Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 

Zdroj: www.wikipedie.org

Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.

...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.

Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.

"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.

To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.

Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."

Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

...je důležité najít své tempo

Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.