pátek 19. srpna 2016

...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“
Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

úterý 9. srpna 2016

Jodi Picoult - Vanishing Acts

Opět jedna nedočtená kniha. Z celkového počtu 417 stran jsem zvládla přes 250. Poté, co jsem mezitím přečetla dvě jiné knihy, jsem usoudila, že život je moc krátký na čtení nezáživných knih, a nepokračovala.
Od Jodi Picoult jsem četla Je to i můj život, což byla skvělá knížka se zajímavým tématem. Když jsem hledala recenze a český název k Vanishing Acts, nenašla jsem. Kniha nebyla přeložena do češtiny. Na začátku jsem se tomu divila, proč nevyužít další knihu bestsellerové autorky? Ale teď už vím.
Tato kniha má také rozhodně zajímavé téma, což o to. Ale dle mého názora by jí rozhodně prospělo zkrátit obsah na třetinu. Pak by to byla bomba.

pátek 5. srpna 2016

...že vás vcucne, přežvýká a vyhodí naprosto jinou

V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel.  Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“
Miroslava před cestou hodně studovala poutnická fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“, více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují, nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory tomu, že předtím se hodně věcí bála.
 I pro mě samotnou to bylo překvapující, že jsem tehdy odhodila ten strach Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se tam stane, no.
Při popisu průběhu cesty Miroslava hodně zdůraznila jeden zlomový den, který byl dle jejího názoru nejsilnější. Mluví o střídání nálad, euforii a radost z přírody střídal pláč spojený s úlevou a následovalo fyzické a psychické dno. V tomto stavu si uvědomila, že cestu půjde za svého otce „protože toto všechno tu mám kvůli tobě, jako otče, to jsou tvoje hříchy a já je tu jakože odšlapu a překonám, abych je smazala“. Cítila, že je třeba otci odpustit, aby se ve svém životě mohla posunout dál. „paradoxně v tento den na konci když jsem došla už na ten albergue vytoužený, …. tak jsem dokázala vyslovit úplně upřímně „odpouštím ti“. Takže to bylo. Toto byl můj zlomový den. Já nikdy na to nezapomenu.“
Po tomto zážitku měla pocit lehkosti a začala si Camino užívat. Jako další krásné zážitky uvádí setkání s lidmi i silné duchovní zážitky, které ji nabíjely. Na cestě zažila také „malý duchovní  zázrak“, který si nedovedla logicky vysvětlit a připadalo jí to jako „jestli to nebyl nějaký jak se říká Bůh, který mě tam jakože káral“. Miroslava šla celou cestu až na výjimky sama. Nicméně spolu s ní šel bratr jejího partnera s kamarádem, kteří však měli o dost rychlejší tempo. Miroslava se je snažila dohnat a dle jejího názoru právě díky tomuto, pro ni extrémnímu tempu, mohla zažít, co zažila a byla za to vděčná. „že já osobně si myslím, že kdybych nešla jejich tempem, kvazi extrém, tak si nesáhnu na to dno psychické tak, jak jsem si sáhla; Tím, že jsem si šla úplně do extrému na dno svých sil, tak díky tomu jsem vlastně si sáhla na to dno tak, jak jsem si sáhla“.  V cíli nejprve neměla žádné pocity, poté si však uvědomila, že to zvládla a cítila určité dojetí. „Takže tehdy se mi vehnaly tak slzy do očí, to bylo takové, že najednou, že jsme to zvládli, že si člověk uvědomil, že dosáhl nějaký ten cíl.“
Po návratu se cítila uspokojená a naplněná. Zpomalily se jí smysly a vnímání a zároveň však nechápala ostatní.“tak prostě přesně tak jsem to vnímala, že prostě, co všichni, kam se ženou a to není smysl života. Vždyť smysl je úplně někde jinde, v tom lese, v té prapodstatě, tam my patříme“. Nejvíc ji překvapil obdiv ostatních a uznání její cesty, čímž si uvědomila, že asi „nešla standardní camino“. Zároveň viděla, že lidé okolo ji po návratu z pouti berou jinak „Že jsem se změnila v jejich očích. Že najednou ti lidé vidí, že nejsem nějaká pipka, bratislavská, která chodí jen v lodičkách a prostě s nalakovanými nehtíky, ale že dokážu být i taková normální, s přírodou jít“. Pocity po návratu si užívala „Takže to byla úplná paráda“.
Z dlouhodobého hlediska pociťuje zejména posunutí vlastních hranic „Tak fakt jsou ty hranice úplně úplně, úplně jinde“, intenzivnější prožívání vzpomínek, které jí pomáhají v překonání těžkých chvil „A když mám i takový ten den, kdy mám pocit, že na mě všechno padá, tak si na to vždycky vzpomenu“. Zároveň také zmizel strach, který byl před poutí v jejím životě silně zakořeněný. „Přestala jsem se bát. A opravdu všechno vnímám, že dokud mám ruce a nohy zdravé, že nikdo nepřijde a neutrhne mi hlavu, když nemám zaplacený účet včas." Pouť pro ni byla z dlouhodobého hlediska prostředkem k uvolnění myšlenek a ukončení starých záležitostí, díky čemuž se může otevřít novým věcem. A nalézat odpovědi. Zároveň se jí, díky tomu, že se začala chovat upřímněji i její změně, proměnily vztahy s lidmi. Oproti době před poutí, kdy potkávala více negativních lidí, v současnosti ta pozitivní setkání převyšují negativní. Dle jejích slov i mínění ostatních ji absolvování Camina velmi změnilo.“ A ona mi pořád říká, že je to neuvěřitelné, že prostě, já jsem. Že jsem rozumná, že jsem uvolněná, že se jako na nic nehraju, že jsem… Ale je to takové. Je to Caminem určitě.“ Samotné absolvování pouti má v jejím životě velký význam a přirovnává ho „k nějakému takovému znovuzrození nebo poznání nového směru, životního stylu nebo jako úplně nějaké osvobození“, a zároveň „Odpoutání se od toho, co tu žijeme. Že člověk se dovede fakt navrátit do té přírody“. Přiznává, že pokud by nešla na pouť, měla by ve svém životě větší zmatek.
Aktivně integrovala do svého života zejména uvědomění posunování hranic a vědomí vlastní síly. „A teď, když vím, že ani to, ani to, ani to mě nezlomilo, tak vím, že ještě víc zvládnu“. Zároveň se snaží dělat „poutní“ osvětu, snaží se namotivovat lidi, aby šli na pouť. „Já říkám, já bych tam poslala každého jednoho osmnáctiletého člověka, který skončí školu a ať si to ujde a pak si začne budovat život.“ A také plánuje znovu se vydat na pouť, tentokrát s partnerem.

čtvrtek 21. července 2016

Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 
Zdroj: www.wikipedie.org
Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.

pátek 15. července 2016

...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.
Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

úterý 12. července 2016

Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.
"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.
To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.
Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."
Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

pátek 1. července 2016

...je důležité najít své tempo


Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.

pondělí 27. června 2016

Caroline Kepnes - Ty

Hmmm...tak co na tohle říct. Na jednu stranu opravdu zajímavá a velmi čtivá knížka, na druhou pro mě nereálné postavy a pocit, že z toho autorka mohla vytřískat mnohem mnohem více.
Masivní reklama a pochvalné komentáře všude kam jsem se podívala způsobili, že i já jsem podlehla a když jsem tuto knížku viděla v knihovně, okamžitě šla se mnou. Naštěstí jsem si ji jen půjčila, protože kdybych si ji koupila, tak bych ji štandopéro zase poslala dále. 
Hlavním hrdinou a vypravěčem knihy je mladý knihkupec Joe, který se na první pohled zamiluje do Beck, která nenadále vstoupí do jeho knihkupectví a koupí si pár knih. Vypadá to jako hezký romantický příběh. Kdyby Joe nebyl psychopatický úchyl a Beck nejistá exhibicionistka. Joe se rozhodne, že Beck je rozhodně ta pravá a jeho cílem je odstranit všechny překážky, které by mohly bránit jejich dokonalému vztahu. On totiž nejlépe ví, co Beck potřebuje. Někde jsem četla, že hlavní hrdina je prý přes všechna negativa sexy a držíte mu palce. To jako fakt?!!!

pátek 24. června 2016

...je možné život žít jinak

Veronika se poprvé do Santiaga de Compostela dostala v rámci pobytu Erasmus při studiu španělštiny. Už tehdy se s tehdejšími spolužáky domluvili, že si někdy zkusí Camino projít. Několik let se nic nedělo, a tak se Veronika rozhodla, že cestu půjde sama. Nahrávala jí k tomu současná situace krátce po rozchodu, kdy „vlastně najednou to bylo poprvé v životě, kdy jsem byla sama, kdy jsem měla ten čas jenom sama pro sebe a mohla jsem se rozhodnout, co s ním udělám“. V rámci pracovního života mluví o únavě „měla jsem toho plný zuby celkem.  Jsem už byla taková unavená, žádný volný čas„ a potřebě oddechu „si udělám jako nějaký oddech, kdy vypadnu fakt někam pryč, kde mě nebude nikdo otravovat, kde nebudu mít mobil, prostě, kde budu mít od všeho pokoj“.

středa 15. června 2016

Barbara Woodová - Plamen duše

Zdroj: www.databazeknih.cz
V rámci psychické regenerace po státnicích a představě letního čtení na dece na zahradě jsem v antikvariátu sáhla po této knížce. Woodová je tradičně čtivá a odpočinková a ani tady jsem nesáhla vedle. I když je kniha poměrně tlustá, celkem 407 stran, přečetla jsem ji v rámci odpočinku asi za tři dny.
Příběh cestuje spolu s hlavní hrdinkou - léčitelkou Selené po celém světě. Selené se z domova v Sýrii postupně dostane do pouštního města Magny, k pouštním beduínům, do Persie, starověkého Babylonu, Jeruzaléma i Alexandrie. Nakonec skončí v Římě v době císaře Claudia. Na začátku jsou její dobrodružství vyprávěná pomalu a poctivě, s přibývajícím počtem stránek jako kdyby se autorka lekla, kolik už toho napsala a bere to trochu zhurta. A tak najednou hlavní hrdinka zestárne o pět let a ocitne se v naprosto jiné zemi.