čtvrtek 23. května 2019

Jozef Karika - Trhlina

Tak jediné, co jsem o této knížce slovenského autora věděla, byl fakt, že je to čtivý napínavý thriller, u kterého se všichni hrozně báli. V recenzích byly věty typu "vůbec jsem to nemohla číst za tmy", "obvykle se nebojím, ale u tohohle mi běhal mráz po zádech" a "od té doby se bojím chodit do lesa". Protože já jsem strašpytel, který měl problém usnout beze strachu i po zhlédnutí Akt X a do lesa chci rozhodně chodit dál, usoudila jsem, že všechno zase číst nemusím. Jenže pak jsem jednou v knihovně nenašla nic, co by mě zaujalo a zrak mi padl na Trhlinu. Tak jsem si řekla, že vyzkouším a uvidím, případně ji odložím. Ke čtení jsem udělala všechna nezbytná opatření - četla jsem jen za světla a když byl se mnou někdo v místnosti. Nechtěla jsem to riskovat. A výsledek? Bála jsem se jen na začátku, ale to spíš kvůli tomu očekávání, než kvůli samotné knize. Tak pokud byste měli k nečtení stejné důvody jako já, směle se do toho pusťte.
Autor v knize uvádí, že se jedná o skutečný příběh, který mu povyprávěl přímo hlavní aktér knihy. Kniha je dokonce často ozdrojovaná v poznámkách pod čarou a články se dají skutečně dohledat. Tato skutečnost tedy přímo ponouká ke googlování, dohledávání a ověřování informací. Spousta čtenářů se dohaduje, jestli se jedná o skutečnost nebo mystifikaci a sám autor v knize píše, že kromě toho, co napsal v úvodu knihy, se již k tomu nehodlá vyjadřovat.

pátek 17. května 2019

Tvůrčí psaní - příběh první

Můj příběh začíná v ráno, kdy řeky byly ještě plné ryb, louky omamně voněly a život byl blíž než smrt. A končí večer, kdy už všechno bylo potaženo černým suknem. Byl to den, ve kterém jsem se z mladé radostí kypící ženy stala depresivní babičkou.
Bylo mi šestnáct let a zdálo se, že svět patří jen mně. Bylo to deset let od konce velké válce, jejíž hrůzy se ani nestihly pořádně otisknout do mé v té době dětské duše. Ten den jsme viděli okolo naší vesnice projíždět vozy s kočovnými cikány a jejich ženami s cinkajícími náušnicemi a barevnými šátky. Moje budoucnost se zdála jasně nalinkovaná. Měla vést stejnými cestami jako mých sester – vdát se za některého z místních mužů, porodit děti a starat se o hospodářství. Ale já tehdy toužila po dobrodružství. Tak jsem si z domu vzala pár vajíček a hroudu másla a vydala se k maringotkám.

čtvrtek 9. května 2019

Hana Marie Körnerová - Heřmánkové údolí

Tak jo, u téhle knížky bylo celkem jasné, že se mi bude líbit. Za prvé moje oblíbené téma - ženský osud, k tomu přidaná samota a zajímavé Sudety a chvála všude okolo. Jediná obava byla, aby to nebylo moc červenoknihovní. Nebylo. :-)
Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletá Anna přijíždí z Ruska do poválečného Československa. V Anniných představách se jedná o zemi zaslíbenou a její příbuzní, kteří se uvolili se o ni postarat, jsou pro ni pohádkově bohatí. Nicméně po příjezdu zjistí, že věci nejsou tak, jak si představovala. Její příbuzní se o ni nedokáží postarat a tak jí našli budoucího manžela. A tak se Anna ocitá v hostinci v Heřmákovém údolí, kde začíná její přerod v silnou, obětavou a sebevědomou ženu.

čtvrtek 28. února 2019

Martina Mia Svobodová - Indigové pohádky

Zdroj: www.indigovepohadky.cz
Někdy se tak stane, že k vám přijdou krásná překvapení v kouzelném čase. Jako ke mně Indigové pohádky. Balíček s knihou to stihl pár dní před Vánoci, takže to byl takový první předčasný dárek pod stromeček. Po rozbalení mi vyrazil dech. Obálka knihy je totiž bez nadsázky nádherná. Modrá se od barvy jasné oblohy až po barvy moře a v devíti kytičkách je devět ilustrací z devíti pohádek. K tomu ještě krásné minidárečky v podobě pexesa, omalovánek a záložky.
Upřímně se přiznám, že jsem to nevydržela a uvařila si čaj, zapálila si svíčku a zachumlala se do deky, abych se knihou pokochala i zevnitř. Takový pocit ve mně totiž vyvolala. Není to kniha, kterou si dáte do kabelky a budete hltat v MHD. Je to kniha, kterou si spolu s dětmi (nebo i bez dětí) vezmete do pelíšku a budete si ji vychutnávat pomalu jako nejlepší čokoládové pralinky. Já to tak dělala a proto mi trvalo skoro dva měsíce, než jsem ji přečetla celou.
V knize je celkem devět pohádek, které jsem doplněny krásnými originálními obrázky od devíti ilustrátorek, které tvoří různou technikou. I když doplněny...obrázky i text jsou do sebe tak hezky zakomponovány, že čtete text a spolu s ním si prohlížíte i obrázky. A pohádky jsou opravdu jiné. Ctí pohádkový zákon, že na konci všechno dobře dopadne. Ale nenajdete v nich princezny, prince ani draky.
Zdroj: www.indigovepohadky.cz
Najdete v nich ale moudrost a poučení. Třeba o tom, že každý jsme originální a tato jinakost má svůj účel, o tom, že je třeba dělat věci s láskou a jak nejlépe dovedeme nebo o tom, že když si něco přejeme, tak se nám to splní. Každá pohádka zabrnká na nějakou strunu a uvědomění ve vás samotných. U každého to bude jiná pohádka a samozřejmě jiná struna. U mně to byly dvě pohádky o stromech, které se mě dotkly nejvíce. A věřím, že za čas mi zabrnkají zase úplně jiné příběhy.
Původně jsem si říkala, že si knihu přečtu a uvidím, třeba ji i posunu dále, aby udělala radost i někomu jinému. Ale po tom, co přišla a co jsem ji přečetla, už vím, že rozhodně ne. Sobecky si ji nechám do pelíšku pro sebe a pro vlastní budoucí skřítky. Toto totiž není kniha, kterou po přečtení darujete dál, ale kniha, kterou si necháte, a při čtení vás ještě napadne x lidí, které byste mohli obdarovat. Samozřejmě ale dalším výtiskem. Takže pokud chcete dárek pro sebe nebo ostatní, můžete zde.

středa 20. února 2019

O obětech, žábách a trýznitelích

K tomuto příspěvku mě dovedlo jedno vztahové povzdechnutí ve facebookové skupině ve smyslu "nechápu, jak může být všechno krásné a úžasné a najednou se všechno otočí v ponižování/urážky/zesměšňování z jeho strany". A jaké dostala nebohá žena rady? Ani jednu typu: hele, holka, nechci ti do toho moc kecat, ale mám takový pocit, že ti chcípe kůň. A moudří indiáni tvrdí, že když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Tenhle by možná šel ještě oživit, ale to musí chtít hlavně on sám. Místo toho se tam sešla spousta duchovních "povzbuzení" ve smyslu: jeho chování ti zrcadlí tvůj vztah s otcem/tvůj vztah k sobě/musíš si to nebrat osobně/co takhle zkusit odpuštění a bezpodmínečnou lásku...?

Ohlasy a rady, které v konečném důsledku vedou až k obviňování oběti, která už je většinou sama o sobě dost rozložená. Protože ona je ta, která by si měla pořešit vztah sama k sobě. Samozřejmě, že ona je ta nespokojená a měla by tedy svou situaci řešit. Ale tyto rychlodohady přečtené z duchovních knih v konečném důsledku neřeší nic. Jako kdyby...až si ten vztah s otcem teda po několileté terapii nebo jiných prostředků pořeší, si milé zrcadlo zázračně uvědomí "tak super, už nemusím zrcadlit, pohoda, teď už se k ní budu chovat hezky". Většinou to spíše skončí tak, že daná žena si uvědomí, že tohle fakt ne, a dané zrcadlo musí chtě nechtě o dům dál. Jako kdyby...nám cizí člověk začal nadávat na ulici. Většina by si to ani osobně nebrala, ale dle mého názoru velmi malá menšina by za ním masochisticky chodila a nechala si pořád dokola nadávat. Navíc opravdu chceme blízký vztah, ve kterém si musíme stavět zeď, aby nám ten druhý neubližoval? Podle mě se nedá postavit jen jedna zeď a ve zbytku oblastí být "propustný". Prostě už s jednou zdí je ve vztahu bariéra, tak potom už ten vztah postrádá jeden velmi důležitý atribut, a to blízkost. A odpuštění a bezpomínečná láska...ano, ale proč jen z té jedné strany. Protože ve kterém asi alternativním vesmíru najdeme průsečík množiny posměšků/urážek/nadávek a množiny bezpodmínečné lásky? Věřím, že druhého můžeme brát takového jaký je, můžeme mu i hluboce odpustit, ale to přece neznamená, že si od něj necháme všechno líbit.

Další z oblíbených rad je, nikdo jiný tě šťastným neudělá. Ano, rozhodně souhlasím. Ostatní se klidně můžou přeskládat do kuličky, ale pokud já sama nechci být šťastná, tak s tím nic nenadělají. ALE... Jsem optimistka a myslím si, že duševně zdraví a zralí lidi chápou, že štěstí jim na stříbrném podnose nikdo nepřinese a že v životě nebudou neustále jen šťastní. Těmto lidem jen tak nějak stačí, aby jim jejich spokojenost někdo opakovaně nesabotoval. Jsme tvorové sociální a pro většinu z nás jsou v životě žádoucí funkční vztahy, hlavně ty nejbližší. Lidí, kteří nám ubližují, se většinou snažíme zbavit, ať už prostě tím, že se jim vyhýbáme nebo tím, že je konfrontujeme se svou nelibostí. Tak či onak, málokdo z nás by si rád a dobrovolně chodit pro svou denní porci nadávek a posměšků. U cizích lidí to jde většinou snadno, u přátel trochu hůře a nejhůře to jde u těch nejbližších.
 
Navíc mi často přijde, že tohle řeší jen ta napadaná osoba. Ta není spokojená a hledá příčiny. A pokud se bude zabývat těmito pseudoduchovními radami, není divu, že ji to potopí ještě níž, když se dozví, že to ukazuje na její nelásku k sobě (což znamená, že i kdyby partnera vyměnila, tak to bude určitě stejné, protože problém je stejně v ní) nebo na její neschopnost bezpomínečně milovat. Nakonec je to jen o tom, že usoudí, že problém je na její straně a nic jiného si vlastně nezaslouží.

Tímto nechci napsat, že tito lidé by své problémy neměli řešit a zavírat před nimi oči. Pokud pořád dokola potkáváme stejně nevyhovujícího partnera, je dobré se nad tím pořádně zamyslet. Ale někdy je to trochu jinak. Občas prostě jen potkáme lehce či méně lehce vyšinutého manipulátora a chvíli nám trvá než si toho všimnem. Týrané ženy se často přirovnávají k vařené žábě. Pokud se prý žába hodí do vařící vody, má tendenci co nejrychleji se dostat ven. Když ji ale dáte do studené a postupně ohříváte, tak nějak si toho nevšimne, až se nakonec uvaří. Podobné to bývá v těchto vztazích. Málokterý muž je hned při prvním rande začne urážet a zesměšňovat. To by se většina žen sebrala a odešla. Dříve nebo později se ale začnou vyskytovat "trochu divné věci, které nám úplně nesedí". Postupem času už jsou to věci, které nám zcela určitě nesedí. A tady začíná záležet na jednotlivé ženě a na její urputnosti držet se na růžovém obláčku iluzí a/nebo řešení problémů na své straně. Mnoho z nás dokáže být velmi urputných. Zejména při dostávání rad typu "problém je na tvojí straně". A s řešením jenom u jedné části dvojice je to jako s pádlováním pouze na jedné straně lodi. Velmi pravděpodobně se tím nedostaneme z rozbouřených vod do těch klidných.

Vím, že ženy v mém okolí rozhodně nejsou reprezentativním vzorkem, ale většina z nich včetně mě má zkušenost s partnerským vztahem s manipulátorem, ponižovatelem nebo zesměšňovačem. Často jim taky nějakou dobu trvalo, než se ho zbavili. Naštěstí v drtivé většině mají tu zkušenost pouze jednu. Dopadlo to dobře...jen ty šrámy často zůstávají. Čím horší jsou a čím déle je žena snáší, tím hlubší potom jsou.

P.S. Zcela si uvědomuji genderovou nevyváženost příspěvku, kdy oběti jsou ženy a uzurpátoři muži. Jsem si vědoma toho, že to tak není a rozhodně nechci, aby to vyznělo, že je to vždycky takto rozděleno. K jeho napsání mě však přivedl zmíněný komentář, který psala žena, taky mám více zkušeností ze strany žen a v tomto smyslu už jsem nadále pokračovala.