úterý 29. března 2022

Rosteme nebo fix(l)ujeme?

Na téma růstového a fixního myšlení jsem si vzpomněla nedávno, když jsem pozorovala své dítě. Snažilo se dostat někam, kam jsem nechtěla, aby lezl. Stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl, stáhla jsem ho zpátky a on zase k dané věci dolezl... Kdybych asi dvacetkrát použila ctrl c a ctrl v, zhruba by to odpovídalo skutečnosti. Až po dvacáté páté jsem rezignovala, vzala dítě a odnesla jej k hračkám. A myslíte, že si dítě řeklo: "Tak desetkrát mě ta velká osoba, která si říká máma, stáhla zpátky, tak se tam asi nedostanu. Prostě to vzdám."? Ani náhodou. Kdyby to bylo na něm, klidně se takhle přetahujeme celé odpoledne.
A já začala přemýšlet o sobě. Kolikrát danou věc zkusím, než konstatuju, že to nejde a jdu od toho? Jestli třikrát, tak to je fakt hodně.
Tohle je taková malá ilustrace rozdílu fixního a růstového myšlení. Aby všichni věděli, o co se konkrétněji jedná, je souhrn jednotlivých tipů myšlení níže.
Zdroj:www.konec-prokrastinace.cz

Podle mě se každé dítě rodí s růstovým nastavením myšlení, protože jinak by se ani nenaučilo chodit. Přes tolik překážek by se s tím fixním nepropracovalo ani k plazení. Potom jsou nám dětem vyprávěny příběhy, kde sice nikdo nikdy draka nepřemohl, přesto to Honza zkusí a uspěje. V pohádkách nevyhrávají ti, kteří sedí doma za pecí a bojí se překážek a výzev, ale právě naopak. Růstové myšlení jak vyšité. Najednou už jsme velcí a dozvídáme se věci jako "tohle nejde" nebo "tohle nezvládneš" nebo "na matiku prostě nemáš buňky". Ale co ten Honza? To bylo přece jenom v pohádce, můj milý. Mám takové podezření, že ten největší zlom je ve škole. Jsme hezky formováni do škatulek typu "poslouchej, moc se neptej a hlavně dělej, co se ti říká". Naše zvídavé výzvy ve směru "chci vědět více" jsou odpinknuty odpovědmi "na to jsi moc malý" nebo "počkej za dva roky, to už bude v osnově". Dělání chyb není prostředkem k naučení se, ale je trestáno pětkou. Tu si ovšem můžete opravit - ne tu chybu, ale tu pětku.
Věřím, že to není myšleno špatně, prostě to rodiče/učitelé/vychovatelé jinak neumí nebo nás jen chtějí ušetřit zbytečného úsilí a zklamání. Některé věci podle současných znalostí fakt nejdou. Ale znáte to. Nikdy neříkej, že něco nejde, protože se najde nějaký blbec, který to zkusí a dokáže to. Třeba známý čmelák, kterému někdo zjevně někdo zapomněl vysvětlit, že s takovým tělem a takovými křídly prostě NEMŮŽE létat. Nebo Ester Ledecká, která nejspíš neposlouchala, když jí někdo říkal "Jak jako lyže? Ty seš přece dobrá ve snowboardu." Možná jí to nikdo neříkal. Z takových blbců se občas stanou národní hrdinové a velcí vynálezci. A občas "jen" místní inspirativní lidé. Ale ani to není málo, ne?
Přijde mi, že v mé generaci a starší růstovému myšlení moc pšenka nekvete. K tomu se často ještě přidává nízké mínění o vlastních schopnostech nebo naopak arogantní falešně vysoké mínění. Protřepat nemíchat a máme tady skvělý koktejl - chyby (tedy ty vlastní) se rozhodně nepřiznávají. Viz "já chyby nedělám, všechno je to jen kampaň!!"
A dobrá zpráva nakonec. Systém myšlení jde změnit. Chce to nejprve rozhodnutí a potom úsilí, ale jak víme, opakování je matka moudrosti. Podnikání je pro mě skvělý trénink růstového myšlení. Když mi byl poprvé nabídnut poměrně velký a složitý projekt, tak místo mého nadšeného zvolání ve stylu Pipi punčochaté "to jsem nikdy nedělala, to mi určitě půjde", se mi lehce podlomila kolena, na čele vyrašil pot a podezřele mi vyschlo v ústech. V rámci psychického otužování jsem výzvu přijala a projektem se poctivě prokousala a zvládla ho. A podruhé a potřetí už to bylo jednodušší. A počtvrté? No, když už jsem to zvládla třikrát, tak to bych to mohla zvládnout i počtvrté. Nejhorší je vždycky ten první krok do neznáma. A nejlepší je ten pocit na konci, ten pocit, že jsem překonala strach a zvládla to.
Takže dnešní výzva: Pojďme si zahrát na čmeláky.
P.S. Fixní a růstové myšlení popsala psycholožka Carol Dweck v knize Nastavení mysli, kterou vydal Jan Melvil Publishing.  
P.P.S. Pokud radši posloucháte, na odkazu najdete i TEDx přednášku autorky. Anebo trochu delší, ale stejně zajímavou přednášku Petra Ludwiga, od kterého jsem si půjčila i obrázek výše.

neděle 13. února 2022

Vysoká škola mateřství

 ...aneb další z cyklu Co mě naučilo... Tentokrát mateřství.

Zdroj: www.mother.ly
Znáte ty lidi, kteří se pyšní tím, že mají vysokou školu života? Tak to není nic proti matkám. Ty si do životopisu klidně můžou napsat vysokou školu mateřství. Sice se říká naprosto něco jiného...jeden můj kamarád tento jev ještě celkem roztomile nazývá delfíní efekt, ale taky se tomu říká vykojený mozek nebo mlíko v hlavě. Prostě a jednoduše, po porodu žena přestane používat zhruba půl mozku. Tak tohle se opravdu jenom říká. Protože všechny matky ví naprosto přesně, že mozek se po porodu změní v ten nejvýkonnější počítač na světě. A tento neustále a nepřetržitě porovnává vstupy v podobě zásob oblečení, růstu dítěte, doby posledního krmení/výměny plenky, počasí venku, ročního období, čistého a špinavého prádla, výživových doporučení pro děti, zásob potravin, zásob plenek, zásob drogerie a vyjíždí výstupy typu kompletního vyváženého jídelníčku, seznamu nákupu potravin, nutnosti praní oblečení, doby dalšího krmení/přebalování, koupení další velikosti/sady oblečení či bot, nových plenek a další a další a další. Tohle zatím, pokud jsou děti malé, pak se k tomu přidávají domácí úkoly, kroužky, věci na kroužky, věci do školy... Aby toho nebylo málo, vstupy jsou proměnlivé. Máte naplánováno, že dítě má zimní bundu v jisté velikosti, takže by to mělo plus minus vyjít. Jenže dítě si klidně najednou poskočí v růstu, zima začne o měsíc později či dříve než obvykle a počítač zase musí přechroustat jiné varianty. Nechápu, že na to ještě nikdo nevymyslel appku. Taková obrovská mezera na trhu. Budu první, kdo si ji koupí. Protože já jsem v této mateřské a domácnostní logistice naprosto beznadějná.

Navíc tento výše zmíněný program běží většinu času jenom na pozadí, protože mozek se ještě musí soustředit na aktuální věci, které se dějí v dané chvíli. Když tedy vezmeme jen ty mateřské, tak minimum je zajistit, aby dítě zůstalo celé a živé, hrát si na wikipedii a odpovídat na záludné dotazy typu co je to a proč je to a jak je to, vybrat ten nejlepší výchovný či nevýchovný způsob, jak přemístit hysterické  vztekající se dítě z chodníku mimo dosah obecenstva a vůbec reagovat na každé "mamiiiiii....!!!"

Tak doufám, že odteď už budete milosrdní k matkám, které si sakra nemůžou vzpomenout na jméno nějaké blbého amerického prezidenta. 

A k jakým profesím jsou tedy plně kvalifikované absolventky vysoké školy mateřství (kromě těch zjevných profesí typu chůvy, hospodyně nebo kuchařky)?

  1. Logistika - tohle je naprosto zjevné. Po zvládnutí řízení domácích zásob a jejich včasného a bezproblémového doručení tak, aby nikdo neumřel hlady, jste naprosto způsobilí řídit logistiku celého podniku. Tady je navíc ještě všechno v počítači. Pfff, brnkačka.
  2. Pyrotechnika - když uspějete s pokládáním dítěte, kterého jste uspali v náručí, do postýlky, aniž by se probudilo, je proti tomu manipulace s odjištěnou bombou naprostá hračka. 
  3. Projektový management - pokud zvládnete bez úhony sebe i druhých projekt "dítě", tak věřte, že už zvládnete všechny projekty na světě. 
  4. Time management - jestli dítě neumírá hladem a špínou a matka si nebalí kufry do Bohnic nebo nechystá provaz na nejbližším kandelábru, tak je její hospodaření s časem naprosto špičkové. Znamená to, že v omezeném čase zvládne dítěti zajistit jídlo, k tomu ho ještě trochu očistit, uklidit a i si trochu odpočinout. Time management na nejvyšší úrovni.
  5. Kreativec - neustálé vymýšlení způsobů, jak přesvědčit dítě, aby něco udělalo (které fungují - tramtaradá - přesně jednou), vás naučí kreativitě tak, že na potkání vysypete deset různých možností prodeje.
  6. Mediátorství/rozhodcovství - dennodenní urovnávání sourozeneckých a kamarádských sporů o lopatičky a autíčka, rozdupané bábovičky a žduchání na skluzavce. No, existuje snad lepší kvalifikace k vzájemnému usmiřování druhých a řešení jejich konfliktů?
  7. Budhistický mnich - protože děti jsou naprosto skvělé v tom, aby testovaly vaši trpělivost a zvládání vzteku. A s věkem se jejich vynalézavost zvyšuje. Podle mě tento trénink hravě nahradí několik tisíc hodin meditací.
P.S. Jen kdyby vás to zajímalo. Ten stále běžící program v hlavách matek má dokonce svůj název, říká se mu mentální zátěž. 

úterý 1. února 2022

Tereza Kramerová - Dívka s havraními křídly


Tak tohle byla jedna velká nádhera. Opět kniha pro děti, která toho spoustu dá i (a možná zejména) dospělým...

Fakt mě baví, jak ke mně věci chodí samy o sobě. Prostě jsem někde uslyšela jméno Tereza Kramerová, potom jsem narazila na název Dívka s havraními křídly a jak si tak v knihovně procházím dětskou sekci a hledám nějakou knihu pro nejmenší...vykoukla na mě zrovna tato. Tohle tedy není kniha pro nejmenší - na stránkách knihkupectví je psáno, že ji ocení děti již od šesti let, já bych ji asi dala spíše starším. Ale samozřejmě záleží na povaze dítěte i na tom, v jakém prostředí vyrůstá. 

Upozornění hned na začátku. Podle mě, aby vás kniha zaujala, je třeba splnit jeden důležitý předpoklad, a to, že jste věcem popisovaným v knize nakloněni věřit. Tedy věcem "mezi nebem a zemí" - například tomu, že na svět přicházíme s určitým posláním, že si sami vybíráme své rodiče, že existuje místo před a po životě a hlavně, že díky své mysli můžeme ovlivnit mnohé. Těm, pro které jsou tyhle oblasti úplně mimo, zřejmě bude knížka připadat jako nějaký ezoblábol.

V knize je vyprávěn příběh holčičky Miriam, která se s rodiči přestěhuje do nového bydliště. Přechod do nové školy neprobíhá hladce, zejména kvůli jednomu spolužákovi, který jí otevřeně dává najevo, že ji nemá rád. Miriam se nejprve snaží jeho zlomyslnosti ignorovat, ale protože ví, že věci se nedějí jen tak, později tuto taktiku změní a snaží se celou záležitost a všechny souvislosti pochopit a něco s nimi udělat.

Celé vyprávění je mile dětsky jednoduché a protkáno velkým množstvím technik práce s myslí. Jsou obrovským bonusem, vlastně nejspíš tvoří základ knihy. Jejich použití je hezky vysvětleno v poslední části knihy. Mně by se ale kniha moc líbila i bez nich. V celém příběhu je spousta inspirace, krásna a některé části jsem četla se slzami dojetí v očích - třeba tu, jak si Miriam vybírala své rodiče. Sama kniha je opravdu kouzelná, po čtení ve mně vždy zůstal krásný pocit klidu a radosti. Chtěla jsem si ji šetřit, ale to se prostě moc nedalo. A ty nádherné ilustrace na každé dvoustraně. Aaach... Prostě co dodat? Tato knížka je hřejivá jako podzimní večer zachumlaný pod dekou s hrnkem kakaa v ruce a teď už má pevné místo i v mé knihovně. Protože toto pro mě není kniha na jedno přečtení,  ale na opakované pročítání i hledání inspirace prolistováním. 

středa 19. ledna 2022

Podle Tater zvíš charakter

Znáte film Svatební cesta do Jiljí? Jak si dva budoucí manželé nanečisto zkoušejí, jak jim to spolu půjde a navzájem se testují? Tak u nás to byly Tatry a testování proběhla naprosto neplánovaně.

Foto: M. Babušík
Byl to dárek k našemu prvnímu výročí. Pár dní v Tatrách. Ve wellness hotelu. Na Štrbském Plese. Romantika jak blázen. Počítalo se tedy i s nějakými minitúrami, ale nic extrémně náročného. Tipy na výlety jsem měla od kamarádky, která je absolvovala s dětmi ve věku okolo pěti, šesti let, takže byl předpoklad, že bysme to mohli zvládnout i my.
 
Jednoho dne, až jsme se hezky prospali a dali si dlooooohou hotelovou snídani - já tyhle hotelové snídaně fakt miluju, tak si to neskutečně užívám a všechno ochutnávám - jsme se vydali na trasu ze Štrbského Plesa přes vodopád Skok a Bystrou lávku a zpátky dolů lanovkou. Cca 10 km, čas necelé 4 hodiny. Pohodička. Zabalila jsem baťůžek, nějaké jablko, musli tyčinku a vodu, hlavně aby se tam vlezl foťák, že jo a aby to nebylo moc těžké. Za čtyři hoďky hlady neumřem. Takže okolo jedenácté jsme na pohodičku vyrazili. Radši si dáme nějakou rezervu, ve čtyři budem zpátky, dáme si odpolední kafe a ještě stihnem večerní wellness. 

Tak jsem hezky vyšli, zamilovaným krokem ruku v ruce jsme předbíhali rodinky s malými dětmi. Přišli jsme k vodopádu Skok, kde se cesta trochu zabrzdila, protože trasa vedla po žebříku. Byl nádherný den a tak jsme si užívali ty krásné výhledy okolo. Hezky po cimrmanovsku - pleso, pleso, pleso... Postupně řady turistů řídly a řídly, až jsme přišli k obrovskému krpálu. Pro ty, co si (jako já předtím) myslí, že Bystrá lávka je nějaký mostek přes potůček, který vede k vodopádu Skok, tak jako fakt ne. Je to mega velký brutálně prudký kopec. Při pohledu na kamenitou cik cak stezku nahoru jsme už trochu znejistěli, no, ale pak jsme si řekli, že když už jsme tady a máme většinu cesty za sebou...tak půjdem dál. Tak jsme se začali škrábat po kamenech a štěrku nahoru, situace se obrátila a najednou začali všichni předcházet nás. Cesta byla čím dál horší, prudší, ale tak přece se nebudem z půlky kopce vracet dolů. Stačí jen vylézt nahoru a pak už to bude v pohodě. Samotná cesta do kopce nám trvala přes hodinu. A teda nevím, co jsem si myslela. Jakože po této uzoučké kamenité stezce nás za vrcholem bude čekat krásně vyšlapaná široká rovná cesta??!! Když jsme se dohrabali nahoru, čekalo tam překvápko v podobě žebříků, jištění řetězy a přelézání strmého miniskaliska. V tu chvíli už mi hlavou běžely novinové titulky o hloupých Češích v Tatrách, které musí zachraňovat vrtulníky. Po přelezení na nás samozřejmě vykoukla úplně stejná kamenitá cik cak stezka, ale tentokrát dolů. Což je pro mě o dost horší. A v tu chvíli můj milý blbě došlápl a začal ho bolet kotník. A novinové titulky začaly dostávat ještě reálnější rozměry.

Foto: M. Babušík

Zamilované švitoření už tedy pomalu ustalo při plahočení se na kopec, ale po tomto už to bylo takové to "veškerou svoji energii dávám do toho, abych posunoval nohy dopředu". Na moje rádoby rozptylující a povzbudivé: "hele, tamhle už je ta cesta v pohodě" a "za chvíli už musíme být u té lanovky" odpovídal hmmm a občas se místo odpovědi zmohl na pidi úsměv. Musím říct, že v tu chvíli už jsem toho měla dost i já a to mě nic nebolelo. Když jsme se o třičtvrtě na čtyři konečně dovlekli k rozcestníku, který vedl k lanovce, dozvěděli jsme se, že poslední lanovka jela ve tři hodiny. Cože?!! Jak jako poslední lanovka ve tři hodiny?!! Dyť je polovina září. Turistická sezóna. To mě teda nenapadlo ani ve snu. (Minivsuvka - tohle zpětně vůbec nechápu, protože můj milý je přesně ten typ "lucky boye", na kterého čeká poslední parkovací místo na vždycky naprosto přeplněném parkovišti.) Jídlo samozřejmě dávno snězené, voda skoro vypitá... Tak jsme se na sebe podívali s výrazem "hmmm, taxíka si tady asi nezavoláme" a pokračovali v belhání dál dolů. A pak si někdo tam nahoře řekl, hele, zatím se drží, tak já jím ještě něco přidám. A začalo pršet. Nee, to už kecám. I tak nám to stačilo. A pak ponenáhlu přišla ta chvíle. Ta chvíle, kdy veškeré masky padají, protože už na ně fakt není energie a buď vás to zabije nebo posílí...  Buď nastává vyčítání - jak blbě jsi ten výlet vymyslela a to ses nemohla aspoň podívat, kdy jede poslední lanovka. Nebo zatnete zuby a ruku v ruce nebo aspoň bok po boku kráčíte dál, protože někdy ta cesta skončit musí.

Asi celkem nepřekvapivě, to bych tento příspěvek nepsala, to u nás bylo to druhé. Okolo šesté jsme se konečně dotrmáceli do Štrbského Plesa, kde jsme si v prvním hotelu, na který jsme narazili, objednali to nejrychleji připravené jídlo (prý palačinky) a okolo půl osmé jsme pak dorazili na pokoj. Z původních deseti kilometrů bylo patnáct a z necelých čtyř hodin skoro dvojnásobek. 

Když jsme po chvíli odpočívání na pokoji zašli uvolnit svaly do sauny a pan recepční nám řekl, že je tam teď plno a máme zkusit za půl hodiny, můj milý odhodlaně prohlásil, že on už teda dneska rozhodně nikam nejde a počká tu půlhodinu tady.

A tipnete si, co mi bylo řečeno po sauně, když už bylo dobře? Žádné vyčítání. Řekl mi - děkuju, že jsi nesla ten baťoh, když mě bolela noha. A tehdy jsem si řekla...joo, tak tady tohle by možná mohlo i vyjít.  Načež ještě přidal - ale do Tater už mě teda nikdy nedostaneš. Tak mě napadlo, že bych mohla zase něco naplánovat.

P.S.: Po návratu jsem kamarádce, od které jsem měla trasy, líčila náš strašný výlet. Na což mi ona odpověděla: "Jo, tam jsme šli s děckama. V pohodě, malá měla asi čtyři roky... "
Tak já teda nevím...