Když jsem poprvé slyšela o ještě velmi vzdálené možnosti císařského řezu, přivedlo mě to k slzám. Tehdy mi moje gynekoložka řekla něco ve smyslu "vy jste úplně zabetonovaná, to se do termínu nespraví" - tedy přeloženo: zatím to nevypadá, že by se tělo chystalo v blízké době na porod. Přesně to, co a jakým způsobem chce každá žena čtrnáct dní před porodem slyšet. Ano, teď už je to má bývalá gynekoložka. Když jsem se rozbrečela mé porodní asistence do telefonu, uklidnila mě tím, že tato připravenost nic nevypovídá o tom, kdy budu rodit (což opravdu nevypovídá) a a že každý doktor by byl nejradši, kdyby žena rodila dva týdny před termínem. A že máme ještě spoustu času.
Nicméně do porodu se opravdu situace nezměnila, nezměnila se ani po termínu porodu. A vzhledem k tomu, že jsem měla hraniční hodnoty průtoku krve pupečníkem, dostala jsem dva dny k dobru na případné spontánní rozrození pod dohledem v porodnici a potom naplánovaný císařský řez. Úplně si vybavuju, jak mi sestra při příjmu říkala "tak to už se těšíte, že"? A já se na ni naprosto nechápavě (opět se slzami v očích) podívala, že jdu přece na císaře. Tak na co se teda jako mám těšit?
Spontánní rozrození během dvou dnů nepřišlo, naštěstí ale nastalo vnitřní smíření s tímto způsobem porodu. Já měla anestezii spinální, takže jsem byla celou dobu při vědomí a miminko hned viděla a dostala na hruď. A naštěstí úplně všechno bylo v pořádku.
Jen teda já...
Druhý den po porodu na mě dolehly výčitky - že moje tělo selhalo, protože nezvládlo porodit přirozeně; že nejsem dost žena, protože co už je vrcholem ženství, když ne přirozený porod; že prostě já nejsem dost dobrá a že jsem to nezvládla. Já jsem naštěstí všechny tyto emoce vyplakala během večerní sprchy hned ten den. A postupem času se dopracovala k vděčnosti za to, že jsem já i miminko v pořádku a že se ani na jednom z nás neprojevují žádné negativní následky.
Ale vím, že existují ženy, které mají z tohoto způsobu porodu trauma. Protože stejně jako já mají v hlavě nastavené, že spontánní vaginální způsob porodu je ten jediný správný. A upřímně já mám pocit, že tohle je psáno mezi řádky i na různých webech podporujících přirozený porod. Nebo já to tam aspoň vnímala. Že když je to jinak, je to špatně a hlavně je to chyba ženy. Protože na ní musí být něco špatně, když nedokáže zvládnout to, co velká většina žen zvládá celá tisíciletí. Z tohoto nastavení potom nutně plynou pocity selhání. Není to pravda. Císařský řez (a jakýkoliv jiný způsob porodu) je prostě jedna z alternativ. Díky za něj, protože určitě zachránila spoustě žen i miminek život nebo zdraví. Někdy je možná aplikován zbytečně. A možná to tak bylo i v mém případě, ale je zbytečné nad tím dumat, protože v životě člověk nemůže zmáčknout tlačítko backspace a podívat se na jiné alternativy. Prostě to bylo tak, jak to bylo.
Ale hlavně způsob porodu nic nevypovídá o schopnostech ženy. Všechny ženy se snaží dělat to nejlepší, co umí a rozhodně neublížit sobě ani svému dítěti. A lpění na tom jednom způsobu porodu jako jediném správném je cesta do pekel.
Žádné komentáře:
Okomentovat