středa 16. srpna 2017

Prší krásně

Miluju déšť. Úplně nejvíc takový ten letní, kdy během minuty promoknete na kost a vůbec vám to nevadí, protože za prvé není toho mokrého oblečení tolik, za druhé vám ani vašim kostem není zima, protože je stejně pořád teplo a za třetí se většinou rychle dostanete domů, kde se můžete usušit. Takže jsem kdysi zcela úmyslně chodila v dešti, zatímco všichni ostatní se tísnili v autobusové zastávce a vchodech do domů. Jako totální blázen samozřejmě. Jasně, nelezla jsem pod okap, když mě čekala pracovní schůzka nebo jsem předtím strávila dvě hodiny u zrcadla zkrášlováním sebe samé, ani jsem si nelebedila dvě hodiny v kaluži na letním kině. Ale na takovém řízeném letním totálním zmoknutí je něco rebelského.  

pondělí 7. srpna 2017

Lucy Diamond - Kavárna na pláži

Teploty stoupají a přichází čas nenáročného letního čtiva. Tahle knížka byla přesně to, co jsem od ní čekala. Čtivá, jednoduchá, milá. Myslím, že v originále bych si ji užila více, ale ani v češtině nebyla k zahození. A kdo by nechtěl mít kavárnu na pláži? I když ne zrovna v Karibiku, ale jen v Británii. 

pátek 28. července 2017

Radka Třeštíková - Osm

Hmmm...jak se s touto recenzí poprat? Nechci knížku úplně strhat, protože mě fakt bavila, ale...
U Radky Třeštíkové jsem byla doslova uhranuta její knihou To prší moře a Bábovky mě taky nadchly, i když byly úplně jiné. Ale poslední kniha Osm pro mě za těmito dvěma předchozími jen pomalu pokulhává. Zároveň vím, že očekávání bylo obrovské. Knížku jsem si koupila na dovolenou a měla co dělat, abych ji neotevřela ještě před odjezdem. Těšila jsem se na ni jako na Ježíška. Takže jsem ji otevřela hned ve vlaku na letiště a čekala, že se mnou minimálně do přistání nebude řeč. Jenže ona byla. Ne, že by kniha nebyla čtivá, to určitě je. Mám styl psaní této autorky moc ráda. Jen mně tentokrát nepotkalo takové to nadšení a úplné pohlcení, kdy prostě žijete příběh hrdinů. Kdyby knihu napsal někdo jiný, věřím, že by recenze byla jásavější. Jenže Radka mě namlsala skvělými čokoládovými pralinkami a najednou mi předkládá mléčnou Milku. Ne že bych měla něco proti ní. Lepší než čokoláda bez stopy čokolády. Ale když někdo umí skvělé pralinky, proč mi servíruje obyčejnou čokoládu?

sobota 17. června 2017

Jak jsem se učila lyžovat

     Naučit lyžovat jsem se chtěla už od malička. Vlastně ani nepamatuju odkdy přesně, ale vždycky mi to přišlo super. Frajerské sjíždění kopců na prkýnkách, vítr ve vlasech a tak dál. Jen se mi pořád nějak nedařilo. V sedmé třídě na lyžáku nebyl sníh, v druháku na střední jsem na horách nebyla a na vysoké jsem se radši učila řídit loď než lyže.
     Takže učení na lyžích se odkládalo dál a dál. Potom mi někdo řekl, že snowboard je mnohem jednodušší než lyže. Nezávisle na sobě více lidí, takže se určitě nedomluvili. Pokud vám někdo bude tohle tvrdit, tak mu rozhodně nevěřte. Naučit se jezdit na snowboardu je sakra těžší. Učila jsem se na snowboardu dvakrát. Jednou jen takový sjezd po hraně prkna a podruhé už jsem zkoušela i otočky. Nejvtipnější na tom bylo, že jsem na začátku optimisticky vyjela lanovkou až nahoru. Poté, co jsem po hodně pádech zjistila, že dolů to prostě na snowboardu nepůjde, jsem ho musela odepnout a sejít k nejbližší stanici lanovky hezky po svých. Po této zkušenosti jsem se radši už držela dětského svahu. Trpělivě jsem zkoušela otočky, ač dosažení cíle zvládnutí obloučků mezi mikimausem a kačerem donaldem bylo naprosto v nedohlednu a pády bolely čím dál více. Co jiného jsem taky mohla dělat?

pondělí 22. května 2017

Evžen Boček - Deník kastelána

Už dlouho si brousím zuby na Aristokratky (myšleno knihy Poslední aristokratka, Aristokratka ve varu a Aristokratka na koni) od stejného spisovatele. Jenže ty jsou v knihovně rezervované snad na dva roky dopředu. A v tomto případě se mi nějak nechtělo jít do rizika a knížku(y) si koupit.
Nedávno jsem objevila tuto knihu od autora a řekla jsem si, že aspoň vyzkouším, jestli mi jeho styl psaní vůbec sedne. Deník je autorovou prvotinou a vyšla ještě před Aristokratkami. I když Deník kastelána je od nich naprosto odlišný. Není to vůbec vtipná komedie spíše tak trochu (pro někoho více) strašidelný příběh o člověku, který se stal kastelánem a jeho prožívání prvních měsíců na zámku. Kniha je psána deníkovou formou a v podstatě je přesně tím, jak se jmenuje.
Evžen Boček je kastelánem na zámku v Miloticích, takže do toho má co mluvit. Otázka je nakolik moc čerpal při psaní knihy ze svých reálných zkušeností. Tohle ale možná radši ani nechci vědět.

úterý 16. května 2017

Lenost budiž pochválena

Když jsem hledala psychologické výzkumy na téma lenosti, abych tak nějak i vědecky podpořila své osobní poznatky, bylo hodně těžké najít o ní něco pozitivního. Po delším hledání a různých kombinacích jsem se dozvěděla něco o tom, k čemu může být lenora užitečná, ale nic moc. Protože lenost není dobrá stránka. Z hlediska historie ani současnosti. Určitě už v bibli bylo něco o hříšných lenivcích, z morálního hlediska je to také odsouzeníhodná vlastnost a podle charakteristik moderního osobního rozvoje a dosahování cílů je to rozhodně něco, s čím by měl člověk velmi tvrdě bojovat. I při mém vyhledávání - nacházela jsem stránky o motivaci, o tom, jak bojovat s leností, prokrastinací a vůbec vším, co nám brání v tom být úspěšný.
Takže po krátkém úvodu - jsem líná. Asi tak nějak odjakživa. Nikdy jsem nebyla ten typ, který vstane v šest ráno, jde si zaběhat, potom se protáhne, nachystá si snídani, jde do práce, ve které efektivně a pilně pracuje, po práci na hodinu spinningu, přijde domů, uklidí, uvaří večeři, postará se o děti a o půlnoci jde s úsměvem na tváři a dobrým pocitem, kolik toho stihl, spát. Teda zatím jsem se neměla starat o jaké děti, ale víte, jak to myslím. Vždycky jsem obdivovala ty aktivní dokonalé ženy, které zvládnou všechno výše uvedené a ještě spoustu věcí navíc, a toužila být jako ony.

úterý 25. dubna 2017

Timothée de Fombelle - Tobiáš Lolness

Další dětská knížka, která vlastně není (jen) pro děti. Ti Francouzi to fakt umí. I když oproti Malému princi, kterého podle mého mínění děti nepochopí vůbec, tuto knížku pochopí i děti, pro které je primárně určena.
Ta moje byla souborné vydání, která zahrnovala oba dva díly - Život ve větvích i Elíšiny oči - a jako bonus nádherné ilustrace. Na přenášení to není moc praktické, ale pořád lehčí než Harry Potter. Ale o nic méně napínavé. Opravdu jsem byla při čtení ráda, že mám rovnou komplet a nemusela jsem tedy čekat na druhý díl.

středa 5. dubna 2017

Tutto Ben(e)átky

Benátky jsem poprvé potkala v létě roku 1999 těsně po maturitě. A rozhodně to nebyla láska na první pohled, vlastně to nebyla vůbec žádná láska. Jediné, co si pamatuju z tohoto odpoledního benátského rychlokurzu je smrad rybiny, vedro a všudypřítomné pověšené prádlo.
Ale některým městům se vyplatí dát druhou šanci a Benátky v období karnevalu mezi ně rozhodně patří. Můj druhý dojem byl naprosto odlišný, snad jen to prádlo bylo pořád stejné. O něco z toho druhého dojmu bych se chtěla podělit aneb co od Benátek rozhodně neočekávejte:

středa 8. února 2017

Petra Braunová - Klub radostí dnešního dne

To je tak, když si o půl hodiny spletete odjezd vlaku a na nádraží je prodejna levných knih. Tedy o půl hodiny dopředu naštěstí. A ty levné knihy mají na hlavním nádraží v Ostravě. Dostatek času si je pořádně projít a prozkoumat. No a protože jsem neměla do vlaku žádnou knížku, brousila jsem si na nějakou zuby. Výběr padl na Klub radostí, zaujala mě obálka, po namátkovém výběru stránek vypadala čtivě a byla dostatečné tlustá, aby mi vydržela aspoň na tu cestu. Nakonec byla mnohem více než jen knížka na ukrácení cesty vlakem. Jakmile jsem se začetla, už jsem se od ní nemohla odtrhnout a dokončila ji ještě ten stejný den krátce před půlnocí.
Nedávno jsem na facebooku viděla skupinu nebo stránku s názvem úsměv každý den nebo radosti každého dne. Pokud si tuto knížku přečtete, skoro vám garantuju, že už do žádné takové skupiny rozhodně přispívat nebudete.

pátek 3. února 2017

O baťůžkách

Kdysi jsem v rámci seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" zhlédla jednu teorii o zavazadlech, která si všude taháme s sebou. Tady to bylo konkrétně o těch, které si s sebou nosíme na první rande. Ale já bych baťůžkovou teorii zobecnila na celý život nebo možná spíše na všechny vztahy. I když ony to často nejsou baťůžky, ale jsou to obrovské krosny, které si sami více či méně dobrovolně naplňujeme a plníme stále víc. A tyhle bágly s námi rostou a nosíme si je s sebou celým životem.
Už dávno si nemyslím, že existuje něco jako objektivní realita. Realita je vždycky jen subjektivní. Máme v hlavně spoustu filtrů a přes ty se díváme na svět okolo. Logicky tedy nemůžeme vidět to stejné. I když se dva lidé dívají na stejné obrázky, díky filtrům je vnímají jinak, všimnou si něčeho docela jiného. Už se vám to určitě stalo, když jste s někým jiným pozorovali stejnou situaci - všiml sis, že udělal/řekl to a to? - cože, toho jsem si teda vůbec nevšiml.
No a naše baťůžky jsou plné právě těchto různobarevných brýlí, přes které se díváme na svět. Když pomineme základní filtry typu poloprázdné a poloplné sklenice, jsou to naše minulé zkušenosti, které určují naše dívání na svět. A právě ty negativní zkušenosti, zranění nebo bolístky, obarvují náš odstín šedi nebo růžovosti, přes který se díváme.

čtvrtek 29. prosince 2016

Moje camino - část 2

Pokračování první části.
Čím krásnější pro mě byla samotná cesta, tím horší byl návrat zpět. Pro sebe jsem si to pracovně nazvala syndrom navrativšího se poutníka a napsala k tomu příspěvek,  který se stal tím nejčtenějším v historii celého blogu. A poté ještě jeden, který ukazoval, jak z toho ven. No jo, jenže jak z toho ven jsem si uvědomila až mnohem později. Tenkrát po návratu jsem byla plně v tom. Tak nějak jsem nechtěla jsem žít svůj život, chtěla jsem se vrátit na pouť, kde mi bylo tak hezky.
Už při chůzi ve Španělsku jsem si uvědomila, že tak úplně nežiju ten život, který vlastně chci. Jak moc mě svazuje chodit každý den do práce a dělat práci, která mě vlastně tak úplně nebaví. Že to takhle nechci. Tady a teď. Že chci cestovat, chci takové pocity, jaké jsem měla na pouti, prožívat pořád. Vůbec se nedivím, že poutníci si pravidelně vytváří poutnickou závislost, která je nutí se na cestu vracet.

úterý 20. prosince 2016

Moje camino - část 1

Všechny příběhy z bakalářky již byly zveřejněny a teď už zbývám jen já. Sama se sebou jsem rozhovor nedělala, přesto mě k tomuto tématu inspirovaly mé vlastní zážitky z putování.
Zrovna před několika dny se mě jedna známá ptala, co mi cesta do Santiaga přinesla a pro mě bylo hodně složité popsat slovy. Vzpomínky už jsou trochu vybledlejší a můj deník, který celou cestu podrobně popisoval, je uložený v krabici ve sklepě. Takže mi nyní opravdu zbývají jen ty vzpomínky. Těch pár je naštěstí tak silných a intenzivních, takže když se do nich ponořím, jsem zase tam...na cestě.
V době, kdy jsem plánovala cestu, jsem za sebou měla pro mě dost složitý vztah. Nebyl ani tak dlouhý, ale pro mě poměrně náročný. A já v něm tak nějak v průběhu ztratila samu sebe. Takže jsem jednou uslyšela volání pouti. Vím, že to zní trochu zvláštně, ale já věřím, že důležité věci k vám přijdou a nedají pokoj tak dlouho, dokud je neuskutečníte. A putování je jedním z těchto věcí. Šla jsem tak jednou z práce po schodech domů a najednou mě napadlo, že prostě potřebuji být nějakou dobu úplně sama a hned následující myšlenka byla, že půjdu na pouť. Nechala jsem si asi měsíc, jestli mě toto rozhodnutí nepřejde. Nepřešlo, takže jsem začala plánovat cestu.

sobota 26. listopadu 2016

...že nejdůležitější je láska

Lukáš se na cestu vydal v době těsně po rozvodu. „Osobní, dá se říct rodinný krach.„ Cestu absolvoval se svými dětmi, s nimiž se rok nestýkal. Od pouti očekával určité psychické očištění a psychohygienu. Samotné putování pojal poměrně religiózně, kdy jim před cestou požehnal farář.
Nejdůležitější pro něj bylo dojít spolu s dětmi do cíle. „Když se dostaneme do toho pomyslného cíle s těmi dětmi, že budu si moct potom….po tom dlouhém odloučení od těch dětí uzavřít aspoň sám v sobě, to že jsme společně jako za starých časů jako rodina spolu dokázali„. Díky tomu, že putuje s dětmi a stará se tedy především o ně, neprožívá na cestě žádné fyzické pocity. „Protože tolik dávám energie do těch dětí, že já vlastně nic necítím. Takže já vlastně nevím, jestli mě něco bolí nebo tak.“ V psychické rovině nezaznamenává propady směrem dolů, ale mluví o euforických stavech.

středa 16. listopadu 2016

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak na tuto knížku jsem se fakt těšila. Jakmile mi dorazila do schránky, opatrně jsem otevřela balíček, pokochala se obálkou a přivoněla. A poté si s ní vlezla do postele, abych si zpříjemnila pošmourný podzimní večer.
Román Osudy a běsy je přirovnáván k moderním bestsellerům typu Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Podtitutlem této knihy je věta: Nikdy si nezačněte myslet, že někoho opravdu znáte. I když s ním žijete dvacet let. Upřímně jsem se po tomto přirovnání a úvodní větě trochu bála začíst... Je pravda, že příběh zpracovává podobné téma jako třeba Zmizelá. Ale zároveň je dost jiná. Oproti Zmizelé, kterou jsem zhltla na posezení, jsou Osudy a běsy sladkou čokoládovou pralinkou, kterou si chcete vychutnávat. Dlouho a pomalu. A potom možná znovu.
Ještě než přejdu k vnitřku knížky a ději, nedá mi nezmínit obálku. Velmi originální a vydařená. Podle mě už jen samotná obálka a ilustrace na ní vypráví příběh partnerského vztahu.

úterý 1. listopadu 2016

...že je důležité mít čas pro sebe

Martinu přivedla na Camino Šárka, která jí navrhla, aby šla s ní. Na samotnou pouť jela s tím, že si potřebuje promyslet budoucnost partnerského vztahu, kdy nevěděla, zda v něm má pokračovat nebo jej ukončit. „Cítila jsem, že potřebuju dovolenou a úplně vypnout, hlavně z práce a asi i z toho vztahu.“ Martina očekávala fyzickou zátěž, přírodu, výlet po Španělsku a čistou hlavu. Těšila se na svobodu v cestování „že budeme jako beatnici, kteří se toulají a nic neřeší. Jen to, kde se nají, kde přespí, s kým se spřátelí“ a dále na setkání s lidmi, společné jídlo nebo přírodu. Zároveň se však bála, jak celou cestu fyzicky zvládnou. Dále se obávala vzájemného fyzického sladění s Šárkou.
Jako kritickou chvíli v průběhu pouti uvádí zejména vzájemné sladění, kvůli kterému se několikrát i pohádaly a nějakou dobu trvalo, než se vzájemně sladily. „Věřila jsem našemu vztahu, že je silný a že to unese.“ Zároveň však také uvedla výhody chůze s kamarádkou, kdy měla možnost v průběhu konzultovat své zážitky, zjištění a uvědomění. „Že o sobě spoustu věcí víme, známe se a tak jsme se mohly svěřovat s tím, na co jsme přišly, co nás napadlo a tak to všechno probrat spolu.“  Jako nejkrásnější uvádí zejména setkání se zajímavými a inspirativními lidmi a jejich příběhy s tím spojený spirituální přesah.

pondělí 24. října 2016

Vladimíra Klimecká - Druhý život Marýny G.

Vladimíra Klimecká s touto svou knihou vyhrála 18. ročník Literární ceny Knižního klubu.
Mám moc ráda knihy ze světa žen. Mám moc ráda knihy, který popisují obyčejné životy na pozadí dějinných událostí. Mám moc ráda knihy, které se odehrávají na Moravě. Kniha Druhý život Marýny G. má z tohoto všechno. Tématem mi hodně připomíná Dcery, zároveň je však trochu jiná. Zatímco v Dcerách jsem se trochu ztrácela, tato kniha byla mnohem strukturovanější a jednodušší. Dcera se zase hodně věnovala otázkám ženství a mužství a jejich vzájemným pohledům a vztahům mezi nimi. Druhý život jen "prostě" líčil obyčejné životy čtyř žen.
Žen z jedné rodiny v průběhu celého 20. století - Marýny, Růži, Josefky a Fany. I když líčil je možná malinko nepřesné slovo. V knize jsou prostě jen střípky vzpomínek. Předpokládáte, že jsou tak nějak časově poskládané, ale možná taky nejsou. Bylo to přesně takové, jako když vám babička uvaří čaj z vlastnoručně posbíraných bylinek, posadíte se spolu ke kamnům a ona začne povídat o svém životě.

úterý 27. září 2016

...jak se zaměřovat na důležité věci

U Honzy nebylo důvodem vydání se na pouť žádné náročné období v životě nebo významné životní změny. Svůj život v době před poutí hodnotí jako „takovej obyčejnej, vlastně“. Na základě zkušeností ale zjistil, že chůze je pro něj vhodná forma pohybu „chůze mě nabíjí energeticky“. Běžná turistika a okruhy mu již nevyhovovaly, proto hledal možnosti delší cesty.  Konečným impulsem k vydání se na pouť bylo vyznačení Svatojakubské cesty na jižní Moravě. Z poutě neměl obavy, spíše byl nejistý „jsem nevěděl, co čeho jdu. Kde se bude spát nebo jak to bude s jídlem“.

středa 7. září 2016

...jaké je žít život autenticky

Hana se chtěla na Camino vydat už delší dobu. Konečným impulsem bylo zhlédnutí dokumentu Trabantem napříč Afrikou „Tady ta partička lidí v čele s tím Danem mě jako brutálním způsobem otevřeli oči, že prostě jako, že fakt se člověk nemusí bát, že to nejde, není argument.“ Před odchodem na pouť již byla hodně unavená a vyčerpaná z práce a měla potřebu impulsu sama pro sebe. Také řešila vztah s mužem, který se nevyvíjel dle jejích představ.“ jsme dobrý kamarádi a on o to (o vztah) svým způsobem usiloval. Ale ne vůbec způsobem, který já bych jako potřebovala. Takže dost jsem se plácala v tom, jestli s ním bejt nebo nebejt, jak to jako udělat, to bylo takový jako ani spolu ani bez sebe.“
Motivací vydat se na putování byly příběhy známých, kteří šli Camino. „Já jsem o tom slyšela od různých kamarádů, jak věřících tak nevěřících a měla jsem z nich dojem, že je to hodně rozvinulo ta cesta.“ A také „potřeba dohnat cestování“ oproti svým kamarádům. Dle jejích slov měla obří očekávání, zejména duchovního osvícení. Dále chtěla nalézt odpovědi a starat se o sebe a svůj rozvoj. „měla jsem velké očekávání, že jako si odpovím na nějaký otázky. Že třeba stran toho kluka si to rozseknu vnitřně a chtěla jsem prostě čerpat sama pro sebe.“ Měla obavy, z toho jak cestu zvládne fyzicky, ale těšila se na Španělsko a moře.

pátek 19. srpna 2016

...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“
Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

úterý 9. srpna 2016

Jodi Picoult - Vanishing Acts

Opět jedna nedočtená kniha. Z celkového počtu 417 stran jsem zvládla přes 250. Poté, co jsem mezitím přečetla dvě jiné knihy, jsem usoudila, že život je moc krátký na čtení nezáživných knih, a nepokračovala.
Od Jodi Picoult jsem četla Je to i můj život, což byla skvělá knížka se zajímavým tématem. Když jsem hledala recenze a český název k Vanishing Acts, nenašla jsem. Kniha nebyla přeložena do češtiny. Na začátku jsem se tomu divila, proč nevyužít další knihu bestsellerové autorky? Ale teď už vím.
Tato kniha má také rozhodně zajímavé téma, což o to. Ale dle mého názora by jí rozhodně prospělo zkrátit obsah na třetinu. Pak by to byla bomba.

pátek 5. srpna 2016

...že vás vcucne, přežvýká a vyhodí naprosto jinou

V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel.  Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“
Miroslava před cestou hodně studovala poutnická fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“, více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují, nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory tomu, že předtím se hodně věcí bála.
 I pro mě samotnou to bylo překvapující, že jsem tehdy odhodila ten strach Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se tam stane, no.

čtvrtek 21. července 2016

Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 
Zdroj: www.wikipedie.org
Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.

pátek 15. července 2016

...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.
Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

úterý 12. července 2016

Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.
"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.
To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.
Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."
Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

pátek 1. července 2016

...je důležité najít své tempo


Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.