Valérie Perrin - Vyměnit vodu květinám

Tohle bylo krásné pohlazení. I když by teoreticky nemělo. Život se s hlavní hrdinkou Violette rozhodně nemazlil a potkala ji spousta tragédií včetně jedné z nejhorších, které se mohou lidem stát. Navíc ten hřbitov, že? Přesto byla celá knížka jako heboučká deka, občas tedy trochu těžká, ale pořád hladivá. 

Jmenuji se Violette Dušičková. Byla jsem závorářka, teď jsem správkyně hřbitova.

Vychutnávám si život, piju ho po malých doušcích jako jasmínový čaj s medem. A když přijde večer, když jsou brány mého hřbitova zavřené a klíče pověšené na dveřích od koupelny, jsem v ráji.

Není to ráj mých sousedů. Ne.

Je to ráj živých: doušek portského - ročník 1983 -, který mi nosí každého 1. září José-Luis Fernandez. Ten pozůstatek prázdnin nalitý do křišťálové skleničky, něco jako indiánské léto, které si otvírám kolem sedmé hodiny večer, ať prší, sněží nebo fouká vítr. 

Hlavní hrdinka Violette Dušičková je správkyní hřbitova v malém burgundském městečku. Návštěvníci hřbitova i místní obyvatelé se přicházejí ohřát do jejího služebního domku, kde se smích a slzy mísí s kávou i kapkou něčeho ostřejšího. V knize se tak mísí zejména příběhy - hlavní hrdinky a díky jejím návštěvám nahlédneme i do života ostatních lidí. 

Příběh je psaný z pohledu Violette, občas v něm problesknou i kapitoly psané z pohledu jiných postav. Prolíná se v něm "hřbitovní" současnost a zároveň se odvíjí celý Violettin život od doby, kdy poznala svého manžela Filipa Dušičku. Ze začátku mi kniha přišla trochu jako hřbitovní katalog, ale autorka i o tomto místě píše s takovou poetikou, jako by to byla zahrádka, o kterou se hlavní hrdinka s láskou stará. A ono to tak trochu i je. Postupně se ale více a více noříme do historie jejího života a kniha dostane větší spád a akčnost. Rozhodně doporučuji vydržet pomalejší začátek.

Krátký textík na obálce naprosto vystihuje můj pocit z této knihy: Autorka má vzácný vypravěčský talent, nechybí jí schopnost učinit ze všedních věcí výjimečné a vytvořit kolem obyčejné ženy neobyčejný svět plný poetiky a lidskosti. Velmi zajímavé na knize jsou i překlady příjmení do češtiny (což podle mě nebývá obvyklé) a zároveň jejich zajímavost - Violette Dušičková, Gabriel Opatrný nebo třeba Julien Samotný. Kniha je psaná tak krásně, až mě napadlo, že na tom má jistě podíl v tomto případě i překlad. V tomto případě bych si moc ráda přečetla knihu v originále, ale bohužel francouzština není jazyk, ve kterém dokážu cokoliv říct, natože si přečíst knihu. Nicméně pokud jste lingvisticky zdatnějším, určitě to zkuste.

Podtrženo sečeteno, doporučuji. Na letní dovolenou se asi moc nehodí (i když jak komu), ale na podzimní upršený den je to ideál. Je to jedno z těch děl, které si nechávám ve své knihovně na další čtení.

P.S.: Naprosto mě nadchla myšlenka Violettina zimního a letního šatníku. A ne, není to oblečení na léto a na zimu. Přečtěte si knihu. :-)