O minimalismu a vděčnosti

Onehdy jsem si na bazéně - mimochodem plavání je mojí největší kreativní líhní, ten plynulý pohyb a voda mají nějaký zvláštní efekt, kdy se vynořují skvělé nápady - vzpomněla na moje camino. A krásně se mi vybavil ten úžasný pocit svobody, vděčnosti, síly... Úplně jako kdybych tam byla. Musela jsem se sama sobě smát - tý jo, jednou jsi byla na caminu a budeš z toho žít celý život. A pak mi to došlo. Ty vole, ale o tom to je. Není to tom hromadit zážitky jeden na druhý tak, že si je člověk ani nepamatuje, ale klidně jich mít jen pár, ale mít je pořád v sobě. 

V té poutnické náladě jsem si pročetla svoje zápisky ze svatoolafské cesty a taky shrnutí mého camina. A přesně tam to bylo. Popis toho, kde jsem teď.

V Norsku jsem si uvědomila, že bych měla žít plně svůj život spolu s tím, co mi nabízí. Ne před ním utíkat na pouť. Nejde o to, sbírat velké zážitky, ale vidět velikost v těch malých. Prožívat každodenní zázraky, které jsem do té doby viděla jen na dovolené/pouti/prázdninách nebo jiných výjimečných okamžicích.

Od ledna jsem si začala psát deník vděčnosti. Protože znáte ta buddhistická moudra, že štěstí začíná s vděčností. Nebo psychologické průzkumy, že když se budete soustředit na to dobré, tak budete šťastnější. A na začátku jsem přemýšlela, co tam asi tak budu psát. Každý den to, že jsem vděčná za to, že jsem se ráno já a všichni mojí blízcí probudili zdraví. Protože za co by měl být člověk více vděčný? A víte co, já se snad za ten měsíc ani jednou s vděčností neopakovala. A výše uvedenou věc jsem tam zahrnula snad jen jednou. Ne, že bych za ni nebyla vděčná. Ale každý den je tolik malých radostí, kterých jsem si všimla.

Pamatuji si, jak jsem se jako puberťačka hrozně divila, jaktože nebyla mamka 15 let v kině? Cože? Teď to beru jinak. Já byla v kině naposledy před šesti lety. Jsem poměrně minimalistka. Před pár lety to bylo trochu nedobrovolně, ale teď si to volím cíleně. Když v roce 2020 všechny postihl lockdown, mně se život skoro nezměnil. Měla jsem půlroční dítě, do kina ani divadla jsem stejně nemohla. Do restaurace ani kavárny jsem tenkrát neměla odvahu ho vzít. Takže jsme dál chodily na procházky po vesnici a po lese jako předtím.

A teď už jsou děti větší a já mám volnější ruce, takže můžu klidně chodit do kaváren, kin i divadel. I na koncerty a na dovolené. Ano, dokonce i sama. A stejně to nedělám v takovém množství. Zjistila jsem totiž, že čím víc si užívám, tím méně si to paradoxně užívám. Čím častěji si dávám kafe v kavárně, tím menší zážitek to pro mě je. Takže vědomě omezuju. A když si dám jednou za měsíc kafe a dort nebo jednou za rok jdu na koncert, tak si to užiju se vším všudy. 

Mám to dokonce podložené teorií. Říká se tomu teorie mezního užitku a byla jedna z mých oblíbených na škole. Zjišťuje, o kolik se vám zvýší užitek, když spotřebujete další jednotku. A zcela nepřekvapivě, užitek stále klesá. Když sníte první kostičku čokolády je to velké wow, druhá a třetí a nejspíš i pátá budou taky ještě dobré. Jenže když do sebe člověk naláduje celou tabulku, tak mu spíš bude špatně než aby si to extrémně užíval. Každopádně na konci už z té čokošky nebude takový požitek jako na začátku. Je to blbé, ale je to dokázaný fakt, samozřejmě ceteris paribus (vtip pro ekonomy :-)). 

Ale možná je to všechno blbost... Možná se ze mě jen stala zatuchlá papučářka, která si lže do kapsy a celou touhle líbivou teorií se snaží ospravedlnit svůj nudný život. :-D Tedy ne, že bych na svém bucket listu neměla xy věcí, které chci zažít, a xyz míst, která chci navštívit. A vlastně se moc těším, až si je splním...možná někdy v budoucnu. Ale i tak doufám, že když si je nesplním, svůj život za promarněný považovat nebudu. I když tu polární záři bych fakt jednou chtěla vidět.

Kristin Hannahová - Slavík

Tak tohle byla silná kniha. Krásná, ženská, děsivá i smutná. Četla se sama. Když jsem ji otevřela, nemohla jsem se od ní odtrhnout. Ale jak pokračovala, tak to bylo horší a horší - jak by taky ne, když válka byla strašná - a já se musím přiznat, že mě čtení bolelo. A nejvíc bolelo to, že to byla pravda. Dočítala jsem ji se slzami v očích a vděčností v srdci. Díky za to, že my už nemusíme.

Kniha začíná svůj děj v srpnu 1939. Autorka nám dopřeje jednu kapitolu, ve které ukáže klidný láskyplný francouzský rodinný život, aby nás za pár stránek dál uvrhla rovnou do běsů války. Žádná velká příprava (ono to bohužel dlouho nebylo ani ve skutečnosti), rovnou německá okupace. Příběh vypráví o dvou sestrách Isabelle a Vianne. Isabelle je mladá, impulzivní a odhodlaná bojovat za svobodnou Francii. Vianne hlavně touží tuto dobu přežít a dlouho si namlouvá, že vlastně žádná válka nebude. Tohle přesvědčení jí bohužel dlouho nevydrží. Obě postavy projdou v průběhu knihy neskutečným vývojem. 

Michaela Klevisová - Vraní oko

Velký boom severských detektivek mě naprosto míjí. Vlastně jsem tento žánr četla naposledy někdy v nácti, a to přímo jejich královnu Agathu Christie. Tím jsem skončila. Až jsem jednou narazila na Michaelu Klevisovou. A její knihy mě fakt baví. Autorka v letech 2008 a 2012 získala ceny za detektivky roku, takže psát určitě umí. Pátrací linka je pro mě v jejích knihách však příjemným bonusem. Nejvíc mě na nich lákají propracovaní a psychologicky zajímaví hrdinové a sugestivní popisy míst. Sama Klevisová o svých knížkách tvrdí, že chce, aby fungovaly i bez detektivní zápletky, a to se jí daří dokonale.

Vraní oko se navíc odehrává v místech mého dětství, na Jižní Moravě v lužních lesích plných vlhkosti, komárů a medvědího česneku. I proto jsem po ní sáhla a rozhodně nezklamala. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Jako tradičně od knih této autorky.

Ladislav Zibura - Všechny cesty vedou do Santiaga

Dlouho jsem se knihám Ladislava Zibury bránila a přesně vím proč. Nevím kde a jak, ale nějak jsem nasbírala přesvědčení, že budou plné vychloubání a hloupého humoru. A taky byl kolem nich podezřele velký humbuk. Přiznávám, že víc jsem se mýlit nemohla. Zjistila jsem to už u jeho první knihy o pouti do Jeruzaléma a mé nadšení pokračovalo i u cesty v Nepálu a Číně. Obě knížky byly napěchované skvělými zážitky, čtivě napsány a provázel je fakt dobrý humor. Jsou tam buď hlášky, u kterých si připadáte opravdu chytře, když je pochopíte (já si tak aspoň připadala) a nebo vtipy na úplně opačné straně škály - tak trapné, že se tomu prostě smát musíte. Nic mezi tím. Cestopis o cestě do Santiaga de Compostela mi však mnohém přišel zralejší a osobnější - trochu méně humoru než v těch předchozích, zato více moudrosti. Ale nebojte, rozhodně to není žádná kniha o duchovní moudrosti a přitažlivých silách vesmíru. 

Jste lepší, než si myslíte

Ano, vím, že to zní jako reklamní tah jedné banky (a navíc hrozné klišé), ale nebojte, půjčky tu propagovat nehodlám. Chci něco napsat o sabotérovi, který se roztahuje v hlavě spousty z nás. Je to přesně ten, který nás neustále shazuje, abychom si o sobě náhodou moc nemysleli. Schválně, zkuste se zeptat několika lidí okolo sebe (prosím ale těch, kteří jsou se sebou srovnaní, ne těch, kteří si kritikou druhých zvyšují mínění o sobě samých) a dozvíte se o sobě úžasné věci. Zvíte, že jste mnohem krásnější, chytřejší, schopnější, lepčejší a x dalších -ejší, než si o sobě myslíte. Je to takový náš nešvar, možná zejména té ženské poloviny lidstva, že jsme k sobě mnohem kritičtější a přísnější než naše okolí. Nebo možná se nemusíte ptát jiných lidí, možná stačí jen počkat pár let a zeptat se sebe. Protože já nedávno zjistila úžasnou věc a to, že i tato přesvědčení mají svoji expirační lhůtu. 

Hynek Čapka - Neviditelné kořeny

Ano, touto recenzí se přidávám k dalším obdivovatelům a tleskačům (od slova tleskat ne od toho ze Stínadel). Už když jsem viděla obálku s typickými baťovskými domky a četla anotaci, byla jsem si jistá, že tohle je kniha, kterou chci. Splňuje můj hlavní parametr oblíbenosti - příběh na pozadí událostí 20. století - a má  toho i spoustu navíc - úžasný popis Zlína jeho okolí, kde bydlím a spousta informací o Baťově továrně a jeho době ve velmi čtivé formě, které mě fakt bavily. 

Celý děj je zajímavý a vzájemně propletený, z blízké i delší historie. Jednotlivé části knihy se odehrávají v různých časových úsecích i místech. Od období před druhou světovou válkou až do současnosti, od Zlína přes Břeclav do Prahy a na konci se mihne i Kanada.

Chvála pomalosti

Před časem jsem vydala příspěvek o mojí lenosti. Pomalost je pro mě takový další level lenosti. Je to totiž přiznaná a úmyslná lenost. A já ji miluju. Zbožňuju dlouhé snídaně, ještě o kus víc, když mi je někdo připraví. Na moji odpolední chvilku s kávou se těším celé dopoledne. Ano, přiznávám, že pomalost je trendem poslední doby - slow living, slow food, slow fashion, slow traveling... Naprosto všechno se dá dělat zvolna. A já tomuto šnečímu lobbingu moc ráda podléhám. Moje nabíječky jsou plné pomalosti - spánek, dlouhé snídaně, čtení, psaní anebo zírání do blba. Už jsem možná stará nebo jsem konečně našla zalíbení ve své introverzi.

Eli Beneš - Nepatrná ztráta osamělosti

Já vůbec nechápu, proč o této knize a jejím autorovi není víc slyšet. Tak o ní něco napíšu já. Protože je skvělá! A má úžasně originální obálku! Já na ni přišla tak, že jsem četla rozhovor s autorem v časopise Vlasta. Ve Vlastě, chápete to? Časopis pro důchodkyně (sorry, mami). Spisovatel v rozhovoru uvedl, že v knize je více než sto odkazů na jiná literární díla. To mě dost navnadilo a říkala jsem si, že pokud mě nebude bavit, udělám si z ní aspoň takovou křížovku, kde je budu hledat. Long story short - nevyluštila jsem ani jeden odkaz. A to si myslím, že mám docela načteno, i když je pravda, že klasickou literaturu opravdu ne. Docela by se mi líbilo, kdyby autor ty odkazy a vysvětlení někde uvedl. Pro taková zvědavá literární trdla jako jsem já. Nicméně samotná kniha mě moc bavila. Byla až překvapivě čtivá.

Moje vášně

Konečně jsem se v mateřství ocitla v bodě, kdy už mám trošičku času a hlavně energie na sebe, svoje projekty a sny. Přiznávám, že toto je pro mě jedna z nejtěžších věcí na tom, být mámou. Pocit, že jsem ztratila samu sebe. Že jsem se ze spousty svých identit scvrkla na jednu jedinou, a to byla "matka". Na další pro mě důležité role jako třeba partnerka tam zbylo nějakých pět procent. Ale ostatní musely jít hezky do fronty čekat, až na ně někdy v budoucnu přijde řada. Snad. Přitom rodina a děti bylo jedním z mých snů. A jsem šťastná, že se mi splnil. Neměnila bych. Jen mě překvapila ta intenzita raného mateřství. V tomto mají muži (neboť to jsou většinou muži, kteří nejsou primární pečovatelé) výhodu, protože i když se jim život taky rozhodně změní, není to takto od základu. Aspoň do práce pořád chodí. 

V posledních měsících se můžu na tuto frontu mých rolí podívat a začít třídit. Chci ještě psát? Baví mě pořád tancovat? A vlastně jsem vděčná, že žiju v takovém luxusu a můžu si přemýšlet nad svými sny. A třeba se je i pokusit splnit. 

Foto by FotoPunka

Se sny úzce souvisí i vášně. Činnosti, které miluju dělat od dětství, jako zalézt si někam s knížkou a jen číst a další, které jsem objevila až v dospělosti, jako třeba tanec. Mám to štěstí, že mám vášní několik a tak nějak plynule mezi nimi přepínám. Někdy mě více baví to, jindy zase něco jiného. Dříve se takovým osobám říkalo, že nic nedělají pořádně, dnes už je pro to hezký termín multipotencionalita. 

Kdysi jsem žila v domnění, že když je něco mou vášní, musí mě to za každých okolností bavit a naplňovat. Nebylo tomu tak. A já si říkala, že když se mi nechce jít tancovat nebo mě zrovna nebaví teď psát, nejspíš to nebude to pravé. Někdo to tak třeba má, ale já to tak nemám. Věci, které mě baví, mě neskutečně nabíjí, ale taky mě stojí nějakou energii. Psychologie mě baví hodně moc, milovala jsem chodit na přednášky a číst studie. Ale učit se ke zkouškám všechna ta jména a koncepty mě fakt nebavilo. Z dlouhodobého hlediska je ta energie nakonec vždycky v plusu, ale někdy se k tomu prostě nedokopu. A tak nehledám "to své" podle toho, že mě za všech okolností baví, ale podle toho, jak zářím, když o tom mluvím. Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že když mluvím o tanci, úplně se rozsvítím. A já už teď to svoje světlo vnímám sama. Hlasitě mluvím, rozhazuju rukama a kdesi tam uvnitř v srdci tryská hřejivý pramen energie. 

Co má společného putování a "mateřská"

Tento blog jsem začala původně psát jako putovací. Poslední dobou je u mě aktivní putování v útlumu, protože děti, ale o to víc ho mám v myšlenkách. Ne, že by mě camino volalo a já toužila znovu vyrazit, ale protože život "na mateřské" je tomu putovnímu v mnohém podobný.

Úplný základ je život mimo komfortní zónu. Abych objasnila těm, co neví. Komfortní zóna je takový ten "smrádek ale teploučko". Cítíme se tam v bezpečí, ale není žádné velké dobrodružství. Což nemusí být úplně špatné, protože nemusíme pořád zažívat nějaké vzrůšo. Je to prostě takový ten klídek, který už dobře známe a nic nám tam nehrozí. V obou případech, tedy při chůzi ani na mateřské, se v tomto stavu moc neohřeju. Pěší putování je daleko od oblasti pohodlí - únava, bolest, bloudění, hledání cesty, zima, teplo, déšť... S malými dětmi se zase stále pohybujem v mírné nebo větší deprivaci způsobené nenaplněním základních potřeb - nevyspání, nedostatek času na sebe, málo energie, nutnost být pořád ve střehu, nulový odpočinek atd. Mimochodem, s dětmi je i obyčejné nakupování obrovský výlet mimo komfortní zónu. Ale díky tomuto stavu člověk mnohem více ocení úplně normální obyčejné věci. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší na caminu je vypnout teplou sprchu. Což platí úplně i na mateřské. Teplá sprcha povýšila mezi hvězdné zážitky - konečně klid, čas jen pro sebe, teplá voda stékající po těle...ta vzácná chvilka, než se ozve "mami, mamíííííí". Nebo úplně obyčejné kafe. Pamatuju si, jak na caminu byla občerstvující zastávka zážitkem dne. Už od rána jsem se na ni těšila, někdy bylo místo naplánované, někdy mě zaujalo něco cestou. Taková lahoda, sundat si boty, dát si nohy nahoru a vychutnat si kofeinový doping a džus na sluníčku a s výhledem. Áááách. A teď, ve vzácných chvílích, kdy obě děti spí a já si můžu vychutnat poobědovou kávovou pauzu na terase...už když druhé dítě usíná a já cítím, že by to tentokrát mohlo vyjít, začne se ve mně zvedat taková ta tetelivá vlna euforie. A díky tomu, že jsou takovéto obyčejné chvíle velkou vzácností, souvisí s tím i obrovská vděčnost za naprosto obyčejné věci. 

Najdi 5 rozdílů

Dalším společným prvkem je nutnost improvizace a flexibilita. Na pouti jsem si sice rámcově plánovala, ale pak jsem se někde zdržela, byla moc unavená nebo naopak málo unavená, ubytovna, ve které jsem chtěla přespat, byla plná a já jsem musela vše přehodnotit. V současnosti jsem ale nucena dovést svoji flexibilitu k vrcholu. Prostě je lepší žádná očekávání nemít. Ještě mám v živé paměti můj zážitek v ZOO. Plán byl takový, že dítě usne v kočárku (protože v kočárku byla záruka, že usne), já si hezky sednu v kavárně, dám si něco sladkého a užiju si chvilku pro sebe. Nicméně skřítek to viděl jinak. V kočárku rozhodně neusnul, naopak řval jak tur. A já chodila, vozila, střídala různé povrchy, několikrát jsem ho vyndala a nakojila, přebalila a NIC. Furt křik. Vydržela jsem to takhle hodinu (z toho jde poznat, jak moc jsem se těšila), než jsem rezignovala a totálně naštvaná a zklamaná jela domů. A samozřejmě, jakmile jsem toho záškodníka položila do sedačky do auta, zmlkl a vmžiku usnul. U putování i s malými dětmi je plánování naprosto kontraproduktivní, akorát je člověk naštvaný, že mu plán nevychází. Naopak neplánování často přináší milá překvapení. 

Na pouti se vyplatí mít lehký batoh a tak jsem s sebou na caminu měla minimum oblečení - přesně dvě sady. Bylo to naprosto dostačující, naopak po návratu domů jsem měla klasický problém, co si obléct. A to ne kvůli tomu, že bych měla málo vhodného oblečení, ale naopak jsem ho mělo hodně a byl problém si vybrat. Po porodu se opakuje podobná situace. Množství použitelného oblečení se limitně snižuje. První odpadly věci, které mi (doufám, že jen dočasně) jsou těsné, na druhém místě oblečky, ve kterých se nedá kojit. Do finále se tak dostaly dva kojící topy. Takže problém s výběrem opět veškerý žádný, prostě jsem si vzala ten aktuálně čistější.

Další věc, která je bolestně společná je sebepoznání. Kvůli tomuto se lidé často na pěší pouť vydávají. Zpravidla to ale není hlavní důvod, proč si lidé pořizují děti. Ale je tady jeden zásadní rozdíl. Na pouti jsem měla takové to krásné pozitivní sebepoznání. Jak jsem skvělá, že to všechno zvládám, co přínosného jsem si uvědomila, jak je moje tělo úžasné, že ujde celou trasu a vůbec, že celý svět je prostě dokonalý...duha, růžové obláčky, jednorožci...no, znáte to. Oproti tomu teď... Dřív jsem si o sobě myslela, že jsem celkem kliďas... Coby dětná jsem ale došla k bolestnému zjištění, že jsem netrpělivý vzteklý křikloun. A jak to tak vidím okolo, rozhodně v tom nejsem sama. Takové to, děti jsou největší učitelé. Což jsem nikdy nechápala, dokud ty děti reálně nepřišly. Ony totiž mají takové zvláštní školení na to, jak vás co nejvíc vytočit - hezky vytáhnout na povrch všechna traumátka a kostlivce zamčené na deset západů. A stokrát něco umoří i matku. Ale pokud je člověk schopný trochu sebereflexe a sebeanalýzy, je to ten nejlepší seberozvojový kurz, navíc šitý přímo na míru. 

A poslední, co jsem si uvědomila, je pozitivní přístup druhých lidí. Při putování jsem si připadala jako chráněný živočišný druh. Všichni na mě byli milí, pomáhali mi, nabídli přenocování, pozvali na jídlo nebo pití. Vždycky jsem byla optimistka, co se týče laskavosti druhých, ale putování mě přesvědčilo o tom, že to není naivní představa, ale realita. Jen jsem měla tyto milé zážitky měla jen ze zahraničí, prostě proto, že jsem chodila převážně tam. Ale jakmile jsem začala jezdit s kočárkem, nahrnula se na mě záplava dobroty i tady doma. Lidi mi otevírají a drží dveře, pomáhají na schodech nebo dokonce vypnou sekačku, když kolem nich jedu, aby nevzbudily dítě. A to úplně sami od sebe bez požádání. 

Rosteme nebo fix(l)ujeme?

Na téma růstového a fixního myšlení jsem si vzpomněla nedávno, když jsem pozorovala své dítě. Snažilo se dostat někam, kam jsem nechtěla, aby lezl. Stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl... Kdybych asi dvacetkrát použila ctrl c a ctrl v, zhruba by to odpovídalo skutečnosti. Až po dvacáté páté jsem rezignovala, vzala dítě a odnesla jej k hračkám. A myslíte, že si dítě řeklo: "Tak desetkrát mě ta velká osoba, která si říká máma, stáhla zpátky, tak se tam asi nedostanu. Prostě to vzdám."? Ani náhodou. Kdyby to bylo na něm, klidně se takhle přetahujeme celé odpoledne.
A já začala přemýšlet o sobě. Kolikrát danou věc zkusím, než konstatuju, že to nejde a jdu od toho? Jestli třikrát, tak to je fakt hodně.
Tohle je taková malá ilustrace rozdílu fixního a růstového myšlení. Aby všichni věděli, o co se konkrétněji jedná, je souhrn jednotlivých tipů myšlení níže.

Zdroj:www.konec-prokrastinace.cz

Podle mě se každé dítě rodí s růstovým nastavením myšlení, protože jinak by se ani nenaučilo chodit. Přes tolik překážek by se s tím fixním nepropracovalo ani k plazení. Potom jsou nám dětem vyprávěny příběhy, kde sice nikdo nikdy draka nepřemohl, přesto to Honza zkusí a uspěje. V pohádkách nevyhrávají ti, kteří sedí doma za pecí a bojí se překážek a výzev, ale právě naopak. Růstové myšlení jak vyšité. Najednou už jsme velcí a dozvídáme se věci jako "tohle nejde" nebo "tohle nezvládneš" nebo "na matiku prostě nemáš buňky". Ale co ten Honza? To bylo přece jenom v pohádce, můj milý. Mám takové podezření, že ten největší zlom je ve škole. Jsme hezky formováni do škatulek typu "poslouchej, moc se neptej a hlavně dělej, co se ti říká". Naše zvídavé výzvy ve směru "chci vědět více" jsou odpinknuty odpovědmi "na to jsi moc malý" nebo "počkej za dva roky, to už bude v osnově". Dělání chyb není prostředkem k naučení se, ale je trestáno pětkou. Tu si ovšem můžete opravit - ne tu chybu, ale tu pětku.
Věřím, že to není myšleno špatně, prostě to rodiče/učitelé/vychovatelé jinak neumí nebo nás jen chtějí ušetřit zbytečného úsilí a zklamání. Některé věci podle současných znalostí fakt nejdou. Ale znáte to. Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se najde nějaký blbec, který to zkusí a dokáže to. Třeba známý čmelák, kterému někdo zjevně někdo zapomněl vysvětlit, že s takovým tělem a takovými křídly prostě NEMŮŽE létat. Nebo Ester Ledecká, která nejspíš neposlouchala, když jí někdo říkal "Jak jako lyže? Ty seš přece dobrá ve snowboardu." Možná jí to nikdo neříkal. Z takových blbců se občas stanou národní hrdinové a velcí vynálezci. A občas "jen" místní inspirativní lidé. Ale ani to není málo, ne?
Přijde mi, že v mé generaci a starší růstovému myšlení moc pšenka nekvete. K tomu se často ještě přidává nízké mínění o vlastních schopnostech nebo naopak arogantní falešně vysoké mínění. Protřepat nemíchat a máme tady skvělý koktejl - chyby (tedy ty vlastní) se rozhodně nepřiznávají. Viz "já chyby nedělám, všechno je to jen kampaň!!"
A dobrá zpráva nakonec. Systém myšlení jde změnit. Chce to nejprve rozhodnutí a potom úsilí, ale jak víme, opakování je matka moudrosti. Podnikání je pro mě skvělý trénink růstového myšlení. Když mi byl poprvé nabídnut poměrně velký a složitý projekt, tak místo mého nadšeného zvolání ve stylu Pipi punčochaté "to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde", se mi lehce podlomila kolena, na čele vyrašil pot a podezřele mi vyschlo v ústech. V rámci psychického otužování jsem výzvu přijala a projektem se poctivě prokousala a zvládla ho. A podruhé a potřetí už to bylo jednodušší. A počtvrté? No, když už jsem to zvládla třikrát, tak to bych to mohla zvládnout i počtvrté. Nejhorší je vždycky ten první krok do neznáma. A nejlepší je ten pocit na konci, ten pocit, že jsem překonala strach a zvládla to.
Takže dnešní výzva: Pojďme si zahrát na čmeláky.
P.S. Fixní a růstové myšlení popsala psycholožka Carol Dweck v knize Nastavení mysli, kterou vydal Jan Melvil Publishing.  
P.P.S. Pokud radši posloucháte, na odkazu najdete i TEDx přednášku autorky. Anebo trochu delší, ale stejně zajímavou přednášku Petra Ludwiga, od kterého jsem si půjčila i obrázek výše.

Vysoká škola mateřství

 ...aneb další z cyklu Co mě naučilo... Tentokrát mateřství.

Zdroj: www.mother.ly

Znáte ty lidi, kteří se pyšní tím, že mají vysokou školu života? Tak to není nic proti matkám. Ty si do životopisu klidně můžou napsat vysokou školu mateřství. Sice se říká naprosto něco jiného...jeden můj kamarád tento jev ještě celkem roztomile nazývá delfíní efekt, ale taky se tomu říká vykojený mozek nebo mlíko v hlavě. Prostě a jednoduše, po porodu žena přestane používat zhruba půl mozku. Tak tohle se opravdu jenom říká. Protože všechny matky ví naprosto přesně, že mozek se po porodu změní v ten nejvýkonnější počítač na světě. A tento neustále a nepřetržitě porovnává vstupy v podobě zásob oblečení, růstu dítěte, doby posledního krmení/výměny plenky, počasí venku, ročního období, čistého a špinavého prádla, výživových doporučení pro děti, zásob potravin, zásob plenek, zásob drogerie a vyjíždí výstupy typu kompletního vyváženého jídelníčku, seznamu nákupu potravin, nutnosti praní oblečení, doby dalšího krmení/přebalování, koupení další velikosti/sady oblečení či bot, nových plenek a další a další a další. Tohle zatím, pokud jsou děti malé, pak se k tomu přidávají domácí úkoly, kroužky, věci na kroužky, věci do školy... Aby toho nebylo málo, vstupy jsou proměnlivé. Máte naplánováno, že dítě má zimní bundu v jisté velikosti, takže by to mělo plus minus vyjít. Jenže dítě si klidně najednou poskočí v růstu, zima začne o měsíc později či dříve než obvykle a počítač zase musí přechroustat jiné varianty. Nechápu, že na to ještě nikdo nevymyslel appku. Taková obrovská mezera na trhu. Budu první, kdo si ji koupí. Protože já jsem v této mateřské a domácnostní logistice naprosto beznadějná.

Navíc tento výše zmíněný program běží většinu času jenom na pozadí, protože mozek se ještě musí soustředit na aktuální věci, které se dějí v dané chvíli. Když tedy vezmeme jen ty mateřské, tak minimum je zajistit, aby dítě zůstalo celé a živé, hrát si na wikipedii a odpovídat na záludné dotazy typu co je to a proč je to a jak je to, vybrat ten nejlepší výchovný či nevýchovný způsob, jak přemístit hysterické  vztekající se dítě z chodníku mimo dosah obecenstva a vůbec reagovat na každé "mamiiiiii....!!!"

Tak doufám, že odteď už budete milosrdní k matkám, které si sakra nemůžou vzpomenout na jméno nějaké blbého amerického prezidenta. 

A k jakým profesím jsou tedy plně kvalifikované absolventky vysoké školy mateřství (kromě těch zjevných profesí typu chůvy, hospodyně nebo kuchařky)?

1. Logistika - tohle je naprosto zjevné. Po zvládnutí řízení domácích zásob a jejich včasného a bezproblémového doručení tak, aby nikdo neumřel hlady, jste naprosto způsobilí řídit logistiku celého podniku. Tady je navíc ještě všechno v počítači. Pfff, brnkačka.
2. Pyrotechnika - když uspějete s pokládáním dítěte, kterého jste uspali v náručí, do postýlky, aniž by se probudilo, je proti tomu manipulace s odjištěnou bombou naprostá hračka. 
3. Projektový management - pokud zvládnete bez úhony sebe i druhých projekt "dítě", tak věřte, že už zvládnete všechny projekty na světě. 
4. Time management - jestli dítě neumírá hladem a špínou a matka si nebalí kufry do Bohnic nebo nechystá provaz na nejbližším kandelábru, tak je její hospodaření s časem naprosto špičkové. Znamená to, že v omezeném čase zvládne dítěti zajistit jídlo, k tomu ho ještě trochu očistit, uklidit a i si trochu odpočinout. Time management na nejvyšší úrovni.
5. Kreativec - neustálé vymýšlení způsobů, jak přesvědčit dítě, aby něco udělalo (které fungují - tramtaradá - přesně jednou), vás naučí kreativitě tak, že na potkání vysypete deset různých možností prodeje.
6. Mediátorství/rozhodcovství - dennodenní urovnávání sourozeneckých a kamarádských sporů o lopatičky a autíčka, rozdupané bábovičky a žduchání na skluzavce. No, existuje snad lepší kvalifikace k vzájemnému usmiřování druhých a řešení jejich konfliktů?
7. Budhistický mnich - protože děti jsou naprosto skvělé v tom, aby testovaly vaši trpělivost a zvládání vzteku. A s věkem se jejich vynalézavost zvyšuje. Podle mě tento trénink hravě nahradí několik tisíc hodin meditací.

P.S. Jen kdyby vás to zajímalo. Ten stále běžící program v hlavách matek má dokonce svůj název, říká se mu mentální zátěž. 

Tereza Kramerová - Dívka s havraními křídly

Tak tohle byla jedna velká nádhera. Opět kniha pro děti, která toho spoustu dá i (a možná zejména) dospělým...

Fakt mě baví, jak ke mně věci chodí samy o sobě. Prostě jsem někde uslyšela jméno Tereza Kramerová, potom jsem narazila na název Dívka s havraními křídly a jak si tak v knihovně procházím dětskou sekci a hledám nějakou knihu pro nejmenší...vykoukla na mě zrovna tato. Tohle tedy není kniha pro nejmenší - na stránkách knihkupectví je psáno, že ji ocení děti již od šesti let, já bych ji asi dala spíše starším. Ale samozřejmě záleží na povaze dítěte i na tom, v jakém prostředí vyrůstá. 

Upozornění hned na začátku. Podle mě, aby vás kniha zaujala, je třeba splnit jeden důležitý předpoklad, a to, že jste věcem popisovaným v knize nakloněni věřit. Tedy věcem "mezi nebem a zemí" - například tomu, že na svět přicházíme s určitým posláním, že si sami vybíráme své rodiče, že existuje místo před a po životě a hlavně, že díky své mysli můžeme ovlivnit mnohé. Těm, pro které jsou tyhle oblasti úplně mimo, zřejmě bude knížka připadat jako nějaký ezoblábol.

V knize je vyprávěn příběh holčičky Miriam, která se s rodiči přestěhuje do nového bydliště. Přechod do nové školy neprobíhá hladce, zejména kvůli jednomu spolužákovi, který jí otevřeně dává najevo, že ji nemá rád. Miriam se nejprve snaží jeho zlomyslnosti ignorovat, ale protože ví, že věci se nedějí jen tak, později tuto taktiku změní a snaží se celou záležitost a všechny souvislosti pochopit a něco s nimi udělat.

Celé vyprávění je mile dětsky jednoduché a protkáno velkým množstvím technik práce s myslí. Jsou obrovským bonusem, vlastně nejspíš tvoří základ knihy. Jejich použití je hezky vysvětleno v poslední části knihy. Mně by se ale kniha moc líbila i bez nich. V celém příběhu je spousta inspirace, krásna a některé části jsem četla se slzami dojetí v očích - třeba tu, jak si Miriam vybírala své rodiče. Sama kniha je opravdu kouzelná, po čtení ve mně vždy zůstal krásný pocit klidu a radosti. Chtěla jsem si ji šetřit, ale to se prostě moc nedalo. A ty nádherné ilustrace na každé dvoustraně. Aaach... Prostě co dodat? Tato knížka je hřejivá jako podzimní večer zachumlaný pod dekou s hrnkem kakaa v ruce a teď už má pevné místo i v mé knihovně. Protože toto pro mě není kniha na jedno přečtení,  ale na opakované pročítání i hledání inspirace prolistováním. 

Podle Tater zvíš charakter

Znáte film Svatební cesta do Jiljí? Jak si dva budoucí manželé nanečisto zkoušejí, jak jim to spolu půjde a navzájem se testují? Tak u nás to byly Tatry a testování proběhla naprosto neplánovaně.

Foto: M. Babušík

Byl to dárek k našemu prvnímu výročí. Pár dní v Tatrách. Ve wellness hotelu. Na Štrbském Plese. Romantika jak blázen. Počítalo se tedy i s nějakými minitúrami, ale nic extrémně náročného. Tipy na výlety jsem měla od kamarádky, která je absolvovala s dětmi ve věku okolo pěti, šesti let, takže byl předpoklad, že bysme to mohli zvládnout i my.

 

Jednoho dne, až jsme se hezky prospali a dali si dlooooohou hotelovou snídani - já tyhle hotelové snídaně fakt miluju, tak si to neskutečně užívám a všechno ochutnávám - jsme se vydali na trasu ze Štrbského Plesa přes vodopád Skok a Bystrou lávku a zpátky dolů lanovkou. Cca 10 km, čas necelé 4 hodiny. Pohodička. Zabalila jsem baťůžek, nějaké jablko, musli tyčinku a vodu, hlavně aby se tam vlezl foťák, že jo a aby to nebylo moc těžké. Za čtyři hoďky hlady neumřem. Takže okolo jedenácté jsme na pohodičku vyrazili. Radši si dáme nějakou rezervu, ve čtyři budem zpátky, dáme si odpolední kafe a ještě stihnem večerní wellness. 

Tak jsem hezky vyšli, zamilovaným krokem ruku v ruce jsme předbíhali rodinky s malými dětmi. Přišli jsme k vodopádu Skok, kde se cesta trochu zabrzdila, protože trasa vedla po žebříku. Byl nádherný den a tak jsme si užívali ty krásné výhledy okolo. Hezky po cimrmanovsku - pleso, pleso, pleso... Postupně řady turistů řídly a řídly, až jsme přišli k obrovskému krpálu. Pro ty, co si (jako já předtím) myslí, že Bystrá lávka je nějaký mostek přes potůček, který vede k vodopádu Skok, tak jako fakt ne. Je to mega velký brutálně prudký kopec. Při pohledu na kamenitou cik cak stezku nahoru jsme už trochu znejistěli, no, ale pak jsme si řekli, že když už jsme tady a máme většinu cesty za sebou...tak půjdem dál. Tak jsme se začali škrábat po kamenech a štěrku nahoru, situace se obrátila a najednou začali všichni předcházet nás. Cesta byla čím dál horší, prudší, ale tak přece se nebudem z půlky kopce vracet dolů. Stačí jen vylézt nahoru a pak už to bude v pohodě. Samotná cesta do kopce nám trvala přes hodinu. A teda nevím, co jsem si myslela. Jakože po této uzoučké kamenité stezce nás za vrcholem bude čekat krásně vyšlapaná široká rovná cesta??!! Když jsme se dohrabali nahoru, čekalo tam překvápko v podobě žebříků, jištění řetězy a přelézání strmého miniskaliska. V tu chvíli už mi hlavou běžely novinové titulky o hloupých Češích v Tatrách, které musí zachraňovat vrtulníky. Po přelezení na nás samozřejmě vykoukla úplně stejná kamenitá cik cak stezka, ale tentokrát dolů. Což je pro mě o dost horší. A v tu chvíli můj milý blbě došlápl a začal ho bolet kotník. A novinové titulky začaly dostávat ještě reálnější rozměry.

Foto: M. Babušík

Zamilované švitoření už tedy pomalu ustalo při plahočení se na kopec, ale po tomto už to bylo takové to "veškerou svoji energii dávám do toho, abych posunoval nohy dopředu". Na moje rádoby rozptylující a povzbudivé: "hele, tamhle už je ta cesta v pohodě" a "za chvíli už musíme být u té lanovky" odpovídal hmmm a občas se místo odpovědi zmohl na pidi úsměv. Musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla dost i já a to mě nic nebolelo. Když jsme se o třičtvrtě na čtyři konečně dovlekli k rozcestníku, který vedl k lanovce, dozvěděli jsme se, že poslední lanovka jela ve tři hodiny. Cože?!! Jak jako poslední lanovka ve tři hodiny?!! Dyť je polovina září. Turistická sezóna. To mě teda nenapadlo ani ve snu. (Minivsuvka - tohle zpětně vůbec nechápu, protože můj milý je přesně ten typ "lucky boye", na kterého čeká poslední parkovací místo na vždycky naprosto přeplněném parkovišti.) Jídlo samozřejmě dávno snězené, voda skoro vypitá... Tak jsme se na sebe podívali s výrazem "hmmm, taxíka si tady asi nezavoláme" a pokračovali v belhání dál dolů. A pak si někdo tam nahoře řekl, hele, zatím se drží, tak já jím ještě něco přidám. A začalo pršet. Nee, to už kecám. I tak nám to stačilo. A pak ponenáhlu přišla ta chvíle. Ta chvíle, kdy veškeré masky padají, protože už na ně fakt není energie a buď vás to zabije nebo posílí...  Buď nastává vyčítání - jak blbě jsi ten výlet vymyslela a to ses nemohla aspoň podívat, kdy jede poslední lanovka. Nebo zatnete zuby a ruku v ruce nebo aspoň bok po boku kráčíte dál, protože někdy ta cesta skončit musí.

Asi celkem nepřekvapivě, to bych tento příspěvek nepsala, to u nás bylo to druhé. Okolo šesté jsme se konečně dotrmáceli do Štrbského Plesa, kde jsme si v prvním hotelu, na který jsme narazili, objednali to nejrychleji připravené jídlo (prý palačinky) a okolo půl osmé jsme pak dorazili na pokoj. Z původních deseti kilometrů bylo patnáct a z necelých čtyř hodin skoro dvojnásobek. 

Když jsme po chvíli odpočívání na pokoji zašli uvolnit svaly do sauny a pan recepční nám řekl, že je tam teď plno a máme zkusit za půl hodiny, můj milý odhodlaně prohlásil, že on už teda dneska rozhodně nikam nejde a počká tu půlhodinu tady.

A tipnete si, co mi bylo řečeno po sauně, když už bylo dobře? Žádné vyčítání. Řekl mi - děkuju, že jsi nesla ten baťoh, když mě bolela noha. A tehdy jsem si řekla...joo, tak tady tohle by možná mohlo i vyjít.  Načež ještě přidal - ale do Tater už mě teda nikdy nedostaneš. Tak mě napadlo, že bych mohla zase něco naplánovat.

P.S.: Po návratu jsem kamarádce, od které jsem měla trasy, líčila náš strašný výlet. Na což mi ona odpověděla: "Jo, tam jsme šli s děckama. V pohodě, malá měla asi čtyři roky... "

Tak já teda nevím...

VBAC - můj porodní příběh druhý

Pro neznalé zkratek - vaginal birth after caesarean - vaginální porod po porodu císařským řezem. Ano, spousta lidí si myslí, že to nejde, ale i po císařském řezu je možné mít přirozený porod, pokud si to žena přeje a nejsou žádné kontraidikace, které by tomu bránily.

Tak jsem byla opět na začátku. Tentokrát moje příprava spočívala v jedné meditaci (ono, když už máte malé dítě, tak zas tolik prostoru nezbývá) a opět jsem měla porodní asistentku - přes to nejel vlak. I když ona byla přesvědčená, že to tentokrát půjde přirozeně ("proč by jako nešlo, prostě to půjde a hotovo"), já měla v hlavě, že to beztak zase skončí jak minule. Když se blížil termín porodu, tak jsem dost znervózněla, protože otevírání opět veškeré žádné. Tentokrát byl naštěstí přístup doktorů o hodně citlivější a v podstatě mě nechávali být. Přirozenému porodu nic nebránilo, ale ve vzduchu visela možnost vyvolání porodu. Což taky nebyla úplně alternativa, kterou bych si úplně přála. A já si uvědomila, že mám potřebu všechno kontrolovat. A jestli něco fakt kontrolovat nejde, tak je to porod. Takže jsem se rozhodla, že udělám maximum pro to, abych rodila přirozeně, ale nebudu na tom lpět, jako by to byla jediná možná cesta. Tak jsem to vědomě pustila, řekla si, ať se děje vůle Něčí a poprosila jen o zdraví pro mě a pro miminko. 

Čas plynul, vypočítaný termín porodu už minul a stále se nic nedělo. Měla jsem nastoupit na vyvolání porodu a poslouchala ty různé příběhy, jak "nastoupila jsem do nemocnice na vyvolání a ono se to rozjelo samo". Jasně, jako věřím, že někomu se to může stát, ale mně teda rozhodně ne. A představte si, vono jo. Když mě můj milý vezl do nemocnice, cítila jsem lehké křeče, ale protože už to bylo mnohokrát předtím, nevěnovala jsem tomu pozornost. Při prohlídce se mě doktorka zeptala, jestli mám odvahu na přirozený porod, na což jsem odpověděla, že bych to ráda aspoň zkusila. Tak se rozhodlo, že tomu večer zkusí trochu pomoci. No, křeče v břichu postupně sílily, tak jsem tušila, že tohle už asi tak nějak bude ono. V poledne už jsem byla na porodním sále, zavolala mé porodní asistentce a milému, že teda "ono to fakt přišlo samo a já rodím". A v tu chvíli se zavřela do své vlastní bubliny, přestala vnímat všechno okolo a soustředila se jen na své tělo. Což jsem si mohla dovolit díky těm dvěma osobám, které tam byly se mnou. Věděla jsem, že se na oba můžu stoprocentně spolehnout a díky své porodní asistentce jsem se cítila naprosto ve "zdravotním" bezpečí (že když bude hrozit jakékoliv nebezpečí, tak to rozpozná a správně zasáhne) a díky mému muži naprosto v "osobním" bezpečí. Oba věděli, jaký porod si přeju a já měla jistotu, že nebudu muset nikomu nic vysvětlovat, stopovat délku a četnost kontrakcí ani řešit, co má a nemá být. Takže jsem se mohla soustředit jen na své tělo a na miminko. No, řeknu vám, byl to totální pětihodinový flow plně prožitý v přítomném okamžiku. Moc jsem si přála, aby do mého porodu už v Česku fungovaly porodní domy, což se nepovedlo. I přesto jsem se cítila, jako bych v něm rodila. S mnou vybranou stejně naladěnou porodní asistentkou, lékařskou pomocí na dosah a krásně vybaveným porodním sálem.

A tak jsem se rozhodla, že budu šířit, že porod může být krásný. Vlastně kvůli tomuto jsem sepsala oba tyto moje porodní příběhy, i když je to pro mě hodně intimní sdílení. Když jsem se před porodem bavila s kamarádkou a ona mi říkala, že si to mám užít, tak jsem si trochu klepala na čelo. Jako užít si porod? Vždyť tohle je klasický protimluv. Ale já si ho fakt užila. Vlastně považuji oba dva své porody za krásné. Jako ne, že by to bylo bez bolesti. Po prvním jsem se nemohla měsíc zasmát a druhý - slovy mého milého "už jsem si myslel, že budu muset jít na chirurgii se zlomenými prsty z toho, jak jsi mi mačkala ruku". Ale přesto to bylo nádherné a já si je fakt užila...a hlavně, hlavně díky nim mám dvě nové největší lásky mého života.

Chvála císařovnám - můj porodní příběh první

Jsem tak trochu přirožena a fandím alternativě, takže na svůj první porod jsem se v tomto směru připravovala poměrně svědomitě. Přečetla jsem knihu o hypnoporodu, dělala si meditace a vizualizace, zajistila si ke mně ladící porodní asistentku, povídala si s miminkem v bříšku o tom, jaký porod bude... A věřila jsem svému tělu. Říkala jsem si, že když bylo schopno pěšky dojít do Santiaga a Trondheimu a ujít několik stovek kilometrů, zvládne i porod. Takže všechno bude v pohodě, jiná alternativa nepřipadá v úvahu.

Když jsem poprvé slyšela o ještě velmi vzdálené možnosti císařského řezu, přivedlo mě to k slzám. Tehdy mi moje gynekoložka řekla něco ve smyslu "vy jste úplně zabetonovaná, to se do termínu nespraví" - tedy přeloženo: zatím to nevypadá, že by se tělo chystalo v blízké době na porod. Přesně to, co a jakým způsobem chce každá žena čtrnáct dní před porodem slyšet. Ano, teď už je to má bývalá gynekoložka. Když jsem se rozbrečela mé porodní asistence do telefonu, uklidnila mě tím, že tato připravenost nic nevypovídá o tom, kdy budu rodit (což opravdu nevypovídá) a a že každý doktor by byl nejradši, kdyby žena rodila dva týdny před termínem. A že máme ještě spoustu času.

Nicméně do porodu se opravdu situace nezměnila, nezměnila se ani po termínu porodu. A vzhledem k tomu, že jsem měla hraniční hodnoty průtoku krve pupečníkem, dostala jsem dva dny k dobru na případné spontánní rozrození pod dohledem v porodnici a potom naplánovaný císařský řez. Úplně si vybavuju, jak mi sestra při příjmu říkala "tak to už se těšíte, že"? A já se na ni naprosto nechápavě (opět se slzami v očích) podívala, že jdu přece na císaře. Tak na co se teda jako mám těšit?

Spontánní rozrození během dvou dnů nepřišlo, naštěstí ale nastalo vnitřní smíření s tímto způsobem porodu. Já měla anestezii spinální, takže jsem byla celou dobu při vědomí a miminko hned viděla a dostala na hruď. A naštěstí úplně všechno bylo v pořádku. 

Jen teda já... 

Druhý den po porodu na mě dolehly výčitky - že moje tělo selhalo, protože nezvládlo porodit přirozeně; že nejsem dost žena, protože co už je vrcholem ženství, když ne přirozený porod; že prostě já nejsem dost dobrá a že jsem to nezvládla. Já jsem naštěstí všechny tyto emoce vyplakala během večerní sprchy hned ten den. A postupem času se dopracovala k vděčnosti za to, že jsem já i miminko v pořádku a že se ani na jednom z nás neprojevují žádné negativní následky. 

Ale vím, že existují ženy, které mají z tohoto způsobu porodu trauma. Protože stejně jako já mají v hlavě nastavené, že spontánní vaginální způsob porodu je ten jediný správný. A upřímně já mám pocit, že tohle je psáno mezi řádky i na různých webech podporujících přirozený porod. Nebo já to tam aspoň vnímala. Že když je to jinak, je to špatně a hlavně je to chyba ženy. Protože na ní musí být něco špatně, když nedokáže zvládnout to, co velká většina žen zvládá celá tisíciletí. Z tohoto nastavení potom nutně plynou pocity selhání. Není to pravda. Císařský řez (a jakýkoliv jiný způsob porodu) je prostě jedna z alternativ. Díky za něj, protože určitě zachránila spoustě žen i miminek život nebo zdraví. Někdy je možná aplikován zbytečně. A možná to tak bylo i v mém případě, ale je zbytečné nad tím dumat, protože v životě člověk nemůže zmáčknout tlačítko backspace a podívat se na jiné alternativy. Prostě to bylo tak, jak to bylo.

Ale hlavně způsob porodu nic nevypovídá o schopnostech ženy. Všechny ženy se snaží dělat to nejlepší, co umí a rozhodně neublížit sobě ani svému dítěti. A lpění na tom jednom způsobu porodu jako jediném správném je cesta do pekel.

Monika Kindlová, Martina Boledovičová - Tradinář

 

I když jsem doteď recenzovala jen beletrii, s Tradinářem udělám výjimku, protože stojí za to s ním seznámit více lidí. Čím jsem starší, tím víc mě baví a zajímají tradice pojící se k jednotlivým známým i méně známým svátkům. Takže do Tradináře jsem se zamilovala na první prohlížení. A listuju si v něm každou chvilku, minimálně na začátku každého měsíce, kdy si pročtu, co nás čeká. Za ten rok toho spoustu zapomenu, takže ji čtu pořád dokola.

Tradinář není žádná odborná publikace, je to opravdu hezká knížka na prohlížení a inspiraci. Tedy samozřejmě základem je popis jednotlivých tradic a významů svátků, těch známých i méně známých, tradičních starých (samozřejmě Velikonoce a Vánoce), ale i novějších svátků (třeba 17. listopad). Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol podle měsíců a u každého jsou vypsány svátky, které k němu náeží. U jednotlivých významných dnů jsou popsány tradice jak křesťanské, tak původní pohanské z předkřesťanské doby. Navíc je kniha doplněna inspirací na vytvoření vlastních rodinných tradic, návody na tvoření, recepty na pečení a vaření jednotlivých jídel, které se k danému období vážou a v neposlední řadě opravdu krásnými fotkami. Skvěle zobrazuje koloběh roku a návaznost jednotlivých oslav na roční období. A protože u této knihy více než kde jinde platí, že obrázek řekne víc než tisíc slov, níže jsou ukázky (po kliknutí se zvětší).

Podle mého názoru má knížka největší využití v rodině s dětmi. Určitě je tam spousta zajímavých informací pro všechny, ale spousta rituálů a tvoření je uzpůsobeno pro děti a pro rodinu. Cílem je ukázat dětem, jaké tradice se váží k jednotlivým svátkům, prožít je spolu s nimi a díky tomu upevnit vztahy v rodině, s přáteli i v celé komunitě. V dnešní době, kdy se spousta tradic obnovuje a lidé se k nim vrací, je tato kniha určitě skvělým průvodcem a inspirací. 

Manuál chování k bříšku na nožičkách

V životě spousty žen nastane jednou období, kdy jí začne růst břicho. A pak zhruba devět měsíců roste a roste a roste a roste... Pokud máte nějakou takovou ve svém okolí, níže najdete manuál, jak s tímto citlivým vysoce výbušným druhem zacházet:

Zdroj: www.boredpanda.com

1. otázky - ze začátku je to ještě poměrně vtipné. Jak všichni koukají na břicho a vy úplně slyšíte ty otázky, které se rojí v hlavě "to jen tak ztloustla nebo je těhotná?", "mám se zeptat nebo radši ne?". No, po pár měsících je to většinou už stejně jasné. A nastanou úplně jiné otázky "vy čekáte dvojčata?" a "takové velké břicho, to už máte za pár, ne? Ne, za tři měsíce". Myslím, že i bez těchto dotazů si spousta žen v očekávání připadá spíš jak "vyvržený vorvaň" než jako "sexy těhulka". A fakt k lepšímu pocitu nepřispívají fotky známých žen typu "i v těhotenství můžete být sexy", kdy je ke stále dokonalému tělu přilepeno neméně dokonalé bříško. Další kategorií jsou nevyžádané rady. Na plození dětí samozřejmě závisí budoucnost lidstva, což těmto ženám budou naprosto cizí lidé na ulici připomínat tím, že vás budou nabádat, abyste se lépe oblékala, obouvala, neuklouzla na náledí a připomínat, co máte a nemáte jíst. I když vlastně na druhou stranu, toto je jen malá přípravka na rady, které naprosto cizí lidé bez ptaní udílejí, až se dítě narodí. 

2. prorokování - o těhotenství se dozvíte asi tohle: první polovinu jen zvracíte, i když vlastně nemůžete nic sníst, druhou polovinu máte obrovské břicho a napuchlé nohy, ruce a vůbec všechno, bolí vás záda a kyčle, takže se skoro nepohnete. No a zlatým hřebem je ten strašný porod. Bolest při porodu je měřítkem všeho. Schválně, kdo z vás už slyšel něco jako - no, bolelo to úplně příšerně, ale proti porodu to byla naprosto pohodička. A tímto to ještě nekončí, až se dítě narodí, tak se už vůbec ale vůbec nevyspíte a navíc... Jako ne, že by to v různých měřítcích nebyla pravda, ale otázka je, jestli je to opravdu nutné ženě, kór prvotěhotné a zmítané hormony a zmatkem,  povídat? Protože ona už početí nijak zpátky nevezme a dítě se holt ven nějak dostat musí, takže proč zbytečně strašit, že. Pokud tedy máte neodbytnou potřebu sdílet své děsivé zážitky, zkuste počkat pár měsíců. Možná se po porodu daná žena k soutěži "kdo měl horší porod" ráda přidá. 

Zdroj: www.boredpanda.com

3. šahání - nevím proč, ale jakmile si břicho ženy začne nárokovat malý človíček, jako by se stalo veřejným majetkem. Nebo je to jen nějaké mně neznámé přísloví typu "když si šáhneš na těhotné břicho, čeká tě sedm let štěstí"? Protože jak jinak vysvětlit, že se k ženám vrhají méně známí i před pár sekundami zcela neznámí lidé a (hlavně!!!) bez zeptání a jakéhokoliv varování jim začnou hladit břicho?

4. nálepky - upozorňuji, že ač předchozí tři body jsou poměrně univerzální, ten poslední možná vadí jen mně. Jedná se o to, že jakmile žena na počůraném papírku objeví dvě čárky, už je oslovována maminko. Jedna věc byla, když mi to poprvé řeklo moje vlastní dítě, to mi skoro vehnalo slzy do očí. Ale úplně jiná věc je, když mi to říká člověk, který by mohl být, když už ne mým dědečkem, tak otcem rozhodně jo. A fakt ne naopak. To je prostě divný. No, možná ještě o trochu horší je to u mladého fešného muže, u kterého po kratším odhadu věku a propočítání zjistíte, že by tím synem fakt klidně mohl být... Jako chápu, že břicho je na nějakou dobu ten zdaleka nejnápadnější znak, který jen tak nejde schovat, ale kvůli tomu přece nepřestávám být i něčím jiným - paní xy, ženou a dále. Druhou kategorií, která mě osobně nahání husí kůži, je oslovení těhulka. Všechny ty -lky mi připomínají mimibazarové tvořilky a snažilky. Brrr. Takže s výrazivem taky radši opatrně.

Ruta Sepetysová - Mlčící fontány

Moje druhá knížka od Ježíška a opět přímá trefa. Moc hezky zpracovaná doba ve Španělsku 50. let za doby vlády generála Franca. Myslím, že tohle téma není zrovna moc časté, aspoň já osobně na tuto dobu v této zemi narazila jen ve filmu Faunův labyrint. Ale určitě, kdybych se snažila, našla bych toho mnohem více.

Děj knihy začíná v roce 1957, v době tuhé diktatury španělského generála Franca. Samotná země už se kvůli ekonomice trochu otevírá turismu, zejména pro bohaté Američany, nicméně pro samotné Španěly a zejména tedy Španělky tam pořád panuje obrovská nesvoboda. A právě v této době se potká syn amerického ropného magnáta fotograf Daniel s dcerou nepřátelů španělského režimu Anou a je z toho láska jako trám. Nemusíte se ale bát přílišné červené knihovny. Já s tímto očekáváním knihu začínala číst, ale naštěstí se nepotvrdila. Ano, jejich vztah je trochu naivní, ale který vztah dvou osmnáctiletých není. Postav je v celém románu více - Španělsko reprezentují Anini příbuzní a Ameriku lidé okolo Daniela. Na jejich osudech, životech a postaveních je moc hezky ilustrována situace na "obou stranách". 

Autorka vzala přípravu velmi poctivě a z knihy je to znát. Na začátky kapitol jsou vloženy úryvky z oficiálních rozhovorů a dokumentů, které skvěle dokreslují situaci ve Španělsku té doby. Jasně, historie a reálií té doby tam mohlo být více, ale nejedná se o učebnici dějepisu. Na konci knihy je rejstřík zdrojů, ze kterých bylo při přípravě knihy čerpáno a sama autorka nabádá ke studiu dalších informací. Což určitě mnoho čtenářů po tomto nalákání udělá.

Kniha je poměrně tlustá, má přes 500 stran, ale velmi rychle ubíhá. Nejen díky tomu, že je napsána čtivě, ale taky kvůli krátkým kapitolám. Jen mně osobně začátek přišel trochu pomalejší, na cca 200 stranách se příběh rozjíždí, ale potom to začne a jde to ráz na ráz. Za mě by klidně tento úvod mohl být zkrácený na polovinu a přidán další děj na konec, kdy se příběh posune o 18 let dopředu do doby po Francově smrti. 

Podtrženo sečteno, rozhodně doporučuji. Jedná se o originální a ne moc často zpracované téma, které je navíc podáno velmi čtivě.

Prokrastinujete? Pořiďte si dítě...

...a nejlépe k tomu ještě podnikejte. I když ani to není úplně nutné.

Vždycky jsem se považovala za totální prokrastinátorku. Můj vnitřní prokrastinář byl tak silný, že mi radši ani nedovolil dočíst do konce knihu Konec prokrastinace, aby se mi ho náhodou nepodařilo zbavit. Předmět Efektivní učení jsem sice dokončila úspěšně, ale do praxe jsem si nic neodnesla. Ale teď jsem zjistila, že prokrastinace byla prostě jen dostatek času. Prostě jsem věděla, že mám čas (téměř) kdykoliv věci dodělat, tak mě nic netlačilo. Koneckonců jsem vždycky všechno nakonec nějak stihla a odevzdala včas. Poprvé jsem si to uvědomila, když se mě kamarádka zeptala, jak se mám a já jí odpověděla, že hrozně nestíhám. Načež se zamyslela a zeptala se mě, jestli opravdu věci nestíhám dělat nebo mám jen ten pocit. A já musela chtěnechtě přiznat, že je to jen ten pocit. Ono je to vlastně celkem cool "nestíhat", člověk vypadá hrozně akčně a důležitě. Já teda bohužel nevypadala jako ten typ člověka, který naprosto v pohodě zvládá miliony věcí a k tomu ještě srší energií na všechny světové strany, ale spíš jako neurotický brouk Kvapník, který "nesnídá, nesvačí, ale stejně nic nestačí".

No a pak jsem se dostala do té zvláštní skupiny "matky na mateřské", kde je úplně jiný level nestíhání. Protože ty si ani nemůžou dojít celý den na záchod. 

A postupně to přišlo i ke mně. Tak nějak nenápadně, asi půl roku po porodu se ve mně něco aktivovalo. Takový malý urputný připomínač. Kde asi udělali lékaři ve zlínské porodnici chybu? Místo všude zmiňovaného mateřského instinktu, který zjevně rozdávají všude jinde (ne, opravdu jsem u dvouměsíčního miminka nepoznala z jakého důvodu pláče), mi do hlavy implementovali tuto novou postavičku. A probíhalo to přesně takhle...dítě usnulo a okamžitě se ozval můj milý připomínač - táákže "vyřídit tenhle email, odeslat toto, připomenout tohle, zavolat tomuhle, vyndat nádobí z myčky, dát prát pračku, potom by to chtělo ještě něco uvařit a šup šup ať to stihneš, páč nevíš minuty ani vteřiny, kdy se dítě probudí". A já hezky kmitala a psala emaily, telefonovala, vyřizovala, připomínala. Protože to přece musím všechno stihnout. Moje někdejší prokrastinace byla v nenávratnu. A pak najednou příliš brzy (to je prostě zákon - dítě se vždy vzbudí příliš brzy) se ozval signál z postýlky, že ratolest je vzhůru a žádá si moji pozornost. A zastihlo mě uprostřed běhu s pocitem, že jsem stejně nic nestihla a ani na ten záchod si sakra nedošla.

Až mě to jednoho krásného dne přestalo bavit a řekla jsem si, že je načase srovnat si priority. Páč v tom být dokonalou matkou, hospodyní, kuchařkou a podnikatelkou v jednom zjevně fatálně selhávám. A navíc to dítě spí fakt míň a míň. Takže jsem si s tím klukem připomínačským vážně promluvila, poslala ho na hoodně dlouhou dovolenou a zařekla se, že to budu dělat úplně jinak. Všechno, co mě ten náš skřítek nechá dělat, přijde na řadu, když je vzhůru a s ním. Takže vařím a uklízím zásadně, když je dítě vzhůru a snažím se ho co nejvíc do všeho zapojit. Dětské domácí práce u nás frčí od útlého věku. Naštěstí moc rád v kuchyni pomáhá (čti: zkouší vysypat co nejvíc surovin z linky zem, než si toho mamka všimne a odstraní to z jeho dosahu). A chvíle, kdy spí, jsou jen pro mě a dělám jen to, co chci. A fakt jsem to i zavedla - prostě jsem si jen udělala kafe, sedla si a čučela ven. Přiznám se, nejdřív to byl tuhý boj. Připomínač se z dovolené vrátil příliš brzy a šel nadšeně do práce. Takže jsem pila odpolední kávu s výčitkami v hlavě, že bych přece měla udělat tohle a tohle. Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí a já si tu klidně piju kafíčko, když mám v kuchyni takový bordel. Ale nakonec jsem jako správná líná matka vyhrála. Je pravda, že po nějaké době už jsem se přesvědčila, že chci i pracovat - jak už bylo výše zmíněno, člověk neví hodiny ani vteřiny - a když vidím, že mám klid, tak tu práci radši udělám než zase stresovat, že nestíhám. Psát žádosti o dotace a jednat s klienty jsem dítě bohužel ještě nenaučila a dělat cokoliv na počítači mě moc nenechá. Ale to taky přijde...

Karin Lednická - Šikmý kostel

První díl trilogie románové kroniky ztraceného města, jak zní podtitul knihy, jsem s radostí rozbalila pod stromečkem, opět přečetla až moc rychle a už se nemůžu dočkat druhého dílu. Název Šikmý kostel odkazuje na kostel sv. Petra z Alkantary, který jako jediný zbyl ze ztraceného města Karwiná, ve které se děj odehrává. Celé původní město bylo obětováno těžbě černého uhlí a pouze tento kostel, kvůli těžbě nyní stojící téměř o třicet metrů níže než původně a nakloněn o sedm stupňů zůstal jako tichá připomínka tehdejší doby.

Děj této knihy se odehrává v letech 1894 - 1921 a na pozadí osudů obyčejných lidí Barbory, Julky, Ludwika a Barky a pár vedlejších postav ukazuje plynoucí dějiny a jejich hlavní události. Tedy většinou bohužel ne jen na pozadí, některé události ovlivní jejich životy velmi zásadně. Moc mě baví tyto typy knih, které kromě skvěle vystavěného příběhu hlavních hrdinů mají přidanou hodnotu i v popisu důležitých dějinných událostí. Tady se navíc nejedná jen o první světovou válku a vznik Československa, o kterých máme povědomí víceméně všichni, ale v knize jsou zmíněna i méně známá (aspoň pro mě) historická fakta jako dva roky trvající konflikt ohledně územního rozdělení regionu po vzniku Československa nebo velké důlní neštěstí v roce 1894. 

Pro mě má knížka ještě něco navíc taky díky regionu, ve kterém se odehrává. V Ostravě jsem studovala a tak mám pro tuto oblast opravdu slabost. Chvílemi jsem se usmívala nad použitím nářečí, které jsem občas slýchávala od svých spolužáků. Obecně se ale u knihy moc nezasmějete - tato doba a v tomto místě byla těžká téměř pro všechny, tím víc pro ty nejobyčejnější lidi. Ženy udřené z práce v domácnosti a na poli, muži z rubání uhlí, navíc všudypřítomná nejistota, zda se po sfárání ještě dostanou nahoru. Poměrně často se bohužel tato nejistota změnila ve zdrcující jistotu a ženy se spoustou dětí zůstávaly bez muže a živitele rodiny. U těchto knih si vždycky tím spíš uvědomím vděčnost nad tím, v jakém luxusu nyní žijeme.

Takže pokud jste doposud žili touto knihou nepovšimuti, rozhodně doporučuji k přečtení. Autorka při psaní čerpala z historických pramenů i ze stovek hodin rozhovorů s pamětníky a na knize je to opravdu znát. Celou historii zpracovala skvěle a velmi čtivě. Já jsem si celou knihu moc užila a opět mi na konci přišlo líto, že není delší. 

Okamžiky štěstí

Dříve než jsem stihla napsat a vydat tento příspěvek, tak Patrik Hartl napsal stejnojmennou knihu. Takže ne, toto není recenze této knížky. Ta možná teprve přijde, protože knížku už jsem přečetla.
Tenhle příspěvek je o těch "malých" mžicích duševního tetelení a nejen o nich. Máte je taky? U mě to většinou bývá  úplně z ničeho nic. Najednou přijde takový ten několikasekundový tetelivý pocit uvnitř. Takové to koncentrované štěstí. Muška jenom zlatá, která za chvilinku odlétne neznámo kam. Koutky úst se mi najednou samovolně roztáhnou, přijde výbuch energie a mám chuť bláznivě skákat po posteli a u toho jásat. Tak se aspoň rozhlédnu kolem, opatrně si povyskočím a trochu zavýsknu. Kecám, skáču a výskám. I když na posteli už radši ne, páč se bojím o její nosnost. Nevím, z čeho se tyto okamžiky berou, ještě se mi je nepodařilo je psychovědecky prozkoumat a vlastně ani pořádně zachytit, jen mi stačí, že jsou. Nejsou závislé na vnějších okolnostech....i když v pohodě a sluníčku a páteční cestě z práce se vyskytují tak nějak častěji. Ale pamatuji si, že před několika lety mě jeden okamžik štěstí zastihl čerstvě po rozchodu. Šla jsem z práce, nebyl ani pátek ani nesvítilo slunko. Měla jsem být smutná, ale najednou přišlo takové to šťastné tetelení. Bez jakýchkoliv objektivních příčin. Tak mě to vyvedlo z míry, že si doteď přesně pamatuju místo, kde mě přepadlo.

Další kategorií jsou takové ty vědomé chvilky uvědomělého štěstí. Kdy si prostě z ničeho nic uvědomím, že jsem šťastná. Třeba, když se ráno probudím a z jedné strany chrápe můj milý a na druhé straně andílkovsky spinká náš skřítek. A já si najednou uvědomím, že jsem vlastně šťastná. Teď  trochu kecám. Můj milý nechrápe a náš andílek se budí tak dvě až tři hodiny předtím než by mi bylo milo se vzbudit. Ale určitě víte co myslím. Tento pocit mě pravidelně přepadá v přírodě, při chůzi, při sportu, při odpolední kávě, sledování západu slunce, při tanci, stavění sněhuláka...prostě naprosto kdykoliv a kdekoliv. Takový ten uvědomující hřejivý pocit na srdci, který vyvolá úsměv na tváři a pocit vděčnosti.

Celá nakulmovaná já.

A třetí kategorií radostí nebo štěstí je pro mě těšení. Spousta lidí říká, raději se moc netěš, pak budeš zklamaná. Taky jsem se tím kdysi řídila...když mě nějaké těšení přepadlo, radši jsem ho zahnala. Jen pak jsem si uvědomila, že tím přicházím o týdny a měsíce krásných pocitů těšení jen kvůli riziku, abych pak nebylo několik hodin/dnů zklamaná. Na druhou stranu je to pravda, člověk většinou po velkém těšení zklamaný je. Protože realita se často nevyrovná té naší vysněné. Ale co z toho? Radši užívám týdny krásného pocitu těšení, i s tím, že pak zažiju zklamání...nebo třeba taky ne. Než abych přišla o tu dlouhou dobu těšení se jen kvůli pár dní užívání si. Za ten risk mi to stojí. Já vím, ono to není moc v souladu s moderní filozofií tady a teď, ale mě to prostě fakt baví. Připomíná mi to dětství a ohromné těšení na kolotoče nebo na narozeniny. Na kolotoče už nechodím, protože jsem srab, ale na dárky na narozeniny se pořád těším. To nejspíš to živé vnitřní dítě ve mně.

Poutníček a Vánoce na mlýně

Práce na mostě šla všem hezky od ruky a než se nadáli, sněhové vločky s sebou přinesly Vánoce. Poutníček si vzpomněl na své blízké doma a doufal, že jsou v pořádku a už jim dorazil dopis s vánočním přáním, který poslal.

Poutníček všem vyprávěl, jak Vánoce prožívali u nich doma, protože v této oblasti se slavili trochu jinak. Povídal o čtyřtýdenní přípravě na Vánoce. Každý týden doma zapalovali svíčky na adventním věnci a jak postupně ubývalo týdnů do Vánoc, přibývalo zapálených svíček na věnci. Když už hořely všechny čtyři, byly svátky za dveřmi. Vzpomínal, jak se vždycky ráno ještě za tmy s lucernou vydávali na roráty – předvánoční mši v kostele.
„Nikdy se mi nechtělo vstávat, ale měl jsem moc rád to ranní ticho, křupání sněhu pod nohama a shluky světýlek, jak všichni sousedé mířili do kostela,“ vyprávěl.
Oproti tomu ve městečku, kde nyní Poutníček pobýval, bylo předvánoční období jiné. Veškerá sláva se odehrávala na zamrzlé řece. Tam byl také obrovský adventní věnec a na něm čtyři svíčky umístěny v lucernách. Každý týden v sobotu se všichni obyvatelé setkali a po západu slunce postupně zapalovali svíčky. Bylo to vždycky velké a veselé sousedské setkání, s čajem, grogem a horkou čokoládou. Lucerny však musely pořád svítit a tak se u věnce střídaly lidé na hlídky. Obvyklou předvánoční schválností lidí ze sousedních vesnic bylo totiž uhašení adventních světýlek. Pokud se to stalo, byla to nejen potupa pro celou vesnici, která svíčku neuhlídala, ale také hrozilo riziko, že na Vánoce nebudou žádné dárky. Rozsvícené lucerny totiž signalizovaly Ježíškovi až do nebe, že v této oblasti někdo bydlí a že se tu má tedy zastavit pro dopisy, ve kterých najde prosby o dárky.
Konečně nastal sváteční den 24. prosince. Ve vesnicích na obou stranách řeky začínaly oslavy až následujícího dne ráno a tak Poutníček už v předvečer ukázal všem ve mlýně, jak se slaví Vánoce u nich doma.
„A pokud celý den vydržíte nic nejíst, večer uvidíte zlaté prasátko,“ vyprávěl jim o tradici, kterou doma dodržovali.
Zatímco ostatní chystali ozdobu vánočního stromku a dokončovali vánoční přípravy, zavřel se do kuchyně jen s Amálkou a Petrem a započali přípravy na večeři. Vánočku zvládl hravě, udělal ji z těsta na buchty, jen místo rozinek přidal sušené borůvky. Se zapletením mu pomohla Amálka, která měla díky svým dlouhým vlasům s různým motáním a pletením velké zkušenosti. Upéct rybu a uvařit brambory také zvládli všichni společně. Ale s kubou si nedokázal poradit. Což o to, houby a kroupy nějak dohromady povařil, ale nemohl si vzpomenout, co ještě dalšího tam maminka dávala.
„Určitě pepř a sůl,“ radila Amálka.
„Ale stejně, jako doma to zdaleka nechutná,“ řekl Poutníček, poté co ochutnal.
„No jo, od maminky je jídlo vždycky nejlepší,“ zasmála se Amálka.
Potom slavnostně prostřel stůl a před každý talíř dal jablíčko a ořech. Pod jeden talíř dal penízek a tak jeho majiteli zajistil bohatství i do příštího roku. Na stůl položil několik klásků obilí a trochu mouky, aby poděkoval za úrodu a zajistil ji i do příštího roku. Nakonec omotal celý stůl řetězem ze slámy, aby rodina držela celý příští rok pohromadě.
Potom už pouze čekali, až vyjde první hvězdička, aby mohli zasednout ke stolu. Každý si rozkrojil své jablíčko a v jejím středu našli hvězdičku. Vyloupali ořechy a uviděly krásné zdravé plody. Z toho poznali, že další rok bude šťastný a štědrý. A Poutníček začal nosit na stůl. Nejprve houbového kubu, potom pečenou rybu s bramborem a nakonec vánočku.
„Moc děkujeme, Poutníčku. Všechno jídlo bylo moc dobré a nejlepší byla vánočka,“ zhodnotil to pantáta mlynář.
 Když sklidili talíře, našli penízek pod Petrovým talířem.
„Vidíš, peníze se tě budou příští rok držet.“ pověděl mu Poutníček.
Poté doprostřed uklizeného stolu dali do velké mísy vodu a do vyloupaných ořechových skořápek vložili malinké svíčky. Každý pustil svou skořápkovou lodičku a sledoval, kam popluje.
„Podívej, naše jsou pořád u sebe, jenom ta tvoje odplouvá ke kraji,“ ukazovala Markétka Poutníčkovi.
„Ano, a přesně tak to bude v příštím roce. Vy budete pohromadě ve mlýně a já se zase vydám na cestu k moři.“ usmál se Poutníček.

Zdroj:www.youtube.com

Po večeři děti přichystaly seno pod vánoční stromeček, aby se oslík, který přiveze Ježíška s dárky, mohl občerstvit a poté šli všichni spát, ať ho nevyplaší.
Ráno totiž brzo vstávali. Děti nemohly dospat, protože se těšily na dárky a všechny čekalo velké chystání slavnostního oběda. Pod stromkem už ležely dárky, ale rozbaleny mohly být, až byl nachystaný celý oběd. A tak je děti jen z dálky pozorovaly a snažily se odhadnout, který balíček je komu určen a co by v něm mohlo být.
Konečně bylo všechno připraveno, stůl byl prostřen a uprostřed něj stál svícen z chvojí, pod kterým byla schována mince, která měla celý mlýn chránit před chudobou po příští rok. Konečně si všichni mohli rozbalit dárky a podívat se, co jim Ježíšek přinesl. Až se všichni dostatečně potěšili z dárků, přešli ke slavnostnímu stolu. Pantáta mlynář vzal čerstvě upečený bochník chleba a rozlomil jej na šest částí tak, aby každý ochutnal. Poslední kousek dal na prázdný talíř, který byl prostřen navíc pro neočekávaného hosta.
„Děkujeme za krásný rok, bohatou úrodu, díky které jsme měli co jíst a za to, že jsme se tu všichni zdraví sešli,“ pronesl.
A pak už začala vánoční hostina. Z jídla tam bylo od všeho kousek, od polévky, přes plněné pečivo až po hlavní chod, kterým byla nadívaná husa.
„Všechno je to vynikající. Už jsem plný k prasknutí,“ povídá Poutníček.
„Měl sis nechat místo, ještě bude zákusek, s mákem,“ mrkla na něj Markétka.
„Zakusek se vždycky vleze, ten má své speciální místo v žaludku, kam normální jídlo nejde,“ odpověděl jí Poutníček s potutelným úsměvem. „Budou buchty?“
„Nech se překvapit,“ řekla Markétka.
A to už panímáma mlynářová přinesla na stůl žluté roličky s černými skvrnkami. Poutníček se na to podíval, takový zákusek v životě neviděl. Jeden si vzal a zakousl se.
„Takovou dobrotu jsem jaktěživ nejedl. Copak to je?“ zeptal se s plnou pusou.
„Plesňáky,“ odpověděla mu Markétka.
„Cože to je?“ podivil se Poutníček.
„Bramborové placky s povidly sypané mákem. Každý rok se na vánoční slavnosti soutěží, kdo je má nejlepší a máma pravidelně vyhrává,“ hlásila mu Markétka.
A tak, až se všichni dojedli a trochu si popovídali, sbalili pár plesňáků na odpolední soutěž. K tomu přidali několik kousků vánočky a vydali se na odpolední vánoční slavnost, která se odehrávala u řeky. K tomu přibrali otep sena, kaštany a pár jablíček a cestou se stavili v lese, aby se zvířátka měla na Vánoce také dobře.
A co myslíte, kdopak tentokrát vyhrál vánoční soutěž o nejlepší plesňáky? Samozřejmě, že zase panímáma mlynářová.

Štatl vs. Baťovo město

Asi před dvěma lety jsme se přestěhovala do okolí Zlína. Je pravda, že toto město mělo v mé mysli už od začátku výhodnou pozici, protože jsem už od dětství slýchávala, jak je to tam úžasné. I přesto jsem se svého Brna vzdávala jen velmi pozvolna a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přesídlila natrvalo. Tedy přesněji řečeno, než jsem si všimla, že jsem tu vlastně tak nějak pořád a už nemá smysl držet byt v Brně.

Brnoooo

 Ze začátku byl rozdíl celkem značný. Když se mě někdo zeptal, jak je ve Zlíně, tak jsem řekla, že "tam chcíp pes". Oproti Brnu, kde je v létě s jejími plnými zahrádkami a studenty s pivem na stojáka téměř přímořská atmosféra, je centrum Zlína vylidněné. Což mi přijde hrozná škoda. Situace je naprosto jiná v době konání filmového festivalu, kdy ulice doslova obživnou - na jednom rohu výuka tance na ulici, na druhém stánky a na třetím workshopy. A všude kolem lidé v barevných festivalových kloboucích s oranžovým aperolem spritz v ruce. Je pravda, že v létě se život - hlavně o víkendech - posouvá do parků. Je jich tady spousta a téměř všude jsou zátěžové trávníky. Takže je naprosto běžné, že trávníky jsou obleženy lidmi na dekách, kteří si jen tak užívají sluníčka, pikniku nebo nějaké pořádané akce.

Na začátku mě fakt bavilo to postupné vytváření mentální mapy. Mentální mapa je přesně tohle - potřebujete si koupit boty, v duchu si představíte město a jako malinké žárovičky se vám rozsvítí různé obchody a mozková GPS vám mezi nimi najde tu nejlepší cestu. Apropo, za vrchol své znalosti Brna jsem považovala znalost pasáží v centru a různých východů. Jak jeden kamarád prohlásil, je to jako ve filmu Správci osudu - otevřete jedny dveře a jste úplně někde jinde. 

Zlííín, Autor: M. Babušík

Oproti tomu ve Zlíně je jeden podchod s více východy a já prostě pořád nejsem schopna si zapamatovat, kam který východ vede. Tedy kromě cesty k mé oblíbené kavárně, samozřejmě. Takže jak se u mě postupně vytvářela mentální mapa? Obchody s botami a oblečením mě nechávaly chladnou. Zato jsem systematicky poznávala kavárny a třídila podle oblíbenosti.

Pak se tedy přidala samozřejmě knihovna, sauna, plavání a jóga. Takže moje mapa vypadala asi takhle...kavárna (ale tady nemají moc dobré kafe) - prázdné bílé místo - park - prázdné bílé místo - knihovna - prázdné bílé místo - pražírna kávy - veeeelké prázdné bílé místo - a kdesi daleko za ním sauna a za ní, v mé mysli až na úplném konci Zlína, poslední oblíbená kavárna. Postupně se prázdná místa doplňovala a já zjistila, že moje poslední oblíbená kavárna je asi deset minut pěšky od centra. V poslední době se moje mentální mapa díky kočárku posunula ještě o level výš, a to o bezbariérové cesty a znalost, kam který výtah jezdí.

Další kapitolou je cesta autem. No, řekněte sami, ve kterém městě se běžně vyskytují čtyřproudové jednosměrky? A rovnoběžné a kolmé ulice? Pro můj bídný orientační smysl maximální pohroma. To si tak jedu, jako největší frajerka samozřejmě bez GPS. Cíl je 20 m rovně, jenže rovně to nejde. Ok, zabočím doprava a potom doleva a doleva a budu tam...pohoda. Takže zatočím doprava - první zatáčka doleva - jednosměrka se zákazem vjezdu, druhá zatáčka doleva - slepá ulice, třetí zatáčka doleva - ufff, jde to. Tak teď jen další doleva. A další zrada - jsem na špatné straně řeky. Jedu, jedu, jedu...a než konečně najdu most jsem už úplně někde jinde. Potupně zapínám navigaci - "váš cíl je vzdálen 450 m". 

Rovnoběžný Zlín

Myslím, že o mém boji se zlínskými silnicemi dokonale vypovídá následující. Řídí můj milý a já bedlivě sleduju cestu a následuje můj dotaz "tohle je ta druhá nebo už ta třetí rovnoběžná hlavní cesta"? A odpověď: "jaká třetí? Tady jsou jen dvě hlavní cesty." Takže asi tak.

 Vrcholem toho všeho jsou baťovské čtvrtě. Já tyhle červené domečky miluju. Ale to bych spíše vyšla z Minotaurova bludiště než najít něco mezi těmi půldomky, čtvrtdomky a mezidomky. Takže zde bez navigace ani ránu. Jenže na baťovy domky je i navigace krátká. Prý mám odbočit doleva, kouknu doleva a tam metrový minichodníček mezi domky. Hlásí, že jsem v cíli u domu č. 1529. Vystoupím z auta a zrovna mám to obrovské štěstí, že je nejbližší domek označen číslem, číslo 1525. Super, takže o dva baráky dál...jdu dál...číslo 4253. Prosííím?

Ale musím říct, že situace se pomalu obrací. Onehdy jsem se přistihla, že řídím, zpívám dítěti písničku, aby nefňukalo a směr určuje automat v mé hlavě. Oproti tomu v Brně nejsem schopna na České přejít, protože už si nepamatuju, která šalina kam zabočuje a která jede rovně a když někam cestuju, musím si najít trasu na idosu.

Nedávno jsem měla schůzku a daná osoba mi volá, že místo setkání prostě není schopen najít. Tak mu podrobně vysvětluju cestu a když konečně dorazil, první věta zněla: "Ten Zlín, to je fakt hrozné město. Všude stejné červené domky, tady se nedá nic najít." Jojo, to znám.