čtvrtek 23. května 2019

Jozef Karika - Trhlina

Tak jediné, co jsem o této knížce slovenského autora věděla, byl fakt, že je to čtivý napínavý thriller, u kterého se všichni hrozně báli. V recenzích byly věty typu "vůbec jsem to nemohla číst za tmy", "obvykle se nebojím, ale u tohohle mi běhal mráz po zádech" a "od té doby se bojím chodit do lesa". Protože já jsem strašpytel, který měl problém usnout beze strachu i po zhlédnutí Akt X a do lesa chci rozhodně chodit dál, usoudila jsem, že všechno zase číst nemusím. Jenže pak jsem jednou v knihovně nenašla nic, co by mě zaujalo a zrak mi padl na Trhlinu. Tak jsem si řekla, že vyzkouším a uvidím, případně ji odložím. Ke čtení jsem udělala všechna nezbytná opatření - četla jsem jen za světla a když byl se mnou někdo v místnosti. Nechtěla jsem to riskovat. A výsledek? Bála jsem se jen na začátku, ale to spíš kvůli tomu očekávání, než kvůli samotné knize. Tak pokud byste měli k nečtení stejné důvody jako já, směle se do toho pusťte.
Autor v knize uvádí, že se jedná o skutečný příběh, který mu povyprávěl přímo hlavní aktér knihy. Kniha je dokonce často ozdrojovaná v poznámkách pod čarou a články se dají skutečně dohledat. Tato skutečnost tedy přímo ponouká ke googlování, dohledávání a ověřování informací. Spousta čtenářů se dohaduje, jestli se jedná o skutečnost nebo mystifikaci a sám autor v knize píše, že kromě toho, co napsal v úvodu knihy, se již k tomu nehodlá vyjadřovat.

pátek 17. května 2019

Tvůrčí psaní - příběh první

Můj příběh začíná v ráno, kdy řeky byly ještě plné ryb, louky omamně voněly a život byl blíž než smrt. A končí večer, kdy už všechno bylo potaženo černým suknem. Byl to den, ve kterém jsem se z mladé radostí kypící ženy stala depresivní babičkou.
Bylo mi šestnáct let a zdálo se, že svět patří jen mně. Bylo to deset let od konce velké válce, jejíž hrůzy se ani nestihly pořádně otisknout do mé v té době dětské duše. Ten den jsme viděli okolo naší vesnice projíždět vozy s kočovnými cikány a jejich ženami s cinkajícími náušnicemi a barevnými šátky. Moje budoucnost se zdála jasně nalinkovaná. Měla vést stejnými cestami jako mých sester – vdát se za některého z místních mužů, porodit děti a starat se o hospodářství. Ale já tehdy toužila po dobrodružství. Tak jsem si z domu vzala pár vajíček a hroudu másla a vydala se k maringotkám.

pátek 10. května 2019

Cesta za svobodou

Cesta za svobodou
 aneb Uctění památky P. Josefa Toufara 
u příležitosti Dne na památku obětem komunistického režimu 
(26./27. června 2018) 
2 ženy, 1 pouť, 29 hodin, 113 km  

Autorka textu: Lenka Pučalíková 

Myšlenka pouti z Prahy do Číhošti vzešla po 17. listopadu 2017, kdy se skupinka poutníků vydala na větší či menší část stejné cesty, a někteří ji dokonce absolvovali celou. Inspirovány jejich příkladem, ale vycházeje z toho, že období kolem letního slunovratu bude pro pouť s ohledem na délku dne a krátkou noc vhodnější (což se ovšem ukázalo jako předpoklad, který jsme během samotné pouti musely zrevidovat), rozhodly jsme se s Evou pro den věnovaný památce obětí komunistického režimu. A symbolika tohoto dne přeměnila myšlenku ve skutečnost.

čtvrtek 9. května 2019

Hana Marie Körnerová - Heřmánkové údolí

Tak jo, u téhle knížky bylo celkem jasné, že se mi bude líbit. Za prvé moje oblíbené téma - ženský osud, k tomu přidaná samota a zajímavé Sudety a chvála všude okolo. Jediná obava byla, aby to nebylo moc červenoknihovní. Nebylo. :-)
Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletá Anna přijíždí z Ruska do poválečného Československa. V Anniných představách se jedná o zemi zaslíbenou a její příbuzní, kteří se uvolili se o ni postarat, jsou pro ni pohádkově bohatí. Nicméně po příjezdu zjistí, že věci nejsou tak, jak si představovala. Její příbuzní se o ni nedokáží postarat a tak jí našli budoucího manžela. A tak se Anna ocitá v hostinci v Heřmákovém údolí, kde začíná její přerod v silnou, obětavou a sebevědomou ženu.