, jak okolo zevluje Stres. Přiběhl k němu a povídá:
"Hele, Strese, ty jsi takový samotář, nechtěl bys kamaráda? Tady Chronos by potřeboval parťáka."
Stres nadšeně přikývl. Od té doby byl jako Chronův neviditelný stín.
A tím to všechno začalo - hodiny ukazovaly čtyři, lidé se chvilku zamysleli a když se podívali znovu, už bylo sedm. To Stres tajně posunoval ručičky na monumentu a zlomyslně se těšil ze zděšení lidí. Jejich pocity totiž byli pro Stres jako švýcarská čokoláda, po které pěkně tloustl. Zatímco lidé neměli čas se ani nasnídat, natož nasvačit. Jak byl tak Stres hezky zakulacený, sem tam ze sebe vydělil nějakou tu buňku a přilepil ji na nějakého člověka. Ten pak chudák chodil, nevěděl, co dělat, jen pořád kontroloval hodiny. Čím častěji se na ně díval, tím rychleji se ručičky posunovaly. A Stres tloustl a tloustl.
Když Kairos viděl, co všechno způsobil, uvědomil si, že to trochu přehnal a zastyděl se. Přemýšlel, jak by svou vinu odčinil. Protože byl Kairos chytrý, tak na to přišel celkem rychle. V noci se tajně vkradl do obydlí lidí a ukradl jim všechny hodinky. Nechal jen jeden velký Chronův monument na náměstí. 
Lidé se probudili a hned chtěli zkontrolovat, zda vstali ve správnou dobu. Jenže nebylo kde to zkontrolovat. A tak ti, co se cítili odpočatí, vstali. Jiní se obrátili na druhý bok a spali dál. Ze začátku to šlo ztuha, lidé pořád běhali na náměstí a kontrolovali, jestli všechno stíhají podle ručiček. Jenže asi po měsíci je to přestalo bavit. Když vařili maso, tak je propíchli, jestli už je hotové, chleba dělali, až jim vykynul tak akorát a spát chodili, když byli unavení. Pochopili, že přece jen něco na tom Kairovi bude. Ale také na Chronovi. Proto si radši ponechali i monument na náměstí - to aby stíhali autobus. A Stres? Ten se vrátil na svou původní váhu a našel si práci jako připomínač. Oni ho totiž někteří lidé potřebují, aby aspoň něco občas udělali.