pondělí 14. září 2015

Syndrom navrátivšího se poutníka

Syndrom navrátivšího se poutníka přichází, jakmile se navrátíte z putování domů do běžného života. Tohle asi nikoho neudiví, napovídá tomu sám název. Teda tohle není oficiální název, zrovna jsem ho vymyslela, protože mi přijde trefný. Trochu pochybuju, že je tento fenomén popsaný v psychologických knihách. Možná ho nemá každý, ale jak tak pozoruju, je celkem častý. Když jsem se vrátila ze svého prvního putování ze Svatojakubské cesty, syndrom mě zasáhl nepřipravenou. A pořádně si mě vychutnal, asi měsíc jsem brečela, že tady vůbec nechci být. V noci se probouzela ze snů, ve kterých jsem byla úplně někde jinde, jen abych zjistila, že jsem doma v Česku. Chudák moje kolegyně tenkrát musela poslouchat moje každoranní litanie a jen mi podávala kapesníky. 
A proč vlastně syndrom přichází? Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mě je to následovně.
Když putuji, jsem ve svém mikrosvětě. Odpoutaná od vnějšího světa. Většina poutníků ani moc neholduje sociálním sítím, se svým domácím světem se spojuje sporadicky. Přestává číst noviny a sledovat aktuální dění ve světě. Problémy jsou daleko, i když tam nějaké jsou, prožíváte je jinak. Jste v ochranné bublině, kterou zajišťuje vzdálenost, nejste přímo v centru dění. 
A hlavně, tedy pro mě hlavně, jste v přírodě. Mám pocit, že životem ve městě a bydlením v domech a panelácích, prací v kanceláři nebo v továrně, prostě uvnitř, jsme úplně zapomněli, jak jsme ve skutečnosti na přírodu napojeni. Fascinuje mě, jak poté, když strávím nějaký čas venku, dokážu v přírodě číst. Dokážu se znovu napojit, jsem její součástí, jeden z prvků, který tvoří dokonalý celek. 
Další je chůze. Chůze je nejdokonalejší meditace. Díky chůzi si uvědomíte svoje tělo. Díky bolesti si uvědomíte svoje tělo. A zjistíte, jak je dokonalé. Co všechno zvládne, dokáže se zahřát až do konečků prstů, donese vás tam, kam potřebujete. I když možná úplně nevypadá podle vašich představ, nikdy vás nezradí. Pokud ho vy sami nezničíte, dojde dál, než si vůbec dokážete představit. Vy dojdete dál, než si vůbec dokážete představit. A dokážete to jen sami, díky svému tělu, svému odhodlání a rozhodnutí jít dál navzdory bolesti svalů, kloubů, navzdory puchýřům i dešti.
Celkově se zklidníte. Bez všech rušivých podnětů, které ve svém životě máte. Myšlenky vám přestanou lítat jedna přes druhou. Nemusíte totiž nic řešit. Není to žádné - sakra zaspal jsem, zase přijdu pozdě, ještě musím udělat tu tabulku, a dnes musím zavolat tomu a tomu, jít nakoupit, vyzvednout dítě ze školky... Na pouti máte jediný úkol - jít. No, možná se ještě hodí mít nějakou zásobu jídla a pití. Ale jinak nemusíte nic řešit. Je to jednoduché - když máte hlad, najíte se; když máte žízeň, napijete se; když jste unavení, odpočinete si; když jste hodně unavení, jdete spát. Všechno si můžete udělat jen podle sebe.    
Takže si to shrňme - díky pobytu venku jste napojení na přírodu, díky meditaci v chůzi jste napojení na sebe. Na Svatojakubské cestě se k tomu ještě přidá energie cesty, která je tam opravdu silná. Já v tomto okamžiku začala cítit Boha. Říkejte mu, jak chcete, ale pro mě je to Bůh. V přírodě, v sobě, v ostatních lidech, v prázdných kostelech...v dokonalosti všeho okolo mě i sebe samé. A najednou vám to všechno docvakne dohromady. Sedíte, s otevřenou pusou koukáte na tu krásu okolo se slzami dojetí v očích. Zaleje vás pocit neskonalé vděčnosti a v do té doby obyčejných věcech začnete vidět zázraky. Jste vděční za dary cesty - za "obyčejnou" sprchu, za odpočinek, za jídlo, za postel i střechu nad hlavou - i za svůj celý život. Za ty dobré věci i špatné, protože chápete, že ty špatné se dějí z určitého důvodu. Pokud bych ten pocit měla popsat, je to jako byste se právě zamilovali. Všechno je jednoduché, jde to samo, všechno do sebe zapadá, potkáváte správné lidi ve správný čas a vidíte jasné důsledky svých činů.
S příjezdem domů z tohoto nádherného obláčku spadnete na zem. Ráno vám zazvoní budík a vy musíte vstávat, i když nejste dost vyspaní. Dojdete do práce a za dobu Vaší nepřítomnosti tam máte asi 100 hrozně urgentních emailů, které musíte teď okamžitě vyřídit. Takže okamžitě začnete lítat, vyřizovat, doplňovat, opravovat, vytvářet, odepisovat... Za tři dny jste tak unavení, jako kdyby ani žádná dovolená nebyla. Zase naskočíte jako křeček do běhacího kolečka života. Fakt není čas na nějaké propojování s přírodou, na naslouchání, co vám říká vaše tělo. Thomas, poutník, kterého jsem potkala v Norsku, říkal, že je to stejný pocit, jako vám skončí vztah. Tedy takový pocit, jaké to bylo cca před dvaceti lety, když vám skončil vztah. Čím více je toho ve vašem životě v nepořádku, tím větší peklo to je. Protože jasně vidíte, že takhle to přece nemá být.
Tak to vidíte, po-putovací období není žádná sranda. Často něco změní ve vašem životě, někdy více někdy méně. Nemusíte zrovna dát výpověď v práci, ukončit vztah a odstěhovat se na samotu k srnkám. Stačí dělat jinak maličkosti. Často možná stačí změnit jednu jedinou věc a tím je náš postoj k životu.
A někdy se nezmění třeba vůbec nic, protože i signály syndromu navrátivšího poutníka po čase přestanou, když opět plně zaplujete do svého běžného života...dokud se ovšem znovu nevydáte na pouť.

11 komentářů:

  1. Krásné, Lucie. Rozumím Vám... :-) Krásný den a děkuji za tento článek.

    OdpovědětSmazat
  2. Díky, to mě moc těší, že se vám líbí. :-)
    Krásný den.
    Lucie

    OdpovědětSmazat
  3. Čím více je toho ve vašem životě v nepořádku, tím větší peklo to je. Protože jasně vidíte, že takhle to přece nemá být. Přesně tak, od té doby jsem nešťastná....

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Zase na druhou stranu mi přijde úžasné, že zjistíte, že je něco špatně a já dokonce zjistila, co je špatně. Další věc je, jak těžké je to změnit... Já toho tenkrát změnila hodně a byla to ta nejlepší věc, co jsem mohla udělat. Ale chápu, že ne každý to cítí stejně.
      Krásný den.
      Lucie

      Smazat
  4. Tak toto je naprosto přesné. Díky že jsem si to konečně mohl v hlavě urovnat a vyjádřit slovy.

    OdpovědětSmazat
  5. Jeste me ceka cesta, ale vim o cem mluvite, priroda me casteji tahne k sobe a zivot me smeruje...diky moc

    OdpovědětSmazat
  6. Děkuji Lucie za poznání...Jsem zpět z Camina něco přes měsíc a stále se nemohu vrátit.Až jsem začínala mít dojem,že mi na cestě přeskočilo:)Je fajn vědět,že ta diagnóza má název a nejsem jediná,koho postihla!

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mám to po devíti měsících cestování a svobody úplně stejně. A podobné zkušenosti už mi říkal nejeden cestovatel. Aspoň, že sdílené neštěstí se lépe snáší :)

      Smazat
    2. Báro, Honzi, naposledy (po norském putování) už jsem to měla úplně jinak. Myslím si, že pocity po pouti/cestování hodně odráží to, jak to v životě máme. Trochu to svádí do toho utíkat, problém ale je, že si vždycky berem sami sebe s sebou. A sobě se utíká hodně blbě.
      Myslím, že je čas napsat revidovanou verzi. :-)

      Smazat