Den 25 Voll - Olskastet
Jestli budeme den posuzovat podle rána, tak toto bylo úžasné. Krásně jsem se vyspali v měkké posteli, probudili se o půl deváté a ke snídani si dali kávu a koláč. Já pak napsala příspěvek a než jsme se vymotali, bylo jedenáct hodin.
Po cestě jsme se ještě stavili v poutnickém centru, jakože pro razítko. Mladý kluk, který měl centrum na starost, nás kromě razítka pozval na kafe a čaj a pak vytáhl z rukávu největší trumf. Domácí vafle s malinovou marmeládou a kysanou smetanou. Mňaaaam. Tomu se odolat opravdu nedalo. Ještě, že vafle si v nejhorším případě můžu udělat doma. Malinovou marmeládu a kysanou smetanu taky seženu. Největší riziko na cestování je, že se zamilujete do místního jídla, které doma prostě neseženete. Místní hnědý sýr mi naštěstí tak neuhranul, ale po čokoládě s kousky opražených, osolených a karamelizovaných mandlí budu asi hodně smutnit. Když už jsme u toho jídla, v Norsku běžně prodávají slané pražené oříšky v balíčku s kousky čokolády a křupinami obalenými v čokoládě. Taková slano-sladká chuť, ale překvapivě dobrá. Něco jako solené preclíky v čokoládě, které u nás krátce prodávali, když jsem byla na střední. Mimochodem, pokud by někomu chyběly, tak je mají v DM. A už se zase rozepisuju o jídle, je vidět, o čem většinu dne bděle sním. Tak zpátky k putování.
V družném hovoru nad vaflemi jsme zůstali ještě další hodinu a na cestu tak vyrazili ve dvanáct. I když jsem si myslela, že sluníčko se nám bude až do Trondheimu schovávat za mraky, tentokrát se na nás smálo celý den. Na spálení nosu to sice nebylo, ale aspoň jsem si po dlouhé době mohla opět obléct sukňový outfit, za nějž by mě sice módní policie zřejmě nepochválila, ale já ho nosím hrozně ráda. Z Vollu je to do Trondheimu 101 km a nás tento den čekala cesta dlouhá 27 km. Jak jsem si slíbila, tak opět po asfaltu, jen s občasnými odbočkami do lesů.
Obědovou pauzu jsme si dali na posekaném trávníku u farmy, kde jsme na karimatkách na půl hodiny regulérně usnuli. Mají to ale poutníci sladký život.
Cílem byla chatička Olskastet u pramene sv. Olafa. Podle legendy tady kůň krále Olafa hrábl do země a vytryskl pramen vody. Pramen jsme bohužel nenašli, jen malý potůček. Ale chatička už na nás čekala. Typická chaloupka, ve které přespávali středověcí poutníci - dřevěná, s lavicemi na spaní okolo zdí - jen ve středověku bylo uprostřed ještě ohniště, které nám tady chybělo. Tak jsme si špekáčky opekli na ohništi venku.
Den 26 Olskastet - Snoton
Tak už mi nějak docházejí putovací slova....putujem, putujem, nahorů a dolů, po cestách necestách, asfaltem, zpevněnými i lesními cestami. Slunko nás včera namlsalo a dneska už zase zalezlo a čekaly nás mraky a déšť. Mimochodem, každý koho potkáme, nám povídá, že jsme si prý vybrali špatné léto. Prý minulý rok tady bylo pět týdnů slunce a okolo 25 stupňů. Máme radši přijet až příští rok, to určitě bude zase krásně.
Dnes jsme se střídavě předháněli s německým párem Andreasem a Anette, kteří vyrazili z Hamaru a míří do Osla. Ve věku okolo 50 let, kteří postupují sice pomaleji, ale jistě. Obdivuju takové lidi, kteří si v tomhle věku dají na záda batoh se stanem, a vyrazí Norskem do Trondheimu.Tedy ne, že bych tady nepotkávala ještě starší. Anglicky moc nemluvili, ale prý chodili do večerní školy, kde se naučili trochu norsky. Norsky mi to zatím moc nejde, tak jsem z hlavy lovila pozůstatky německých slovíček ze školy, abych si s nimi při našich společných pauzách aspoň trochu popovídala.
Dneska jsme měli přespat v chatce, která byla tak trochu v mokřadech. Ale vzpomínky jsou ještě příliš živé, takže se nám tam zrovna dvakrát nechtělo. Naštěstí jsme těsně před odbočkou potkali luxusní gapahuk - přístřešek pro poutníky s gaučem, lučními kytkami ve vázách a nezbytnými svíčkami, samozřejmě, a sklenkami na šampaňské. Tak si zrovna sedím na koženém gauči a píšu tento příspěvek. Ale zítra už se na nás mokřady prej zase těší. A slunko snad taky.
Žádné komentáře:
Okomentovat