pondělí 31. srpna 2015

Závěr k Norsku

Zrovna sedím ve svém pokoji, za oknem osvícený Petrov a poúplňkový měsíc. Opět doma. Ve svém "normálním" životě. Je to 14 dní, co jsem se vrátila z Norska a tak je nejvyšší čas trochu zrekapitulovat a shrnout. Nechci tvrdit, že jsem za dva měsíce poznala, jaké je Norsko a Norové, takže to bude jen pár střípků mojí subjektivní reality. Ale když byl úvod, musí být i závěr, ne?
Norský trol na polárním kruhu.
Tak za prvé - soba ani losa jsem neviděla. Tedy ne živé. Zato vycpané několikrát. Elfy jsem taky nepotkala. Trolové se sice proměnili v kameny a mysleli, že si jich nevšimnu, ale já jsem je stejně vždycky odhalila. Koukaly jim totiž oči. Čeho jsem potkala opravdu hodně, byly ovce a krávy. I uprostřed toho nejhlubšího lesa bylo potřeba si dávat pozor na kravince a ovčí bobky. I na těch nejliduprázdnějších místech v horách, kde člověka nepotkáte, se pásla stáda ovcí. S krásně barevnými náhrdelníky a náušnicemi, aby bylo poznat komu patří. Ale jak je na těch několik-desítek-kilometrových pláních sháněly dohromady, je mi záhadou. Což bude nejspíše tím, že nejsem pasáčkem ovcí.Ovečky jsou roztomilé, ale taaak hloupoučké. Klidně se pasou, nechají vás dojít na tři metry, pak se strašně leknou a utečou o dva metry dál. Načež se zastaví a koukají, co teda bude. Kdybych byla vlk tak dvakrát skočím a už je po nich. A nebo jsou naopak moc chytré a dovedou si spočítat, že unavená poutnice s dvanáctikilovým batohem, je rozhodně pronásledovat nezačne. A i kdyby začala, tak bude jednoznačně pomalejší. Ale zase na druhou stranu, hladový poutník dokáže věci, které si ani ovečka nedokáže představit.
Taky jsem potkala pár lidí. A z nich drtivá většina byla příjemných, nápomocných a pohostinných. Čím více na sever, tím přátelštější lidé. Norové sice nejsou tak přirozeně srdeční jako třeba Španělé, což ale rozhodně neznamená, že se vám nesnaží pomoci. Většina z nich jsou jen trochu uzavření. Když žijete v zemi, kde nejbližší soused je cca 3 km daleko (a to v hustě obydlených oblastech), tak se ani nedivím. Paradoxně dvě jediné ne-přátelské osoby byly z poutnické ubytovny a poutnického centra, ti, kteří by měli nejvíce pomáhat. Ale to byli dva lidé z mnoha. Výjimky, které se najdou všude. Jinak nás na nádražích strážci spící překračovali, aby zkontrolovali další místnost, dělníci okolo nás spících pracovali a učitelé nám dokonce donesli kávu k snídani. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo odněkud vyhodil, tedy jen jednou, protože se dané místo na noc zamykalo.Vtipné bylo, že vám každý cizinec řekne...tohle by v Německu nefungovalo, tam by na vás zavolali policajty, v Anglii už by to bylo rozkradené... A v Česku? No, ani nemluvím. Jenže při putování v Německu minulý rok jsem potkala tolik úžasných a pohostinných lidí, nikdy na nás nikdo nezavolal policii, v Anglii jsem potkala dva úžasné důchodce, kteří nám s kamarádkou nabídli "práci" (v podstatě nás spíš chtěli nechat si něco vydělat a vyloženě hledali, s čím bychom jim mohly pomoct). V Česku s tímto moc zkušeností nemám, ale odmítám uvěřit, že jsme ostrůvek nepřátelských lidí uprostřed Evropy. A tak se pořád utvrzuju ve své možná trošku naivní teorii, že většina lidí je prostě dobrých.
Co mě na Norsku fascinovalo nejvíce byla víra v jednotlivce. To, že ubytování na chatě zaplatí a nic si s sebou neodnese, i když ho nikdo nehlídá. Nedělám si iluze, že zaplatil úplně každý člověk, ale většina zřejmě ano a tak systém může fungovat. To, že na silnici máte krátké střední čáry a dlouhé střední čáry. Ty dlouhé signalizují, že není bezpečné předjíždět, ale posouzení, jestli předjet nebo ne, nechají na vás. Což neznamená, že nemají pravidla a příkazy, určitě mají, ale pokud je to možné, ponechají rozhodnutí na každém člověku. A tato projevená důvěra podle mně posiluje vlastní zodpovědnost každého. 
Druhý obrázek je z norského dětského filmu Flåklypa Grand Prix.
Norskou specialitou jsou pomalované schránky a originální značky. Skoro to vypadá, jako kdyby si každý namaloval svoji schránku. Obrázky jsou různé - od trolů sedících při měsíčku přes lesní motivy až k buddhistickým mandalám. Mezi značkami vynikaly zejména "barn leker - pozor děti", které zřejmě vznikají svépomocí, protože byly téměř všude jiné. Poutnicky nejpřátelštější byla ta se šnekem a dítětem (ta se vyskytovala celkem často), ale jednoznačně nejroztomilejší byla s medvídkem Pú. 
Norština má spoustu z němčiny i angličtiny. Takže pokud oba jazyky aspoň základně ovládáte a nebudete si moc všímat divných norských písmen, tak s menší dávkou fantazie většinu nápisů jakžtakž rozluštíte. Což se ovšem nedá říct o mluvené norštině. Mimochodem v Norsku má každá vesnice svůj vlastní dialekt. Po téměř dvou měsících v Norsku, kdy už jsem byla schopna porozumět prvnímu odstavci psané pohádky, bylo mým vrcholem pochytit z mluvené norštiny slovo "takk" (děkuji). Naštěstí v této zemi mluví 99,9 % lidí anglicky. 
O genderové rovnosti v této skandinávské zemi jsem už psala. Víte, že i ženy dostávají povolávací dopis do armády? Nemůžu posoudit, nakolik to bylo tabu téma nebo to Norům prostě nepřijde, ale nikdy nikdo (opravdu nikdo) se nepodivil, že jsem se sama jako holka vydala do Trondheimu. Narozdíl od Španělska, kdy byla tato otázka pravidelně třetí v pořadí (po dotazu odkud jsem a kam jdu) spolu s patřičným upozorněním jak je to nebezpečné. 
Odstavcem sám pro sebe je norský nacionalismus. Téměř u každého domu a chaty stojí stožár s norskou vlajkou a obyvatelé svou zemi opravdu milují. V obchodech nenajdete potraviny z dovozu, samozřejmě kromě věcí, které se tam urodit z principu nemůžou, jako třeba exotické ovoce. Což není jen zásluhou jejich patriotismu, ale taky přísnými dovozními kvótami a vysokými cly. Norsko si prostě svoje chrání. Daní za to je samozřejmě omezený výběr. Jenže já osobně bych zrovna vyměnila pět regálů jogurtů za možnost nemuset jezdit pro českou broskev v sezóně do farmářského obchodu nebo na trh. Další zvláštností je schovávání "špatných" věcí. Cigarety v obchodech jsou schované ve skříni, někde si musíte vytisknout lístek a předložit ho na pokladně. Pivo se sice dá koupit v obchodě, ale jen v omezené době. Víno a tvrdý alkohol je možné pořídit jen ve státních monopolních prodejnách. Kýžený účinek to úplně nemá, protože každý koho potkáte vám poví, že Norové se fakt opíjí. Opravdu hodně. Cílem pití alkoholu není trochu se uvolnit nebo udělat si hezký večer, hlavním cílem je co nejrychleji a co nejvíce se opít. 
Jestli jsem se něco v Norsku naučila, tak fakt, že neexistuje špatné počasí. Bez dodatku o špatném oblečení. Pamatuju si, jak jsme se v Trondheimu krčili pod stříškou před lijákem a okolo probíhal jeden běžec za druhým. Totálně mokří, zablácení až po uši, ale špatné počasí zjevně není důvodem pro vynechání běhání. Ono se taky v Norsku může lehce stát, že budete vynechávat každý den. Při našem deštivém výletu do bažin bych nevěřila, že potkám nějakého blázna, který si taky vyšel na výlet. A ono jo, u jezera jsme potkali jednoho, který si v klidu a mrholení dával cigáro...jen tak si zašel na procházku do chaty. A druhá věc je, že Norové prostě voní. Za celou dobu jsem necítila parfém, ale deset metrů za každým Norem se line vůně pracího prášku a aviváže. V zemi, kde to vypadá, že nemít vyprané a voňavé oblečení je hrdelní zločin, je opravdu "radost" být týden nevysprchovanou poutnicí.
Ve zkratce - do Norska rozhodně není těžké se zamilovat a tak jsem tam rozhodně nebyla naposledy. Takže: Ha det, Norge.
P.S.: Jestli si chcete více přečíst o Norech a socializaci v této zemi a umíte anglicky rozhodně doporučuju stránky kanadského univerzitního učitele naplaveného do Norska. Prý pravdivé, ale rozhodně velmi vtipné. Zkoukněte jeho web.

4 komentáře:

  1. Moc se mi tvé popisy i vývody z cesty líbily ! Fakt pěkné ! Bylo by fajn, kdybys tomu dala knižní podobu... V.S.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky moc. Jsem ráda, že se líbí. S tou knižní podobou jsi už třetí, tak třeba z toho nakonec něco vykouzlím... :-)

      Smazat
  2. Konečně si v klidu pročítám Vaše řádky z putování...v mezičase jsem jen letmo stíhala lajknout příspěvky na face ;-).
    Postřeh z putování českou krajinou...i u nás jsou lidé pohostinní, nechají Vás vyspat na palandě či pod nějakým přístřeškem....jen jednou se nám stalo, že na nás mířil pistolí noční hlídač u nějaké firmy....měla jsem co dělat ho ukecat, že fakt se teďka se čtyřletou dcerou nesbalím a neodjedu do noci neznámo kam....nakonec to nějak pochopil a odešel a druhý hlídač při střídání nás lehce vzbudil, nabídl nám kafe a dokonce možnost sprchy a wc....opravdu záleží pouze na lidech..... i tady u nás se najdou lidé bobří, ochotní pomoci.

    A ještě postřeh k článku o syndromu navrátivšího se poutníka......ano, pokud člověk zažije napojení na to, co ztratil během života, v přírodě...souhlasím se tzv. stavem zamilovanosti......člověk má úsměv od ucha k uchu a je mu bytostně velmi velmi dobře ;-)

    Napadlo mě, když jsem poslouchala Jana F. Bíma a poutích.....Vy byste mohla dělat totéž....být souputnicí. S mužem bych nejspíš nešla....a sama taky ne ;-). Třeba je nás žen víc takových, že samotné nemají to odhodlání, udělat krok, na více dnů. Jen myšlenka, kterou posouvám dál ;-).

    S milým pozdravením....pherenis

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Hezké ráno,
      díky moc za lajky na facebooku, čtení i koment.
      Super, že máte dobré zkušenosti z Česka. Já věděla, že i u nás to tak musí být, dobří lidé jsou prostě všude! :-)
      Ještě k tomu souputování. Je to zajímavá myšlenka, ale já zatím nejradši putuju úplně sama pro sebe. Jinak mi kouzlo funguje jen částečně. Studuju psychologii, tak třeba se někdy tato dvě témata spojí a nakonec z toho něco bude. Ale pokud chcete putovat a bojíte se sama, Ultreia pořádá skupinové poutě, v Česku i etapovitou do Santiaga.
      Mějte nádherný den.
      Lucie

      Smazat