čtvrtek 12. prosince 2019

Štatl vs. Baťovo město

Asi před dvěma lety jsme se přestěhovala do okolí Zlína. Je pravda, že toto město mělo v mé mysli už od začátku výhodnou pozici, protože jsem už od dětství slýchávala, jak je to tam úžasné. I přesto jsem se svého Brna vzdávala jen velmi pozvolna a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přesídlila natrvalo. Tedy přesněji řečeno, než jsem si všimla, že jsem tu vlastně tak nějak pořád a už nemá smysl držet byt v Brně.
Brnoooo
 Ze začátku byl rozdíl celkem značný. Když se mě někdo zeptal, jak je ve Zlíně, tak jsem řekla, že "tam chcíp pes". Oproti Brnu, kde je v létě s jejími plnými zahrádkami a studenty s pivem na stojáka téměř přímořská atmosféra, je centrum Zlína vylidněné. Což mi přijde hrozná škoda. Situace je naprosto jiná v době konání filmového festivalu, kdy ulice doslova obživnou - na jednom rohu výuka tance na ulici, na druhém stánky a na třetím workshopy. A všude kolem lidé v barevných festivalových kloboucích s oranžovým aperolem spritz v ruce. Je pravda, že v létě se život - hlavně o víkendech - posouvá do parků. Je jich tady spousta a téměř všude jsou zátěžové trávníky. Takže je naprosto běžné, že trávníky jsou obleženy lidmi na dekách, kteří si jen tak užívají sluníčka, pikniku nebo nějaké pořádané akce.
Na začátku mě fakt bavilo to postupné vytváření mentální mapy. Mentální mapa je přesně tohle - potřebujete si koupit boty, v duchu si představíte město a jako malinké žárovičky se vám rozsvítí různé obchody a mozková GPS vám mezi nimi najde tu nejlepší cestu. Apropo, za vrchol své znalosti Brna jsem považovala znalost pasáží v centru a různých východů. Jak jeden kamarád prohlásil, je to jako ve filmu Správci osudu - otevřete jedny dveře a jste úplně někde jinde. 
Zlííín, Autor: M. Babušík
Oproti tomu ve Zlíně je jeden podchod s více východy a já prostě pořád nejsem schopna si zapamatovat, kam který východ vede. Tedy kromě cesty k mé oblíbené kavárně, samozřejmě. Takže jak se u mě postupně vytvářela mentální mapa? Obchody s botami a oblečením mě nechávaly chladnou. Zato jsem systematicky poznávala kavárny a třídila podle oblíbenosti.
Pak se tedy přidala samozřejmě knihovna, sauna, plavání a jóga. Takže moje mapa vypadala asi takhle...kavárna (ale tady nemají moc dobré kafe) - prázdné bílé místo - park - prázdné bílé místo - knihovna - prázdné bílé místo - pražírna kávy - veeeelké prázdné bílé místo - a kdesi daleko za ním sauna a za ní, v mé mysli až na úplném konci Zlína, poslední oblíbená kavárna. Postupně se prázdná místa doplňovala a já zjistila, že moje poslední oblíbená kavárna je asi deset minut pěšky od centra. V poslední době se moje mentální mapa díky kočárku posunula ještě o level výš, a to o bezbariérové cesty a znalost, kam který výtah jezdí.
Další kapitolou je cesta autem. No, řekněte sami, ve kterém městě se běžně vyskytují čtyřproudové jednosměrky? A rovnoběžné a kolmé ulice? Pro můj bídný orientační smysl maximální pohroma. To si tak jedu, jako největší frajerka samozřejmě bez GPS. Cíl je 20 m rovně, jenže rovně to nejde. Ok, zabočím doprava a potom doleva a doleva a budu tam...pohoda. Takže zatočím doprava - první zatáčka doleva - jednosměrka se zákazem vjezdu, druhá zatáčka doleva - slepá ulice, třetí zatáčka doleva - ufff, jde to. Tak teď jen další doleva. A další zrada - jsem na špatné straně řeky. Jedu, jedu, jedu...a než konečně najdu most jsem už úplně někde jinde. Potupně zapínám navigaci - "váš cíl je vzdálen 450 m". 
Rovnoběžný Zlín
Myslím, že o mém boji se zlínskými silnicemi dokonale vypovídá následující. Řídí můj milý a já bedlivě sleduju cestu a následuje můj dotaz "tohle je ta druhá nebo už ta třetí rovnoběžná hlavní cesta"? A odpověď: "jaká třetí? Tady jsou jen dvě hlavní cesty." Takže asi tak.
 Vrcholem toho všeho jsou baťovské čtvrtě. Já tyhle červené domečky miluju. Ale to bych spíše vyšla z Minotaurova bludiště než najít něco mezi těmi půldomky, čtvrtdomky a mezidomky. Takže zde bez navigace ani ránu. Jenže na baťovy domky je i navigace krátká. Prý mám odbočit doleva, kouknu doleva a tam metrový minichodníček mezi domky. Hlásí, že jsem v cíli u domu č. 1529. Vystoupím z auta a zrovna mám to obrovské štěstí, že je nejbližší domek označen číslem, číslo 1525. Super, takže o dva baráky dál...jdu dál...číslo 4253. Prosííím?
Ale musím říct, že situace se pomalu obrací. Onehdy jsem se přistihla, že řídím, zpívám dítěti písničku, aby nefňukalo a směr určuje automat v mé hlavě. Oproti tomu v Brně nejsem schopna na České přejít, protože už si nepamatuju, která šalina kam zabočuje a která jede rovně a když někam cestuju, musím si najít trasu na idosu.
Nedávno jsem měla schůzku a daná osoba mi volá, že místo setkání prostě není schopen najít. Tak mu podrobně vysvětluju cestu a když konečně dorazil, první věta zněla: "Ten Zlín, to je fakt hrozné město. Všude stejné červené domky, tady se nedá nic najít." Jojo, to znám.

Žádné komentáře:

Okomentovat