čtvrtek 31. prosince 2020

Karin Lednická - Šikmý kostel


První díl trilogie románové kroniky ztraceného města, jak zní podtitul knihy, jsem s radostí rozbalila pod stromečkem, opět přečetla až moc rychle a už se nemůžu dočkat druhého dílu. Název Šikmý kostel odkazuje na kostel sv. Petra z Alkantary, který jako jediný zbyl ze ztraceného města Karwiná, ve které se děj odehrává. Celé původní město bylo obětováno těžbě černého uhlí a pouze tento kostel, kvůli těžbě nyní stojící téměř o třicet metrů níže než původně a nakloněn o sedm stupňů zůstal jako tichá připomínka tehdejší doby.

Děj této knihy se odehrává v letech 1894 - 1921 a na pozadí osudů obyčejných lidí Barbory, Julky, Ludwika a Barky a pár vedlejších postav ukazuje plynoucí dějiny a jejich hlavní události. Tedy většinou bohužel ne jen na pozadí, některé události ovlivní jejich životy velmi zásadně. Moc mě baví tyto typy knih, které kromě skvěle vystavěného příběhu hlavních hrdinů mají přidanou hodnotu i v popisu důležitých dějinných událostí. Tady se navíc nejedná jen o první světovou válku a vznik Československa, o kterých máme povědomí víceméně všichni, ale v knize jsou zmíněna i méně známá (aspoň pro mě) historická fakta jako dva roky trvající konflikt ohledně územního rozdělení regionu po vzniku Československa nebo velké důlní neštěstí v roce 1894. 

Pro mě má knížka ještě něco navíc taky díky regionu, ve kterém se odehrává. V Ostravě jsem studovala a tak mám pro tuto oblast opravdu slabost. Chvílemi jsem se usmívala nad použitím nářečí, které jsem občas slýchávala od svých spolužáků. Obecně se ale u knihy moc nezasmějete - tato doba a v tomto místě byla těžká téměř pro všechny, tím víc pro ty nejobyčejnější lidi. Ženy udřené z práce v domácnosti a na poli, muži z rubání uhlí, navíc všudypřítomná nejistota, zda se po sfárání ještě dostanou nahoru. Poměrně často se bohužel tato nejistota změnila ve zdrcující jistotu a ženy se spoustou dětí zůstávaly bez muže a živitele rodiny. U těchto knih si vždycky tím spíš uvědomím vděčnost nad tím, v jakém luxusu nyní žijeme.

Takže pokud jste doposud žili touto knihou nepovšimuti, rozhodně doporučuji k přečtení. Autorka při psaní čerpala z historických pramenů i ze stovek hodin rozhovorů s pamětníky a na knize je to opravdu znát. Celou historii zpracovala skvěle a velmi čtivě. Já jsem si celou knihu moc užila a opět mi na konci přišlo líto, že není delší. 

pondělí 20. dubna 2020

Okamžiky štěstí

Dříve než jsem stihla napsat a vydat tento příspěvek, tak Patrik Hartl napsal stejnojmennou knihu. Takže ne, toto není recenze této knížky. Ta možná teprve přijde, protože knížku už jsem přečetla.
Tenhle příspěvek je o těch "malých" mžicích duševního tetelení a nejen o nich. Máte je taky? U mě to většinou bývá  úplně z ničeho nic. Najednou přijde takový ten několikasekundový tetelivý pocit uvnitř. Takové to koncentrované štěstí. Muška jenom zlatá, která za chvilinku odlétne neznámo kam. Koutky úst se mi najednou samovolně roztáhnou, přijde výbuch energie a mám chuť bláznivě skákat po posteli a u toho jásat. Tak se aspoň rozhlédnu kolem, opatrně si povyskočím a trochu zavýsknu. Kecám, skáču a výskám. I když na posteli už radši ne, páč se bojím o její nosnost. Nevím, z čeho se tyto okamžiky berou, ještě se mi je nepodařilo je psychovědecky prozkoumat a vlastně ani pořádně zachytit, jen mi stačí, že jsou. Nejsou závislé na vnějších okolnostech....i když v pohodě a sluníčku a páteční cestě z práce se vyskytují tak nějak častěji. Ale pamatuji si, že před několika lety mě jeden okamžik štěstí zastihl čerstvě po rozchodu. Šla jsem z práce, nebyl ani pátek ani nesvítilo slunko. Měla jsem být smutná, ale najednou přišlo takové to šťastné tetelení. Bez jakýchkoliv objektivních příčin. Tak mě to vyvedlo z míry, že si doteď přesně pamatuju místo, kde mě přepadlo.

Další kategorií jsou takové ty vědomé chvilky uvědomělého štěstí. Kdy si prostě z ničeho nic uvědomím, že jsem šťastná. Třeba, když se ráno probudím a z jedné strany chrápe můj milý a na druhé straně andílkovsky spinká náš skřítek. A já si najednou uvědomím, že jsem vlastně šťastná. Teď  trochu kecám. Můj milý nechrápe a náš andílek se budí tak dvě až tři hodiny předtím než by mi bylo milo se vzbudit. Ale určitě víte co myslím. Tento pocit mě pravidelně přepadá v přírodě, při chůzi, při sportu, při odpolední kávě, sledování západu slunce, při tanci, stavění sněhuláka...prostě naprosto kdykoliv a kdekoliv. Takový ten uvědomující hřejivý pocit na srdci, který vyvolá úsměv na tváři a pocit vděčnosti.
Celá nakulmovaná já.

A třetí kategorií radostí nebo štěstí je pro mě těšení. Spousta lidí říká, raději se moc netěš, pak budeš zklamaná. Taky jsem se tím kdysi řídila...když mě nějaké těšení přepadlo, radši jsem ho zahnala. Jen pak jsem si uvědomila, že tím přicházím o týdny a měsíce krásných pocitů těšení jen kvůli riziku, abych pak nebylo několik hodin/dnů zklamaná. Na druhou stranu je to pravda, člověk většinou po velkém těšení zklamaný je. Protože realita se často nevyrovná té naší vysněné. Ale co z toho? Radši užívám týdny krásného pocitu těšení, i s tím, že pak zažiju zklamání...nebo třeba taky ne. Než abych přišla o tu dlouhou dobu těšení se jen kvůli pár dní užívání si. Za ten risk mi to stojí. Já vím, ono to není moc v souladu s moderní filozofií tady a teď, ale mě to prostě fakt baví. Připomíná mi to dětství a ohromné těšení na kolotoče nebo na narozeniny. Na kolotoče už nechodím, protože jsem srab, ale na dárky na narozeniny se pořád těším. To nejspíš to živé vnitřní dítě ve mně.