pondělí 14. října 2019

Není malých vítězství

Možná jste si všimli, že můj blog má poslední dobou malé či větší pauzy v přidávání příspěvků. Je to tím, že můj život se přehoupl do nové životní etapy, a to mateřství. Což, jak mnozí ví, je celkem hukot.
Když jsem putovávala a uvědomovala si a psala o tom, jak si tzv. normálních věcí nezbytných k životu jako je postel, sprcha nebo káva začnete vážit, ještě jsem netušila, že mateřství tuto záležitost posune ještě o level výš. Tento příspěvek zrovna píšu v době, kdy mi dítě samo (SAMO!!!!!!) usnulo v postýlce a já si v klidu popíjím čaj. Taková krása. Na mateřské totiž není malých vítězství.

Vezměme si to od začátku. Přinesli jsme si domů nádherné malinké miminko a všichni okolo říkali, jak je to krásné a jak si to máme užívat, dokud je malé, protože to hrozně rychle uteče. Na jednu stranu si říkáte - jo, mají pravdu. Ale na druhou stranu - když takhle sedíte s vlasy nahoře mastnými (protože "já už nemám sílu ani jít do té sprchy") a dole poblinkanými (protože "...jen tě dám odbrknout, miláčku") v poblinkaném tričku (viz předchozí bod plus "počtvrté už se dnes fakt nepřevlíkám") s očima podepřenýma sirkama, aby se nezavřely (protože "to dítě se chce krmit snad nonstop") a vybíráte miminku drobky z uší (protože "já se taky někdy musím najíst"), tak zrovna v tu chvíli to užívání nějak nejde. Kromě novorozeneckých reflexů, které nás učili ve škole, jsou totiž ještě další, které mi všichni utajili. První je "aha, mamka si udělala jídlo, vlastně bych si taky něco dal....uááááá....chcííííííííí mlííííííííííčkoooooooo". Tento funguje i přes zeď a dokonce jsem vypozorovala, že je tak silný, že dítě probudí i ze spánku. A ten druhý - "hele, mamka si dala čisté oblečení, musím si ji zase označkovat".
Ale pak najednou přijde ta chvíle, kdy dítě po třech předchozích neúspěšných pokusech zkusíte položit do postýlky a ono tentokrát po hodinovém (oproti tradičnímu hodinu a půl) nočním kojení poprvé usne. Zkrácení kojení o třetinovou dobu bylo mým životním vítězstvím. Co je oproti tomu nějaká dokončená vysoká škola. V desetiminutové kojení jsem se tenkrát ani neodvažovala doufat. (Poznámka pro ty, které ještě nejsou tak daleko - i to desetiminutové kojení fakt přišlo!!)
V tom nedostatku spánku, času pro sebe a nemožnosti dělat si co chci kdy chci je všechno tak nějak intenzivnější. Zkrátka čím větší frustrace z nenaplněných potřeb, tím větší požitek, když jsou konečně nějaké aspoň trošku uspokojeny. Doteď si pamatuju, jak jsem zhruba po měsíci a půl od porodu jela na výlet do Zlína (všimněte si, že desetikilometrová cesta do města je pro mě výlet). Prošla jsem se po náměstí s kočárkem a dala si zmrzlinu. Takový pocit svobody jsem už dlouho nezažila. Nebo když jsem si poprvé dala kávu na terase a v klidu přečetla časopis. Nebo každá sprcha. Jedna sprcha v klidu se rovná minimálně tříhodinovému wellness v tom předchozím životě. A co teprve to tříhodinové wellness...tak to jsem ještě nevyzkoušela.
Ale stejně...většině z nás je jasné, že to úplně největší životní vítězství je ten malý skřítek, který se na mě ráno usměje tak, že je veškeré noční buzení okamžitě odpuštěno. Oproti tomu blednou i ty nejúžasnější zážitky.

1 komentář:

  1. Mluvíš mi z duše :D Tadyty kojenecké potřeby z toho já jsem byla v ždycky na větvy :D Pokračuj dále v blogu fandím ti

    OdpovědětSmazat