Petra Braunová - Klub radostí dnešního dne

To je tak, když si o půl hodiny spletete odjezd vlaku a na nádraží je prodejna levných knih. Tedy o půl hodiny dopředu naštěstí. A ty levné knihy mají na hlavním nádraží v Ostravě. Dostatek času si je pořádně projít a prozkoumat. No a protože jsem neměla do vlaku žádnou knížku, brousila jsem si na nějakou zuby. Výběr padl na Klub radostí, zaujala mě obálka, po namátkovém výběru stránek vypadala čtivě a byla dostatečné tlustá, aby mi vydržela aspoň na tu cestu. Nakonec byla mnohem více než jen knížka na ukrácení cesty vlakem. Jakmile jsem se začetla, už jsem se od ní nemohla odtrhnout a dokončila ji ještě ten stejný den krátce před půlnocí.

Nedávno jsem na facebooku viděla skupinu nebo stránku s názvem úsměv každý den nebo radosti každého dne. Pokud si tuto knížku přečtete, skoro vám garantuju, že už do žádné takové skupiny rozhodně přispívat nebudete.

O baťůžkách

Kdysi jsem v rámci seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" zhlédla jednu teorii o zavazadlech, která si všude taháme s sebou. Tady to bylo konkrétně o těch, které si s sebou nosíme na první rande. Ale já bych baťůžkovou teorii zobecnila na celý život nebo možná spíše na všechny vztahy. I když ony to často nejsou baťůžky, ale jsou to obrovské krosny, které si sami více či méně dobrovolně naplňujeme a plníme stále víc. A tyhle bágly s námi rostou a nosíme si je s sebou celým životem.

Už dávno si nemyslím, že existuje něco jako objektivní realita. Realita je vždycky jen subjektivní. Máme v hlavně spoustu filtrů a přes ty se díváme na svět okolo. Logicky tedy nemůžeme vidět to stejné. I když se dva lidé dívají na stejné obrázky, díky filtrům je vnímají jinak, všimnou si něčeho docela jiného. Už se vám to určitě stalo, když jste s někým jiným pozorovali stejnou situaci - všiml sis, že udělal/řekl to a to? - cože, toho jsem si teda vůbec nevšiml.

No a naše baťůžky jsou plné právě těchto různobarevných brýlí, přes které se díváme na svět. Když pomineme základní filtry typu poloprázdné a poloplné sklenice, jsou to naše minulé zkušenosti, které určují naše dívání na svět. A právě ty negativní zkušenosti, zranění nebo bolístky, obarvují náš odstín šedi nebo růžovosti, přes který se díváme.