středa 8. února 2017

Petra Braunová - Klub radostí dnešního dne

To je tak, když si o půl hodiny spletete odjezd vlaku a na nádraží je prodejna levných knih. Tedy o půl hodiny dopředu naštěstí. A ty levné knihy mají na hlavním nádraží v Ostravě. Dostatek času si je pořádně projít a prozkoumat. No a protože jsem neměla do vlaku žádnou knížku, brousila jsem si na nějakou zuby. Výběr padl na Klub radostí, zaujala mě obálka, po namátkovém výběru stránek vypadala čtivě a byla dostatečné tlustá, aby mi vydržela aspoň na tu cestu. Nakonec byla mnohem více než jen knížka na ukrácení cesty vlakem. Jakmile jsem se začetla, už jsem se od ní nemohla odtrhnout a dokončila ji ještě ten stejný den krátce před půlnocí.
Nedávno jsem na facebooku viděla skupinu nebo stránku s názvem úsměv každý den nebo radosti každého dne. Pokud si tuto knížku přečtete, skoro vám garantuju, že už do žádné takové skupiny rozhodně přispívat nebudete.

pátek 3. února 2017

O baťůžkách

Kdysi jsem v rámci seriálu "Jak jsem poznal vaši matku" zhlédla jednu teorii o zavazadlech, která si všude taháme s sebou. Tady to bylo konkrétně o těch, které si s sebou nosíme na první rande. Ale já bych baťůžkovou teorii zobecnila na celý život nebo možná spíše na všechny vztahy. I když ony to často nejsou baťůžky, ale jsou to obrovské krosny, které si sami více či méně dobrovolně naplňujeme a plníme stále víc. A tyhle bágly s námi rostou a nosíme si je s sebou celým životem.
Už dávno si nemyslím, že existuje něco jako objektivní realita. Realita je vždycky jen subjektivní. Máme v hlavně spoustu filtrů a přes ty se díváme na svět okolo. Logicky tedy nemůžeme vidět to stejné. I když se dva lidé dívají na stejné obrázky, díky filtrům je vnímají jinak, všimnou si něčeho docela jiného. Už se vám to určitě stalo, když jste s někým jiným pozorovali stejnou situaci - všiml sis, že udělal/řekl to a to? - cože, toho jsem si teda vůbec nevšiml.
No a naše baťůžky jsou plné právě těchto různobarevných brýlí, přes které se díváme na svět. Když pomineme základní filtry typu poloprázdné a poloplné sklenice, jsou to naše minulé zkušenosti, které určují naše dívání na svět. A právě ty negativní zkušenosti, zranění nebo bolístky, obarvují náš odstín šedi nebo růžovosti, přes který se díváme.

čtvrtek 29. prosince 2016

Moje camino - část 2

Pokračování první části.
Čím krásnější pro mě byla samotná cesta, tím horší byl návrat zpět. Pro sebe jsem si to pracovně nazvala syndrom navrativšího se poutníka a napsala k tomu příspěvek,  který se stal tím nejčtenějším v historii celého blogu. A poté ještě jeden, který ukazoval, jak z toho ven. No jo, jenže jak z toho ven jsem si uvědomila až mnohem později. Tenkrát po návratu jsem byla plně v tom. Tak nějak jsem nechtěla jsem žít svůj život, chtěla jsem se vrátit na pouť, kde mi bylo tak hezky.
Už při chůzi ve Španělsku jsem si uvědomila, že tak úplně nežiju ten život, který vlastně chci. Jak moc mě svazuje chodit každý den do práce a dělat práci, která mě vlastně tak úplně nebaví. Že to takhle nechci. Tady a teď. Že chci cestovat, chci takové pocity, jaké jsem měla na pouti, prožívat pořád. Vůbec se nedivím, že poutníci si pravidelně vytváří poutnickou závislost, která je nutí se na cestu vracet.

úterý 20. prosince 2016

Moje camino - část 1

Všechny příběhy z bakalářky již byly zveřejněny a teď už zbývám jen já. Sama se sebou jsem rozhovor nedělala, přesto mě k tomuto tématu inspirovaly mé vlastní zážitky z putování.
Zrovna před několika dny se mě jedna známá ptala, co mi cesta do Santiaga přinesla a pro mě bylo hodně složité popsat slovy. Vzpomínky už jsou trochu vybledlejší a můj deník, který celou cestu podrobně popisoval, je uložený v krabici ve sklepě. Takže mi nyní opravdu zbývají jen ty vzpomínky. Těch pár je naštěstí tak silných a intenzivních, takže když se do nich ponořím, jsem zase tam...na cestě.
V době, kdy jsem plánovala cestu, jsem za sebou měla pro mě dost složitý vztah. Nebyl ani tak dlouhý, ale pro mě poměrně náročný. A já v něm tak nějak v průběhu ztratila samu sebe. Takže jsem jednou uslyšela volání pouti. Vím, že to zní trochu zvláštně, ale já věřím, že důležité věci k vám přijdou a nedají pokoj tak dlouho, dokud je neuskutečníte. A putování je jedním z těchto věcí. Šla jsem tak jednou z práce po schodech domů a najednou mě napadlo, že prostě potřebuji být nějakou dobu úplně sama a hned následující myšlenka byla, že půjdu na pouť. Nechala jsem si asi měsíc, jestli mě toto rozhodnutí nepřejde. Nepřešlo, takže jsem začala plánovat cestu.

sobota 26. listopadu 2016

...že nejdůležitější je láska

Lukáš se na cestu vydal v době těsně po rozvodu. „Osobní, dá se říct rodinný krach.„ Cestu absolvoval se svými dětmi, s nimiž se rok nestýkal. Od pouti očekával určité psychické očištění a psychohygienu. Samotné putování pojal poměrně religiózně, kdy jim před cestou požehnal farář.
Nejdůležitější pro něj bylo dojít spolu s dětmi do cíle. „Když se dostaneme do toho pomyslného cíle s těmi dětmi, že budu si moct potom….po tom dlouhém odloučení od těch dětí uzavřít aspoň sám v sobě, to že jsme společně jako za starých časů jako rodina spolu dokázali„. Díky tomu, že putuje s dětmi a stará se tedy především o ně, neprožívá na cestě žádné fyzické pocity. „Protože tolik dávám energie do těch dětí, že já vlastně nic necítím. Takže já vlastně nevím, jestli mě něco bolí nebo tak.“ V psychické rovině nezaznamenává propady směrem dolů, ale mluví o euforických stavech.

středa 16. listopadu 2016

Lauren Groff - Osudy a běsy

Tak na tuto knížku jsem se fakt těšila. Jakmile mi dorazila do schránky, opatrně jsem otevřela balíček, pokochala se obálkou a přivoněla. A poté si s ní vlezla do postele, abych si zpříjemnila pošmourný podzimní večer.
Román Osudy a běsy je přirovnáván k moderním bestsellerům typu Zmizelá nebo Dívka ve vlaku. Podtitutlem této knihy je věta: Nikdy si nezačněte myslet, že někoho opravdu znáte. I když s ním žijete dvacet let. Upřímně jsem se po tomto přirovnání a úvodní větě trochu bála začíst... Je pravda, že příběh zpracovává podobné téma jako třeba Zmizelá. Ale zároveň je dost jiná. Oproti Zmizelé, kterou jsem zhltla na posezení, jsou Osudy a běsy sladkou čokoládovou pralinkou, kterou si chcete vychutnávat. Dlouho a pomalu. A potom možná znovu.
Ještě než přejdu k vnitřku knížky a ději, nedá mi nezmínit obálku. Velmi originální a vydařená. Podle mě už jen samotná obálka a ilustrace na ní vypráví příběh partnerského vztahu.

úterý 1. listopadu 2016

...že je důležité mít čas pro sebe

Martinu přivedla na Camino Šárka, která jí navrhla, aby šla s ní. Na samotnou pouť jela s tím, že si potřebuje promyslet budoucnost partnerského vztahu, kdy nevěděla, zda v něm má pokračovat nebo jej ukončit. „Cítila jsem, že potřebuju dovolenou a úplně vypnout, hlavně z práce a asi i z toho vztahu.“ Martina očekávala fyzickou zátěž, přírodu, výlet po Španělsku a čistou hlavu. Těšila se na svobodu v cestování „že budeme jako beatnici, kteří se toulají a nic neřeší. Jen to, kde se nají, kde přespí, s kým se spřátelí“ a dále na setkání s lidmi, společné jídlo nebo přírodu. Zároveň se však bála, jak celou cestu fyzicky zvládnou. Dále se obávala vzájemného fyzického sladění s Šárkou.
Jako kritickou chvíli v průběhu pouti uvádí zejména vzájemné sladění, kvůli kterému se několikrát i pohádaly a nějakou dobu trvalo, než se vzájemně sladily. „Věřila jsem našemu vztahu, že je silný a že to unese.“ Zároveň však také uvedla výhody chůze s kamarádkou, kdy měla možnost v průběhu konzultovat své zážitky, zjištění a uvědomění. „Že o sobě spoustu věcí víme, známe se a tak jsme se mohly svěřovat s tím, na co jsme přišly, co nás napadlo a tak to všechno probrat spolu.“  Jako nejkrásnější uvádí zejména setkání se zajímavými a inspirativními lidmi a jejich příběhy s tím spojený spirituální přesah.

pondělí 24. října 2016

Vladimíra Klimecká - Druhý život Marýny G.

Vladimíra Klimecká s touto svou knihou vyhrála 18. ročník Literární ceny Knižního klubu.
Mám moc ráda knihy ze světa žen. Mám moc ráda knihy, který popisují obyčejné životy na pozadí dějinných událostí. Mám moc ráda knihy, které se odehrávají na Moravě. Kniha Druhý život Marýny G. má z tohoto všechno. Tématem mi hodně připomíná Dcery, zároveň je však trochu jiná. Zatímco v Dcerách jsem se trochu ztrácela, tato kniha byla mnohem strukturovanější a jednodušší. Dcera se zase hodně věnovala otázkám ženství a mužství a jejich vzájemným pohledům a vztahům mezi nimi. Druhý život jen "prostě" líčil obyčejné životy čtyř žen.
Žen z jedné rodiny v průběhu celého 20. století - Marýny, Růži, Josefky a Fany. I když líčil je možná malinko nepřesné slovo. V knize jsou prostě jen střípky vzpomínek. Předpokládáte, že jsou tak nějak časově poskládané, ale možná taky nejsou. Bylo to přesně takové, jako když vám babička uvaří čaj z vlastnoručně posbíraných bylinek, posadíte se spolu ke kamnům a ona začne povídat o svém životě.

úterý 27. září 2016

...jak se zaměřovat na důležité věci

U Honzy nebylo důvodem vydání se na pouť žádné náročné období v životě nebo významné životní změny. Svůj život v době před poutí hodnotí jako „takovej obyčejnej, vlastně“. Na základě zkušeností ale zjistil, že chůze je pro něj vhodná forma pohybu „chůze mě nabíjí energeticky“. Běžná turistika a okruhy mu již nevyhovovaly, proto hledal možnosti delší cesty.  Konečným impulsem k vydání se na pouť bylo vyznačení Svatojakubské cesty na jižní Moravě. Z poutě neměl obavy, spíše byl nejistý „jsem nevěděl, co čeho jdu. Kde se bude spát nebo jak to bude s jídlem“.

středa 7. září 2016

...jaké je žít život autenticky

Hana se chtěla na Camino vydat už delší dobu. Konečným impulsem bylo zhlédnutí dokumentu Trabantem napříč Afrikou „Tady ta partička lidí v čele s tím Danem mě jako brutálním způsobem otevřeli oči, že prostě jako, že fakt se člověk nemusí bát, že to nejde, není argument.“ Před odchodem na pouť již byla hodně unavená a vyčerpaná z práce a měla potřebu impulsu sama pro sebe. Také řešila vztah s mužem, který se nevyvíjel dle jejích představ.“ jsme dobrý kamarádi a on o to (o vztah) svým způsobem usiloval. Ale ne vůbec způsobem, který já bych jako potřebovala. Takže dost jsem se plácala v tom, jestli s ním bejt nebo nebejt, jak to jako udělat, to bylo takový jako ani spolu ani bez sebe.“
Motivací vydat se na putování byly příběhy známých, kteří šli Camino. „Já jsem o tom slyšela od různých kamarádů, jak věřících tak nevěřících a měla jsem z nich dojem, že je to hodně rozvinulo ta cesta.“ A také „potřeba dohnat cestování“ oproti svým kamarádům. Dle jejích slov měla obří očekávání, zejména duchovního osvícení. Dále chtěla nalézt odpovědi a starat se o sebe a svůj rozvoj. „měla jsem velké očekávání, že jako si odpovím na nějaký otázky. Že třeba stran toho kluka si to rozseknu vnitřně a chtěla jsem prostě čerpat sama pro sebe.“ Měla obavy, z toho jak cestu zvládne fyzicky, ale těšila se na Španělsko a moře.

pátek 19. srpna 2016

...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“
Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

úterý 9. srpna 2016

Jodi Picoult - Vanishing Acts

Opět jedna nedočtená kniha. Z celkového počtu 417 stran jsem zvládla přes 250. Poté, co jsem mezitím přečetla dvě jiné knihy, jsem usoudila, že život je moc krátký na čtení nezáživných knih, a nepokračovala.
Od Jodi Picoult jsem četla Je to i můj život, což byla skvělá knížka se zajímavým tématem. Když jsem hledala recenze a český název k Vanishing Acts, nenašla jsem. Kniha nebyla přeložena do češtiny. Na začátku jsem se tomu divila, proč nevyužít další knihu bestsellerové autorky? Ale teď už vím.
Tato kniha má také rozhodně zajímavé téma, což o to. Ale dle mého názora by jí rozhodně prospělo zkrátit obsah na třetinu. Pak by to byla bomba.

pátek 5. srpna 2016

...že vás vcucne, přežvýká a vyhodí naprosto jinou

V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel.  Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“
Miroslava před cestou hodně studovala poutnická fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“, více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují, nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory tomu, že předtím se hodně věcí bála.
 I pro mě samotnou to bylo překvapující, že jsem tehdy odhodila ten strach Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se tam stane, no.

čtvrtek 21. července 2016

Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 
Zdroj: www.wikipedie.org
Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.

pátek 15. července 2016

...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.
Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

úterý 12. července 2016

Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.
"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.
To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.
Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."
Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

pátek 1. července 2016

...je důležité najít své tempo


Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.

pondělí 27. června 2016

Caroline Kepnes - Ty

Hmmm...tak co na tohle říct. Na jednu stranu opravdu zajímavá a velmi čtivá knížka, na druhou pro mě nereálné postavy a pocit, že z toho autorka mohla vytřískat mnohem mnohem více.
Masivní reklama a pochvalné komentáře všude kam jsem se podívala způsobili, že i já jsem podlehla a když jsem tuto knížku viděla v knihovně, okamžitě šla se mnou. Naštěstí jsem si ji jen půjčila, protože kdybych si ji koupila, tak bych ji štandopéro zase poslala dále. 
Hlavním hrdinou a vypravěčem knihy je mladý knihkupec Joe, který se na první pohled zamiluje do Beck, která nenadále vstoupí do jeho knihkupectví a koupí si pár knih. Vypadá to jako hezký romantický příběh. Kdyby Joe nebyl psychopatický úchyl a Beck nejistá exhibicionistka. Joe se rozhodne, že Beck je rozhodně ta pravá a jeho cílem je odstranit všechny překážky, které by mohly bránit jejich dokonalému vztahu. On totiž nejlépe ví, co Beck potřebuje. Někde jsem četla, že hlavní hrdina je prý přes všechna negativa sexy a držíte mu palce. To jako fakt?!!!

pátek 24. června 2016

...je možné život žít jinak

Veronika se poprvé do Santiaga de Compostela dostala v rámci pobytu Erasmus při studiu španělštiny. Už tehdy se s tehdejšími spolužáky domluvili, že si někdy zkusí Camino projít. Několik let se nic nedělo, a tak se Veronika rozhodla, že cestu půjde sama. Nahrávala jí k tomu současná situace krátce po rozchodu, kdy „vlastně najednou to bylo poprvé v životě, kdy jsem byla sama, kdy jsem měla ten čas jenom sama pro sebe a mohla jsem se rozhodnout, co s ním udělám“. V rámci pracovního života mluví o únavě „měla jsem toho plný zuby celkem.  Jsem už byla taková unavená, žádný volný čas„ a potřebě oddechu „si udělám jako nějaký oddech, kdy vypadnu fakt někam pryč, kde mě nebude nikdo otravovat, kde nebudu mít mobil, prostě, kde budu mít od všeho pokoj“.

středa 15. června 2016

Barbara Woodová - Plamen duše

Zdroj: www.databazeknih.cz
V rámci psychické regenerace po státnicích a představě letního čtení na dece na zahradě jsem v antikvariátu sáhla po této knížce. Woodová je tradičně čtivá a odpočinková a ani tady jsem nesáhla vedle. I když je kniha poměrně tlustá, celkem 407 stran, přečetla jsem ji v rámci odpočinku asi za tři dny.
Příběh cestuje spolu s hlavní hrdinkou - léčitelkou Selené po celém světě. Selené se z domova v Sýrii postupně dostane do pouštního města Magny, k pouštním beduínům, do Persie, starověkého Babylonu, Jeruzaléma i Alexandrie. Nakonec skončí v Římě v době císaře Claudia. Na začátku jsou její dobrodružství vyprávěná pomalu a poctivě, s přibývajícím počtem stránek jako kdyby se autorka lekla, kolik už toho napsala a bere to trochu zhurta. A tak najednou hlavní hrdinka zestárne o pět let a ocitne se v naprosto jiné zemi.

středa 8. června 2016

Bakalářská práce - Terapeutické účinky putování

Jak jsem slíbila, tak činím. Mnoho z Vás mělo zájem o výsledky mého psychologicko-putovacího bádání. Tady se můžete podívat na výsledky v trochu vědeckém jazyce. A pokud vám tenhle vědecký jazyk nevyhovuje, ale přesto byste si rádi o tomto tématu něco přečetli, těšte se na můj další miniprojektík.

pátek 20. května 2016

Radka Třeštíková - Bábovky

Jsou věci, kterým neodolám. Třeba čokoládové kuličky Lindor nebo kokosové latté z Kofi Kofi. A nebo nová knížka. Zvlášť taková, z které už jsem kousek ochutnala. No, a když najednou narazíte na jedno malé roztomilé knihkupectví, kde se na vás z poličky směje poslední výtisk, je rozhodnuto. 
Bábovky nás provází celý život - jako malé si je stavíme na pískovišti, dostáváme ji na návštěvě u babičky a potom je pečeme svým dětem nebo vnoučatům. Vsadím se, že na bábovky existuje určitě celá kuchařka, ve které najdete spoustu receptů. Každá bábovka je jiná, stejně jako postavy v této nové knize Radky Třeštíkové. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, jak při starání se o dvě malé děti, může napsat knihu? A ještě takhle skvělou.

úterý 10. května 2016

Žienka domáca

Žienka domáca je jednou z mých ženských částí. Je to přesně ta část, která zůstala trčet kdesi v době našich prababiček a její životní náplní je vytvářet teplo domova pro svoji rodinu. Nutno říct, že o sobě dala vědět teprve nedávno, asi v rámci syndromu hnízdění. A jak se projevuje? Na facebooku poctivě sleduju stránky venkovského bydlení a skandinávského stylu a áchuju u všech fotografií. V odpočívací místnosti v sauně si vždycky k lehátku nanosím všechny časopisy o bydlení, které tam najdu, a prohlížím si obrázky.
Po tomto úvodu se mi nikdo nemůže divit, jaký jsem ve svém novém vesnickém bydlení viděla potenciál. Kamna v kuchyni, kamna v budoucím obyváku, dřevěná podlaha, široké parapety u oken. No, samý luxusní materiál k zútulňování.

středa 27. dubna 2016

David Duchovny - Kráva nebeská

A protože má každá knížka v mé knihovně svůj příběh, tak přidám i tenhle. Tento dáreček mě doma čekal po navrácení se z dovolené. Jen tak, pro radost. Svůj účel opravdu splnil. No jo, je to tak, musím se přiznat. Za dob mého mládí jsem byla každý týden přilepená u televize a zálibně sledovala agenta Muldera v tom extra slušivém obleku. A pak z toho měla děsivé sny. Ale nebojte, Kráva nebeská není strašidelná. Navíc David Duchovny je jen spoluautor. Celý příběh sepsal na základě vyprávění krávy Elsie Bovaryové, která bohužel do svých kopyt neumí vzít propisku a vyťukávat knížku jedním rohem na počítači by zřejmě trvalo moc dlouho. Tato kniha je jejím autorským příběhem, ztřeštěnou pohádkou trošku šmrncnutou New Age.

sobota 9. dubna 2016

Sofi Oksanen - Očista

Tak tenhleten dáreček za mnou přijel až z Estonska po mém vysloveném přání něčeho, co cvrnkne do nosu. Třistadevadesát stran této knihy asi nebylo jen tak lehounké cvrnknutí. 
Poté, co jsem nadšeně líčila film o historii Estonska, bylo pojato podezření, že by se mi mohla líbit nějaká beletrie na pozadí dějin této země. Tak obdarovatel zašel do talinnského knihkupectví a milá paní prodavačka mu doporučila tuhle knížku. Knížku, z jejíž filmové adaptace jsem byla nadšená.
Což není problém, ve filmu jsem se v historických obdobích trochu ztrácela, tak jsem si řekla, že to konečně pochopím v knížce. A co si budeme povídat, varianta, že první zhlédnu film a poté si přečtu knížku, je rozhodně lepší než ta opačná. Film je pouze ve velmi vzácných případech stejně dobrý jako knížka. Očista je ovšem čestná výjimka. Filmové zpracování je velmi podařené a knížku věrně následuje a herecké výkony jsou opravdu úžasné...a k tomu to pochmurné zpracování estonského venkova. No, ale pojďme ke knížce.