úterý 12. ledna 2021

Prokrastinujete? Pořiďte si dítě...

...a nejlépe k tomu ještě podnikejte. I když ani to není úplně nutné.
Vždycky jsem se považovala za totální prokrastinátorku. Můj vnitřní prokrastinář byl tak silný, že mi radši ani nedovolil dočíst do konce knihu Konec prokrastinace, aby se mi ho náhodou nepodařilo zbavit. Předmět Efektivní učení jsem sice dokončila úspěšně, ale do praxe jsem si nic neodnesla. Ale teď jsem zjistila, že prokrastinace byla prostě jen dostatek času. Prostě jsem věděla, že mám čas (téměř) kdykoliv věci dodělat, tak mě nic netlačilo. Koneckonců jsem vždycky všechno nakonec nějak stihla a odevzdala včas. Poprvé jsem si to uvědomila, když se mě kamarádka zeptala, jak se mám a já jí odpověděla, že hrozně nestíhám. Načež se zamyslela a zeptala se mě, jestli opravdu věci nestíhám dělat nebo mám jen ten pocit. A já musela chtěnechtě přiznat, že je to jen ten pocit. Ono je to vlastně celkem cool "nestíhat", člověk vypadá hrozně akčně a důležitě. Já teda bohužel nevypadala jako ten typ člověka, který naprosto v pohodě zvládá miliony věcí a k tomu ještě srší energií na všechny světové strany, ale spíš jako neurotický brouk Kvapník, který "nesnídá, nesvačí, ale stejně nic nestačí".
No a pak jsem se dostala do té zvláštní skupiny "matky na mateřské", kde je úplně jiný level nestíhání. Protože ty si ani nemůžou dojít celý den na záchod. 
A postupně to přišlo i ke mně. Tak nějak nenápadně, asi půl roku po porodu se ve mně něco aktivovalo. Takový malý urputný připomínač. Kde asi udělali lékaři ve zlínské porodnici chybu? Místo všude zmiňovaného mateřského instinktu, který zjevně rozdávají všude jinde (ne, opravdu jsem u dvouměsíčního miminka nepoznala z jakého důvodu pláče), mi do hlavy implementovali tuto novou postavičku. A probíhalo to přesně takhle...dítě usnulo a okamžitě se ozval můj milý připomínač - táákže "vyřídit tenhle email, odeslat toto, připomenout tohle, zavolat tomuhle, vyndat nádobí z myčky, dát prát pračku, potom by to chtělo ještě něco uvařit a šup šup ať to stihneš, páč nevíš minuty ani vteřiny, kdy se dítě probudí". A já hezky kmitala a psala emaily, telefonovala, vyřizovala, připomínala. Protože to přece musím všechno stihnout. Moje někdejší prokrastinace byla v nenávratnu. A pak najednou příliš brzy (to je prostě zákon - dítě se vždy vzbudí příliš brzy) se ozval signál z postýlky, že ratolest je vzhůru a žádá si moji pozornost. A zastihlo mě uprostřed běhu s pocitem, že jsem stejně nic nestihla a ani na ten záchod si sakra nedošla.
Až mě to jednoho krásného dne přestalo bavit a řekla jsem si, že je načase srovnat si priority. Páč v tom být dokonalou matkou, hospodyní, kuchařkou a podnikatelkou v jednom zjevně fatálně selhávám. A navíc to dítě spí fakt míň a míň. Takže jsem si s tím klukem připomínačským vážně promluvila, poslala ho na hoodně dlouhou dovolenou a zařekla se, že to budu dělat úplně jinak. Všechno, co mě ten náš skřítek nechá dělat, přijde na řadu, když je vzhůru a s ním. Takže vařím a uklízím zásadně, když je dítě vzhůru a snažím se ho co nejvíc do všeho zapojit. Dětské domácí práce u nás frčí od útlého věku. Naštěstí moc rád v kuchyni pomáhá (čti: zkouší vysypat co nejvíc surovin z linky zem, než si toho mamka všimne a odstraní to z jeho dosahu). A chvíle, kdy spí, jsou jen pro mě a dělám jen to, co chci. A fakt jsem to i zavedla - prostě jsem si jen udělala kafe, sedla si a čučela ven. Přiznám se, nejdřív to byl tuhý boj. Připomínač se z dovolené vrátil příliš brzy a šel nadšeně do práce. Takže jsem pila odpolední kávu s výčitkami v hlavě, že bych přece měla udělat tohle a tohle. Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí a já si tu klidně piju kafíčko, když mám v kuchyni takový bordel. Ale nakonec jsem jako správná líná matka vyhrála. Je pravda, že po nějaké době už jsem se přesvědčila, že chci i pracovat - jak už bylo výše zmíněno, člověk neví hodiny ani vteřiny - a když vidím, že mám klid, tak tu práci radši udělám než zase stresovat, že nestíhám. Psát žádosti o dotace a jednat s klienty jsem dítě bohužel ještě nenaučila a dělat cokoliv na počítači mě moc nenechá. Ale to taky přijde...