Michaela Klevisová - Vraní oko

Velký boom severských detektivek mě naprosto míjí. Vlastně jsem tento žánr četla naposledy někdy v nácti, a to přímo jejich královnu Agathu Christie. Tím jsem skončila. Až jsem jednou narazila na Michaelu Klevisovou. A její knihy mě fakt baví. Autorka v letech 2008 a 2012 získala ceny za detektivky roku, takže psát určitě umí. Pátrací linka je pro mě v jejích knihách však příjemným bonusem. Nejvíc mě na nich lákají propracovaní a psychologicky zajímaví hrdinové a sugestivní popisy míst. Sama Klevisová o svých knížkách tvrdí, že chce, aby fungovaly i bez detektivní zápletky, a to se jí daří dokonale.

Vraní oko se navíc odehrává v místech mého dětství, na Jižní Moravě v lužních lesích plných vlhkosti, komárů a medvědího česneku. I proto jsem po ní sáhla a rozhodně nezklamala. Nemohla jsem se od ní odtrhnout. Jako tradičně od knih této autorky.

Ladislav Zibura - Všechny cesty vedou do Santiaga

Dlouho jsem se knihám Ladislava Zibury bránila a přesně vím proč. Nevím kde a jak, ale nějak jsem nasbírala přesvědčení, že budou plné vychloubání a hloupého humoru. A taky byl kolem nich podezřele velký humbuk. Přiznávám, že víc jsem se mýlit nemohla. Zjistila jsem to už u jeho první knihy o pouti do Jeruzaléma a mé nadšení pokračovalo i u cesty v Nepálu a Číně. Obě knížky byly napěchované skvělými zážitky, čtivě napsány a provázel je fakt dobrý humor. Jsou tam buď hlášky, u kterých si připadáte opravdu chytře, když je pochopíte (já si tak aspoň připadala) a nebo vtipy na úplně opačné straně škály - tak trapné, že se tomu prostě smát musíte. Nic mezi tím. Cestopis o cestě do Santiaga de Compostela mi však mnohém přišel zralejší a osobnější - trochu méně humoru než v těch předchozích, zato více moudrosti. Ale nebojte, rozhodně to není žádná kniha o duchovní moudrosti a přitažlivých silách vesmíru. 

Jste lepší, než si myslíte

Ano, vím, že to zní jako reklamní tah jedné banky (a navíc hrozné klišé), ale nebojte, půjčky tu propagovat nehodlám. Chci něco napsat o sabotérovi, který se roztahuje v hlavě spousty z nás. Je to přesně ten, který nás neustále shazuje, abychom si o sobě náhodou moc nemysleli. Schválně, zkuste se zeptat několika lidí okolo sebe (prosím ale těch, kteří jsou se sebou srovnaní, ne těch, kteří si kritikou druhých zvyšují mínění o sobě samých) a dozvíte se o sobě úžasné věci. Zvíte, že jste mnohem krásnější, chytřejší, schopnější, lepčejší a x dalších -ejší, než si o sobě myslíte. Je to takový náš nešvar, možná zejména té ženské poloviny lidstva, že jsme k sobě mnohem kritičtější a přísnější než naše okolí. Nebo možná se nemusíte ptát jiných lidí, možná stačí jen počkat pár let a zeptat se sebe. Protože já nedávno zjistila úžasnou věc a to, že i tato přesvědčení mají svoji expirační lhůtu. 

Hynek Čapka - Neviditelné kořeny

Ano, touto recenzí se přidávám k dalším obdivovatelům a tleskačům (od slova tleskat ne od toho ze Stínadel). Už když jsem viděla obálku s typickými baťovskými domky a četla anotaci, byla jsem si jistá, že tohle je kniha, kterou chci. Splňuje můj hlavní parametr oblíbenosti - příběh na pozadí událostí 20. století - a má  toho i spoustu navíc - úžasný popis Zlína jeho okolí, kde bydlím a spousta informací o Baťově továrně a jeho době ve velmi čtivé formě, které mě fakt bavily. 

Celý děj je zajímavý a vzájemně propletený, z blízké i delší historie. Jednotlivé části knihy se odehrávají v různých časových úsecích i místech. Od období před druhou světovou válkou až do současnosti, od Zlína přes Břeclav do Prahy a na konci se mihne i Kanada.

Chvála pomalosti

Před časem jsem vydala příspěvek o mojí lenosti. Pomalost je pro mě takový další level lenosti. Je to totiž přiznaná a úmyslná lenost. A já ji miluju. Zbožňuju dlouhé snídaně, ještě o kus víc, když mi je někdo připraví. Na moji odpolední chvilku s kávou se těším celé dopoledne. Ano, přiznávám, že pomalost je trendem poslední doby - slow living, slow food, slow fashion, slow traveling... Naprosto všechno se dá dělat zvolna. A já tomuto šnečímu lobbingu moc ráda podléhám. Moje nabíječky jsou plné pomalosti - spánek, dlouhé snídaně, čtení, psaní anebo zírání do blba. Už jsem možná stará nebo jsem konečně našla zalíbení ve své introverzi.

Eli Beneš - Nepatrná ztráta osamělosti

Já vůbec nechápu, proč o této knize a jejím autorovi není víc slyšet. Tak o ní něco napíšu já. Protože je skvělá! A má úžasně originální obálku! Já na ni přišla tak, že jsem četla rozhovor s autorem v časopise Vlasta. Ve Vlastě, chápete to? Časopis pro důchodkyně (sorry, mami). Spisovatel v rozhovoru uvedl, že v knize je více než sto odkazů na jiná literární díla. To mě dost navnadilo a říkala jsem si, že pokud mě nebude bavit, udělám si z ní aspoň takovou křížovku, kde je budu hledat. Long story short - nevyluštila jsem ani jeden odkaz. A to si myslím, že mám docela načteno, i když je pravda, že klasickou literaturu opravdu ne. Docela by se mi líbilo, kdyby autor ty odkazy a vysvětlení někde uvedl. Pro taková zvědavá literární trdla jako jsem já. Nicméně samotná kniha mě moc bavila. Byla až překvapivě čtivá.

Moje vášně

Konečně jsem se v mateřství ocitla v bodě, kdy už mám trošičku času a hlavně energie na sebe, svoje projekty a sny. Přiznávám, že toto je pro mě jedna z nejtěžších věcí na tom, být mámou. Pocit, že jsem ztratila samu sebe. Že jsem se ze spousty svých identit scvrkla na jednu jedinou, a to byla "matka". Na další pro mě důležité role jako třeba partnerka tam zbylo nějakých pět procent. Ale ostatní musely jít hezky do fronty čekat, až na ně někdy v budoucnu přijde řada. Snad. Přitom rodina a děti bylo jedním z mých snů. A jsem šťastná, že se mi splnil. Neměnila bych. Jen mě překvapila ta intenzita raného mateřství. V tomto mají muži (neboť to jsou většinou muži, kteří nejsou primární pečovatelé) výhodu, protože i když se jim život taky rozhodně změní, není to takto od základu. Aspoň do práce pořád chodí. 

V posledních měsících se můžu na tuto frontu mých rolí podívat a začít třídit. Chci ještě psát? Baví mě pořád tancovat? A vlastně jsem vděčná, že žiju v takovém luxusu a můžu si přemýšlet nad svými sny. A třeba se je i pokusit splnit. 

Foto by FotoPunka

Se sny úzce souvisí i vášně. Činnosti, které miluju dělat od dětství, jako zalézt si někam s knížkou a jen číst a další, které jsem objevila až v dospělosti, jako třeba tanec. Mám to štěstí, že mám vášní několik a tak nějak plynule mezi nimi přepínám. Někdy mě více baví to, jindy zase něco jiného. Dříve se takovým osobám říkalo, že nic nedělají pořádně, dnes už je pro to hezký termín multipotencionalita. 

Kdysi jsem žila v domnění, že když je něco mou vášní, musí mě to za každých okolností bavit a naplňovat. Nebylo tomu tak. A já si říkala, že když se mi nechce jít tancovat nebo mě zrovna nebaví teď psát, nejspíš to nebude to pravé. Někdo to tak třeba má, ale já to tak nemám. Věci, které mě baví, mě neskutečně nabíjí, ale taky mě stojí nějakou energii. Psychologie mě baví hodně moc, milovala jsem chodit na přednášky a číst studie. Ale učit se ke zkouškám všechna ta jména a koncepty mě fakt nebavilo. Z dlouhodobého hlediska je ta energie nakonec vždycky v plusu, ale někdy se k tomu prostě nedokopu. A tak nehledám "to své" podle toho, že mě za všech okolností baví, ale podle toho, jak zářím, když o tom mluvím. Kdysi mi jedna kamarádka řekla, že když mluvím o tanci, úplně se rozsvítím. A já už teď to svoje světlo vnímám sama. Hlasitě mluvím, rozhazuju rukama a kdesi tam uvnitř v srdci tryská hřejivý pramen energie.