pondělí 9. listopadu 2015

Barbora Baronová - Slečny

Tak o tuhle knihu bych nejspíš v knihkupectví vůbec nezavadila. Asi by mě zaujala její barbínkovsky růžová barva, ale při přečtení titulu bych ji ani neotevřela s myšlenkou, že je to určitě nějaká vesnická sladká červená knihovna z dřívější doby. A to by byla opravdu velká škoda. Nakonec mě na ni upozornila spolubydlící, které byla doporučena. 
Jen pro zpestření, prý se jedná o jednu z prvních knih, která byla vydána díky crowfundingu. A o jejím vzhledu se dá říct, že je to Paní Kniha (nebo spíš Slečna Kniha? :-)). V době co nejlevněji vydávaných knih si autorka s knihou opravdu pohrála - byla ražena speciálním štočkem, hřbet jejích stránek je ručně barven na růžovo a vytištěna na kvalitním papíře, aby lépe vynikly fotografie v ní.
Kniha se označuje jako stylizovaný literární dokument. Což zní trochu vědecky. Nevím, nakolik měla autorka knihy vědecké ambice, nicméně označení dokument rozhodně neubírá knize na čtivosti. Já jejích 374 stran zhltla za jednu sobotu.
Barbora Baronová už v úvodní pasáži píše, že ona zatím nesplnila svoji společenskou povinnost ženy - mít děti. Což napovídá, o čem kniha je. Je výpovědí osmi nikdy neprovdaných žen, které nemají děti. V současnosti je pro svatbu a děti u ženy trochu neviditelná, ale přesto uplatňovaná hranice 30 let. Většina z hrdinek a zároveň vypravěček knihy jsou často o mnoho let starší - ta nejstarší Eliška se narodila roku 1924, nejmladší Renata je ročník 1974. Celkem se jedná o příběhy osmi žen. Vyprávění jsou psána z pohledu jednotlivých žen, každé je trochu odlišné se snahou vystihnout charakteristiku ženu, její způsob mluvy a výrazy, které používá. Do jednotlivých příběhů jsou zakomponovány i přímé citace zpovídaných žen. Na pozadí jednotlivých příběhů žen se odehrává historie. I když prim hrají osobní zkušenosti žen, jejich rodiny, jejich vztahy, způsob jejich života...téměř všechny jsou více či méně ovlivněny historií. Jedna z žen emigrovala, jiná kvůli válce přišla o muže, další byla tajná jeptiška v době komunismu. A všechny příběhy jsou doplněny krásnými uměleckými fotografiemi Dity Pepe - ať už portréty přímo žen nebo jejich bytů či věcí.
Otázka, která se přiznaně vine celou knihou jako růžová stužka, zní - jak se stalo, že se ženy neprovdaly a nemají děti. Otázka napovídá odpověď - ono se to totiž tak nějak stalo. Kromě jediné hrdinky - tajné jeptišky, která chtěla pomáhat všem dětem (lidem) - se ani jedna z žen nerozhodla, že se nevdá a nechce mít děti. Ani jedna neupřednostnila kariéru před rodinným životem. A i přesto (že se nevdaly a nemají děti) nebo možná právě proto jsou jejich životy naplněné a rozhodně stojí za to se do nich ponořit.

Žádné komentáře:

Okomentovat