pondělí 18. června 2018

Zpravodajství z Kuby 6 - Guardalavaca

11. 4. – 14. 4.  Guardalavaca

14. den
Tak teprve dnešní dopravní prostředek vyhrává titul nejhoršího auta, kterým jsme na Kubě jeli. Volba tentokrát padla na Moskvič a plně potvrzuje pravidlo, že čím dále od vyhlášených oblastí, tím horší auto. Chybějící čalounění na stropě a bocích a nefunkční budíky jsou klasika, ale tady k tomu ještě přibylo startování drátky a pootevřená okna, kde byly u okrajů nastrkané papírky, aby skla držela ve správných pozicích. Ale hlavně, že auto jelo a fungoval klakson. A překvapení...policejní kontrolu tentokrát nezajímali pasažéři, ale funkčnost řadící páky a zpáteční brzdy. Taky se koukli na motor. 
Cestou jsme stavěli na benzínce doplnit nádrž, kde narozdíl od naší neplatily žádné přikázané směry jízdy, ale auta tam tak nějak najížděly ze všech stran a čekaly, až se dostanou ke stojanům. Při couvání náš řidič naťukl jiné auto, trochu poodjel, aby si mohl prohlédnout škodu. Vytáhl z kufru kladivo, ťukanec vyklepal a za čtvrthoďky jsme jeli dál.
Do Holguínu to bylo asi 160 km a jeli jsme to necelé 4 hodiny, tak aspoň, že místní přizpůsobují rychlost stavu auta.
Zrovna po téhle cestě jsem si říkala, že je divné, že nás ještě nikdo neošidil, respektive po nás nechtěl více, než bylo domluveno, protože v průvodci bylo varování skoro na každé stránce. Asi jsem si to přivolala, protože tady po nás chtěl řidič o 10 CUC více, než bylo domluveno. Tedy bylo domluveno s kamarádem kamaráda jeho kamaráda. Nějakou dobu jsme se s ním hádali, pak řekl, že klidně zavolá tomu, co to domlouval, načež mu zavolal a dal mi ho k telefonu. Spojení bylo tak špatné, že jsem ani nepoznala, jakým jazykem člověk na druhé straně mluví. Myslím, že ani kdyby mluvil česky, tak bych mu nerozuměla. Tak jsme ještě chvíli diskutovali, nakonec jsme se na to vykašlali a dali mu o těch 10 CUC víc.
Z Holguínu do Guardalavacy jsme přesedli na jiné auto, díkybohu americké, velké a pohodlné. Rusové teda sice byli první ve vesmíru, ale v pohodlnosti aut se americkým nemůžou rovnat, aspoň co se týče těch na Kubě.
Po strastiplné cestě jsme dorazili do Guardalavacy, kde jsme byli přivítáni naší novou hostitelkou, která jako první člověk, kterého jsme na Kubě potkali, uměla dobře anglicky. Byla bývalá učitelka angličtiny na základní škole, která skončila práci, protože pronajímáním pokoje si prostě vydělá více.
Á tramtaradáá. Právě Guardalavaca vyhrává naši soutěž o tu nejkrásnější pláž, kterou jsme na Kubě viděli. Teda spíše, kterou jsme kdy v životě viděli. Prý už Kolumbus, který doplul právě sem, prohlásil, že je to nejkrásnější místo, které kdy viděl. A my s ním rozhodně polemizovat nebudem. Nádherný jemný bílý písek, moře hrající všemi barvami od azurové po tyrkysovou, na pláži zeleň a stromky, které poskytovaly stín místo slunečníků a dál za pláží krásně zelené šťavnaté kopce přírodní rezervace. A navíc na Kubě nevídaně čistá pláž - prý stačilo přidat koše a každé ráno ji uklízet.
Foto: M. Babušík
Trošku škoda, že část pláží si zabraly hotely. Pobřeží bylo celkem dlouhé a tak je možné projít podél jednotlivých pláží a mezi skalisky, kde jsou postaveny cesty. Poměrně pravidelně se střídají pláže jen pro hotelové hosty a pláže i pro obyčejné smrtelníky. I když nám to nevadilo, naše nejbližší pláže byla velká, mohli na ni všichni a byla nejkrásnější. Jen otázka, jak to bude do budoucna, protože zrovna u této pláže už byly rozestavěny dva velké hotely.

15. den
Další den se můj milý vydal na potápění, které já jsem si nechala ujít. I když pak podle fotek a videí to bylo rozhodně to nejkrásnější potápění. Jen já se jaksi na potápění ještě necítila. Každopádně je to o bod navíc pro Guardalavacu.
Foto: M. Babušík
Odpoledne opět odpočinek s koktejlem na pláži a večer jsme si šli užívat nočního života. Teda nočního života. Noční život asi probíhal spíš v hotelech. Na bulváru, kde byl bar a kavárny a tedy mělo být centrem nočního života, bylo trochu mrtvo. Když jsem si v devět vzpomněla, že mám vlastně hrozný hlad a začali jsme obíhat místní pizzerku a kavárnu, kde dělali aspoň sendviče, už bylo zavřeno. Nakonec se nade mnou smiloval jeden číšník z cafeterie (jen tak mimochodem, cafeterie vůbec neznamená, že tam mají kávu) a udělal mi speciální zbytkový rybí koktejl.
Každopádně bulvár v Guardalavace na nás působil spíše jihoevropsky. Dokonce tam v kavárně měli i cappuccino a presso dělali na pákovém kávovaru – na Kubě jsem se s takovým luxusem dosud nesetkala.


16. den
Guardalavaca v překladu znamená hlídat krávu a odkazuje k zemědělskému koloritu obce. Prý tento název chtěla už vláda několikrát přejmenovat, ale nějak se nepovedlo. Každopádně před příjezdem Kolumba a Španělů byla v této oblasti poměrně početná skupina místních domorodců – Taínů (což znamená laskaví lidé). Poblíž bylo odkryto poměrně velké pohřebiště, z kterého je nyní muzeum a naproti muzeu bylo další muzeum, kde byl ukázán běžný denní život těchto indiánů. Taínové si na Kubě a jiných karibských ostrovech spokojeně žili až do španělské kolonizace, kdy byli v podstatě vyhlazeni kvůli těžké práci a evropským nemocem. Po této informaci se začala socha domorodce s nápisem „vítejte“ před Holguínem jevit poněkud ironicky.
Foto: M.Babušík
Každopádně muzeum bylo opravdu zajímavé. Věděli jste, že slavný název kubánských doutníků Cohiba pochází právě z obřadu, při němž Taínové kouřili halucinogenní směs a komunikovali s duchy zemřelých předků?
A odpoledne – pro změnu zase pláž.
Večer mě čekalo moje další poprvé – první ochutnávka humra. V restauraci na konci pláže těsně u moře, z kterého je nádherný výhled na západ slunce – tedy aspoň byl v tomto období. Každopádně po odjezdu z Kuby si budu muset vymyslet spoustu nových věcí, které chci dělat, protože první příčky poměrně prořídly.


17. den
Ačkoliv já jsem tvrdila, že potápění dám ještě šanci a můj milý, že na koni už rozhodně nepojede, dopadlo to přesně naopak. Já už se potápět nebyla, ale společný výlet na koni jsme ještě stihli. Tentokrát do nedaleké jeskyně, kde hnízdí netopýři. I ti koně tady se tak nějak lépe plížili, takže jsme tentokrát nenadskakovali. I když já jsem si dala dlouhé kalhoty, i kdybych se měla upéct. Takže jízda rozhodně příjemnější.
Průvodci si nás vyměnili u jeskyně, vyfásli jsme dvě baterky a začala prohlídka. Kámen ve tvaru, lva, drak, netopýři (ti byli živí), drak (opět kámen), vyhlídka a opět netopýři. Po prohlídce nás koníci hodili zpět a odpoledne nás čekal taxík do Holguínu. Tentokrát se jednalo o nový typ Moskviče, který si majitel vytunil ze čtyřrychlostní převodovky na pětirychlostní. Bohužel bylo auto v poměrně dobrém stavu, tudíž šedesátkou se rozhodně nejelo.
V Holguínu jsme si dvě hodiny počkali na zpožděný autobus, který nás v devět večer vysadil v Santiagu de Cuba. Bylo vidět, že tady asi moc turistů nebývá, protože jakmile jsme vystoupili z autobusu, vrhl se na nás roj nabízečů taxi a ubytování. Ubytování už jsme měli, tak jsme po drsnějším smlouvání aspoň využili taxík. Ovšem domluvená cena (s naháněčem ne s řidičem) opět neplatila – sice jen o 1 CUC, ale jde spíše i princip. Takže pro příště si už cenu vždycky ověřujem i s řidičem.

čtvrtek 17. května 2018

Zpravodajství z Kuby 5 - Camaguey a Playa Santa Lucía

8. 4. – 9. 4. Camaguey

11. den
Z Trinidadu jsme konečně sehnali jízdenky na turistický autobus Viazul a tak byla cesta do Camaguey levnější, bez španělského hudebního doprovodu z rádia a s klimatizací na bodu mrazu. 
Camaguey byl jen na skok, taková malá zastávka na cestě do Playa Santa Lucía – příjezd odpoledne, přenocování a odjezd další den, kdy seženeme.
Chtěli jsme trochu dobrodružství, a tak jsme si řekli, že se přiblížíme k Santa Lucíi vlakem a zbytek dojedem taxíkem. Když jsme zjistili, že vlak jede pozdě odpoledne, s dobrodružstvím jsme slevili na místní autobus. Bohužel nám bylo naší hostitelkou řečeno, že je jen pro místní a že nás tam nejspíš nepustí. Tak jsme šli shánět taxi. 
Posadili jsme se na ulici, za chvilku přispěchal místní a už se domlouvala cena. Cože? Tak za tuhle cenu rozhodně ne, to nic neseženete. Nakonec se zeptal toho a toho a onoho a sehnali jsme, šedou ladu. 
Náměstí v Camaquey. Autor: M. Babušík

Takže v podstatě všechen čas v Camaguey jsme strávili zařizováním dopravy a prohlédnutím jednoho náměstí (podle průvodce nejmalebnějšího z tohoto města). Centrum města jsme viděli z taxíku po cestě do ubytování. Celkem nám to stačilo. Tím, nechci říct, že toto město není hezké, je zapsáno v UNESCO, takže určitě jo. Jen jsme v něm byli hned po přebarevném Trinidadu.


9.4. – 10.4. Playa Santa Lucía

12. den
Je vtipné, jak rychle si člověk zvykne na auta, z kterých by se u nás policajtům zježili chlupy na zádech. Nasedla jsem do Lady a vůbec mi nebylo nic divné. Až pak mě můj milý upozornil. Žádné pásy, žádné zpětné zrcátka, žádné polstrování na dveřích. Každopádně to ale bylo první auto, kterému fungoval ukazatel rychlosti a hlavně mělo digitální rádio a dřevem obložené repráky za zadními sedadly. Podle častosti používání se dají lehce identifikovat nejdůležitější součásti kubánského auta – volant, rádio a klakson. Rádio se pouští zásadně co nejhlasitěji, klakson se používá pořád – ať už někoho zdravíte, chcete, aby uhnul nebo ho jen předjíždíte. Místní už to ani nevnímají a když se na přecházející řítí auto a téměř nepřetržitě troubí, nemrknou ani brvou, natož aby snad malinko zrychlili krok.
Hned po nastoupení nás řidič upozornil, že kdyby nás zastavili policajti, jsme prý jeho kamarádi. Hmmm, takže zase nelegálně. Ne, že by nám teda všude cpali stvrzenky, ale přece jen jsem se tak nějak cítila líp v autě označeném jako taxi. Samozřejmě, že nás policajti zastavili. Nad stavem auta se nepozastavili, nicméně koho řidič veze, je zajímalo velice. Každopádně po nás nic nechtěli, řidiče za chvilku propustili a jelo se dál.
Podle průvodce a taky podle názvu (Lucia) jsme si říkali, že toto místo si přece nemůžeme nechat ujít, ale po prvním dni jsme měli pocit, že jsme klidně mohli. Kousek od ubytka byla malinká pláže plná odpadků a naplavených řas. O větší kousek dál nic nebylo. O kus dál (asi 5 km) byly hotely, které už měli to nejlepší za sebou, nicméně všude okolo nich hlídači, kteří kontrolovali, jestli máme ten správný náramek. Protože bez správného náramku nemůžete projít resortem (jo, takhle hrdě tomu říkali), ale musíte po pláži. Ještě, že ty pláže byly veřejné. 
Už jsme viděli hodně spálených turistů, takže jsme si našli ten nejcelistvější rákosový slunečník (na většině z nich zůstala asi polovina listů). Já jsem přeskočila řasovou bariéru těsně u moře a šla se koupat. Moře krásné, ale pár metrů od břehu začínala růst tráva. Vím, že doma se klidně brodím rybníkovým bahnem, ale tady se mi chodit v moři trávou moc nechtělo, hlavně protože jsem nechtěla přišlápnout něco živého. Obejít to nešlo, tak jsem zkoušela v těch 30 cm vody plavat. Což tedy taky moc nešlo, takže jsem se vrátila zase na břeh a přesto, že jsem se celá zabalila do ručníku, klepala jsem se v tom větru zimou. 
Tak nic, Santa Lucía nás fakt nenadchla.


13. den
Playa Santa Lucía si trochu vylepšila renomé druhý den, kdy měl můj milý domluvené potápění a já, díky mým ještě nevybledlým vzpomínkám, jen šnorchlování. Pokud je někdo dobrodružný potápěč, tak právě tady se můžete potápět se žralokem bělavým, který je prý občas považován za nejnebezpečnějšího žraloka pro lidi. My jsme si to nechali ujít.
Nicméně, když jsme dorazili do potápěčského centra, chtěli po nás certifikát nebo nějaký průkaz. Vzhledem k tomu, že žádný nemáme, bylo jedinou možností udělat si znovu celý úvodní kurz v bazénu a až teprve pak se jít potápět na moře. Bylo to poprvé, co bylo na Kubě něco problémem. Takže jsme šli oba šnorchlovat. 
Nicméně já byla nadšena. Měli jsme svého instruktora, který nás katamaránem vzal ke korálovému útesu (podél tohoto místa se táhne druhý největší korálový útes na světě), šnorchloval s námi a co chvíli se potopil a vylovil hvězdici, mořského ježka, obrovskou mušli a další potvůrky, které nám potom dával do ruky. Navíc jsme mohli sami krmit rybičky, takže kolem nás byly úplné houfy. No a hlavně jsem se mohla kdykoliv vynořit, že jo. 
Usměvavá rybička. Autor: M. Babušík

Horší to ale bylo s dopravou. Ubývalo turistů (nebo asi spíše cestovatelů, protože turistů bylo zrovna tady dost a dost) a spolu s tím se vytrácely i možnosti dopravy. Naše další zastávka Guardalavaca už byla trochu z ruky, Viazul poblíž nikde nebyl a taxi collectivo taky ne. Naše domácí nám doporučila zeptat se taxikáře, jehož cena byla teda hluboce nad naši vůli, kolik za to zaplatíme. S dopravou to začínalo vypadat bledě. Pak jsem šli na drink po šnorchlování, já si jen odskočila na záchod a mezitím můj milý domluvil dopravu. Prý se dal do řeči s číšníkem, který má kamaráda, který má kamaráda, který má kamaráda, který zná někoho, kdo má auto. Stačilo pár telefonátů a doprava domluvena. Protože na Kubě vždycky někdo někoho zná.
Odpoledne jsem strávili na přenádherné pláži Coco. 
Playa Coco. Autor: M. Babušík

Byla trochu z ruky, dalo se tam dostat jen taxíkem nebo koňským povozem (který byl dvakrát dražší než taxík), ale rozhodně stála za to. Nádherná karibská pláž - bílý píseček, průzračné moře, palmy. Žádná tráva v moři, žádné řasy ani lehátka nacvakavaná vedle sebe a mezi tím chodící strážci a animátoři turistických programů. Jen škoda, že ten dokonalý dojem lehce kazila sem tam poházená pet flaška od vody, obaly od bonbonů nebo láhev od rumu.
Koňský povoz na Playa Coco. Autor: M. Babušík

čtvrtek 26. dubna 2018

Zpravodajství z Kuby 4 - Trinidad


5. 4. – 7. 4. 2018 Trinidad

8. den
Tentokrát auto přijelo překvapivě přesně. Silnice do Trinidadu vedla okolo pobřeží a bohužel to byla zrovna ta, po které se rozhodli procházet stovky krabů. V životě jsem tolik krabů pohromadě neviděla. Auto se jim snažilo vyhýbat, ale u všech to samozřejmě nezvládlo. Takže na silnici neutěšeně přibývaly fleky. Nechápu, jak tam tolik krabů vůbec může po těch každodenních jatkách přežít. U nás bysme jim už postavili tunel, ale tady na to asi trochu kašlou.
Trinidad je koloniální klenot Kuby, aspoň tak to bylo napsáno v průvodci. A Trinidad je vážně nádherný. Výstavní město zbohatlíků z prodeje cukru. Protože už je celkem dlouho zapsáno v UNESCO, všechny domy byly krásné, barevné, nikde nic výrazně zchátralého, a to ani za hranicemi centra. Mně osobně toto městečko opravdu nadchlo, ideální romantické místo na procházky ruku v ruce (teda spíše večer, ve dne slunce dost připékalo), večeři na terasách místních restaurací s pozorováním západu slunce a živou hudbou v každém druhém baru. Spousta lidí posedávajících na schodech na hlavním náměstí, z velké části proto, že je tam wifi, ale zčásti proto, že je prostě příjemné, jen tak sedět a koukat. Tedy než schody v osm „zavřou“, respektive vyženou lidi a dají tam železné ohrady.
Trinidad Autor:M. Babušík
Bohužel negativem Trinidadu je množství turistů a z toho plynoucí množství lidí v míře vyšší, než jsme byli zvyklí nabízejících čehokoliv (od taxi přes výlet na koni až po kartu na wifi) a žádajíc o cokoliv (od propisky přes oblečení až po peníze).

9. den
Devátý den byl vyhrazen na turistické lelkování na pláži. Takže jsme popojeli autobusem na nedalekou Playa Ancón, pronajali si slunečník a lehátka a užívali si masňáckou dovolenou s drinkem. Tahle pláž byla přesně ta z barevných stránek katalogů cestovních kanceláří – světlý jemňounký písek, azurové čisté moře, palmy, rákosové slunečníky, prostě krása.

10. den
Původně jsme chtěli v Trinidadu strávit jen dvě noci, ale když jsme tam přijeli, hned jsme si pobyt prodloužili o jednu noc. A poslední den jsme si objednali výlet do národního parku s koupáním v jezírku vytvořeným padajícím vodopádem. V popisu bylo napsáno, že je to 4 km hiking (pochopili jsme, že teda pěšky).
Lisování šťávy z cukrové třtiny. Autor: M. Babušík
Když jsme se ale druhý den ráno potkali s průvodcem, který nás přijel vyzvednout na koni. Už jsme něco tušili, ale ještě jsme se utěšovali, že se mu pro nás prostě nechtělo jít pěšky. Za pár minut cesty pěšky jsme každý vyfasovali jeden provaz k jednomu koni (každý ke svému) a už jsme si je hezky vedli. Sice jsme fakt někdy chtěla zkusit jet na koni, ale teď jsem na to nebyla psychicky a ani fyzicky (vzhledem k mým kraťáskům pod zadek) připravena.
Nicméně kůň je prý plně automatické zvíře – doprava, doleva, stát. Dopředu jde sám od sebe. Tak nám to bylo řečeno. Koníci byly zřejmě na totálně nezkušené a vyjevené turisty zvyklí, a tak naštěstí šli v podstatě krokem. Tedy na začátku. Po klidném začátku občas dostali chuť si tak trošku popoběhnout. Jen pár krůčků. Ale pro nás to znamenalo nadskakování na tvrdém sedle a odírání holých stehen o jejich boční strany. Za půl hoďky jsme byli šťastní za přestávku u plantáže cukrové třtiny. Dali jsme si čerstvou šťávu vylisovanou ze starého lisu. Bez rumu. Ano, opravdu bez rumu, ne, ani trošku rumu nechceme. Děkujeme.
Koupačka, vodopád vlevo. Autor: M.Babušík
Po vypití jsme se sténáním opět vylezli na koníky a jeli směrem k jezírku. Kousek před ním jsme zaplatili vstup do národního parku a už nás čekalo osvěžení. Vodopád vzhledem k suššímu období nebyl zrovna impozantní, ale jezírko bylo krásné, skoro připomínalo katedrálu, a koupačka byla osvěžující.
Na cestě zpátky jsme to vzali přes vyhlídku. Ta byla krásná, ale při skákavé cestě dolů jsem si říkala, že bych si ji i odpustila. Další přestávka v restauraci – dali bysme si i jídlo, jen abychom tam byli déle, ale fakt jsme neměli hlad. Tak jsme se aspoň loudali s džusem. A poslední část cesty už bylo regulérní mučení. Průvodce koně popoháněl (asi už měl hlad), my jsme se sykotem nadskakovali a koně naopak co nejvíce brzdili.
Po sesednutí a ohledání bolístek jsem prohlásila, že až pojedu příště, rozhodně si beru dlouhé kalhoty. Na což můj milý prohlásil, že na něčem, co má mozek, on už rozhodně příště nepojede.

pátek 13. dubna 2018

Zpravodajství z Kuby 3 - Playa Larga


3. 4. – 4. 4. 2018 Playa Larga

6. den
Na ráno jsme měli objednaný taxi collectivo do Playa Larga. Mělo přijet o půl deváté, připraveni jsme prý měli být v osm, takže chvilku po osmé už jsme vzorně čekali oblečení s batohy venku. V 8.45 jsem požádala Marbely, jestli by zavolala, jestli opravdu přijede. Normálně bych to neřešila, protože Kuba, ale po předchozí zkušenosti radši jo. Naše hostitelka tedy zavolala a ujistila nás, že auto je na cestě. Přijelo o čtvrt na deset.
Asi po dvou hodinách jízdy nám řidič oznámil, že přesedáme, vyložil nás, naše baťohy a odjel. Další řidič se nás rychle ujal, nicméně nám bylo řečeno, že je nás o jednoho víc, takže buď můžem čekat na další auto nebo se budem 2 hodiny mačkat. Další auto přijede tak za půl až tři čtvrtě hodiny. Takže přeloženo, dřív jak za hoďku tam nebude. Když jsem si představila, jak se svou „cafeconleche“ španělštinou domlouvám další auto, nehledě na to, že už jsme zaplatili, rozhodně vyhrálo mačkání. Naštěstí to nebylo tak hrozné, holky byly hubené, takže zas tak těsno nebylo.
Po cca pěti hodinách jsme dojeli do Playa Larga, ubytovali se a domluvili si potápění. Na rozdíl od Američanů, kteří sem přijeli osvobozovat (Playa Larga je jednou z pláží v Zátoce sviní, kde se vylodili), my se přijeli potápět. Naše první potápění v životě a splnění jednoho z mých snů. Vždycky jsem to chtěla zkusit.
V Playa Larga jsme konečně pochopili, jak místní shánějí jídlo. Prostě jezdí po ulici různí lidé na kole a křičí chlebááá, sladkostíííí, ovocéééé. Kolem něho se sběhnou místní a nakupují.


7. den
Takže potápění. Ráno po snídani nás vyzvedl potápěčský autobus, u kterého jsme trochu měli obavy, aby se po cestě nerozsypal, ale dojel. Byla možnost dvou potápění, tak jsme si optimisticky zaplatili rovnou obě dvě.
Dojeli jsme na místo prvního potápění. Dostali jsme veškerou výstroj a instrukce byly opravdu podrobné, vysvětlující a kontrolující, takže jsme se trochu bát přestala. Tedy jen trochu, protože u jedné spolupotápějící to vypadalo, že jí z bomby uniká vzduch. Když to oznámila instruktorovi s tím, že je rozbitá, rozhodně jí na to odpověděl, že je to v pohodě, protože na Kubě prostě není nic rozbité. A tedy než jsem dostala okolo pasu závaží a na záda bombu, pod kterou jsem podklesla a obávala se, že s tímto už se nikdy nevynořím zpět. A šli jsme zkoušet potápění do mělké vody. Potopila jsem se a okamžitě se převrátila na jednu stranu. Prý je to normální. Okamžitě mi z toho náhubku, kterým se dýchá (nevím, jak se to správně jmenuje) vypadla jedna část, do které se zakusuje. Teda ono se do ní moc zakusovat nemá, ale i tak, stejně už visela jen na vlásku. Navíc se mi ta hadice k náhubku zdála hrozně krátká a pořád jsem ho měla nějak nakřivo, takže jsem se bála, že mi vypadne. A navíc mi do pusy nateklo trochu vody. Tak jsem se vynořila, že si to teda všechno upravím. A překvapení. Ani jsem se nemohla pořádně udržet na hladině. Protože za prvé moře a vlny za druhé jsem nebyla zvyklá balancovat na hladině s takovou zátěží. Ano, samozřejmě stačilo trochu přifouknout vestu. Ano, samozřejmě, že nám říkal, jak dostat vodu z pusy i z brýlí ve vodě. Naštěstí se hned za mnou vynořil instruktor, podržel mě, upravil mi hadičku, kdesi vzadu zaháknutou, vyměnil náhubek (v tu chvíli mi bylo naprosto jedno, jestli za ten jeho oslintaný) a poslal mě zase zpátky dolů.
Snažila jsem se jakžtakž balancovat někde uprostřed vody. Ale ve chvíli, kdy už si všichni v klidu plavali a prohlíželi si rybičky a korály, já buď v podstatě šnorchlovala nebo se odrážela rukama (teda jednou rukou, tou druhou jsem křečovitě držela regulátor stoupání a klesání) od dna, abych si neodrala kolena. Stejně jsem si je odrala. Navíc jsem v tom svém hlubokém soustředění na klesání a stoupání nestíhala plavat dopředu, takže jsem byla poslední ze skupinky.
Takže moje potápění bylo sledem panických myšlenek v následující sekvenci – já se chci vynořit - kolik ještě zbývá - klid, normálně dýchej, je to v pohodě – sakra, proč neklesám – sakra, proč nestoupám – v pohodě, hlavně v klidu dýchej – hlavně ať mi neutečou - musím plavat rychleji – kdy už to skončíííí???
Do této sekvence občas skočila myšlenka – to je krásná rybička – nádherný korál – vlastně je to úžasné. Ale fakt jen občas.
Takže po skončení potápění jsme říkala, že druhý pokus už dneska rozhodně nee. Pro mě překvapivě jsem nebyla jediná. Takže zatímco můj milý si nadšeně užíval druhé potápění (u vraku lodi), já blaženě šnorchlovala u břehu a pozorovala změť barevných rybiček jako v akváriu.
Den jsme ukončili povalováním na pláži a další den už byl odjezd směr Trinidad.

pondělí 9. dubna 2018

Zpravodajství z Kuby 2 - Viňales

1.     4. – 2. 4. 2018 Viňales


4. den

V 11 hodin, jak bylo domluveno, jsme začali vyhlížet náš klimatizovaný Renault, který nás měl odvézt do Viňales. V 11.15 už jsem byla mírně nervózní. V 11.20 zvonek a dole Ismael. Prý se přišel podívat, jestli v pořádku odjedeme (což nám říkal už den předtím). Když řidič nepřijel, volal mu a bylo mu řečeno, že si to rozmyslel a nepřijede, tak nám rychle sehnal jiné auto. Tohle je oficiální verze. Rozhodli jsme se jí věřit.
Každopádně nás před domem čekal 71 let starý Lincoln vytuněný motorem Avia. Řidič nám radostně sdělil, že je z Československa (ten motor, řidič byl Kubánec). A po cestě nám pyšně ukázal autobus jak vystřižený z Anděla na horách, prý je taky od nás.
Jeli jsme po místní tříproudé dálnici. Jeden pruh pro rychlá auta, prostřední pro pomalejší a poslední pro cyklisty, koně, kuřata, slepice a vozíky tažené koňmi (někdy i v protisměru).
Každopádně auto dojelo až do Viňáles, s námi mírně naklepanými z jeho „tlumičů“ a s dredy vytvořenými okénkovou klimatizací.
Jestli Yanet byla milá, tak Marbely je supr milá. Ubytování je naprosto luxusní, se střešní terasou a lehátky.
Viňales je naprosto jiné než Havana. Klidné a tiché, v podstatě jedna hlavní ulice a od ní se rozvětvují ulice a domy. Na hlavní cestě jsou ovšem jen samé restaurace a bary. Po ulicích pobíhají slepice a kuřata a asfalt končí jednu ulici za tou hlavní. Dál už je jen hliněná cesta. Všude okolo krásný výhled na mogotes, místní kuželovité kopce. Jídlo a drinky jsou tu luxusní a o polovinu levnější než v hlavním městě.
A jestli nás v Havaně uprostřed noci budila hlasitá hudba, kterou si asi někdo pustil po návratu z párty, tak tady jedině kohouti.

5. den

Další den ve Viňales nás čekala prohlídka národního parku s průvodcem. Naštěstí uměl anglicky, respektive nejlépe anglicky ze všech lidí, co jsme potkali. Náš průvodce byl doktor lesnického zemědělství na univerzitě a prováděním po parku si jen tak přivydělával, když zrovna neměl hodiny. (jen pokud by vás to zajímalo, měsíční plat univerzitního profesora je 35 CUC) Znal tedy (v angličtině) veškeré názvy rostlin a zvířat, které jsme ani my netušili, takže jsme si různě dovysvětlovávali a hádali, co by to tak mohlo být.
Původně jsme si chtěli park projít sami, ale pak jsme usoudili, že s průvodcem to bude lepší.
Trasa vedla přírodou se zastávkou u kávové plantáže, doutníkové plantáže a koupání v jezeře.
První zastávka v parku byla u pěstování a dělání kávy (něco pro mě). Když nám místní farmář ukázal všechno od rostliny po hotovou kávu, kterou praží na ohni a drtí v hmoždíři, protože není dovoleno používat mechaniku. Když se ptal, jestli si chceme nějakou koupit, samozřejmě jsme chtěli. Zeptala jsme se ho na velikosti balení a pán zpoza rohu přinesl půllitrovou petku s kávovými zrnky. Prý mají jen jedno balení.
Další zastávka byla farma na výrobu doutníků a ukázka celého procesu od pěstování až po samotný produkt. A taky jsme se naučili, jak se správně kouří doutníky. Nejvíce mě zarazilo, že jsou povinni prodat (samozřejmě za neturistické ceny) 90 % doutníků vládě. A ze zbytku prodaného ještě platí daně.
Když jsem to udiveně říkala našemu průvodci, bylo mi řečeno, že on jako průvodce odvádí státu 80 % výdělku. V tuto chvíli dostaly ceny pro turisty úplně jiný punc.

neděle 8. dubna 2018

Zpravodajství z Kuby - Havana


Původně jsem chtěla o našem výletu na Kubu napsat jeden maximálně dva příspěvky, ale při tvorbě poznámek jsem zjistila, že je toho spousta. V jednom ani ve dvou článcích bych nedokázala zachytit Kubu tak, jak ji prožíváme. A navíc moje mamka bude určitě z více či méně online zpravodajství nadšená. A taky třeba pro vnoučata, až bude Kuba kapitalistická.

29. 3. 2018 – 31. 3. 2018 Havana

neděle 25. března 2018

Kde bydlí štěstí

Před nějakou dobou jsem viděla pohádku se stejným názvem jako má tento příspěvek. Byla o dvou rodinách - Nuzných a Bohatých - takhle se tedy nejmenovali, ale pro lepší vysvětlení. Nuzní byli i přes svou chudobu šťastni, kdežto Bohatí byli nešťastní. Když Bohatí pátrali po tom, jak mohou být Nuzní šťastní, řekla jim dcera Nuzných, že v jejich chaloupce bydlí štěstí. Bohatí se úplně nadchli, stačí se tedy jen přestěhovat a budou šťastní. Je to přece úplně jednoduché. Tak si vyměnili bydlení a...jak myslíte, že to dopadlo?

úterý 6. března 2018

Kateřina Dubská - Malé zázraky

Třetí přečtená kniha autorky, jejíž prvotina mě nadchla, po přečtení druhotiny jsem z toho obláčku trochu spadla a u třetí knihy jsem si řekla, že ji asi nemusím mít v knihovně. Tedy před přečtením. Po přečtení už tam má zajištěno své čestné místo.

Malé zázraky tvoří oproti prvním dvěma knihám povídky. Jedná se o povídky popisující pravdivé zážitky lidí, kteří je sami autorce knihy popsali (mimo povídky Kaple). Sama spisovatelka o nich píše, že k ní příběhy přišly samy a náhodou, většinou tak, že poslouchala zážitky jejích známých a kamarádů. Poté je požádala o svolení k napsání jejich příběhu a ten jim poslala k odsouhlasení, aby byl zápis co nejvěrnější.

čtvrtek 15. února 2018

Cal Newport - Hluboká práce

Na tuhle knihu jsem několikrát narazila při čtení knihy i blogu Na volné noze a komentáře byly tak pochvalné, že jsem se do ní chtěla pustit. Na začátek upozorňuji, že už mám vytvořenou poměrně silnou averzi k americkým zázračným knihám, které vám změní život. Proto jsem neuvažovala o koupi, ale půjčila si knihu v knihovně. A dobře jsem udělala. Upřímně hned na začátku přiznám, že myšlenky v knize jsou užitečné, a to hodně, a já se je snažím zavést do svého pracovního života. Na druhou stranu to ale místo knihy mohl být delší článek. Takže mě při čtení napadala kacířská myšlenka, že ačkoliv autor mluví o efektivitě času a práce, jeho dílo, kde v podstatě opakuje to stejné dokola pokaždé z jiné strany, svědčí o něčem jiném. Více o pravidlech hluboké práce a mojí snaze ji začlenit do pracovního života jsem psala zde, tudíž už to v této recenzi nebudu více rozebírat.

Hluboká práce podle Newporta (a trochu podle mě)

Tento článek budiž mým osobním doplňkem ke knize Hluboká práce.
Pokud máte šanci si sami zorganizovat, kolik času budete věnovat práci a kolik zbyde na volno, dříve nebo později vás dožene snaha svou pracovní dobu co nejvíce zefektivnit. A hluboká práce vám v tom může hodně pomoci. Mně tedy rozhodně pomohla, protože jsem přesně ten typ, který začal jednu činnost, pak si vzpomněl, že musí udělat něco jiného, tak se pustil do druhé, do toho přišel email, kterému jsem se začala věnovat až jsem úplně zapomněla na tu první činnost. A v průběhu toho všeho jsem si ještě dělala mentální poznámky v hlavě, co všechno je třeba udělat. Nebo už na to mě bylo dlouho, tak jsem si zaběhla odpočinout na facebook nebo čtení zpráv.
Pro začátek a zorientování, autor rozděluje činnosti, které vykonáváme na hlubokou práci (to je ta, ke které je potřeba plné soustředění a nasazení všech vašich schopností, nutnost zabrání se do práce bez vyrušování, např. psaní knihy nebo studijního textu, nebo dělání výzkumu či složité analýzy) a mělkou práci (zjednodušeně tu, u které se nemusíte plně soustředit, ale klidně si k ní můžete pustit vypalovačky na youtube - jedná se například o vyplňování tabulek, rutinní vyřizování emailů a další). Newport toto rozvádí a definuje mělkou práci tak, že ji může dělat téměř každý a hlubokou práci, ke které potřebujete delší studium, odbornost a zkušenosti. Obecně kniha pracuje s předpokladem, že chcete být ve svém oboru nadprůměrní a stvořit něco výjimečného, což můžete dokázat díky hluboké práci. 

úterý 6. února 2018

Patrik Hartl - Prvok, Šampón, Tečka a Karel

Taková příjemná předvánoční oddechovka. Moje první setkání s Patrikem Hartlem a rozhodně se nejednalo o zklamání. Zároveň se však nekonalo ani obrovské nadšení. Cílem bylo poznat, jak píše spisovatel, na jehož Okamžiky štěstí jsem všude slyšela jen ódy. Prvok, Šampón, Tečka a Karel pro mě byla knížkou, kterou jsem se zájmem četla, byla zvědavá na další osudy postav, ale po 14 dnech už téměř nevím, o čem byla.
Děj knihy je příběhem čtyř kamarádů, jejichž jména či přezdívky tvoří název knihy. Na jednom setkání spolužáků si všichni položí jednu otázku - jestli svůj život žijí tak, jak si to představovali před dvaceti lety. Jestli by se jejich minulé já za to současné tak trochu nestydělo. A všichni do jednoho si poctivě přiznali, že vlastně ne, nežijí a ano, stydělo. Zjistí, že život je jaksi obrousil více, než je jim milo, a protože krize středního věku je sviňa, vymysleli úkoly, které mají zajistit, aby se přece jen mohli svému mladšímu já podívat do očí. V knize je to pojmenováno jasně a stručně - hlavní hrdinové si prostě potřebují dokázat, že nejsou sráči.

neděle 7. ledna 2018

Amita Trasi - Všechny barvy nebe

Můj dárek od Ježíška. Hned jak jsem balíček rozbalila, tušila jsem, že tohle bude jednou z mých srdečních záležitostí. Knížku jsem začala číst hned 24. a celou ji přečetla za čtyři dny. Četla se sama a já hltala stránku za stránkou, abych věděla, jak pokračují osudy obou dívek. A když jsem zrovna nečetla, tak jsem o ději přemýšlela.
Foto: M. Babušík
Za prvé získává 11 z 10 bodů za tu nejkrásnější (jakoby nakreslenou) obálku, kterou jsem po dlouhé době viděla. Mimochodem jsem si jen tak ze zvědavosti najela na jiné cizojazyčné verze a ta naše je bezkonkurečně nejlepší. Nevím, jestli je to tvorba nakladatelství Argo, každopádně tleskám.
Druhý bod kniha získává na voňavý děj v Indii a třetí samozřejmě za ženský příběh. Vezmu to hezky popořádku.
Pětadvacetiletá Tára se z Ameriky vrací do rodné Bombaje, aby našla svou ztracenou přítelkyni Muktu. Mukta pochází z chudé vesnice z rodiny, kde byly generace žen zasvěcovány jako dévdásí, chrámové prostitutky. Do Bombaje a své rodiny ji přivedl Tářin otec, který se staral o sirotky a děti ulice, a z obou dívek se staly nerozlučné dětské přítelkyně. Jejich přátelství však přerušil Muktin únos, ze kterého Tára vinila sebe a její následná emigrace do Ameriky. Tářin otec však nepřestal Muktu na dálku hledat. Po jeho smrti se Tára vrací zpět do Indie, aby zjistila, co se s Muktou opravdu stalo.

čtvrtek 14. prosince 2017

Timothée de Fombelle - Vango

Další kniha od tvůrce mého milovaného Tobiáše Lolnesse. Oproti Tobiášovi je hlavní hrdina Vango trochu starší a kniha je tedy určena také pro starší čtenáře. Společná je podobná tloušťka knihy, napínavý příběh s odvážným a spravedlivým hlavním hrdinou a tlustá linka oddělující dobro a zlo.
Za první zmínku stojí obálka knihy. Zvenku poměrně netypicky zelená s mrakodrapem a vzducholodí. Na zadní straně přebalu je pak dobový detailní plán vzducholodi, na který přijdete při čtení jakoby náhodou.
Vango je chlapec, jehož jako malého vyvrhlo moře za jeden z Liparských ostrovů v Sicílii pouze se šátkem s jeho jménem a Mademoiselle, ženou, která o něj od té doby pečuje. Na začátku knihy poznáváme Vanga na náměstí před Notre Dame v Paříži, kde čeká na své kněžské vysvěcení. Ke kněžství se nedostane, protože znovu musí udělat to, co dělá téměř celý život - před někým utéct. Vanga se totiž neustále snaží někdo zabít. Kdo je vlastně Vango a proč ho spousta lidí chce vidět mrtvého? Kdo jsou jeho rodiče a jaké je tajemství jeho původu? Na tyto otázky kniha postupně odpovídá. Příběh je určen pro starší děti nebo mládež a tak dospělým (tedy zejména těm, kteří znají historii) určitě dojde spousta věcí ještě před finálním odhalením. Což ovšem neubírá příběhu na kouzlu. Vangův příběh se odehrává ve 20. a 30. letech 20. století v době vzducholodí, staveb mrakodrapů a v začátcích druhé světové války. A hlavního hrdinu sledujeme na cestách z Itálie přes Francii a Skotsko až do Ameriky a zase zpět do Evropy. Při zážitcích na cestách poznáváme další Vangovy přátele - kněze Zefira z tajného kláštera, kapitána vzducholodi Huga Eckenera, krásnou skotskou dívku Ethel nebo po střechách šplhající Myšici.

středa 15. listopadu 2017

Anna Bolavá - Do tmy

Přišel sychravý podzim a tak můžeme uzavřít kapitolu letních románků. Touto knihou jsem její vrata teda doslova přibouchla a ještě zamkla na několik západů.
Knihou, kterou je opravdu lepší si ponechat na podzimní nebo zimní večery. Dovolenková četba to zrovna není. Toto čtivo mi bylo doporučeno známou na facebooku a předtím, než jsem se do něj pustila, jsem si pročetla recenze. Tudíž jsem věděla, do čeho jdu. A i tak jsem si musela dát asi ve tří čtvrtinách přestávku a proložit to lehkou vtipnou Poslední aristokratkou.
Celá kniha je příběhem samotářky Anny, jejíž život se točí kolem sběru léčivých rostlin. Příběh sledujeme jejíma očima, je psán v ich formě a spolu s čtením knihy se postupně odhaluje malinký výsek jejího života. Dokonce ho líčí tak podrobně, že jsem si při čtení občas připadala jako voyer.  Kniha sleduje její život v tom nejhektičtějším období v létě, kdy je všechno podřízeno sběru léčivých rostlin. Ten je pro ni až posedlostí. Anna žije svůj život v rytmu dozrávajících bylin a střídání se počasí. Když je krásně a sucho může sbírat, když prší...vlastně ani moc nevím, co dělá, když prší, tolik byla kniha o sběru.
Foto: M. Babušík

neděle 12. listopadu 2017

Co mě učí volná noha

Někteří z vás si už určitě všimli, že mám prostě ráda číslované seznamy. Tak tento příspěvek bude taky seznamový. Seznam toho, co mě učí podnikání. Vždycky jsem si o sobě myslela, že jsem typický zaměstnanec - ten, kterému se řekne, co má udělat, on si vymyslí, jak to udělat a dodá finální produkt v požadovaném termínu a kvalitě. Jenže pak mě to nějak přešlo. Bez přehánění si myslím, že kdybych se nevydala na pouť, tak buď nezačnu podnikat vůbec nebo o hodně později. Právě to, že jsem schopna (a je mi dovoleno) ujít 800 km do cíle mně přesvědčilo o tom, že když něco opravdu chci a jdu si za tím doslova krok za krokem, tak to i dokážu. Vždyť rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem je jen o vzdání se nebo vytrvání. Mluvím teď hlavně o své norské svatoolafské pouti, která na mě takto zapůsobila. Po návratu z ní jsem vykročila na volnou nohu a na té stojím už přes dva roky. Dva roky nejsou nic, ale já jsem rodilá analyzátorka, tak proč to nevyužít do blogu.

sobota 4. listopadu 2017

Francois Lelord - Hektorova cesta aneb hledání štěstí

Od jisté doby jsem vůči knihám slibující nalezení štěstí a splnění přání poněkud podezřívavá. Tak jsem trochu opatrně přistupovala i k této knize. Ale vzhledem k tomu, že už jsem o ní párkrát slyšela pochvaly, rozhodla jsem se dát Hektorovi šanci.
Knížka je útlá a čtivá, takže ji budete mít za chvilku přečtenou, pokud si ji tedy nebudete šetřit a vychutnávat. Jazyk použitý v knize je jednoduchý, možná bych řekla až naivní, zpočátku kniha vypadala jako text pro děti, ale postupem času zjistíte, že pro děti to nebude. Nicméně díky jednoduchosti jazyka je mile jednoduché i hledání štěstí. Díky knize zjistíte, že cesta ke štěstí vlastně nemusí být (a ani není) přehnaně složitá a komplikovaná.
Hektor je mladým psychiatrem ve velké bohaté zemi. Přestože je mladý, je poměrně úspěšný, jeho pacienti jsou s ním spokojeni a tak stále přibývají. Díky tomu se stane, že k němu přichází stále více lidí, kteří nejsou ve svém životě spokojení. A jedná se zpravidla o lidi dobře oblečené, poměrně bohaté, kterým vlastně nic zásadního neschází. 

čtvrtek 26. října 2017

Cesta do města

Už je tomu rok a půl, co jsem s láskou psala o těžkém životě venkovské paničky. Už to bude rok, co jsem mlejn opustila a se svými pár švestkami zamířila zase zpátky do města.
No a byla jsem zpět ve městě. Což přece nebude tak těžké, vždyť jsem z něj odešla jen na několik měsíců. Jenže město vyžaduje specifické dovednosti a ty vesnické se tam moc neuplatní. To jsem ještě netušila, jak moc jsem si na venkovský život zvykla.
Začíná to zdravením. Zdravení je ve městě podezřelé. Ono je tedy často i neproveditelné, protože při tolika lidech prostě nemůžete pozdravit všechny nebo si ostatní vůbec nevšimnou, že je pozdravíte. Pokud si toho všimnou a vy k tomu pozdravu ještě neprozřetelně přidáte úsměv, lidé prchají. V Brně se totiž neznámí lidé zdraví jen z jednoho důvodu - chcete po člověku peníze. Buď zadarmo, protože sestra setřenice vaší babičky je těžce nemocná a vy nemáte ani na vlak, abyste se k ní dostali,  nebo výměnou za padělané parfémy či domácí koláčky. Takže v Brně následuje po pozdravení cizího člověka podmíněný reflex "rychle pryč". V nejlepším případě Vám člověk na pozdrav odpoví naučeným úsměvem s "ne, děkuji".

středa 18. října 2017

Paolo Giordano - Osamělost prvočísel

Foto: M. Babušík
Tak tohle nebylo veselé čtení.
Příběh dvou osamělých prvočísel Alice a Mattia. Příběh o tom, jak vám jedno rozhodnutí může změnit život a další rozhodnutí vás potom jen drží v této nastavené dráze.
Alice nesnáší lyžování. Přesto se kvůli otci učí závodně lyžovat. Jednoho dne se "špatně rozhodne" a navzdory mlze se snaží sjet kopec. Skončí to pádem a zraněním, kvůli kterému už navždy kulhá.
Geniální Mattio má mentálně postiženou sestru - dvojče, kterou i při své nechuti musí brát všude s sebou. Jednou se při cestě na oslavu narozenin rozhodne, že sestru nechá v parku, půjde na oslavu sám a později se pro ni vrátí. Už ji nikdy nikdo neuvidí.

úterý 10. října 2017

A znáte tuhle?

Kdysi na vysoké mi jeden spolužák vyprávěl zážitek z tramvaje. Přišla za ním starší paní a důrazně ho požádala o uvolnění místa. Když jí na to odvětil, že ve voze je přece polovina prázdných míst, vysvětlila mu, že je to úplně jedno, protože on zrovna sedí na tom jejím místě, tak ať laskavě vypadne. Tehdy nám to přišlo hodně absurdní a lehce úsměvné. Prostě důchodci v Ostravě.
Teď už mi to zase tak vtipné nepřipadá.
A teď koukám, že se nám taky rozmáhá takový nešvar.
Znáte tu novou hru? Většina se s ní setkala na plážích. Jelikož se hra osvědčila a pravidla jsou jednoduchá, lze ji s malými obměnami hrát všude, kde jsou vhodné podmínky. Pro příklad si vezměme třeba aquapark.

úterý 19. září 2017

J.R. Hendricks - Vůně chleba

Tak ještě trochu letní čtení, mezi které patří lehčí romány. Nejedná se o úplně hloupoučký jednoduchý titul, ale odpočinková knížka to rozhodně je. Takové to lehké čtení pro ženy, kterým život začíná ve třiceti. Hlavní hrdince Wyn totiž život po té třicítce opravdu začíná. Tedy ten nový život. Poté, co strávila několik let v manželství, kdy celý svůj život podřídila roli manželky úspěšného muže, jí ten samý muž sdělí, že potřebuje nějaký čas pro sebe. Po nějakém čase přeloženo do "co nejrychleji se spakuj a odstěhuj". Wyn odjíždí za svou kamarádkou do Seattlu, kam se po čase odstěhuje a hledá své nové životní poslání. Její oblíbenou činností je pečení a tak po nějakém čase dostává místo v pekárně a postupně si buduje svůj vlastní život.

středa 30. srpna 2017

Můj život bez hormonální antikoncepce

Už odmala jsem byla vychovávaná v tom, že v případě nemoci se hned nemusí utíkat k doktorovi pro penicilin, ale je dobré začít přírodními prostředky. A tak, když jsem byla nachlazená, moje mamka mi dělala čaj s medem a citronem, šťávu z cibule a hřebíčkové kloktadlo. Léky se nasazovaly až, když šlo do tuhého.
Když jsem si našla svého prvního přítele, začala jsem brát hormonální antikoncepci. Přišlo mi to přirozené, normální a vlastně jsem se cítila i trochu IN. Mamka s tím tenkrát nesouhlasila, přece jen měla své názory ohledně umělých hormonů, tak jsem ji brala tak trochu tajně. Asi po devíti letech jsem ji brát přestala a už ani znovu nezačala. Vlastně si teď ani nedokážu uvědomit, proč jsem toto rozhodnutí udělala. S pilulkami jsem neměla žádný problém – netloustla jsem po nich, nebylo mi špatně. Vlastně jsem nevnímala žádný rozdíl ve stavu před a po. Bylo to spíše takové intuitivní rozhodnutí, možná taky trochu ovlivněné mou ne-chemickou výchovou.

čtvrtek 24. srpna 2017

Simon Mawer - Skleněný pokoj

První, co se o této knize dozvíte je její inspirace vilou Tugendhat. Jedinou brněnskou památkou, která je zapsána na seznam světového dědictví UNESCO.  Kniha osloví i ty, kteří by kolem ní prošli bez povšimnutí, právě díky této stavbě. Pokud jste ve vile byli nebo se tam teprve chystáte, je kniha téměř povinnou četbou.
Já ve vile byla a musím sebekriticky přiznat, že jsme po prohlídce nijak zvlášť netoužila. Nejsem příznivcem funkcionalismu, prostě to byla shoda jedné ostravské návštěvy s volnými místy na prohlídce. Možná to bylo tím nulovým očekáváním, ale vila mě naprosto uchvátila. Zejména "skleněný pokoj". V knize autor používá německou slovní hříčku Glassraum - Glasstraum. Tedy přidáním jednoho písmene se ze skleněného pokoje stává skleněný sen. A ze samotné knihy je poznat, že autor byl vilou taky zřejmě nadšen. V knize jsou až obdivuhodné detaily o počtu schodů a brněnských ulicích a parcích.

středa 16. srpna 2017

Prší krásně

Miluju déšť. Úplně nejvíc takový ten letní, kdy během minuty promoknete na kost a vůbec vám to nevadí, protože za prvé není toho mokrého oblečení tolik, za druhé vám ani vašim kostem není zima, protože je stejně pořád teplo a za třetí se většinou rychle dostanete domů, kde se můžete usušit. Takže jsem kdysi zcela úmyslně chodila v dešti, zatímco všichni ostatní se tísnili v autobusové zastávce a vchodech do domů. Jako totální blázen samozřejmě. Jasně, nelezla jsem pod okap, když mě čekala pracovní schůzka nebo jsem předtím strávila dvě hodiny u zrcadla zkrášlováním sebe samé, ani jsem si nelebedila dvě hodiny v kaluži na letním kině. Ale na takovém řízeném letním totálním zmoknutí je něco rebelského.  

pondělí 7. srpna 2017

Lucy Diamond - Kavárna na pláži

Teploty stoupají a přichází čas nenáročného letního čtiva. Tahle knížka byla přesně to, co jsem od ní čekala. Čtivá, jednoduchá, milá. Myslím, že v originále bych si ji užila více, ale ani v češtině nebyla k zahození. A kdo by nechtěl mít kavárnu na pláži? I když ne zrovna v Karibiku, ale jen v Británii. 

pátek 28. července 2017

Radka Třeštíková - Osm

Hmmm...jak se s touto recenzí poprat? Nechci knížku úplně strhat, protože mě fakt bavila, ale...
U Radky Třeštíkové jsem byla doslova uhranuta její knihou To prší moře a Bábovky mě taky nadchly, i když byly úplně jiné. Ale poslední kniha Osm pro mě za těmito dvěma předchozími jen pomalu pokulhává. Zároveň vím, že očekávání bylo obrovské. Knížku jsem si koupila na dovolenou a měla co dělat, abych ji neotevřela ještě před odjezdem. Těšila jsem se na ni jako na Ježíška. Takže jsem ji otevřela hned ve vlaku na letiště a čekala, že se mnou minimálně do přistání nebude řeč. Jenže ona byla. Ne, že by kniha nebyla čtivá, to určitě je. Mám styl psaní této autorky moc ráda. Jen mně tentokrát nepotkalo takové to nadšení a úplné pohlcení, kdy prostě žijete příběh hrdinů. Kdyby knihu napsal někdo jiný, věřím, že by recenze byla jásavější. Jenže Radka mě namlsala skvělými čokoládovými pralinkami a najednou mi předkládá mléčnou Milku. Ne že bych měla něco proti ní. Lepší než čokoláda bez stopy čokolády. Ale když někdo umí skvělé pralinky, proč mi servíruje obyčejnou čokoládu?