pondělí 14. prosince 2015

11 důvodů, proč studovat psychologii

1. Už od nástupu do studia jste psycholog - jakmile začnete studovat, všichni ostatní vás žádají o radu stylem "co bys mi ty, jako psycholožka, doporučila?"

2. Nevěříte ničemu, co nelze dohledat v PsychArticles - a články typu "vědci na univerzitě v Kalifornii zjistili, že muže nejvíce přitahují ženy s krevní skupinou B+" často dohledat nejdou.

3. Začnete milovat řádně ozdrojované knížky.

4. Vypěstujete si sebereflexáka - zkoumáte proč vám tohle vadí, proč jste toto udělal, a to je za tím, a co je pod tím a co je skutečně a opravdu za tím. A až zjistíte, co je za tím, už si ani nepamatujete, za čím to vlastně je.

5. Pronajímáte sebereflexáka - reflexi ochotně poskytujete i všem ostatním. Zkoumání začínáte větami typu "hele, a co tvé dětsví?" a "co tvé sexuální sny?" nebo "co na to říkají tvé vnitřní osoby?" podle toho, k jakému psychologickému směru máte zrovna nejblíž.

6. Jste najednou chytří jak Rozum do kapsy - téměř každý čin se dá vysvětlit nějakým psychologickým zjištěním a termínem.

7. Můžete své studijní práce zveřejnit na blogu, když dochází inspirace, a spoustě lidem to přijde zajímavé.

8. Na nudném večírku vždycky můžete vytáhnout perly jako "co se stalo při Stanfordském experimentu". Málokdo se nechytne.

9. Máte povoleno lidem pokládat divné otázky...v rámci výzkumu.

10. Při rozhovoru se sedmdesátiletou ženou zjistíte, že nejlepší studium psychologie poskytuje sám život.

11. Je to zajímavé. Fakt neskutečně.

pondělí 7. prosince 2015

Radka Třeštíková - To prší moře

Zakloním hlavu a ty kapky, co stékají dolů, chutnají najednou slaně. Prudká letní přeháňka a po ní to ticho tak hezky voní. Máma by řekla, že prší moře. Když jsem jako malá odněkud spadla a začala brečet, to vždycky pršelo moře. Když se naši rozváděli, pršelo moře, když umřel táta, pršelo moře, když umřela máma, pršelo taky a od té doby vlastně prší pořád, i když na tváři ve skutečnosti nemám žádné slzy.
Radku Třeštíkovou jako spisovatelku doporučoval někdo někdy v nějakém časopise. A já ji za poměrně krátkou dobu (kdy se mi to spojení ještě vybavilo) potkala v antikvariátu. Tedy ne přímo ji, ale tuhle její knížku. Po dalších informacích, že pochází z jižní Moravy a je narozena ve stejném roce jako já, jsem si řekla, že jí rozhodně dám šanci. Mimochodem, taky hned máte radši osoby, které s vámi mají aspoň něco společného? Moje oblíbenkyně jsou ženy se jménem Lucie a narozené ve znamení Býka - nemusí mít nutně obojí.
Ale zpátky ke knížce. Hlavní hrdinkou knížky je Hanka, která má dvacet let. Na mě ale působila trochu starší. I když, ne, že by se tak chovala. Ale člověk nikdy neví, jak by se choval, kdyby se mu postupně rozvedli rodiče, otec spáchal sebevraždu, máma zemřela při havárii a kluk, kterého miluje, ji nechce. Asi je jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet, vždycky se s tím snažíme vypořádat, jak nejlépe dovedeme. A Hanka se s tím vypořádává, po svém. I když jsem občas měla chuť vejít do knížky a jednu jí vrazit, aby se trošku vzpamatovala. Zároveň jsem ji ale tak hrozně moc chápala. Přes všechny její dětinské vzdory a blbosti, které vyváděla, musíte uznat, že na ní něco je. Že je to jedna z těch žen, které těžké události nalomí, ale nezlomí úplně.
Čtivost knížky a její děj, který vás vtáhne, spolu s mým ne úplně dobrým obdobím, kdy jsem ji četla, způsobili, že jsem se při čtení necítila moc dobře. A nedokážu říct, které z uvedeného na to mělo největší vliv. Ale jak se ze špatné životní situace dostávala Hanka, dostávala jsem se z ní i já a na konci knihy na mě doslova zasvítila naděje.
Kromě Hanky, z jejíhož pohledu je knížka psaná, jsou do děje občas zakomponovány i příběhy lidí z jejího okolí - Hančiny babičky, které "láskyplně" říká ježibaba, její matky, otce, nevlastního bratra a dalších. Ale vždy jen tak trochu, jen aby to dokreslilo jejich osobnost, dodalo třešničku na dortu příběhu a abychom viděli, že věci nejsou vždycky takové, jaké je vidíme my. A zároveň aby nepůsobilo rušivě tak, že najednou čteme příběh někoho jiného, kdo nás vlastně ani tak moc nezajímá. 
Podtrženo sečteno. Toto je jedna z knížek, která vám rozhodně v paměti zůstane. Přesto, nebo možná právě proto, že to není žádné letní plážové čtení.
Jen tak mimochodem, taky si vyrábíte seznamy toho, co máte udělat? Hančina prababička díky nim přežila válku. A jeden vyrobila pro Hanku přímo ježibaba, když už ona sama nevěděla, jak dál:
1. Umyj nádobí po snídani.
2. Vyjdi ven a podívej se na slunce.
3. Zajdi si ke kadeřnici.
Někdy nám i "blbé" seznamy pomůžou zvládnout i to, co si myslíme, že nikdy zvládnout nemůžeme.
Najděte si tu nejvýhodnější cenu.

úterý 1. prosince 2015

O princezně, která utíkala

Žila byla, za sedmero horami a devatero řekami, jedna princezna. Byla to taková obyčejná princeznovská princezna. Takže se chovala jako každá druhá. Nosila krásné bohaté šaty, malé roztomilé střevíčky, složité účesy. Poslouchala dvoření dvořanů, měla své služky a společnice. Ani pentli si nemusela sama zavázat, do šatů ji vždycky oblékali. 
Zdroj: www.babynabytek.cz
Až se jednou stalo, co se stává princeznám běžně. Jeden ošklivý starý čaroděj si ji vyhlédl za manželku a odvezl na svůj hrad vysoko v horách. Princezna ho za žádnou cenu nechtěla, tak ji zavřel do komůrky ve věži a nechal ji hlídat drakem. Princezna nejprve trpělivě čekala, až přijede statečný princ a vysvobodí ji. Věděla ze školy princezen, že vždycky to tak je a ona musí hezky čekat. Nicméně trpělivost nebyla zrovna princezninou silnou stránkou a tak se po pár týdnech začala nudit a vymýšlela, jak se odtud dostat. Jednou v noci počkala, až drak usne a opatrně vykoukla ze dveří komůrky. Jenže zapomněla na své střevíčky. Jejich klapot na kamenné podlaze ihned draka probudil a ten začal chrlit oheň. Princezniny šifonové šaty se okamžitě vzňaly a jen tak tak, že na sebe duchapřítomně vylila džber vody, aby nechytla celá. Drak byl od čaroděje vyplísněn, že spí a nehlídá, a princezna opět zavřena do komůrky, aby ji ta zpupnost přešla. Ale draci jsou bytosti liné a tak za pár týdnů bdělosti drak zase usnul. Princezna viděla svoji šanci a vyzula si střevíčky a pomalu po špičkách procupitala okolo něj. Sešla po schodech z věže a dole na chodbě, jak naschvál, narazila rovnou do čaroděje. Duchapřítomně ho majzla střevíčkem po hlavě, aby ho omráčila. A začala utíkat. Zapomněla však na své dlouhé šaty s pěti spodničkami, takže zrovna o ně po pár krocích zakopla a spadla. Střevíček čaroděje samozřejmě neomráčil, čarodějové mají tvrdou lebku. Z překvapení se ihned probral a princeznu chňapl za ruku a odvedl zpátky nahoru do komůrky. Už měl těch jejích vylomenin dost a tak před zabouchnutím dveří prohlásil, že svatba bude do tří dnů, ať se princezna laskavě připraví. Tak princezna potichu v komůrce čekala na ortel.
Uběhly tři dny a čaroděj se objevil ve dveřích. Princezna si uhladila propálené ušmudlané šaty a sešla s ním dolů. A jakmile vyšli do chodby, zničehonic tam stál princ. Probodl překvapeného čaroděje, a poté co mu princezna oznámila, že nahoře je ještě drak, rychle utíkal za ním. Ale drak na něj nečekal, prolomil zeď a odletěl. Byl rád, že čaroděj je mrtvý a nemusí mu dál sloužit.
Zdroj: www.i-creative.cz
Princezna byla šťastná, že ji chrabrý princ zachránil, a okamžitě se do něj zamilovala. Princ vzal princeznu za ruku a opatrně ji odvedl ven z hradu, posadil na koně a odvezl domů. Princezna na něm mohla oči nechat, ach, jak on byl galantní, a odvážný, pravý princ.
Princ odevzdal princeznu jejímu otci a šel s ním za zavřené dveře jednat o odměně. Tradičně očekával princezninu ruku a k tomu půl království, aby mohl vládnout celé zemi. Král ale ještě nechtěl předat žezlo. Potřeboval si nejprve prince aspoň trochu vyzkoušet, aby si byl jistý, že vládu nad zemí předal do správných rukou. Proto chtěl svatbu aspoň trochu oddálit. Poukazoval na jejich zvyky, kdy je třeba na svatbu počkat minimálně tři měsíce. A taky ta příprava na královskou svatbu, hostinu, to není jen tak, k tomu je potřeba čas. Princ nebyl tímto stavem věcí moc nadšen, ale co měl dělat. Řekl si, že se tedy pokusí princeznu přesvědčit sám, aby si ho vzala co nejdříve. Chodil za princeznou, pořád jí dával najevo, jak moc ji má rád a povídal jí, jak je s ní šťastný, a jak bude nejšťastnější, když budou co nejdříve svoji. Jen její otec, král, jim brání. Pricezna utíkala za tatínkem králem a jala se ho přemlouvat, aby povolil svatbu co nejdříve. Ale král nechtěl. Už si všiml, jak princ arogantně zachází se služebnictvem, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Jak se špatně chová ke zvířatům. Čím dál méně se mu princ jako budoucí král a manžel jeho dcery líbil. Princezna šla oznámit princi, že otec dřívější svatbu nepovolí. Ale princ jí nevěřil. Tvrdil, že ho princezna nemá dost ráda, přece ji vysvobodil a tím jí dokázal svou lásku. Rozčílil se a začal princezně nadávat. Poté ji zamkl do její komůrky, že prý odtud nevyjde, dokud nebude svatba. Princezna mezitím plakala v komůrce. Tohle, že je její odvážný a galantní princ? Tento hulvát? A toho si má vzít? Bude muset, protože ji vysvobodil. To už rovnou mohla zůstat u čaroděje. Ten byl sice ošklivý, ale nikdy se k ní nechoval vyloženě zle. Princezna plakala a zoufala nad osudem, který ji čeká. A najednou jí to došlo. Musí odtud utéct. Již poučena si nechala od své služky přinést obyčejné šaty a boty. Svoje šaty a spodničky roztrhala na pruhy, které svázala k sobě. Večer, když už všichni spali, otevřela okno a spustila se dolů. Rychle utíkala, co mohla. Aby se dostala co nejdál.
Brzy přišla do tmavého lesa, jen měsíček jí svítil na cestu. Ale i tak byl les temný. Princezna nikdy sama v noci v lese nebyla. Vlastně nikdy nebyla ani sama venku. Byla jí zima a byla tma. Bála se a chtělo se jí plakat. Ale věděla, že musí jít co nejdále, aby ji princ nenašel a neodvedl zpátky. Tak šla, kam ji nohy nesly, až si unavená sedla na chvilku na zem a usnula. Probudily ji první sluneční paprsky a princezna s nadšením zjistila, že kousek od ní je hraniční kámen, který označuje vedlejší království.
Přeběhla přes hranice a po pár hodinách cesty potkala první velkou usedlost. Zaklepala a zeptala se, zda nehledají pomocnici. Muž, který jí otevřel dveře, je zase zavřel a ona slyšela vzdalující se kroky. To už bylo na princeznu moc. Byla unavená, měla hlad a vůbec nevěděla, co má dělat. Potichu zírala na dveře a po tvářích se jí koulely veliké slzy. Náhle se vrata otevřela, a ven vyšla mladá žena. Pozdravila princeznu a zeptala se jí, co potřebuje. Princezna jí rychle opakovala, že hledá práci. Prý bude dělat cokoliv. Žena se jí zeptala, zda umí místní řeč. To princeznu překvapilo, jakou místní řeč, copak se tady nemluví stejně jako doma? Vždyť s tebou mluvím a rozumíš mi. Žena jí odpověděla, že ano, ale ona je ze sousedního království a tady je jen na výpomoc. Princezna přiznala, že neumí jinou řeč než tu svoji. To nevadí, řekla dívka, budeš mi tedy pomáhat s úklidem a vařením. A já tě budu cizí jazyk učit. Umíš vařit a uklízet? Princezna sklonila hlavu a tiše zavrtěla, že neumí. Už zase měla slzy na krajíčku. Tak nebul a pojď, zase tak těžké to není, já tě to naučím. Princezna byla sice snaživá, ale nikdy nic nedělala. Vůbec nevěděla, co obnáší vaření a uklízení.
Zdroj: www.fanpop.com
Ze začátku s ní bylo víc práce než užitku, rozbila několik talířů, párkrát přesolila jídlo, spálila maso... Naštěstí žena ji vzala pod ochranná křídla a všechny nedostatky trpělivě opravila.
Princezna zůstala ve službě tři roky, naučila se cizí řeč, naučila se vařit a uklízet, dokonce i starat se o koně a pracovat na poli. Zůstala do té doby, než se dozvěděla, že princ už její hledání vzdal, nechal si vyplatit odměnu a odjel zachraňovat jiné princezny.
Poté poděkovala hospodáři a ženě za velikou pomoc a odešla zpátky na zámek. To bylo hezké shledání s tatínkem králem a ostatními. A jak se princezna změnila. Už to nebyla malá bezmocná princeznička. Dospěla ve statečnou a silnou ženu. Uvědomila si, že nejprve si musí pomoci sama a pokud opravdu neví jak, může o pomoc požádat. Ale to hlavní, poprat se se svými problémy, musí vždycky sama. Král měl z princezny opravdu radost. Viděl, jak je schopná, co všechno umí, že se toho ve světě hodně naučila. A proto neváhal a předal jí korunu a žezlo. A země měla po dlouhé době královnu. Tak se z princezny stala královna, která už nemusela čekat, že ji někdo vysvobodí a za odměnu ji dostane za ženu. Teď už si představovala za muže někoho jiného. A co myslíte, dostala ho? Jasně, že ano, v pohádkách vždycky, a mnohdy i v životě, se ti praví najdou.

pondělí 9. listopadu 2015

Barbora Baronová - Slečny

Tak o tuhle knihu bych nejspíš v knihkupectví vůbec nezavadila. Asi by mě zaujala její barbínkovsky růžová barva, ale při přečtení titulu bych ji ani neotevřela s myšlenkou, že je to určitě nějaká vesnická sladká červená knihovna z dřívější doby. A to by byla opravdu velká škoda. Nakonec mě na ni upozornila spolubydlící, které byla doporučena. 
Jen pro zpestření, prý se jedná o jednu z prvních knih, která byla vydána díky crowfundingu. A o jejím vzhledu se dá říct, že je to Paní Kniha (nebo spíš Slečna Kniha? :-)). V době co nejlevněji vydávaných knih si autorka s knihou opravdu pohrála - byla ražena speciálním štočkem, hřbet jejích stránek je ručně barven na růžovo a vytištěna na kvalitním papíře, aby lépe vynikly fotografie v ní.
Kniha se označuje jako stylizovaný literární dokument. Což zní trochu vědecky. Nevím, nakolik měla autorka knihy vědecké ambice, nicméně označení dokument rozhodně neubírá knize na čtivosti. Já jejích 374 stran zhltla za jednu sobotu.
Barbora Baronová už v úvodní pasáži píše, že ona zatím nesplnila svoji společenskou povinnost ženy - mít děti. Což napovídá, o čem kniha je. Je výpovědí osmi nikdy neprovdaných žen, které nemají děti. V současnosti je pro svatbu a děti u ženy trochu neviditelná, ale přesto uplatňovaná hranice 30 let. Většina z hrdinek a zároveň vypravěček knihy jsou často o mnoho let starší - ta nejstarší Eliška se narodila roku 1924, nejmladší Renata je ročník 1974. Celkem se jedná o příběhy osmi žen. Vyprávění jsou psána z pohledu jednotlivých žen, každé je trochu odlišné se snahou vystihnout charakteristiku ženu, její způsob mluvy a výrazy, které používá. Do jednotlivých příběhů jsou zakomponovány i přímé citace zpovídaných žen. Na pozadí jednotlivých příběhů žen se odehrává historie. I když prim hrají osobní zkušenosti žen, jejich rodiny, jejich vztahy, způsob jejich života...téměř všechny jsou více či méně ovlivněny historií. Jedna z žen emigrovala, jiná kvůli válce přišla o muže, další byla tajná jeptiška v době komunismu. A všechny příběhy jsou doplněny krásnými uměleckými fotografiemi Dity Pepe - ať už portréty přímo žen nebo jejich bytů či věcí.
Otázka, která se přiznaně vine celou knihou jako růžová stužka, zní - jak se stalo, že se ženy neprovdaly a nemají děti. Otázka napovídá odpověď - ono se to totiž tak nějak stalo. Kromě jediné hrdinky - tajné jeptišky, která chtěla pomáhat všem dětem (lidem) - se ani jedna z žen nerozhodla, že se nevdá a nechce mít děti. Ani jedna neupřednostnila kariéru před rodinným životem. A i přesto (že se nevdaly a nemají děti) nebo možná právě proto jsou jejich životy naplněné a rozhodně stojí za to se do nich ponořit.

pondělí 2. listopadu 2015

Podzimní óda na radost

Mým oblíbeným ročním obdobím bylo vždycky jaro. Všechno kvete, voní, sluníčko svítí. Jaro prostě nejde nemilovat. Podzim byl úplně na opačné škále - pošmourný, upršený, mlhavý, šedivý podzim. Na milost jsem ho dokázala vzít jen kvůli barevnému listí a kaštanům. Taky kvůli babímu létu, ale ono babí léto není vlastně tak úplně podzim.
A pak...ani přesně nevím, kdy to začalo...mi najednou podzim začal lézt pod kůži. Možná se to stalo, když jsme se při procházce se psem společně brodili barevným listím. Nebo když jsem v parku obdivovala kvetoucí růže mezi spadaným listím. Nebo když jsem si při jedné procházce nasbírala tolik listí a plodů, že jsem z nich hravě udělala podzimní "adventní" věnec se žirafami z kaštanů. Kaštany jsou pro mě kapitolou samy pro sebe. Jako správná jiskřička jsem je na základní škole poctivě sbírala pro zvířátka do lesa. Sbírám je doteď, ale už ne v tak velkém množství. Jen pár do kapsy. Nevím, jestli jsou v Brně tak poctiví žáčci nebo stejní nadšenci, ale hledat brněnský kaštan je jako jehlu v kupce sena. Tak ten mám letos jen jeden, který jsem stačila zvednout dříve, než se vyloupl ze svého pichlavého obalu. Zato si na poličce povídá s dvěma Pražáky a několika svatováclavskými Břeclaváky.
Láska k tomuto ročnímu období se ve mně ještě prohloubila po minulopodzimním miniputování v Německu. Jen tak trochu jinak. Pokud jste o něm ještě nečetli, najdete mé tři slasti a strasti zde. Pořád ještě spávám u otevřeného okna a tak každé ráno, sotva vystrčím nos zpod peřiny, vděčně děkuju za to štěstí, že můžu být ve svojí teplé měkké posteli, kávu mám jediným zmáčknutím čudlíku a v teple si můžu sníst svoji snídani. Na podzim a jeho počasí se vůbec krásně vymlouvá - když jediné, co se vám chce, je uvařit si čaj, zachumlat se do deky a jen číst, koukat na televizi nebo na oheň v krbu. Komu by se taky v tomto počasí chtělo dělat něco jiného. Znáte snad lepší dobu kdy přečíst ty hory knížek a zkouknout tuny dvd a všechny moje příspěvky? Nebo ta další možnost - vyžehlit hory prádla a konečně vytřít poličky v kuchyni? Je to ideální doba na vyzkoušení různých druhů teplých ochucených drinků jako doplněk ke štrůdlu - od horkých čokolád přes svařák až k yogi čajům. (Poznámka z praxe blogerky, díky revizi a kontrolám si jdu dělat už druhou horkou čokoládu, vždycky na ni dostanu chuť.) Podzimní depka už má svou omluvu přímo v názvu. Sluníčko už vyčítavě nepoukazuje na všechny šmouhance na oknech - koneckonců při koukání na mlhu nebo tmu není nutností mít dokonale čisté okna. Když se vám nechtějí foukat vlasy, klidně jejich zplihlost sveďte na podzimní vzdušnou vlhkost. A sportování venku na podzim už vůbec nemá smysl, taky byste si mohli uhnat nějaké to nachlazení (v Norsku by vám tahle výmluva rozhodně neprošla:-(). Pro osoby, které sportují jen kvůli hubnutí, nastává na podzim krásný vytoužený mezičas mezi letním maskováním kil navíc a zimními novoročními hubnoucími předsevzetími. V podzimních kabátech skryjete mnohé. Než zase po Vánocích zjistíte, že to skrývání je čím dál náročnější.
I když počasí na podzim je vlastně ideální. Už neutíkáte před slunkem jako v létě a zároveň vám nemrzne nos jako v zimě. Taky většinou můžete celý den nosit stejné oblečení. Ne jak na jaře, kdy ráno vyrazíte v zimní bundě a čepici a odpoledne jste jen ve svetru. Kvůli čemuž s sebou musíte pořád tahat náhradní tašku, kam narvete to oblečení, na něž už je moc teplo. Pokud teda nemáte všechny ty zbytečné vrstvy ovázané kolem pasu. Jen tento rok to zimněbundové a čepicové oblečení začalo nějak dříve než obvykle.
Na podzim je přímo povinností plně si vychutnat všechny ty gastronomické zážitky - svatomartinskou husu, svatomartinské víno, burčák, posvícenskou kachnu, zvěřinu, hodové koláčky. Tady se vegetariáni asi moc nepomnějí...ledaže...ledaže si oblíbí oranžové dýně, o které na podzim doslova zakopáváte. Na jihu Moravy bylo vždy nejvíce pozornosti z dýní věnováno jádrům (pražené semínka). Po hodech byly chodníky mnohdy posypány vyloupanými slupkami. Zbytek dýně byl bez milosti vyhozen. Na obranu musím dodat, že se patrně nejednalo o ten nejchutnější druh. Já to s dýni nejprve zkoušela s přidáním do těsta na chleba, tam jí to fakt sekne. Dalším stupněm byla polévka, ale při té mi bylo špatně, tedy ne z ní, prostě se jen špatnost a dýňová polévka potkaly v nevhodný čas. Dala jsem jí třetí šanci v podobě zapékané dýně a už jsem nebyla schopna návratu do doby před ní.  Podzim je taky dobou těšení se na Vánoce, což nám obchodníci připomínají svou výstavkou dříve a dříve. A tak v současné době klidně můžete protočit tři adventní kalendáře. Sice každý měsíc jen do 24., ale zato ten poslední den jsou dvě čokoládky.
Takže kdo jde se mnou pouštět draka?
A pokud jsem vás já nepřesvědčila, jak je podzim úžasný, dejte šanci tomuhle fešákovi.



úterý 27. října 2015

J. D. Salinger - Kdo chytá v žitě

Tato kniha se ke mně dostala v rámci "putovnej knižnice, cesty tam a zase späť". Jednou jsem tak šla z angličtiny a našla ji ležet na parapetu okna na Filozofické fakultě. Koukla jsem na ni a šla dál. Poté jsem se pár schodů vrátila a vzala ji s sebou do mrazivé zimy. Téměř osudové setkání.
Jak možná mnozí ví, je to klasika. Možná součást povinné četby. Věděla jsem o ní, že existuje, ale vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Víte, že tato kniha byla zakázaná v USA? Prý byla nalezena u atentátníků Johna Lennona i Ronalda Reagana. 
Takže něco na té knížce musí být...
Já jí dala 90 stran a nenašla to. Možná to bude skryté někde v zadní části. Ale tak nějak jsem u té devadesáté stránky zhodnotila, že můj čas je na tuhle knihu moc drahý.
Možná problém byl, že jsem se s hrdinou vůbec neztotožnila. Ale i když se neztotožníte, může vás aspoň daný člověk bavit, třeba tím, jak je jiný než vy. Tenhle případ to bohužel taky nebyl. Holden byl podle mě malé rozmazlené děcko, které jen kritizuje svět okolo sebe a všichni okolo něj mají nějaké vady.
Děj se v knížce v podstatě nevyskytuje. Prostě je to jen vyprávění jednoho mladého kluka o jeho životě a o tom, co prožívá. Do toho pořád používá své oblíbené slovo "bohatstvo" - četla jsem ji ve slovenštině - nahrazující různé variace od tý jo, ty kráso, no teda, super. Bohatstvo jsem nacházela průměrně na každé stránce a já při každém jeho přečtení obracela oči v sloup více než u vnitřní bohyně v Padesáti odstínech šedi. Prý to ale není o ději, ale o myšlenkách, které tam jsou.  Tak nevím, možná kdybych tu knížku četla ve třinácti, byla bych nadšená, jaké jsou tam myšlenky. Jak jsem pochopila, myšlenky se mají vyskytovat v psychologii postavy a jejím kritickém pohledu na všechny a všechno. Myšlenek jsem několik zachytila, ale že bych si řekla "hmm, to je zajímavé" tak to ani jednou. Jen nuda a občasné protočení panenek u "bohatstva". To je tak všechno, co mi těchle 90 stran dalo. Tudíž ji posílám zase po větru dále.
Pokud by o ni měl někdo zájem, dejte vědět. Povím Vám, kde bude povlávat.

středa 21. října 2015

Škatule, škatule, škatulkujte se

Je tohle ta "správná žena"?
V poslední době jsem se pohybovala ve dvou naprosto odlišných prostředích. Na jednu stranu jsem studovala Gender, tedy v podstatě feminimus a emancipaci, a na druhé straně jsem se dostávala mezi lidi, kteří hledají podstatu ženství a mužství. Téměř opačné protipóly. Ve škole jsem se dozvídala o tom, jak ženy bojovaly, aby nemusely stát pouze u sporáků, ale na druhé straně mi bylo říkáno, že bych se jako žena měla k tomu sporáku s radostí vrátit. A proč? Protože je to přirozené. A proč je to přirozené? Protože to tak vždycky bylo. Už v pravěku. A kdyby se náhodou zjistilo, že v pravěku to bylo jinak, pořád máme v záloze zvířata s nám blízkým DNA, která to dělají právě takhle. A potom je ještě jeden trumf v rukávu...teprve pak totiž můžete potkat toho správného muže/správnou ženu.
Přiznám se, že jsem na přirozené rozdělování poněkud alergická. Takové to proč ženy neumí číst v mapách a muži nemluví. Protože už jsem potkala spoustu mužů, kteří jsou v mapách horší než já (a to já nějaký extraexpert nejsem) a většina mužů, které znám, vede v poměru vyřčených slov minimálně 2:1. Chápu, že je to prostě takhle jednodušší. Nemáme v životě čas ke každému přistupovat jako k tabuli nepopsané a pomalu číst, co je na ní napsáno a poznávat toho druhého. A tak je jednodušší hodnotit ho na základě před-sudků. Tedy ještě předtím, než se o něm cokoliv dozvíme. Radši si ho hodíme do škatulky.
Jenže všichni víme, že škatulky nefungují. Jak už jste určitě z článku poznali, já se považuju za feministku. Bohužel nezapadám do feministické škatulky. Takže mi lidé tvrdí, že přece feministka nejsem. Protože ty nenávidí muže, jsou ošklivé staré panny a žádný muž je nechce, proto je ostatně nenávidí, to je přece jasné. No, a já mám muže fakt ráda, dokonce mnohé z nich i obdivuju a respektuju. Stejně jako ženy. Bradavici na nose nevlastním a děti taky s vyděšeným křikem neutíkají, když mě potkají na ulici. Takže sorry, nezapadáš do škatulky, tou feministkou fakt být nemůžeš. Tak třeba o třicet let a třicet kilo později.
Feministická škatulka je ještě k zasmání. Může mi být v podstatě jedno, co si o mě v tomto směru druzí lidé myslí. Mnohem horší je to se škatulkou muž/žena nebo dokonce správný muž/správná žena. Protože to, jestli jste muž nebo žena je většinou na první pohled patrné a zároveň je s tímto spojeno tooolik představ o tom, jaký/á byste měl/a být jako správný/á muž/žena.
Nebo je tohle ta "správná žena"?
Asi všichni cítíme, že u formování lidí do škatulek je něco divného. Můžete tady uřezat, tady přifouknout, tady ohnout, tady roztáhnout. Pak na chvilku přestanete dávat pozor, ohnuté se zase narovná a jste z ní  venku. To, že nezapadáte do škatulky feministky, i když se za ni prohlašujete, je každému, a nejspíš i vám, srdečně jedno. Jenže to, že nezapadáte do modelu správný muž/správná žena, už je trochu větší problém. Minimálně v tom, jak se na vás dívá společnost. Že si o vás ostatní řeknou, že jste nějací divní, je ještě to nejmenší. Ženy přece nechtějí budovat kariéru a vydělávat peníze, tak kam se to cpete. Proč byste měla mít stejný plat, když muž je přece živitel rodiny. Žena okolo třicítky by radši ani neměla chtít měnit zaměstnání, protože stejně půjde brzo na rodičovskou dovolenou, pak bude dítě pořád nemocné, takže jako zaměstnankyně nic moc. Když muž žádá o střídavou péči, je to přinejmenším podezřelé. Všichni přece víme, že 90 % mužů žádající o střídavou péči se chce jen pomstít ženě a o děti vůbec nestojí. Hlavně se o ně neumí postarat tak dobře jako žena - matka. 
Moc mě bavil jeden článek v ženském časopise o ženách, které mají netradiční ne-ženské povolání nebo koníčky. Celý článek byl vlastně o obhajobě těch žen, že i přesto jsou dostatečně ženské. Sice rády hrají hokej, jsou jeřábnice, ale malují se, rády klábosí s ostatními ženami, pečují o sebe... Uff, dobrý, můžeme si zaškrtnout ženu. Sice vykukuje noha až po koleno, ale zbytek se do kolonky vejde. Ale buďme rády, před sto lety se netoleroval ani vykukující kotník.
Tak zkusme udělat něco pro sebe i pro ostatní. Zkusme neškatulkovat. To, že se někdo narodí jako žena, přece neznamená, že musí dělat a užívat si věci, které jsou považovány za ženské. To stejné platí samozřejmě o mužích. Určitě existují muži i ženy, kteří dokonale zapadají do stereotypní představě o správných ženách a správných mužích. Mnohem víc z nás má ale něco z mužského i ženského. Tak dopřejme sobě i ostatním ten luxus a vytvořme si svoji vlastní škatulku, do které dokonale zapadneme. Ale pro jistotu si ji nechte trochu volnější, třeba z některé části časem vyrostete.

středa 7. října 2015

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

Snad se ještě užijeme trochu babího léta, tak přináším jedno lehčí letní čtení. Pro mě ideální čtení ve volných chvilkách při učení na zkoušku. Nechci být diskriminující, ale asi jen pro ženy. Pozor, letní čtení neznamená, že u toho nebudete brečet. Budete. Asi od stránky 138 si připravte kapesníčky. Tímto zároveň nedoporučuji čtení v MHD - lidé jedoucí z práce s plnými taškami a otupělých výrazem se na vás dívají divně, když před nimi začnete pofňukávat a rozmazávat si řasenku.
I když píšu lehké čtení, téma moc lehké není. Je to o úraze a o tom, jak se v jediné sekundě můžete dostat blízko smrti. Ale zároveň tím přivést k tomu "pravému" životu někoho jiného.
Lehké letní čtení znamená, že se knížka čte sama. Taky je tak trošku návyková, takže ideální na ležení na pláži. Kde ani nevadí, že si ji skropíte slzami, protože je dávno pocákaná od vody. Čtivá, i když jsem ji navzdory mým špatným zkušenostem četla v češtině. U těchto typů knížek (rozuměj čtivá jednoduchá beletrie pro ženy) totiž dost špatně zvládat překlady typu "božínku" atd. na každé druhé stránce. V té angličtině to zní tak nějak víc cool. ;-) A pro britské spisovatelky mám slabost. 
Téma je maličko klišovité...přesně jak vypovídá název...hlavní hrdinka než HO poznala, žila svůj život jen tak napůl. Stejné město, stejná práce, stejný přítel, stejný domov. Teprve až s ním si začala uvědomovat bohatosti a rozmanitosti života.
Navzdory tématu se v knížce naštěstí klišé nevyskytují. Žádná megakráska, kterou všichni chtějí, ale ona o sobě pořád tvrdí, jak je průměrná a nezajímavá ani hrdinka, která vůbec nesportuje, jí jen čokolády a přitom je hrozně hubená a navíc má skvělou kariéru. Louisa je prostě taková obyčejně neobyčejná holka, kterou si lehce oblíbíte. Nepotkáte tady ani rádoby vtipné a trapné situace ani dlouhé pohledy do očí a líbání v dešti. Přesto je to romantika za tisíc. Ale taková ta milé obyčejná romantika, lehce plynoucí, dobře se čtoucí. Knížka, nad kterou se zamyslíte, a možná si taky něco uvědomíte o sobě a o svém životě...i bez psychologických rad a duchovních zkušeností.

pátek 2. října 2015

Norský update - Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem

Původně jsem chtěla pokračovat v mém nejčtenějším příspěvku Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem. Ale nakonec jsem se rozhodla, že udělám nový. Původní příspěvek je už dost dlouhý sám o sobě, tak k němu nechci přilepovat ještě Norsko. Pokud si chcete přečíst původní kávový příspěvek, najdete ho tady. A nebo si na něj prostě klikněte napravo nahoře.
Nejde psát o Norsku a vynechat při tom kávu. Několikrát jsem slyšela, že Norové jsou největší pijáci kávy na světě. Něco, jako když my se chlubíme cizincům, že jsme první v pití piva. I když podle žebříčků na internetu Norové úplně první nejsou, rozhodně to v této zemi tak vypadá. Pokud si bez kávy neumíte představit svůj život, můžete se do této země vydat bez starostí i bez norské koruny v kapse. Dříve či později ji totiž určitě někde dostanete zadarmo. Termosky s kávou (často zdarma) najdete na spoustě míst - na poštách u přepážek, u supermarketů v odpočívacích místnostech, v informačních a turistických kancelářích. Pokud stanujete nebo přespáváte v blízkosti domu nebo veřejné budovy, může se vám lehce stát, že vám někdo úplně cizí donese kávu na snídani až "do postele". Automaty na kafe najdete i v naprosto každém vlaku - tady už se za ni ale platí. Úplný vrchol pro mě bylo jejich vaření kávy na výletech. Stejně jako já si s sebou na túru nikdy nezapomenu vzít čokoládu, Nor si s sebou na výlet nikdy nezapomene vzít kávu. A když už toho hodně ušel, udělá si přestávku, sedne si, vyndá z batohu plynový vařič, bombu a uvaří si kávu. Já si o sobě myslím, že jsem teda dost velký závislák, ale plynovou bombu a kartuš bych kvůli jednomu kafe rozhodně netahala.
Jedna káva zdarma...z pošty.
Zatímco všechny ostatní potraviny jsou cca třikrát dražší než u nás, káva vyjde zhruba stejně. Když srovnáte cenu v kavárně v Brně v centru a kávu někde v pekárně v Norsku, dáte za obě víceméně stejně. Rozdíl je v tom, že u nás to bude fakt dobré espresso a tam překapávaná káva. Kavárnu, která dělá presso byste v této skandinávské zemi hledali poměrně dlouho. Samozřejmě ne v Oslu nebo velkých městech. Ale na to, kolik kávy tam zjevně vypijí, mě to trochu překvapilo. V Norsku se totiž káva pije na množství. Ráno si člověk udělá termosku a jede do práce. Pokud si kávu někde kupujete, často se setkáte s bezedným hrnkem, tj. zaplatíte jednou a můžete si doplnit zdarma. Běžně je taky nabízeno větší množství kávy do termosky nebo konvičky. A teď by mě zajímalo, kolik z vás to napadlo...? Proč bych si kupovala kávu do konvičky, když si můžu koupit jeden šálek a zdarma doplňovat až do množství konvičky. Protože prostě Norsko. Když chtějí málo kávy, koupí si šálek, když chtějí hodně kávy, koupí si konvičku. Žádné vymýšlení.
A dostáváme se k nosné myšlence příspěvku. Proč pijí v Norsku tolik kávy?
Mám dvě teorie. Za prvé, v Norsku je všechno velké - jsou tam velké domy, velké farmy, velké vzdálenosti mezi domy, velké vzdálenosti mezi městy a vůbec je ta země celá taková natáhlá. Na velké vzdálenosti se vůbec dá v Norsku svést všechno - kvalita silnic, neúplná železniční síť i rezervovanost místních lidí. Tak proč ne i pití kávy ve velkém? A ta druhá, která zní logičtěji (protože spotřeba kávy je vysoká ve všech skandinávských zemích), je místní klima. Na severu Evropy je totiž v létě pořád světlo (nebo v noci přinejmenším šero) a v zimě pořád tma (nebo ve dne aspoň šero). V zimě se tedy pije káva, abyste se v tom šeru vůbec probudili a mohli začít normálně fungovat. Navíc také zahřeje. V létě potom, protože slunce a světlo je vzácné a Norové si ho chtějí co nejvíce užít. A abyste vydrželi, je třeba dopovat se kofeinem.

neděle 20. září 2015

Jak vyzrát na syndrom

Před několika dny jsem popsala syndrom navrátivšího se poutníka. Aneb, co vás může potkat, když se navrátíte z poutování. A jak proti syndromu bojovat? Odpověď je zřejmá: vydat se na pouť. Jenže většina z nás možná nechce strávit celý život putováním. Možná lepší bude, pokud se pokusíme v běžném životě cítit stejně jako na pouti.   

1. Óda na vděčnost
Jen na tuhle jednu jedinou věc bych mohla napsat celý příspěvek. Můj názor je, že člověk nemůže být dostatečně vděčný. Když jsem putovala, opravdu jsem se ráno budila s těšením na nový den, jako malé dítě. Na pouti jasně vidíte zázraky. A věřím, že to jde i mimo pouť. Už od rána - jsem vděčná za to, že se probudím a mé tělo funguje. Probudím se pod střechou a v posteli, v teple. Jdu se umýt a teče mi pitná voda z kohoutku, mám dost peněz, abych si mohla dát snídani. Když si chci dát pečivo, nemusím tvrdě pracovat na poli, sbírat obilí, umlet ho na mouku a upéct ho. Když chci máslo, nemusím se starat o krávu, kterou podojím a poté stloukat máslo. Oproti minulosti nebo jiným zemím máme naprosto pohodlný život. Každý den není bojem o přežití. V naší zemi většině nehrozí hladomor nebo nedostatek pitné vody. Není to samozřejmost, i když je za to považujeme.
Ok, ok, tohle už jste četli milionkrát. Tak pojďme na méně zřejmé a více zřetelné zázraky. To, že v pekárně mají vaše oblíbené pečivo, které nemají každý den; že si můžete dát své oblíbené jídlo; že na vás počká řidič autobusu, který dobíháte; že přestane pršet zrovna, když potřebujete jít ven; když se na vás usměje naprosto cizí člověk; když pro vás někdo udělá něco hezkého, jen tak, z žádného důvodu. Tohle už jsou trochu větší věci. Ale vsaďte se, že každý den najdete alespoň jeden zázrak, za který být vděčný. Jde jen o to si to UVĚDOMIT.
Aneb, jak jsem kdysi slyšela, až se vám bude chtít plakat dojetím a vděčností za všechno, čeho se vám v životě dostává, tak tam někde začíná ta pravá láska.

2. Vnímejte život všemi smysly
Sluneční paprsky neprosvítají jen v lese
Znáte ten pocit, když jste někde na túře a dojde vám voda? Poté, co už se vám jazyk lepí na patro a vy se konečně napijete, chutná obyčejná voda jako ta nejlahodnější věc na světě. Když jsem si v Norsku dala po týdnu čokoládový croissant, cítila jsem v něm miliony chutí. Většina z nás má pět smyslů a je škoda je všechny nepoužívat. Jen vůni ranní kávy nebo čaje, jeho teplotu a chuť. Obrázky, které kávová pěna vytváří. Ten pocit, když nám vítr čechrá vlasy, cítit paprsky slunce na tváři, kapky deště nebo sprchy na svém těle. Zastavit se a přivonět ke květině. Každé roční období voní naprosto jinak. Vybavujete si vůni jara nebo zimy? Poslouchat zpěv ptáků nebo šumění stromů nebo vody, hudbu pouličních umělců. Pokud kolem sebe nevidíte krásu, zvedněte hlavu. Obloha je vždycky dokonalá. Můj naprostý top jsou prosvítající paprsky slunce v lese. Jde jen o to se ZASTAVIT.

3. Dělejte věci, které milujete
Každý máme věci, které milujeme. Pokud máte pocit, že je nemáte, hledejte. Nemusí to být ten super euforický pocit ve smyslu "bože, já tohle prostě miluju". Můžou to být naprosto jednoduché věci, které vám vyvolají úsměv na tváři nebo úsměv v srdci nebo vás jen uklidňují. Já miluju tanec, miluju plavání, miluju běhání v lese, psaní, čtení... A stejně, i když dané věci miluju, tak se mi někdy strašně nechce je dělat. Nechce se mi vypravit a jet přes celé město na tancování, nechce se mi vlézt do studené vody a plavat, nechce se mi jít běhat. Navzdory tomu, že z tanečků budu odcházet s úsměvem na tváři a vyčištěnou hlavou, po plavání budu krásně zklidněná a po běhání v takové malé euforii. Na pouti se mi taky nechtělo vstát a vydat se na cestu. Zejména, když pršelo nebo když mě něco bolelo. Nechtělo se mi šplhat se do kopce. Ale je rozdíl v tom, že se mi nechce a v tom, že nechci. V konečném důsledku jde o bilanci, co vám to přináší a co vám to bere. A když vám to více přináší než bere, stojí za to, to dělat.
 
4. Poslouchejte se
Na pouti je to jednoduché, jste unavení, odpočinete si, máte hlad, najíte se. Když se cítím opravdu špatně, starám se o sebe jako o malé miminko. A proč se o sebe takhle nestarat, i když je mi dobře? Nepřinášejte svému tělu více stresu, než je potřeba. I bez vašeho přispění ho zažívá víc než dost. Buďte na sebe hodní, hýčkejte se. Když jste unavení, odpočiňte si. Když máte hlad, najezte se. Když je vám špatně, lehněte si. Hledejte, co chcete a dělejte to. Nemusíte hned hledat své životní poslání. Stačí málo. Napojte se na sebe a poslouchejte se. Chcete si obléct sukni nebo kalhoty. Chcete si dát steak nebo salát, kávu nebo čaj.

5. Rozšiřujte svou ohrádku
Východ slunce z Teide - nejvyšší hoře Španělska
Ohrádka je pro mě komfortní zóna. Ohrádka je to, co dobře známe, v čem se cítíme pohodlně. Jenže když děláme jen pohodlné věci, je to vlastně trochu nuda. Taky nás to okrádá o svobodu. Na pouti žijete úplně jinak než běžně. Už jen to, že ujdete tolik kilometrů, které jste v životě vcelku neušli. Občas spíte venku. Bavíte se s cizími lidmi. Dokonce je někdy potřeba je o něco požádat, o ukázání cesty, o vodu. Jste venku v každém počasí. Jedno z mých oblíbených kréd je - čím víc se toho bojíš, tím spíš do toho jdi. Trochu drsné, nechce se nám jít do věcí, kterých se fakt bojíme. Ale když začneme polehoučku dělat věci, kterých se bojíme jen trošku...najednou se přistihneme, že děláme věci, které jsme si ani nedokázali představit. Je to osvobozující. Je to jako pyramida. Na dně jsou věci, které se bojíme udělat jen trochu a nahoře ty, kterých se FAKT bojíme. A když odstraníme spodní kostečky, teda uděláme věci, kterých se bojíme jen trochu, pyramida se posune. Na místě těch, kterých se bojíme jen trošku bude teď druhé patro - věci, kterých jsem se předtím báli více. A tak to postupně jde. Když jsem se poprvé vydala na pouť, bylo to drsné. Před odletem jsem brečela na letišti - co tam budu dělat, sama v cizí zemi, jejíž jazyk neumím, co když se mi něco stane, nebudu tam mít nikoho blízkého... Ještě, že už jsem měla odbavený baťoh, jinak bych snad utekla. Za půl roku jsem letěla sama na dovolenou na Tenerife. Jet sama na dovolenou? Věc, kterou jsem si nikdy předtím ani nedokázala představit. Psaní blogu jsem si taky nikdy nedovedla představit. Nevím, jestli někdy dojdete na konec a nebudete se bát vůbec ničeho. Moje pyramida se pořád doplňuje. Dokonce znovu potkávám věci, které jsem už párkrát udělala, ale zase se jich bojím. Při zveřejnění každého nového příspěvku mám trému, jestli se bude líbit. A myslím, že je to tak dobře, přece jen je užitečné, mít před věcmi respekt.

6. Vraťte se do minulosti
Všude si přečtete, že život je tady a teď. Tak proč se vracet do minulosti? Nemyslím žít v minulosti. Myslím něco jiného...když se budete cítit špatně, vzpomeňte si na pocit, kdy jste se cítili šťastní, když jste se cítili svobodní, vděční, měli radost. Jakýkoliv dobrý pocit. Úplně se do té chvíle ponořte a buďte tam, zkuste cítit aspoň odlesk toho minulého pocitu. Jako kdybyste chtěli použít kouzlo expecto patronum. Spousta z nás si vozí něco z dovolené. Třeba obyčejný kamínek, na který když se podívají, vezmou jej do ruky, jsou zpět na dovolené. Ale krásné věci samozřejmě nezažíváme jen na dovolené, zažíváme je v běžném životě, když se nám něco povede, když nás obejmou děti, když jsme s přáteli...miliardy drobných radostí.  A než se rozlítostníte, že předtím to bylo tak krásné a teď už není, vězte, že tyto pocity budete zase zažívat. Stejně jako je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Je jasné, že dobré a špatné pocity se střídají. I když se vám zdá, že je všechno špatně, je velmi velmi velmi nepravděpodobné, že už pořád bude všechno špatně. Dokud existuje život, existuje naděje.

7. Udržujte svou záchrannou síť 
Při putování je zajímavé, že člověku, kterého znáte dvě hodiny s klidem odvyprávíte svou životní historii včetně osobních věcí, které rozhodně na potkání nesdělujete. Nevím, čím to je. Možná tím, že daného člověka už pravděpodobně neuvidím. Možná tím, že jste tolik na stejné lodi. Možná je to samotným putováním a pocity, které ve vás probouzí. Ale na tu chvíli se z vás stanou téměř nejlepší přátelé. Záchrannou sítí v životě myslím sociální záchrannou síť přátel a rodiny a lidí okolo. Pro mě osobně je tato síť nezbytná. I když nakonec se stejně musím vším prokousat sama, potřebuju okolo sebe ostatní, kterým můžu znovu a znovu opakovat, co špatného se mi děje, komu se můžu vyplakat na rameni a nebo se můžu radovat z toho, co dobrého se mi děje. A na druhou stranu nezapomeňte nabídnout k vyplakání i to své rameno.

Fotka z mého krizového dne. Není nádherná?
8. Porušte všechna pravidla
I na pouti máte krizové dny. Na cestě do Santiaga to byl můj osmý den. Přesně si to pamatuju...slunce moc svítilo, batoh byl moc těžký, nohy mě moc bolely, v albergue netekla teplá voda... Prostě všechno špatně. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem v úžasném Španělsku, že mám být vděčná, za to, že jsem živá a zdravá, že si mám vychutnávat kávu a užívat sluneční paprsky na tváři nebo se jen vrátit do předchozího dne, kdy jsem se cítila nádherně. A v životě je to stejně. Prostě jsem teď naštvaná, smutná, vzteklá. Chci být naštvaná, smutná a vzteklá. Ať se jdou všichni vycpat se zapadajícím sluncem a vůní růže. Tak to nechte být. Nechte přes sebe dobrovolně přelít tu vlnu, která vás očistí a slzy, které vyplaví smutek. Buďte jako Fénix - pamatujte si, že slzy léčí a z popela se vždycky znovu zrodíte, krásnější než předtím. Stejně, pokud se z toho popela nedokážete zrodit, jsou výše uvedené rady naprosto k ničemu.

pondělí 14. září 2015

Syndrom navrátivšího se poutníka

Syndrom navrátivšího se poutníka přichází, jakmile se navrátíte z putování domů do běžného života. Tohle asi nikoho neudiví, napovídá tomu sám název. Teda tohle není oficiální název, zrovna jsem ho vymyslela, protože mi přijde trefný. Trochu pochybuju, že je tento fenomén popsaný v psychologických knihách. Možná ho nemá každý, ale jak tak pozoruju, je celkem častý. Když jsem se vrátila ze svého prvního putování ze Svatojakubské cesty, syndrom mě zasáhl nepřipravenou. A pořádně si mě vychutnal, asi měsíc jsem brečela, že tady vůbec nechci být. V noci se probouzela ze snů, ve kterých jsem byla úplně někde jinde, jen abych zjistila, že jsem doma v Česku. Chudák moje kolegyně tenkrát musela poslouchat moje každoranní litanie a jen mi podávala kapesníky. 
A proč vlastně syndrom přichází? Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mě je to následovně.
Když putuji, jsem ve svém mikrosvětě. Odpoutaná od vnějšího světa. Většina poutníků ani moc neholduje sociálním sítím, se svým domácím světem se spojuje sporadicky. Přestává číst noviny a sledovat aktuální dění ve světě. Problémy jsou daleko, i když tam nějaké jsou, prožíváte je jinak. Jste v ochranné bublině, kterou zajišťuje vzdálenost, nejste přímo v centru dění. 
A hlavně, tedy pro mě hlavně, jste v přírodě. Mám pocit, že životem ve městě a bydlením v domech a panelácích, prací v kanceláři nebo v továrně, prostě uvnitř, jsme úplně zapomněli, jak jsme ve skutečnosti na přírodu napojeni. Fascinuje mě, jak poté, když strávím nějaký čas venku, dokážu v přírodě číst. Dokážu se znovu napojit, jsem její součástí, jeden z prvků, který tvoří dokonalý celek. 
Další je chůze. Chůze je nejdokonalejší meditace. Díky chůzi si uvědomíte svoje tělo. Díky bolesti si uvědomíte svoje tělo. A zjistíte, jak je dokonalé. Co všechno zvládne, dokáže se zahřát až do konečků prstů, donese vás tam, kam potřebujete. I když možná úplně nevypadá podle vašich představ, nikdy vás nezradí. Pokud ho vy sami nezničíte, dojde dál, než si vůbec dokážete představit. Vy dojdete dál, než si vůbec dokážete představit. A dokážete to jen sami, díky svému tělu, svému odhodlání a rozhodnutí jít dál navzdory bolesti svalů, kloubů, navzdory puchýřům i dešti.
Celkově se zklidníte. Bez všech rušivých podnětů, které ve svém životě máte. Myšlenky vám přestanou lítat jedna přes druhou. Nemusíte totiž nic řešit. Není to žádné - sakra zaspal jsem, zase přijdu pozdě, ještě musím udělat tu tabulku, a dnes musím zavolat tomu a tomu, jít nakoupit, vyzvednout dítě ze školky... Na pouti máte jediný úkol - jít. No, možná se ještě hodí mít nějakou zásobu jídla a pití. Ale jinak nemusíte nic řešit. Je to jednoduché - když máte hlad, najíte se; když máte žízeň, napijete se; když jste unavení, odpočinete si; když jste hodně unavení, jdete spát. Všechno si můžete udělat jen podle sebe.    
Takže si to shrňme - díky pobytu venku jste napojení na přírodu, díky meditaci v chůzi jste napojení na sebe. Na Svatojakubské cestě se k tomu ještě přidá energie cesty, která je tam opravdu silná. Já v tomto okamžiku začala cítit Boha. Říkejte mu, jak chcete, ale pro mě je to Bůh. V přírodě, v sobě, v ostatních lidech, v prázdných kostelech...v dokonalosti všeho okolo mě i sebe samé. A najednou vám to všechno docvakne dohromady. Sedíte, s otevřenou pusou koukáte na tu krásu okolo se slzami dojetí v očích. Zaleje vás pocit neskonalé vděčnosti a v do té doby obyčejných věcech začnete vidět zázraky. Jste vděční za dary cesty - za "obyčejnou" sprchu, za odpočinek, za jídlo, za postel i střechu nad hlavou - i za svůj celý život. Za ty dobré věci i špatné, protože chápete, že ty špatné se dějí z určitého důvodu. Pokud bych ten pocit měla popsat, je to jako byste se právě zamilovali. Všechno je jednoduché, jde to samo, všechno do sebe zapadá, potkáváte správné lidi ve správný čas a vidíte jasné důsledky svých činů.
S příjezdem domů z tohoto nádherného obláčku spadnete na zem. Ráno vám zazvoní budík a vy musíte vstávat, i když nejste dost vyspaní. Dojdete do práce a za dobu Vaší nepřítomnosti tam máte asi 100 hrozně urgentních emailů, které musíte teď okamžitě vyřídit. Takže okamžitě začnete lítat, vyřizovat, doplňovat, opravovat, vytvářet, odepisovat... Za tři dny jste tak unavení, jako kdyby ani žádná dovolená nebyla. Zase naskočíte jako křeček do běhacího kolečka života. Fakt není čas na nějaké propojování s přírodou, na naslouchání, co vám říká vaše tělo. Thomas, poutník, kterého jsem potkala v Norsku, říkal, že je to stejný pocit, jako vám skončí vztah. Tedy takový pocit, jaké to bylo cca před dvaceti lety, když vám skončil vztah. Čím více je toho ve vašem životě v nepořádku, tím větší peklo to je. Protože jasně vidíte, že takhle to přece nemá být.
Tak to vidíte, po-putovací období není žádná sranda. Často něco změní ve vašem životě, někdy více někdy méně. Nemusíte zrovna dát výpověď v práci, ukončit vztah a odstěhovat se na samotu k srnkám. Stačí dělat jinak maličkosti. Často možná stačí změnit jednu jedinou věc a tím je náš postoj k životu.
A někdy se nezmění třeba vůbec nic, protože i signály syndromu navrátivšího poutníka po čase přestanou, když opět plně zaplujete do svého běžného života...dokud se ovšem znovu nevydáte na pouť.

pondělí 31. srpna 2015

Závěr k Norsku

Zrovna sedím ve svém pokoji, za oknem osvícený Petrov a poúplňkový měsíc. Opět doma. Ve svém "normálním" životě. Je to 14 dní, co jsem se vrátila z Norska a tak je nejvyšší čas trochu zrekapitulovat a shrnout. Nechci tvrdit, že jsem za dva měsíce poznala, jaké je Norsko a Norové, takže to bude jen pár střípků mojí subjektivní reality. Ale když byl úvod, musí být i závěr, ne?
Norský trol na polárním kruhu.
Tak za prvé - soba ani losa jsem neviděla. Tedy ne živé. Zato vycpané několikrát. Elfy jsem taky nepotkala. Trolové se sice proměnili v kameny a mysleli, že si jich nevšimnu, ale já jsem je stejně vždycky odhalila. Koukaly jim totiž oči. Čeho jsem potkala opravdu hodně, byly ovce a krávy. I uprostřed toho nejhlubšího lesa bylo potřeba si dávat pozor na kravince a ovčí bobky. I na těch nejliduprázdnějších místech v horách, kde člověka nepotkáte, se pásla stáda ovcí. S krásně barevnými náhrdelníky a náušnicemi, aby bylo poznat komu patří. Ale jak je na těch několik-desítek-kilometrových pláních sháněly dohromady, je mi záhadou. Což bude nejspíše tím, že nejsem pasáčkem ovcí.Ovečky jsou roztomilé, ale taaak hloupoučké. Klidně se pasou, nechají vás dojít na tři metry, pak se strašně leknou a utečou o dva metry dál. Načež se zastaví a koukají, co teda bude. Kdybych byla vlk tak dvakrát skočím a už je po nich. A nebo jsou naopak moc chytré a dovedou si spočítat, že unavená poutnice s dvanáctikilovým batohem, je rozhodně pronásledovat nezačne. A i kdyby začala, tak bude jednoznačně pomalejší. Ale zase na druhou stranu, hladový poutník dokáže věci, které si ani ovečka nedokáže představit.
Taky jsem potkala pár lidí. A z nich drtivá většina byla příjemných, nápomocných a pohostinných. Čím více na sever, tím přátelštější lidé. Norové sice nejsou tak přirozeně srdeční jako třeba Španělé, což ale rozhodně neznamená, že se vám nesnaží pomoci. Většina z nich jsou jen trochu uzavření. Když žijete v zemi, kde nejbližší soused je cca 3 km daleko (a to v hustě obydlených oblastech), tak se ani nedivím. Paradoxně dvě jediné ne-přátelské osoby byly z poutnické ubytovny a poutnického centra, ti, kteří by měli nejvíce pomáhat. Ale to byli dva lidé z mnoha. Výjimky, které se najdou všude. Jinak nás na nádražích strážci spící překračovali, aby zkontrolovali další místnost, dělníci okolo nás spících pracovali a učitelé nám dokonce donesli kávu k snídani. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo odněkud vyhodil, tedy jen jednou, protože se dané místo na noc zamykalo.Vtipné bylo, že vám každý cizinec řekne...tohle by v Německu nefungovalo, tam by na vás zavolali policajty, v Anglii už by to bylo rozkradené... A v Česku? No, ani nemluvím. Jenže při putování v Německu minulý rok jsem potkala tolik úžasných a pohostinných lidí, nikdy na nás nikdo nezavolal policii, v Anglii jsem potkala dva úžasné důchodce, kteří nám s kamarádkou nabídli "práci" (v podstatě nás spíš chtěli nechat si něco vydělat a vyloženě hledali, s čím bychom jim mohly pomoct). V Česku s tímto moc zkušeností nemám, ale odmítám uvěřit, že jsme ostrůvek nepřátelských lidí uprostřed Evropy. A tak se pořád utvrzuju ve své možná trošku naivní teorii, že většina lidí je prostě dobrých.
Co mě na Norsku fascinovalo nejvíce byla víra v jednotlivce. To, že ubytování na chatě zaplatí a nic si s sebou neodnese, i když ho nikdo nehlídá. Nedělám si iluze, že zaplatil úplně každý člověk, ale většina zřejmě ano a tak systém může fungovat. To, že na silnici máte krátké střední čáry a dlouhé střední čáry. Ty dlouhé signalizují, že není bezpečné předjíždět, ale posouzení, jestli předjet nebo ne, nechají na vás. Což neznamená, že nemají pravidla a příkazy, určitě mají, ale pokud je to možné, ponechají rozhodnutí na každém člověku. A tato projevená důvěra podle mně posiluje vlastní zodpovědnost každého. 
Druhý obrázek je z norského dětského filmu Flåklypa Grand Prix.
Norskou specialitou jsou pomalované schránky a originální značky. Skoro to vypadá, jako kdyby si každý namaloval svoji schránku. Obrázky jsou různé - od trolů sedících při měsíčku přes lesní motivy až k buddhistickým mandalám. Mezi značkami vynikaly zejména "barn leker - pozor děti", které zřejmě vznikají svépomocí, protože byly téměř všude jiné. Poutnicky nejpřátelštější byla ta se šnekem a dítětem (ta se vyskytovala celkem často), ale jednoznačně nejroztomilejší byla s medvídkem Pú. 
Norština má spoustu z němčiny i angličtiny. Takže pokud oba jazyky aspoň základně ovládáte a nebudete si moc všímat divných norských písmen, tak s menší dávkou fantazie většinu nápisů jakžtakž rozluštíte. Což se ovšem nedá říct o mluvené norštině. Mimochodem v Norsku má každá vesnice svůj vlastní dialekt. Po téměř dvou měsících v Norsku, kdy už jsem byla schopna porozumět prvnímu odstavci psané pohádky, bylo mým vrcholem pochytit z mluvené norštiny slovo "takk" (děkuji). Naštěstí v této zemi mluví 99,9 % lidí anglicky. 
O genderové rovnosti v této skandinávské zemi jsem už psala. Víte, že i ženy dostávají povolávací dopis do armády? Nemůžu posoudit, nakolik to bylo tabu téma nebo to Norům prostě nepřijde, ale nikdy nikdo (opravdu nikdo) se nepodivil, že jsem se sama jako holka vydala do Trondheimu. Narozdíl od Španělska, kdy byla tato otázka pravidelně třetí v pořadí (po dotazu odkud jsem a kam jdu) spolu s patřičným upozorněním jak je to nebezpečné. 
Odstavcem sám pro sebe je norský nacionalismus. Téměř u každého domu a chaty stojí stožár s norskou vlajkou a obyvatelé svou zemi opravdu milují. V obchodech nenajdete potraviny z dovozu, samozřejmě kromě věcí, které se tam urodit z principu nemůžou, jako třeba exotické ovoce. Což není jen zásluhou jejich patriotismu, ale taky přísnými dovozními kvótami a vysokými cly. Norsko si prostě svoje chrání. Daní za to je samozřejmě omezený výběr. Jenže já osobně bych zrovna vyměnila pět regálů jogurtů za možnost nemuset jezdit pro českou broskev v sezóně do farmářského obchodu nebo na trh. Další zvláštností je schovávání "špatných" věcí. Cigarety v obchodech jsou schované ve skříni, někde si musíte vytisknout lístek a předložit ho na pokladně. Pivo se sice dá koupit v obchodě, ale jen v omezené době. Víno a tvrdý alkohol je možné pořídit jen ve státních monopolních prodejnách. Kýžený účinek to úplně nemá, protože každý koho potkáte vám poví, že Norové se fakt opíjí. Opravdu hodně. Cílem pití alkoholu není trochu se uvolnit nebo udělat si hezký večer, hlavním cílem je co nejrychleji a co nejvíce se opít. 
Jestli jsem se něco v Norsku naučila, tak fakt, že neexistuje špatné počasí. Bez dodatku o špatném oblečení. Pamatuju si, jak jsme se v Trondheimu krčili pod stříškou před lijákem a okolo probíhal jeden běžec za druhým. Totálně mokří, zablácení až po uši, ale špatné počasí zjevně není důvodem pro vynechání běhání. Ono se taky v Norsku může lehce stát, že budete vynechávat každý den. Při našem deštivém výletu do bažin bych nevěřila, že potkám nějakého blázna, který si taky vyšel na výlet. A ono jo, u jezera jsme potkali jednoho, který si v klidu a mrholení dával cigáro...jen tak si zašel na procházku do chaty. A druhá věc je, že Norové prostě voní. Za celou dobu jsem necítila parfém, ale deset metrů za každým Norem se line vůně pracího prášku a aviváže. V zemi, kde to vypadá, že nemít vyprané a voňavé oblečení je hrdelní zločin, je opravdu "radost" být týden nevysprchovanou poutnicí.
Ve zkratce - do Norska rozhodně není těžké se zamilovat a tak jsem tam rozhodně nebyla naposledy. Takže: Ha det, Norge.
P.S.: Jestli si chcete více přečíst o Norech a socializaci v této zemi a umíte anglicky rozhodně doporučuju stránky kanadského univerzitního učitele naplaveného do Norska. Prý pravdivé, ale rozhodně velmi vtipné. Zkoukněte jeho web.

čtvrtek 13. srpna 2015

Lofoty - země, kde slunce nevychází

Tentokrát jsem na konec přihodila i trochu praktických informací o Lofotech. Snad budou někomu k užitku.
Vybrat si Lofoty jako místo na dovolenou po pětitýdenním putování pěšky svědčí o mé hluboké neznalosti tohoto souostroví. V podstatě jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je nádherné. Což je bezesporu pravda.
Na Lofotech máte víceméně pár možností, jak trávit čas - když pominu plavbu lodí, kajakem nebo lezení po strmých skalních skalách - můžete buď obdivovat Lofoty zdola při projíždění autem nebo na kole, případně dát na záda batoh a vyjít na jeden z všudypřítomných kopců. Z mých chabých zkušeností vyplývá, že pokud chcete jít na výlet delší než 2 km, šplhání do strmých kopců se nevyhnete.
Naši lofotskou dovolenou jsme zahájili čtyřhodinovou plavbou trajektem z Bodø. Do Moskenes jsme dorazili o půl deváté ráno, obloha zamračená a vrcholky hor zahaleny do mraků. Hned po výstupu z lodi jsme potkali Američana, který bezradně postával a ptal se nás, co se tam jako chystáme dělat. Co tak můžete dělat o půl deváté ráno na jednom z nejkrásnějších míst světa? My měli v plánu vylézt na pár kopců, ale tato varianta nebyla úplně pro něj. Tak jsme ho aspoň dovedli k supermarketu. Opravdu by mě zajímalo, kde chudák skončil.
První, na webových stránkách velmi doporučovaná trasa vedla na chatu Munkebu, kde jsme plánovali přespat. Cesta něco přes dvě hodiny, přes jednu horu okolo 400 m, přes druhou okolo 500 m a tam už čeká chatička. Hezky jsme si to naplánovali, koupili si rybu a brambory na stylovou večeři, vajíčka a slaninu na snídani a zásoby jídla na dva dny. Takto obtěžkáni jsme započali výstup. My měli na Lofotech zrovna deštivé období a k pořádně strmým kopcům jsme dostali zdarma bonusy v podobě mokřad, bláta a mokrých kamenů. K tomu si přimyslete dvanáctikilový batoh na zádech, který vás při každém zakolísání stahuje dozadu. A do toho....pozor bude překvápko...začne zase pršet. Některé úseky jsem regulérně lezla po čtyřech a nahoře byly části tak prudké, že byly zajištěny řetězy. No, úplně dovolenková vycházka to nebyla. Ale byla nádherná. Při postupném stoupání se před námi odhalovaly další a další strmé zelené vrcholy a kaskády temně modrých jezer spojené vodopády. Člověk by ani nevěřil, že taková krása může existovat. Aneb, jak řekl Petr, tohle by žádný člověk nedokázal vyprojektovat. Ale hlavně nás čekal lákavý cíl - chatka, uvařená káva, výborná večeře a snídaně a spaní v teple a suchu v posteli. Po třech hodinách brutálního výstupu, zmoklí a zpocení, jsme pohlédli dolů před nás a konečně uviděli naši vysněnou rozkošnou chatku. U jezera, stíněnou ze všech stran strmými vrcholy hrající všemi odstíny zelené. Huráááááá, dokázali jsme to. Doklouzali jsme k ní a chata byla krásná i zevnitř. Dřevěný stůl, lavice s matracemi, malá kuchyňka, kamínka se dřevem... Měla jen takový jeden malinký nepatrný háček. Klíč, který jsme měli, k ní nepasoval. Neeeeeeee!!!!
V Norsku existuje turistická asociace DNT, která vystavěla a spravuje spoustu chatek rozptýlených po celém Norsku. Některé z nich jsou s obsluhou a jídlem, některé prázdné a zamčené, některé dokonce prázdné a odemčené. Když jste členem, můžete si na depozit půjčit univerzální klíč od všech zamčených chatek bez obsluhy. Tedy zjevně univerzální od téměř všech chatek. Zrovna k této, ač byla na webu DNT, klíč nepasoval.
Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ne, nerozbili jsme okénko a nevloupali se dovnitř. Jen jsme další půlhodinu hledali, jestli není u chaty ukrytý náhradní klíč. Nakonec se nás tam sešlo pět zoufalců se stejně špatným klíčem. Náhradní klíč jsme nenašli. Tak jsme si aspoň uvařili kávu, uklidnili nervy čokoládou a, než úplně zmrznem, se vydali na cestu zpátky. Moje kolena protestovala už při cestě tam a při zpáteční cestě se ohrazovala dost bolestivě. Jako třešinku na dortu jsem ještě uklouzla na blátě, spadla a narazila si kostrč tak, že jsem si dalších pět dní nemohla pořádně sednout. Jako útěchu jsme si aspoň dali ty vajíčka se slaninou na večeři. Zbytek jsme snědli ráno na snídani schovaní pod pláštěnkou. Tak nějak ve smyslu řekni Bohu své plány, ať se může zasmát.
Druhý den jsme se posunuli více na sever. Na Lofoty jsme měli vyhrazeny jen 3 dny a zpáteční trajekt jsme plánovali z jiného města. Už od rána opět pršelo a řidiči se zrovna nepředháněli v tom, aby vzali do auta dva zmoklé stopaře. Nakonec se nad námi slitovala skupina Italů, kteří zrovna přišli z výletu, a popovezli nás asi 15 km. Na další část cesty jsme si vzali autobus a cena více než180 NOK pro oba za cca 25 km nám vyrazila dech. Není divu, že je na Lofotech tolik stopařů. V Rambergu jsme si udělali romantickou procházku po nádherné pískové pláži jako v Karibiku. Když je hodně dobré léto, teplota moře prý dosahuje 10, někdy i 12 stupňů. My se ovšem procházeli ve stejné teplotě vzduchu, v dešti a větru, který byl tak silný, že kdybysme vyskočili, tak snad i popoletíme  - jen pro info, v předpovědi počasí bylo napsáno "jemný vánek". Pro plážové povaleče Lofoty asi moc nebudou. V přístřešku u místní školy jsme si konečně udělali rybu s bramborami a šli stopovat dále. Tentokrát už nám štěstí přálo a celkem rychle jsme se dostali do Svolværu, asi největšího místního města. A v jedenáct už jsme si rozdělávali spacáky u místní školy. Já trochu rozladěně, protože už jsem celkem dlouho neužívala výdobytky civilizace sprchu a pračku, navíc jsem si nebyla jista, jak moc je dovoleno nebo nedovoleno na takovém místě spát, takže jsem si připadala jako totální bezdomovec a jen čekala, kdy nám kdo přijde nadat a vyhodit nás.
Ráno nás vzbudil ruch učitelů, kteří okolo procházeli chystat školu na začátek školního roku. Ospale jsme se hrabali ze spacáků a najednou vidíme, jak k nám míří dvě učitelky. Přišli až k nám, zeptali se, jestli jsme spali dobře a každému nám vrazili do ruky kelímek s kávou. Když jsme vděčně poděkovali, jedna z nich nás pohladila po tváři se slovy: "když vy jste byli  tak roztomilí....". Úplně mě to dojalo. Probuzení jak od maminky. I kdyby bylo do té doby na Lofotech všechno špatně, tak tato jediná chvíle měla takovou sílu, že by ručičky vah posunula na úplně opačnou stranu.
Zašli jsme do turistického centra zjistit odjezdy trajektů a ujistit se, že chata Nøksætra, na kterou se chystáme jít, je opravdu zamčená s DNT klíčem. Byli jsme ujištěni, že ano. Takže jsme opět podnikli cestu do obchodu, nákup na večeři a uskutečnili druhý pokus o výstup na chatu. Cesta byla velmi podobná, jen vedla jen přes jeden cca 300 m vysoký vrchol, a pršelo o dost více. A ještě přes jezero po visutém mostě, nejspíš první v životě, který jsem přešla. Po cca 2 hodinách cesty a  zdolání kopce jsme totálně mokří ale šťastní dorazili do vytopené chaty s několika Francouzi. Postel, tedy spíše matrace na zemi, na nás ale zbyly. Nøksætra je chata otevřená asi 3 roky a opravdu krásná. Tak jsme si konečně mohli užít její útulnost a úchvatný výhled z okna, a kapky deště nechytat, ale jen poslouchat, jak krásně bubnují na střechu.
Další den ráno nás čekalo vstávání ve čtyři a sestup zpět do Svolværu na trajekt do Skutviku. Po několika dnech deště to byl první slunečný den a tak se před námi otevřely další rozměry Lofot - nejen výhled na nejbližší dvě hory, ale na jejich celou řadu se sněhovými čepicemi lemující moře, slunce a modrou oblohu.
P.S.: Oba dva výstupy, které popisuji, byly v průvodci popsány jako jednoduché. Asi jsem hrozný chcípák...

Praktické info k nízkonákladovému cestování na a přes Lofoty:
Webová stránka s turistickými informacemi o Lofotech http://www.lofoten.info/en
Z Trondheimu jsme do Bodø ve dvou dostopovali za cca 29 hodin, při troše štěstí se to dá zvládnout za den.  Sólo stopaři se tam nejspíše dostanou ještě rychleji. Hlavní spojnice na sever je silnice E6, na Bodø se z ní musí odbočit. Čím více na sever, tím auta viditelněji ubývají, chce to tedy trochu štěstí.
Do Bodø je ale možné se dostat i vlakem, je to konečná stanice norské železnice. Z Osla trvá cesta asi 10 hodin a koukat z okna je jako prohlížet si katalog cestovní kanceláře. Vyplatí se koupit lístky dopředu, cena může klesnout i na 350 NOK. Informace o vlacích najdete na https://www.nsb.no/en/frontpage
Cena trajektu z Bodø do Moskenes stála 187 NOK na osobu. Pluje cca 3,5 hodiny. Informace o trajektech na Lofoty najdete http://www.torghatten-nord.no/english/
Terminál v Bodø je otevřený non stop.
Ve Svolværu jsou dva terminály. Jeden v centru pro Hortigruteny - což jsou poměrně drahé (i pro Nory) výletní lodě, které plují z Bergenu až na Nordkapp a mají pravidelné zastávky v různých přístavech. Webová stránka je www.hurtigruten.com Trajekty zastavují v terminálu před městem, vlevo od silnice E10.
Trajekt z Svolværu do Skutviku stojí 99 NOK za osobu a cesta trvá asi 2,5 hodiny. Ve Svolværu není u terminálu žádná budova, kde by se dalo čekat.
Pokud se zpět chystáte opět stopovat, je dobré si odchytnout někoho již na trajektu do Skutviku. Ze Skutviku jezdí cca 5 aut za hodinu. Třikrát až pětkrát denně jezdí autobus, který vás většinou doveze až k E6.  Na jízdní řád se poptejte místních.
Stopování je na Lofotech poměrně rychlé a jednoduché (pokud zrovna neprší) a taky hodně oblíbené. Hlavní spojnicí je silnice E10. Naopak cesty autobusem jsou opravdu drahé. Z Leknes do Rambergu, což je asi 25 km jsme platili 184 NOK za oba. 
Pokud jste studenti, rozhodně to přiznejte. Ceny dopravy vychází o dost příznivěji.
Ceny ubytování jsme blíže nezkoumali. Nejlépe vychází stan, který můžete postavit téměř všude a zadarmo. V Norsku můžete kempovat všude mimo zemědělskou půdu a ve vzdálenosti min. 150 m od domu. V Rambergu v kempu u pláže stojí chata pro dva s koupelnou, kuchyňkou a obývákem 975 NOK. V chatě Nøksætra u Svolværu stojí přenocování pro členy DNT 150 NOK, pro nečleny dvojnásobek. Pro přístup ke spací části je třeba DNT klíč. Obývací místnost s kuchyňkou je otevřena pro všechny. Webové stránky norské turistické organizace jsou http://english.turistforeningen.no/

středa 5. srpna 2015

Cesta na sever - den 28

Den 28 Buvika - Nidaros
A nastává poslední den. Ráno jsme vstávali s modrou oblohou a sluníčkem s výhledem na fjord. Trochu jsme si přivstali, abysme do cíle dorazili v aspoň trochu normálním čase.
Poslední den je možnost zkrátit si cestu přívozem a nebo jít okolo přes most. Když jsme dorazili do kempu, bylo nám řečeno, že přívoz převáží jen místní a stojí 50 NOK za osobu. Ale prý si máme zkusit zavolat, třeba nás pán vezme. Tak jsme se na sebe podívali, za 50 NOK si koupili vafle a kávu k snídani, a vydali se delší cestou přes most.
Za dalším kopcem jsme si dali druhou snídani, už tak trochu putujeme jako hobiti.
Poslední den byl tak trochu zkondenzované dny předchozí, vystřídaly se všechny druhy počasí a ani ty kopce si neodpustili. Ale cesta vedla lesem až skoro ke katedrále. Ukazatelé nám odpočítávali kilometry k Nidarosdomu - 21,6 km, 19,8 km, 17,6 km... Skoro slyšíte odťikávat poslední minuty poutě. Což je povzbudivé a tak trochu smutné zároveň. Už se blížíme ke konci.
Ale ještě před koncem jsem po 639 kilometrech potkala Narvesen, tak jsem si prostě musela dát latté a čokoládový croissant. Když katedrála stojí už tisíc let, tak snad na mě ještě půl hodiny počká.
Procházíte ulicemi podle nálepek a značek a najednou jste u řeky a katedrála je pouhých 250 m. Ujdete pár kroků a už vidíte boční věže. Říká se, že pouť je jako život v jeho zhuštěné a osekané podobě. A za těch pár posledních kroků ke katedrále mi v hlavě jako film proběhly vzpomínky na celou cestu - jak jsem se lopotila do kopce, jak jsem mokla, jak jsem se bála, že jsem se ztratila v horách, jak jsem se zatnutými zuby a mokrými botami procházela mokřady, na paprsky slunce hřející na tváři, na tiché přemýšlení v trávě...a najednou jsem byla tam. V cíli mého putování, před katedrálou. V očích slzy dojetí, v srdci pocity vděčnosti a vědomí vlastní síly. Cesta je u konce a já to dokázala. Pokud je pouť jako život, můžu jen věřit, že až doputuju na konec mé pozemské poutě, budu mít stejný klid v duši a v očích slzy dojetí a vděčnosti za ten krásný život, který mi byl dán.

Poděkování se dává na začátek knížky, ale tahle byla psána postupně, takže poděkování je na konci.

Děkuji Tomu a Té a všem ostatním, kteří nade mnou celou cestu drželi ochrannou ruku, a nechali mě bez jediného zranění a puchýře dojít bezpečně až do cíle.
Děkuji sobě, že jsem se rozhodla a navzdory všemu strachu a obavám se vydala na cestu a nevzdala ji. Děkuji svému tělu, že mi celou dobu věrně sloužilo.
Děkuji Peťovi, že navzdory tomu, že jsem se rozhodla jít bez něho, mě vybavil mapami, GPS a všemi možnými i nemožnými webovými stránkami, které mi usnadnili cestu. A taky za to, že mě dohnal, a zbytek cesty jsme šli spolu.
Děkuji mým rodičům, že mě podporují a mají stále rádi, i když se pouštím do čím dál šílenějších a pro ně nepochopitelnějších akcí.
Děkuji všem, kteří mě na této cestě doprovázeli a dodávali mi sílu modlitbami a myšlenkami, zprávami, komentáři nebo lajky, doplněním vody, darem jídla, přáním šťastné cesty, krátkým popovídáním nebo jen pozdravem a úsměvem.
A děkuji všem, kteří dělají tento svět lepším místem pro život.

A teď mě čeká to nejtěžší...uvědomovat si zázraky i v normálním běžném životě.

Cesta na sever - den 27

Den 27 Snoton - Buvika
Es ist kein Pilgerweg...
Hned na začátku dne nás čekaly mokřady. Divoženky a mokřadní víly v noci tančily obzlášť divoce a tak poztrácely spoustu perel, které ležely v trávě. Při doteku člověka se ale perly změnily na vodu. Tak jsme těchto vodních perel při procházení posbírali spoustu kalhotami.
Na začátku mokřad byly položeny desky, tak jsme si oddechli, že tentokrát nebudeme vylévat vodu z bot. Bohužel jen na začátku, aby se poutníci moc nelekli, dál už nás čekala opět voda. Ale nás, zkušené procházeče mokřad, už nic moc nevyděsí. Tahle země nebyla zdaleka tak mokrá, jako naše dobrovolná zacházka. Výhoda předchozího ždímání ponožek je, že už vás pozdější mírné zvlhnutí nijak výrazně nerozladí. Tak nějak ve smyslu, co tě nezabije, to tě posílí.
Narozdíl od "našich" Němců, které jsme potkali hned po mokřadech. Paní si naštvaně vyzouvala mokré boty se slovy: "Tohle není žádná pouť. Sotva mi přes noc vyschly boty, už jsou zase mokré. V Německu je na každém kopci hostinec, kde si můžete odpočinout a dát kávu, všude lavičky.... A tady nic. Všechno je tak daleko. Tohle není žádná pouť." A já si říkala, jojo, svatá pravda. Už jsem rezignovala na bar s kávou za euro a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou za tři na každém kroku. Ale stolečky s kávou, ovocem a buchtami za dobrovolný příspěvek jsem ještě donedávna  vyhlížela. Do Norska by se opravdu hodily. Otázka je, jestli to pro ty čtyři poutníky, kteří projdou za den okolo, má vůbec cenu.
V Buvice už opět začínají fjordy. A tak jsem si se sluníčkem a v sukni opět připadala jako ve filmu. I když tak trochu v jiném filmu. Se zvyšujícím se počtem kilometrů a blížícím cílem jsem unavenější a unavenější. Batoh je čím dál lehčí, ale záda a nohy bolí čím dál víc. 
Na oslavu posledního dne jsme si dali do trumpety a udělali pořádnou grilovačku. Sedli jsme si do trávy, rozpálili jednorázový gril, který se tu dá koupit na každém kroku, a udělali megaflák masa a zeleninu. A dali si pořádnou tak trochu nepoutnickou večeři.