Závěr k Norsku

Zrovna sedím ve svém pokoji, za oknem osvícený Petrov a poúplňkový měsíc. Opět doma. Ve svém "normálním" životě. Je to 14 dní, co jsem se vrátila z Norska a tak je nejvyšší čas trochu zrekapitulovat a shrnout. Nechci tvrdit, že jsem za dva měsíce poznala, jaké je Norsko a Norové, takže to bude jen pár střípků mojí subjektivní reality. Ale když byl úvod, musí být i závěr, ne?

Norský trol na polárním kruhu.

Tak za prvé - soba ani losa jsem neviděla. Tedy ne živé. Zato vycpané několikrát. Elfy jsem taky nepotkala. Trolové se sice proměnili v kameny a mysleli, že si jich nevšimnu, ale já jsem je stejně vždycky odhalila. Koukaly jim totiž oči. Čeho jsem potkala opravdu hodně, byly ovce a krávy. I uprostřed toho nejhlubšího lesa bylo potřeba si dávat pozor na kravince a ovčí bobky. I na těch nejliduprázdnějších místech v horách, kde člověka nepotkáte, se pásla stáda ovcí. S krásně barevnými náhrdelníky a náušnicemi, aby bylo poznat komu patří. Ale jak je na těch několik-desítek-kilometrových pláních sháněly dohromady, je mi záhadou. Což bude nejspíše tím, že nejsem pasáčkem ovcí.Ovečky jsou roztomilé, ale taaak hloupoučké. Klidně se pasou, nechají vás dojít na tři metry, pak se strašně leknou a utečou o dva metry dál. Načež se zastaví a koukají, co teda bude. Kdybych byla vlk tak dvakrát skočím a už je po nich. A nebo jsou naopak moc chytré a dovedou si spočítat, že unavená poutnice s dvanáctikilovým batohem, je rozhodně pronásledovat nezačne. A i kdyby začala, tak bude jednoznačně pomalejší. Ale zase na druhou stranu, hladový poutník dokáže věci, které si ani ovečka nedokáže představit.

Taky jsem potkala pár lidí. A z nich drtivá většina byla příjemných, nápomocných a pohostinných. Čím více na sever, tím přátelštější lidé. Norové sice nejsou tak přirozeně srdeční jako třeba Španělé, což ale rozhodně neznamená, že se vám nesnaží pomoci. Většina z nich jsou jen trochu uzavření. Když žijete v zemi, kde nejbližší soused je cca 3 km daleko (a to v hustě obydlených oblastech), tak se ani nedivím. Paradoxně dvě jediné ne-přátelské osoby byly z poutnické ubytovny a poutnického centra, ti, kteří by měli nejvíce pomáhat. Ale to byli dva lidé z mnoha. Výjimky, které se najdou všude. Jinak nás na nádražích strážci spící překračovali, aby zkontrolovali další místnost, dělníci okolo nás spících pracovali a učitelé nám dokonce donesli kávu k snídani. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo odněkud vyhodil, tedy jen jednou, protože se dané místo na noc zamykalo.Vtipné bylo, že vám každý cizinec řekne...tohle by v Německu nefungovalo, tam by na vás zavolali policajty, v Anglii už by to bylo rozkradené... A v Česku? No, ani nemluvím. Jenže při putování v Německu minulý rok jsem potkala tolik úžasných a pohostinných lidí, nikdy na nás nikdo nezavolal policii, v Anglii jsem potkala dva úžasné důchodce, kteří nám s kamarádkou nabídli "práci" (v podstatě nás spíš chtěli nechat si něco vydělat a vyloženě hledali, s čím bychom jim mohly pomoct). V Česku s tímto moc zkušeností nemám, ale odmítám uvěřit, že jsme ostrůvek nepřátelských lidí uprostřed Evropy. A tak se pořád utvrzuju ve své možná trošku naivní teorii, že většina lidí je prostě dobrých.

Co mě na Norsku fascinovalo nejvíce byla víra v jednotlivce. To, že ubytování na chatě zaplatí a nic si s sebou neodnese, i když ho nikdo nehlídá. Nedělám si iluze, že zaplatil úplně každý člověk, ale většina zřejmě ano a tak systém může fungovat. To, že na silnici máte krátké střední čáry a dlouhé střední čáry. Ty dlouhé signalizují, že není bezpečné předjíždět, ale posouzení, jestli předjet nebo ne, nechají na vás. Což neznamená, že nemají pravidla a příkazy, určitě mají, ale pokud je to možné, ponechají rozhodnutí na každém člověku. A tato projevená důvěra podle mně posiluje vlastní zodpovědnost každého. 

Druhý obrázek je z norského dětského filmu Flåklypa Grand Prix.

Norskou specialitou jsou pomalované schránky a originální značky. Skoro to vypadá, jako kdyby si každý namaloval svoji schránku. Obrázky jsou různé - od trolů sedících při měsíčku přes lesní motivy až k buddhistickým mandalám. Mezi značkami vynikaly zejména "barn leker - pozor děti", které zřejmě vznikají svépomocí, protože byly téměř všude jiné. Poutnicky nejpřátelštější byla ta se šnekem a dítětem (ta se vyskytovala celkem často), ale jednoznačně nejroztomilejší byla s medvídkem Pú. 

Norština má spoustu z němčiny i angličtiny. Takže pokud oba jazyky aspoň základně ovládáte a nebudete si moc všímat divných norských písmen, tak s menší dávkou fantazie většinu nápisů jakžtakž rozluštíte. Což se ovšem nedá říct o mluvené norštině. Mimochodem v Norsku má každá vesnice svůj vlastní dialekt. Po téměř dvou měsících v Norsku, kdy už jsem byla schopna porozumět prvnímu odstavci psané pohádky, bylo mým vrcholem pochytit z mluvené norštiny slovo "takk" (děkuji). Naštěstí v této zemi mluví 99,9 % lidí anglicky. 

O genderové rovnosti v této skandinávské zemi jsem už psala. Víte, že i ženy dostávají povolávací dopis do armády? Nemůžu posoudit, nakolik to bylo tabu téma nebo to Norům prostě nepřijde, ale nikdy nikdo (opravdu nikdo) se nepodivil, že jsem se sama jako holka vydala do Trondheimu. Narozdíl od Španělska, kdy byla tato otázka pravidelně třetí v pořadí (po dotazu odkud jsem a kam jdu) spolu s patřičným upozorněním jak je to nebezpečné. 

Odstavcem sám pro sebe je norský nacionalismus. Téměř u každého domu a chaty stojí stožár s norskou vlajkou a obyvatelé svou zemi opravdu milují. V obchodech nenajdete potraviny z dovozu, samozřejmě kromě věcí, které se tam urodit z principu nemůžou, jako třeba exotické ovoce. Což není jen zásluhou jejich patriotismu, ale taky přísnými dovozními kvótami a vysokými cly. Norsko si prostě svoje chrání. Daní za to je samozřejmě omezený výběr. Jenže já osobně bych zrovna vyměnila pět regálů jogurtů za možnost nemuset jezdit pro českou broskev v sezóně do farmářského obchodu nebo na trh. Další zvláštností je schovávání "špatných" věcí. Cigarety v obchodech jsou schované ve skříni, někde si musíte vytisknout lístek a předložit ho na pokladně. Pivo se sice dá koupit v obchodě, ale jen v omezené době. Víno a tvrdý alkohol je možné pořídit jen ve státních monopolních prodejnách. Kýžený účinek to úplně nemá, protože každý koho potkáte vám poví, že Norové se fakt opíjí. Opravdu hodně. Cílem pití alkoholu není trochu se uvolnit nebo udělat si hezký večer, hlavním cílem je co nejrychleji a co nejvíce se opít. 

Jestli jsem se něco v Norsku naučila, tak fakt, že neexistuje špatné počasí. Bez dodatku o špatném oblečení. Pamatuju si, jak jsme se v Trondheimu krčili pod stříškou před lijákem a okolo probíhal jeden běžec za druhým. Totálně mokří, zablácení až po uši, ale špatné počasí zjevně není důvodem pro vynechání běhání. Ono se taky v Norsku může lehce stát, že budete vynechávat každý den. Při našem deštivém výletu do bažin bych nevěřila, že potkám nějakého blázna, který si taky vyšel na výlet. A ono jo, u jezera jsme potkali jednoho, který si v klidu a mrholení dával cigáro...jen tak si zašel na procházku do chaty. A druhá věc je, že Norové prostě voní. Za celou dobu jsem necítila parfém, ale deset metrů za každým Norem se line vůně pracího prášku a aviváže. V zemi, kde to vypadá, že nemít vyprané a voňavé oblečení je hrdelní zločin, je opravdu "radost" být týden nevysprchovanou poutnicí.

Ve zkratce - do Norska rozhodně není těžké se zamilovat a tak jsem tam rozhodně nebyla naposledy. Takže: Ha det, Norge.
P.S.: Jestli si chcete více přečíst o Norech a socializaci v této zemi a umíte anglicky rozhodně doporučuju stránky kanadského univerzitního učitele naplaveného do Norska. Prý pravdivé, ale rozhodně velmi vtipné. Zkoukněte jeho web.

Lofoty - země, kde slunce nevychází

Tentokrát jsem na konec přihodila i trochu praktických informací o Lofotech. Snad budou někomu k užitku.

Vybrat si Lofoty jako místo na dovolenou po pětitýdenním putování pěšky svědčí o mé hluboké neznalosti tohoto souostroví. V podstatě jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je nádherné. Což je bezesporu pravda.

Na Lofotech máte víceméně pár možností, jak trávit čas - když pominu plavbu lodí, kajakem nebo lezení po strmých skalních skalách - můžete buď obdivovat Lofoty zdola při projíždění autem nebo na kole, případně dát na záda batoh a vyjít na jeden z všudypřítomných kopců. Z mých chabých zkušeností vyplývá, že pokud chcete jít na výlet delší než 2 km, šplhání do strmých kopců se nevyhnete.

Naši lofotskou dovolenou jsme zahájili čtyřhodinovou plavbou trajektem z Bodø. Do Moskenes jsme dorazili o půl deváté ráno, obloha zamračená a vrcholky hor zahaleny do mraků. Hned po výstupu z lodi jsme potkali Američana, který bezradně postával a ptal se nás, co se tam jako chystáme dělat. Co tak můžete dělat o půl deváté ráno na jednom z nejkrásnějších míst světa? My měli v plánu vylézt na pár kopců, ale tato varianta nebyla úplně pro něj. Tak jsme ho aspoň dovedli k supermarketu. Opravdu by mě zajímalo, kde chudák skončil.

První, na webových stránkách velmi doporučovaná trasa vedla na chatu Munkebu, kde jsme plánovali přespat. Cesta něco přes dvě hodiny, přes jednu horu okolo 400 m, přes druhou okolo 500 m a tam už čeká chatička. Hezky jsme si to naplánovali, koupili si rybu a brambory na stylovou večeři, vajíčka a slaninu na snídani a zásoby jídla na dva dny. Takto obtěžkáni jsme započali výstup. My měli na Lofotech zrovna deštivé období a k pořádně strmým kopcům jsme dostali zdarma bonusy v podobě mokřad, bláta a mokrých kamenů. K tomu si přimyslete dvanáctikilový batoh na zádech, který vás při každém zakolísání stahuje dozadu. A do toho....pozor bude překvápko...začne zase pršet. Některé úseky jsem regulérně lezla po čtyřech a nahoře byly části tak prudké, že byly zajištěny řetězy. No, úplně dovolenková vycházka to nebyla. Ale byla nádherná. Při postupném stoupání se před námi odhalovaly další a další strmé zelené vrcholy a kaskády temně modrých jezer spojené vodopády. Člověk by ani nevěřil, že taková krása může existovat. Aneb, jak řekl Petr, tohle by žádný člověk nedokázal vyprojektovat. Ale hlavně nás čekal lákavý cíl - chatka, uvařená káva, výborná večeře a snídaně a spaní v teple a suchu v posteli. Po třech hodinách brutálního výstupu, zmoklí a zpocení, jsme pohlédli dolů před nás a konečně uviděli naši vysněnou rozkošnou chatku. U jezera, stíněnou ze všech stran strmými vrcholy hrající všemi odstíny zelené. Huráááááá, dokázali jsme to. Doklouzali jsme k ní a chata byla krásná i zevnitř. Dřevěný stůl, lavice s matracemi, malá kuchyňka, kamínka se dřevem... Měla jen takový jeden malinký nepatrný háček. Klíč, který jsme měli, k ní nepasoval. Neeeeeeee!!!!

V Norsku existuje turistická asociace DNT, která vystavěla a spravuje spoustu chatek rozptýlených po celém Norsku. Některé z nich jsou s obsluhou a jídlem, některé prázdné a zamčené, některé dokonce prázdné a odemčené. Když jste členem, můžete si na depozit půjčit univerzální klíč od všech zamčených chatek bez obsluhy. Tedy zjevně univerzální od téměř všech chatek. Zrovna k této, ač byla na webu DNT, klíč nepasoval.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ne, nerozbili jsme okénko a nevloupali se dovnitř. Jen jsme další půlhodinu hledali, jestli není u chaty ukrytý náhradní klíč. Nakonec se nás tam sešlo pět zoufalců se stejně špatným klíčem. Náhradní klíč jsme nenašli. Tak jsme si aspoň uvařili kávu, uklidnili nervy čokoládou a, než úplně zmrznem, se vydali na cestu zpátky. Moje kolena protestovala už při cestě tam a při zpáteční cestě se ohrazovala dost bolestivě. Jako třešinku na dortu jsem ještě uklouzla na blátě, spadla a narazila si kostrč tak, že jsem si dalších pět dní nemohla pořádně sednout. Jako útěchu jsme si aspoň dali ty vajíčka se slaninou na večeři. Zbytek jsme snědli ráno na snídani schovaní pod pláštěnkou. Tak nějak ve smyslu řekni Bohu své plány, ať se může zasmát.

Druhý den jsme se posunuli více na sever. Na Lofoty jsme měli vyhrazeny jen 3 dny a zpáteční trajekt jsme plánovali z jiného města. Už od rána opět pršelo a řidiči se zrovna nepředháněli v tom, aby vzali do auta dva zmoklé stopaře. Nakonec se nad námi slitovala skupina Italů, kteří zrovna přišli z výletu, a popovezli nás asi 15 km. Na další část cesty jsme si vzali autobus a cena více než180 NOK pro oba za cca 25 km nám vyrazila dech. Není divu, že je na Lofotech tolik stopařů. V Rambergu jsme si udělali romantickou procházku po nádherné pískové pláži jako v Karibiku. Když je hodně dobré léto, teplota moře prý dosahuje 10, někdy i 12 stupňů. My se ovšem procházeli ve stejné teplotě vzduchu, v dešti a větru, který byl tak silný, že kdybysme vyskočili, tak snad i popoletíme  - jen pro info, v předpovědi počasí bylo napsáno "jemný vánek". Pro plážové povaleče Lofoty asi moc nebudou. V přístřešku u místní školy jsme si konečně udělali rybu s bramborami a šli stopovat dále. Tentokrát už nám štěstí přálo a celkem rychle jsme se dostali do Svolværu, asi největšího místního města. A v jedenáct už jsme si rozdělávali spacáky u místní školy. Já trochu rozladěně, protože už jsem celkem dlouho neužívala výdobytky civilizace sprchu a pračku, navíc jsem si nebyla jista, jak moc je dovoleno nebo nedovoleno na takovém místě spát, takže jsem si připadala jako totální bezdomovec a jen čekala, kdy nám kdo přijde nadat a vyhodit nás.

Ráno nás vzbudil ruch učitelů, kteří okolo procházeli chystat školu na začátek školního roku. Ospale jsme se hrabali ze spacáků a najednou vidíme, jak k nám míří dvě učitelky. Přišli až k nám, zeptali se, jestli jsme spali dobře a každému nám vrazili do ruky kelímek s kávou. Když jsme vděčně poděkovali, jedna z nich nás pohladila po tváři se slovy: "když vy jste byli  tak roztomilí....". Úplně mě to dojalo. Probuzení jak od maminky. I kdyby bylo do té doby na Lofotech všechno špatně, tak tato jediná chvíle měla takovou sílu, že by ručičky vah posunula na úplně opačnou stranu.

Zašli jsme do turistického centra zjistit odjezdy trajektů a ujistit se, že chata Nøksætra, na kterou se chystáme jít, je opravdu zamčená s DNT klíčem. Byli jsme ujištěni, že ano. Takže jsme opět podnikli cestu do obchodu, nákup na večeři a uskutečnili druhý pokus o výstup na chatu. Cesta byla velmi podobná, jen vedla jen přes jeden cca 300 m vysoký vrchol, a pršelo o dost více. A ještě přes jezero po visutém mostě, nejspíš první v životě, který jsem přešla. Po cca 2 hodinách cesty a  zdolání kopce jsme totálně mokří ale šťastní dorazili do vytopené chaty s několika Francouzi. Postel, tedy spíše matrace na zemi, na nás ale zbyly. Nøksætra je chata otevřená asi 3 roky a opravdu krásná. Tak jsme si konečně mohli užít její útulnost a úchvatný výhled z okna, a kapky deště nechytat, ale jen poslouchat, jak krásně bubnují na střechu.

Další den ráno nás čekalo vstávání ve čtyři a sestup zpět do Svolværu na trajekt do Skutviku. Po několika dnech deště to byl první slunečný den a tak se před námi otevřely další rozměry Lofot - nejen výhled na nejbližší dvě hory, ale na jejich celou řadu se sněhovými čepicemi lemující moře, slunce a modrou oblohu.

P.S.: Oba dva výstupy, které popisuji, byly v průvodci popsány jako jednoduché. Asi jsem hrozný chcípák...

Praktické info k nízkonákladovému cestování na a přes Lofoty:

Webová stránka s turistickými informacemi o Lofotech http://www.lofoten.info/en

Z Trondheimu jsme do Bodø ve dvou dostopovali za cca 29 hodin, při troše štěstí se to dá zvládnout za den.  Sólo stopaři se tam nejspíše dostanou ještě rychleji. Hlavní spojnice na sever je silnice E6, na Bodø se z ní musí odbočit. Čím více na sever, tím auta viditelněji ubývají, chce to tedy trochu štěstí.

Do Bodø je ale možné se dostat i vlakem, je to konečná stanice norské železnice. Z Osla trvá cesta asi 10 hodin a koukat z okna je jako prohlížet si katalog cestovní kanceláře. Vyplatí se koupit lístky dopředu, cena může klesnout i na 350 NOK. Informace o vlacích najdete na https://www.nsb.no/en/frontpage

Cena trajektu z Bodø do Moskenes stála 187 NOK na osobu. Pluje cca 3,5 hodiny. Informace o trajektech na Lofoty najdete http://www.torghatten-nord.no/english/

Terminál v Bodø je otevřený non stop.

Ve Svolværu jsou dva terminály. Jeden v centru pro Hortigruteny - což jsou poměrně drahé (i pro Nory) výletní lodě, které plují z Bergenu až na Nordkapp a mají pravidelné zastávky v různých přístavech. Webová stránka je www.hurtigruten.com Trajekty zastavují v terminálu před městem, vlevo od silnice E10.

Trajekt z Svolværu do Skutviku stojí 99 NOK za osobu a cesta trvá asi 2,5 hodiny. Ve Svolværu není u terminálu žádná budova, kde by se dalo čekat.

Pokud se zpět chystáte opět stopovat, je dobré si odchytnout někoho již na trajektu do Skutviku. Ze Skutviku jezdí cca 5 aut za hodinu. Třikrát až pětkrát denně jezdí autobus, který vás většinou doveze až k E6.  Na jízdní řád se poptejte místních.

Stopování je na Lofotech poměrně rychlé a jednoduché (pokud zrovna neprší) a taky hodně oblíbené. Hlavní spojnicí je silnice E10. Naopak cesty autobusem jsou opravdu drahé. Z Leknes do Rambergu, což je asi 25 km jsme platili 184 NOK za oba. 
Pokud jste studenti, rozhodně to přiznejte. Ceny dopravy vychází o dost příznivěji.

Ceny ubytování jsme blíže nezkoumali. Nejlépe vychází stan, který můžete postavit téměř všude a zadarmo. V Norsku můžete kempovat všude mimo zemědělskou půdu a ve vzdálenosti min. 150 m od domu. V Rambergu v kempu u pláže stojí chata pro dva s koupelnou, kuchyňkou a obývákem 975 NOK. V chatě Nøksætra u Svolværu stojí přenocování pro členy DNT 150 NOK, pro nečleny dvojnásobek. Pro přístup ke spací části je třeba DNT klíč. Obývací místnost s kuchyňkou je otevřena pro všechny. Webové stránky norské turistické organizace jsou http://english.turistforeningen.no/

Úvod do Norska

Zrovna sedím na terase jednoho nádherného domu uprostřed norské divočiny u Osla. Sluníčko mi svítí do zad, popíjím bylinkový čaj a píšu tento příspěvek. Všude okolo jsou jen lesy, zpívají ptáci, občas okolo proběhne los a elf. Cítím se, jako kdybych na chvilku nakoukla do mého vysněného života. Kdybych to nebyla já, tak bych si snad i záviděla. Dobře možná bez těch losů a elfů. Upřednostňuju soby.

Když už jsme u těch losů, první den jsem si předsevzala, že chci vidět losa a soba. Netrvalo dlouho a už jsem i jednoho viděla - na značce "Pozor výskyt losů v dalších dvou kilometrech", které jsou tu na každém kroku. Když budete v Nosku procházet lesem a uslyšíte praskání větví, tak pokud to nejste vy, vsaďte si na losa. Vědom si své síly a neporazitelnosti si to pokojně šine lesem, při pochodu láme větve a je mu naprosto jedno, že ho všichni slyší. Já zatím viděla jeden obrys a jeden zadek. Celý los se mi ještě neukázal. Když už jsme u té norské zvířecí říše, už jsem si zjistila, že tu naštěstí nejsou medvědi. Je tady dost slimáků a mravenců. Nejotravnější jsou tady ale komáři. Jakmile si člověk sedne u vody v lese, začínají nálety. Vzhledem k tomu, že Norsko vypadá jako jeden velký les s ostrůvky jezer, je to vlastně všude. Po tomto jednom párminutovém sezení jsem si napočítala dvacet štípanců na noze od kolena  dolů. Vzhledem k tomu, že mé srdce a domov patří jižní Moravě, myslela jsem si, že jsem na komáry poměrně zvyklá. Ale naši jihomoravští pokojní komáři vůbec nemůžou těm norským konkurovat. Bio repelent, který jsem dostala od mamky na cestu místo makových buchet, jim naprosto vůbec nevadí. Nicméně po něm aspoň hezky voním hřebíčkem. Dopování se vitaminem B taky zatím žádný úbytek ataků komárů nepřineslo.

Co se týče Norska, základní informací je většinou to, že je krásné, ale strašně drahé. Obojí je pravda, kde v zahraničí taky není pro Čechy draho, že. Nejdražší jsou tu rozhodně služby - restaurace, hotely a jakákoliv doprava kromě vlastního auta. Když chodíte pěšky, spíte ve stanu, nakupujete v supermarketech a sami si vaříte, tak hlady neumřete. Ceny jsou tady v mnoha případech stejné nebo o trochu nižší než u nás. V Norsku ovšem v  norských korunách, u nás v korunách českých. Tím pádem je všechno cca třikrát dražší. Ovšem až na výjimky. Norové jsou první v pití kávy na světě a tak kafé je tu poměrně levné - cca 10 až 15 NOK. Existuje snad lepší země pro kávoholika jako jsem já? Moje kávová závislost tedy může zůstat bez starosti, že bych se jí chtěla zbavovat. Kiosky Narvesen, které tu najdete na každém rohu se velmi rychle staly mými oblíbenými zastávkami, protože mají akci kávu + jakýkoliv koláč za 25. Není to úplně nejlevnější ale taky ne likvidační. A tak věřte, že tu jednu kávu a sladké pečivo, které si za týden můžete dovolit si vychutnáte do poslední kapky  a drobečku a budete vnímat chutě, které jste doposavad v obyčejném koláči ani nehledali.

Další věc, kterou už o Norech pravděpodobně víte, je snaha o rovnoprávnost mezi pohlavími. Ženy jsou i součástí "hradní" stráže, která hlídá královskou rodinu. Otcové tu mají povinné 2,5 měsíce otcovské dovolené a není pro ně tudíž sebemenší problém kompletně se postarat o mimino, tedy kromě kojení, to nezvládají ani norští muži. Svou rodičovskou dovolenou nastupují po matce, ta má ovšem nárok pouze na 9 měsíců mateřské. Takže v necelém roce dítě pádí, tedy často je spíše nošeno, do školky nebo svěřeno jiným osobám. Předpokládám, že vývojovým psychologům se to moc nelíbí. Matně si pamatuju, že někdy okolo této doby se vytváří a upevňuje citová vazba dítěte k blízké osobě. A tato forma ho ovlivňuje v celém dalším životě. Nicméně Norsko jako země psychopatů opravdu nevypadá. Pokud požádáte kohokoliv u domu, jestli vám dá vodu, s úsměvem okamžitě vyhoví. Občas se i zeptá, kam jdete nebo s vámi chvilku pohovoří na téma Praha a cestování obecně. Když něco chcete, zeptáte se nebo si o něco řeknete, snaží se vám vyhovět. Ale nic víc, než o co si řeknete, většinou nečekejte. Tím ale nechci říct nic špatného. Norové jsou opravdu hodně ohleduplní, autem vás objíždí na dva metry daleko. A pokud mezi vámi a potenciálně předjíždějícím autem ty dva metry nejsou, tak klidně zastaví a počkají, až bude dostatek prostoru na předjetí. Dokonce, když si vedle vás, zpocených poutníků, sednou na lavičku, ani se na vás ošklivě nepodívají, že smrdíte, pouze si odsednou na úplný kraj. Nejspíš  je to přesně tak, jak nám řekl jeden Slovák, v jehož karavanu jsme couchsurfovali - Noři jsou prostě bohatí a zvyklí mít všechno, co potřebují a chtějí, a tudíž je v první chvíli ani nenapadne,  že vy byste to mohli mít jinak.

To, že v Norsku si na zamykání čehokoliv moc nehrají, se u nás většinou ví. Tedy minimálně do té doby než se EU a tudíž i jejich hranice otevřeli východní Evropě. Hned první Nor, kterého jsme potkali, nám vyprávěl, jak Poláci a Litevci s velkým autem objíždí norské domy a vykrádají je. Což se pochopitelně neposlouchalo úplně příjemně. A na poctivosti  je toho tady hodně založeno - zaplatíte kávu a jdete k automatu, který vám ji udělá a kdybyste  si udělali tři, nikdo si toho nevšimne. Jenže tohle už je náš způsob uvažování, ne jejich. Vždycky jsem si myslela, že tato kreativita v podvádění je vlastní chudým lidem, ale Norsko bylo do cca 60. let, než objevili ropu, jednou z nejdchudších zemí. Tak nevím, jsou to prostě Vikingové.

Tolik tedy k Norsku po asi 9 strávených dnech v něm, uvidíme, jak se změní názor po měsíci. A další příspěvky už budou spíše cestovatelsko putovací.