pátek 5. srpna 2022

Co má společného putování a "mateřská"

Tento blog jsem začala původně psát jako putovací. Poslední dobou je u mě aktivní putování v útlumu, protože děti, ale o to víc ho mám v myšlenkách. Ne, že by mě camino volalo a já toužila znovu vyrazit, ale protože život "na mateřské" je tomu putovnímu v mnohém podobný.

Úplný základ je život mimo komfortní zónu. Abych objasnila těm, co neví. Komfortní zóna je takový ten "smrádek ale teploučko". Cítíme se tam v bezpečí, ale není žádné velké dobrodružství. Což nemusí být úplně špatné, protože nemusíme pořád zažívat nějaké vzrůšo. Je to prostě takový ten klídek, který už dobře známe a nic nám tam nehrozí. V obou případech, tedy při chůzi ani na mateřské, se v tomto stavu moc neohřeju. Pěší putování je daleko od oblasti pohodlí - únava, bolest, bloudění, hledání cesty, zima, teplo, déšť... S malými dětmi se zase stále pohybujem v mírné nebo větší deprivaci způsobené nenaplněním základních potřeb - nevyspání, nedostatek času na sebe, málo energie, nutnost být pořád ve střehu, nulový odpočinek atd. Mimochodem, s dětmi je i obyčejné nakupování obrovský výlet mimo komfortní zónu. Ale díky tomuto stavu člověk mnohem více ocení úplně normální obyčejné věci. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší na caminu je vypnout teplou sprchu. Což platí úplně i na mateřské. Teplá sprcha povýšila mezi hvězdné zážitky - konečně klid, čas jen pro sebe, teplá voda stékající po těle...ta vzácná chvilka, než se ozve "mami, mamíííííí". Nebo úplně obyčejné kafe. Pamatuju si, jak na caminu byla občerstvující zastávka zážitkem dne. Už od rána jsem se na ni těšila, někdy bylo místo naplánované, někdy mě zaujalo něco cestou. Taková lahoda, sundat si boty, dát si nohy nahoru a vychutnat si kofeinový doping a džus na sluníčku a s výhledem. Áááách. A teď, ve vzácných chvílích, kdy obě děti spí a já si můžu vychutnat poobědovou kávovou pauzu na terase...už když druhé dítě usíná a já cítím, že by to tentokrát mohlo vyjít, začne se ve mně zvedat taková ta tetelivá vlna euforie. A díky tomu, že jsou takovéto obyčejné chvíle velkou vzácností, souvisí s tím i obrovská vděčnost za naprosto obyčejné věci. 

Najdi 5 rozdílů

Dalším společným prvkem je nutnost improvizace a flexibilita. Na pouti jsem si sice rámcově plánovala, ale pak jsem se někde zdržela, byla moc unavená nebo naopak málo unavená, ubytovna, ve které jsem chtěla přespat, byla plná a já jsem musela vše přehodnotit. V současnosti jsem ale nucena dovést svoji flexibilitu k vrcholu. Prostě je lepší žádná očekávání nemít. Ještě mám v živé paměti můj zážitek v ZOO. Plán byl takový, že dítě usne v kočárku (protože v kočárku byla záruka, že usne), já si hezky sednu v kavárně, dám si něco sladkého a užiju si chvilku pro sebe. Nicméně skřítek to viděl jinak. V kočárku rozhodně neusnul, naopak řval jak tur. A já chodila, vozila, střídala různé povrchy, několikrát jsem ho vyndala a nakojila, přebalila a NIC. Furt křik. Vydržela jsem to takhle hodinu (z toho jde poznat, jak moc jsem se těšila), než jsem rezignovala a totálně naštvaná a zklamaná jela domů. A samozřejmě, jakmile jsem toho záškodníka položila do sedačky do auta, zmlkl a vmžiku usnul. U putování i s malými dětmi je plánování naprosto kontraproduktivní, akorát je člověk naštvaný, že mu plán nevychází. Naopak neplánování často přináší milá překvapení. 

Na pouti se vyplatí mít lehký batoh a tak jsem s sebou na caminu měla minimum oblečení - přesně dvě sady. Bylo to naprosto dostačující, naopak po návratu domů jsem měla klasický problém, co si obléct. A to ne kvůli tomu, že bych měla málo vhodného oblečení, ale naopak jsem ho mělo hodně a byl problém si vybrat. Po porodu se opakuje podobná situace. Množství použitelného oblečení se limitně snižuje. První odpadly věci, které mi (doufám, že jen dočasně) jsou těsné, na druhém místě oblečky, ve kterých se nedá kojit. Do finále se tak dostaly dva kojící topy. Takže problém s výběrem opět veškerý žádný, prostě jsem si vzala ten aktuálně čistější.

Další věc, která je bolestně společná je sebepoznání. Kvůli tomuto se lidé často na pěší pouť vydávají. Zpravidla to ale není hlavní důvod, proč si lidé pořizují děti. Ale je tady jeden zásadní rozdíl. Na pouti jsem měla takové to krásné pozitivní sebepoznání. Jak jsem skvělá, že to všechno zvládám, co přínosného jsem si uvědomila, jak je moje tělo úžasné, že ujde celou trasu a vůbec, že celý svět je prostě dokonalý...duha, růžové obláčky, jednorožci...no, znáte to. Oproti tomu teď... Dřív jsem si o sobě myslela, že jsem celkem kliďas... Coby dětná jsem ale došla k bolestnému zjištění, že jsem netrpělivý vzteklý křikloun. A jak to tak vidím okolo, rozhodně v tom nejsem sama. Takové to, děti jsou největší učitelé. Což jsem nikdy nechápala, dokud ty děti reálně nepřišly. Ony totiž mají takové zvláštní školení na to, jak vás co nejvíc vytočit - hezky vytáhnout na povrch všechna traumátka a kostlivce zamčené na deset západů. A stokrát něco umoří i matku. Ale pokud je člověk schopný trochu sebereflexe a sebeanalýzy, je to ten nejlepší seberozvojový kurz, navíc šitý přímo na míru. 

A poslední, co jsem si uvědomila, je pozitivní přístup druhých lidí. Při putování jsem si připadala jako chráněný živočišný druh. Všichni na mě byli milí, pomáhali mi, nabídli přenocování, pozvali na jídlo nebo pití. Vždycky jsem byla optimistka, co se týče laskavosti druhých, ale putování mě přesvědčilo o tom, že to není naivní představa, ale realita. Jen jsem měla tyto milé zážitky měla jen ze zahraničí, prostě proto, že jsem chodila převážně tam. Ale jakmile jsem začala jezdit s kočárkem, nahrnula se na mě záplava dobroty i tady doma. Lidi mi otevírají a drží dveře, pomáhají na schodech nebo dokonce vypnou sekačku, když kolem nich jedu, aby nevzbudily dítě. A to úplně sami od sebe bez požádání. 

Žádné komentáře:

Okomentovat