Chvála pomalosti

Před časem jsem vydala příspěvek o mojí lenosti. Pomalost je pro mě takový další level lenosti. Je to totiž přiznaná a úmyslná lenost. A já ji miluju. Zbožňuju dlouhé snídaně, ještě o kus víc, když mi je někdo připraví. Na moji odpolední chvilku s kávou se těším celé dopoledne. Ano, přiznávám, že pomalost je trendem poslední doby - slow living, slow food, slow fashion, slow traveling... Naprosto všechno se dá dělat zvolna. A já tomuto šnečímu lobbingu moc ráda podléhám. Moje nabíječky jsou plné pomalosti - spánek, dlouhé snídaně, čtení, psaní anebo zírání do blba. Už jsem možná stará nebo jsem konečně našla zalíbení ve své introverzi.

Eli Beneš - Nepatrná ztráta osamělosti

Já vůbec nechápu, proč o této knize a jejím autorovi není víc slyšet. Tak o ní něco napíšu já. Protože je skvělá! A má úžasně originální obálku! Já na ni přišla tak, že jsem četla rozhovor s autorem v časopise Vlasta. Ve Vlastě, chápete to? Časopis pro důchodkyně (sorry, mami). Spisovatel v rozhovoru uvedl, že v knize je více než sto odkazů na jiná literární díla. To mě dost navnadilo a říkala jsem si, že pokud mě nebude bavit, udělám si z ní aspoň takovou křížovku, kde je budu hledat. Long story short - nevyluštila jsem ani jeden odkaz. A to si myslím, že mám docela načteno, i když je pravda, že klasickou literaturu opravdu ne. Docela by se mi líbilo, kdyby autor ty odkazy a vysvětlení někde uvedl. Pro taková zvědavá literární trdla jako jsem já. Nicméně samotná kniha mě moc bavila. Byla až překvapivě čtivá.

Moje vášně

Konečně jsem se v mateřství ocitla v bodě, kdy už mám trošičku času a hlavně energie na sebe, svoje projekty a sny. Přiznávám, že toto je pro mě jedna z nejtěžších věcí na tom, být mámou. Pocit, že jsem ztratila samu sebe. Že jsem se ze spousty svých identit scvrkla na jednu jedinou, a to byla "matka". Na další pro mě důležité role jako třeba partnerka tam zbylo nějakých pět procent. Ale ostatní musely jít hezky do fronty čekat, až na ně někdy v budoucnu přijde řada. Snad. Přitom rodina a děti bylo jedním z mých snů. A jsem šťastná, že se mi splnil. Neměnila bych. Jen mě překvapila ta intenzita raného mateřství. V tomto mají muži (neboť to jsou většinou muži, kteří nejsou primární pečovatelé) výhodu, protože i když se jim život taky rozhodně změní, není to takto od základu. Aspoň do práce pořád chodí. 

V posledních měsících se můžu na tuto frontu mých rolí podívat a začít třídit. Chci ještě psát? Baví mě pořád tancovat? A vlastně jsem vděčná, že žiju v takovém luxusu a můžu si přemýšlet nad svými sny. A třeba se je i pokusit splnit. 

Foto by FotoPunka

Se sny úzce souvisí i vášně. Činnosti, které miluju dělat od dětství, jako zalézt si někam s knížkou a jen číst a další, které jsem objevila až v dospělosti, jako třeba tanec. Mám to štěstí, že mám vášní několik a tak nějak plynule mezi nimi přepínám. Někdy mě více baví to, jindy zase něco jiného. Dříve se takovým osobám říkalo, že nic nedělají pořádně, dnes už je pro to hezký termín multipotencionalita. 

Kdysi jsem žila v domnění, že když je něco mou vášní, musí mě to za každých okolností bavit a naplňovat. Nebylo tomu tak. A já si říkala, že když se mi nechce jít tancovat nebo mě zrovna nebaví teď psát, nejspíš to nebude to pravé. Někdo to tak třeba má, ale já to tak nemám. Věci, které mě baví, mě neskutečně nabíjí, ale taky mě stojí nějakou energii. Psychologie mě baví hodně moc, milovala jsem chodit na přednášky a číst studie. Ale učit se ke zkouškám všechna ta jména a koncepty mě fakt nebavilo. Z dlouhodobého hlediska je ta energie nakonec vždycky v plusu, ale někdy se k tomu prostě nedokopu. A tak nehledám "to své" podle toho, že mě za všech okolností baví, ale podle toho, jak zářím, když o tom mluvím. Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že když mluvím o tanci, úplně se rozsvítím. A já už teď to svoje světlo vnímám sama. Hlasitě mluvím, rozhazuju rukama a kdesi tam uvnitř v srdci tryská hřejivý pramen energie.