Martinu přivedla na Camino Šárka, která jí navrhla,
aby šla s ní. Na samotnou pouť
jela s tím, že si potřebuje promyslet budoucnost partnerského vztahu, kdy
nevěděla, zda v něm má pokračovat nebo jej ukončit. „Cítila jsem, že potřebuju dovolenou a úplně vypnout, hlavně
z práce a asi i z toho vztahu.“ Martina očekávala fyzickou zátěž,
přírodu, výlet po Španělsku a čistou hlavu. Těšila se na svobodu v cestování „že budeme jako beatnici, kteří se toulají a
nic neřeší. Jen to, kde se nají, kde přespí, s kým se spřátelí“ a dále
na setkání s lidmi, společné jídlo nebo přírodu. Zároveň se však bála, jak celou cestu fyzicky zvládnou. Dále se
obávala vzájemného fyzického sladění s Šárkou.
Jako kritickou chvíli v průběhu pouti uvádí
zejména vzájemné sladění, kvůli kterému se několikrát i pohádaly a nějakou dobu
trvalo, než se vzájemně sladily. „Věřila
jsem našemu vztahu, že je silný a že to unese.“ Zároveň však také uvedla výhody
chůze s kamarádkou, kdy měla možnost v průběhu konzultovat své
zážitky, zjištění a uvědomění. „Že o sobě
spoustu věcí víme, známe se a tak jsme se mohly svěřovat s tím, na co
jsme přišly, co nás napadlo a tak to všechno probrat spolu.“ Jako nejkrásnější uvádí zejména setkání se
zajímavými a inspirativními lidmi a jejich příběhy s tím spojený
spirituální přesah.
„Každý má sice svoje
camino, ale jsou právě takové chvíle, kdy se camina více lidí protnou nejen
fyzicky, ale i spirituálně.“ Silné
momenty „zažívala s přírodou, lidmi i se sebou v samotě. Je to vlastně
hodně intimní.“ Měla možnost hodně přemýšlet a být sama se sebou „v kontaktu s tělem, myšlenkami“
a tím více poznat samu sebe a získat vnitřní sílu.
V cíli prožívala velké emoce, cítila vděk a
pokoru. „Když jsem vstoupila na to náměstí a spatřila katedrálu a slyšela jsem
hrát ty galicijské dudy tam na schodech před katedrálou. Cítila jsem obrovský vděk a pokoru.“ Zároveň
cítila sounáležitost s poutníky. Ve Finisteře a Muxíi si užívala přírodu.
Zároveň však litovala, že už je konec. „Ale zároveň mi bylo strašně líto, že to
končí, dlouho jsem necítila takovou lítost nad koncem cesty.“
Návrat do běžného života byl pro ni velkým šokem a
cítila potřebu co nejvíce pobývat v přírodě. „cejtila jsem, že každou volnou chvíli potřebuju být v přírodě a
trochu naředit tu civilizaci, tu Prahu. Aby to bylo no, aby to bylo jako
pozvolný“. Zároveň však měla radost se setkání s blízkými a ze sdílení
cesty a užívala si výdobytků civilizace – sprchy, možnost vzít si jiné
oblečení.
Ačkoliv po návratu z cesty měla pocit, že na
pouti vlastně nic nevyřešila, později si uvědomila proces změn. „Ale vlastně, jak jsem říkala, je to jako
terapie, takže ten proces prostě jede dál. A zjistila jsem, že vlastně po tý
cestě, po tom návratu, se ty změny v mým životě dějou a dějou se jako
myslím tím správným směrem.“ Zároveň cesta fungovala jako katalyzátor
ukončení vztahu, ke kterému by však dle jejího názoru došlo i bez absolvování
cesty „myslím si, že mi ta cesta
v tom pomohla jako…že bych o tom přemýšlela, kdybych neměla ten prostor
pro sebe…že bych o tom přemýšlela ještě teď.“ Taky si díky pouti uvědomila
své tělo a dobrý pocit pramenící z dobré fyzické kondice „že jsem si uvědomila i to fyzický, že to
pro mě je strašně důležitý jako bejt nějak jako fyzicky v kondici.“ V rámci této paralely s běžným
životem si uvědomila, že zajídá stres „teď
jsem si uvědomila, že to takhle nechci a že jo, že už se teď ani tak
nepřežírám.“
Díky přemýšlení na cestě došla i k většímu pochopení vztahů
v ženské rodinné linii „Víc jsem si
to ujasnila. Jak jsem nad tím přemýšlela, tak mi přijde, že tomu i víc
rozumím.“ Zároveň však uznává, že
cesta možná jen posílila proces, který se začal dít v rámci
psychoterapeutického výcviku „Ale u mě je
to složitější, protože jsem teďka v psychoterapeutickým výcviku, součástí
toho je, že chodím na svou vlastní terapii, takže to možná jen posílilo ten
proces, který se začal dít před cestou. „ Pomoc a chování lidí, které
potkávala na cestě ji inspirovalo i k větší pomoci cizím lidem“ Nebejt tak uzavřená jako víc třeba pomáhat
lidem jako nečekat až mě poprosí o pomoc, ale nabídnout“. Absolvování pouti
Martinu i utvrdilo v tom, jak chce žít svůj život „mě to znova utvrdilo v tom, že cestování je můj život. A že chci
prostě muže, který to má stejně. A svoje děti budu vychovávat v tom, jak
já jsem vychovaná.“ Cestování je pro ni forma učení. „cestování je druh učení, o světě, o sobě, že je to sebezkušenostní,
takže je to pro formování osobnosti důležitý.„ Díky stylu putování si
uvědomila i svobodu ve způsobu cestování „To
byl takovej punk. Na to už jsem stará. A teď jsem si uvědomila, že jako
nejsem. Že vlastně tohle prostě člověk může dělat celej život. Že je to velká
svoboda v tom cestování, prostě.“
O spirituálním rozsahu si Martina myslí, že důležitý je vnitřní nastavení člověka „myslím, že tyhle věci může člověk v sobě zažívat i když pracuje
na zahradě celej den, nebo prostě celej den jde, že ten čas věnuje sobě. Že
důležitý je to, jak to má člověk v sobě“. Na Caminu je však na
duchovní stránku kladen důraz „Že ta
cesta do Santiaga je jakoby…má ten genius loci takovej, že tam potkává ty
poutní místa, je to tam hodně akcentovaný, no.“
Žádné komentáře:
Okomentovat