sobota 26. listopadu 2016

...že nejdůležitější je láska

Lukáš se na cestu vydal v době těsně po rozvodu. „Osobní, dá se říct rodinný krach.„ Cestu absolvoval se svými dětmi, s nimiž se rok nestýkal. Od pouti očekával určité psychické očištění a psychohygienu. Samotné putování pojal poměrně religiózně, kdy jim před cestou požehnal farář.
Nejdůležitější pro něj bylo dojít spolu s dětmi do cíle. „Když se dostaneme do toho pomyslného cíle s těmi dětmi, že budu si moct potom….po tom dlouhém odloučení od těch dětí uzavřít aspoň sám v sobě, to že jsme společně jako za starých časů jako rodina spolu dokázali„. Díky tomu, že putuje s dětmi a stará se tedy především o ně, neprožívá na cestě žádné fyzické pocity. „Protože tolik dávám energie do těch dětí, že já vlastně nic necítím. Takže já vlastně nevím, jestli mě něco bolí nebo tak.“ V psychické rovině nezaznamenává propady směrem dolů, ale mluví o euforických stavech.

středa 16. listopadu 2016

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak na tuto knížku jsem se fakt těšila. Jakmile mi dorazila do schránky, opatrně jsem otevřela balíček, pokochala se obálkou a přivoněla. A poté si s ní vlezla do postele, abych si zpříjemnila pošmourný podzimní večer.
Román Osudy a běsy je přirovnáván k moderním bestsellerům typu Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Podtitutlem této knihy je věta: Nikdy si nezačněte myslet, že někoho opravdu znáte. I když s ním žijete dvacet let. Upřímně jsem se po tomto přirovnání a úvodní větě trochu bála začíst... Je pravda, že příběh zpracovává podobné téma jako třeba Zmizelá. Ale zároveň je dost jiná. Oproti Zmizelé, kterou jsem zhltla na posezení, jsou Osudy a běsy sladkou čokoládovou pralinkou, kterou si chcete vychutnávat. Dlouho a pomalu. A potom možná znovu.
Ještě než přejdu k vnitřku knížky a ději, nedá mi nezmínit obálku. Velmi originální a vydařená. Podle mě už jen samotná obálka a ilustrace na ní vypráví příběh partnerského vztahu.

úterý 1. listopadu 2016

...že je důležité mít čas pro sebe

Martinu přivedla na Camino Šárka, která jí navrhla, aby šla s ní. Na samotnou pouť jela s tím, že si potřebuje promyslet budoucnost partnerského vztahu, kdy nevěděla, zda v něm má pokračovat nebo jej ukončit. „Cítila jsem, že potřebuju dovolenou a úplně vypnout, hlavně z práce a asi i z toho vztahu.“ Martina očekávala fyzickou zátěž, přírodu, výlet po Španělsku a čistou hlavu. Těšila se na svobodu v cestování „že budeme jako beatnici, kteří se toulají a nic neřeší. Jen to, kde se nají, kde přespí, s kým se spřátelí“ a dále na setkání s lidmi, společné jídlo nebo přírodu. Zároveň se však bála, jak celou cestu fyzicky zvládnou. Dále se obávala vzájemného fyzického sladění s Šárkou.
Jako kritickou chvíli v průběhu pouti uvádí zejména vzájemné sladění, kvůli kterému se několikrát i pohádaly a nějakou dobu trvalo, než se vzájemně sladily. „Věřila jsem našemu vztahu, že je silný a že to unese.“ Zároveň však také uvedla výhody chůze s kamarádkou, kdy měla možnost v průběhu konzultovat své zážitky, zjištění a uvědomění. „Že o sobě spoustu věcí víme, známe se a tak jsme se mohly svěřovat s tím, na co jsme přišly, co nás napadlo a tak to všechno probrat spolu.“  Jako nejkrásnější uvádí zejména setkání se zajímavými a inspirativními lidmi a jejich příběhy s tím spojený spirituální přesah.

pondělí 24. října 2016

Vladimíra Klimecká - Druhý život Marýny G.

Vladimíra Klimecká s touto svou knihou vyhrála 18. ročník Literární ceny Knižního klubu.
Mám moc ráda knihy ze světa žen. Mám moc ráda knihy, který popisují obyčejné životy na pozadí dějinných událostí. Mám moc ráda knihy, které se odehrávají na Moravě. Kniha Druhý život Marýny G. má z tohoto všechno. Tématem mi hodně připomíná Dcery, zároveň je však trochu jiná. Zatímco v Dcerách jsem se trochu ztrácela, tato kniha byla mnohem strukturovanější a jednodušší. Dcera se zase hodně věnovala otázkám ženství a mužství a jejich vzájemným pohledům a vztahům mezi nimi. Druhý život jen "prostě" líčil obyčejné životy čtyř žen.
Žen z jedné rodiny v průběhu celého 20. století - Marýny, Růži, Josefky a Fany. I když líčil je možná malinko nepřesné slovo. V knize jsou prostě jen střípky vzpomínek. Předpokládáte, že jsou tak nějak časově poskládané, ale možná taky nejsou. Bylo to přesně takové, jako když vám babička uvaří čaj z vlastnoručně posbíraných bylinek, posadíte se spolu ke kamnům a ona začne povídat o svém životě.

úterý 27. září 2016

...jak se zaměřovat na důležité věci

U Honzy nebylo důvodem vydání se na pouť žádné náročné období v životě nebo významné životní změny. Svůj život v době před poutí hodnotí jako „takovej obyčejnej, vlastně“. Na základě zkušeností ale zjistil, že chůze je pro něj vhodná forma pohybu „chůze mě nabíjí energeticky“. Běžná turistika a okruhy mu již nevyhovovaly, proto hledal možnosti delší cesty.  Konečným impulsem k vydání se na pouť bylo vyznačení Svatojakubské cesty na jižní Moravě. Z poutě neměl obavy, spíše byl nejistý „jsem nevěděl, co čeho jdu. Kde se bude spát nebo jak to bude s jídlem“.

středa 7. září 2016

...jaké je žít život autenticky

Hana se chtěla na Camino vydat už delší dobu. Konečným impulsem bylo zhlédnutí dokumentu Trabantem napříč Afrikou „Tady ta partička lidí v čele s tím Danem mě jako brutálním způsobem otevřeli oči, že prostě jako, že fakt se člověk nemusí bát, že to nejde, není argument.“ Před odchodem na pouť již byla hodně unavená a vyčerpaná z práce a měla potřebu impulsu sama pro sebe. Také řešila vztah s mužem, který se nevyvíjel dle jejích představ.“ jsme dobrý kamarádi a on o to (o vztah) svým způsobem usiloval. Ale ne vůbec způsobem, který já bych jako potřebovala. Takže dost jsem se plácala v tom, jestli s ním bejt nebo nebejt, jak to jako udělat, to bylo takový jako ani spolu ani bez sebe.“
Motivací vydat se na putování byly příběhy známých, kteří šli Camino. „Já jsem o tom slyšela od různých kamarádů, jak věřících tak nevěřících a měla jsem z nich dojem, že je to hodně rozvinulo ta cesta.“ A také „potřeba dohnat cestování“ oproti svým kamarádům. Dle jejích slov měla obří očekávání, zejména duchovního osvícení. Dále chtěla nalézt odpovědi a starat se o sebe a svůj rozvoj. „měla jsem velké očekávání, že jako si odpovím na nějaký otázky. Že třeba stran toho kluka si to rozseknu vnitřně a chtěla jsem prostě čerpat sama pro sebe.“ Měla obavy, z toho jak cestu zvládne fyzicky, ale těšila se na Španělsko a moře.

pátek 19. srpna 2016

...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“
Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

úterý 9. srpna 2016

Jodi Picoult - Vanishing Acts

Opět jedna nedočtená kniha. Z celkového počtu 417 stran jsem zvládla přes 250. Poté, co jsem mezitím přečetla dvě jiné knihy, jsem usoudila, že život je moc krátký na čtení nezáživných knih, a nepokračovala.
Od Jodi Picoult jsem četla Je to i můj život, což byla skvělá knížka se zajímavým tématem. Když jsem hledala recenze a český název k Vanishing Acts, nenašla jsem. Kniha nebyla přeložena do češtiny. Na začátku jsem se tomu divila, proč nevyužít další knihu bestsellerové autorky? Ale teď už vím.
Tato kniha má také rozhodně zajímavé téma, což o to. Ale dle mého názora by jí rozhodně prospělo zkrátit obsah na třetinu. Pak by to byla bomba.

pátek 5. srpna 2016

...že vás vcucne, přežvýká a vyhodí naprosto jinou

V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel.  Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“
Miroslava před cestou hodně studovala poutnická fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“, více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují, nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory tomu, že předtím se hodně věcí bála.
 I pro mě samotnou to bylo překvapující, že jsem tehdy odhodila ten strach Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se tam stane, no.

čtvrtek 21. července 2016

Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 
Zdroj: www.wikipedie.org
Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.