Právě jsem ji dočetla a potřebuji jen sedět a chvíli ji vstřebat.
Tak jako člověk musí vstřebávat každé putování. Protože to je přesně to, kam mě autorka vzala, na Cestu (to velké C je tam samozřejmě schválně, stejně jako je v knize).
Celou dobu čtení jsem si říkala, že je to tak na čtyři hvězdičky. Dobrá knížka, ale ne úplná topka. Jenže ten konec… ten mě dostal tak, že nakonec dávám plný počet.
Tváří v tvář konci jsem cítila, jak se do mě vkrádá splín. Bože, jaký to byl čas! Svobodný, vzrušující, ničemu nepodobný. Vždyť my jsme žili, skutečně a plně, že ani minuta celé naší Cesty nebyla naplněna prázdnem.
…
Cesta nás nejdřív rozložila na prvočástice, aby nás posléze opět složila, ale úplně jinak, než jak jsme byli. Naučila nás nerozbíjet, co je dobré jen pro vlastní hrdost. Vím, že mi toho bude třeba, až se vrátím domů. Čeká mě láska a štěstí, a kdo ví, snad poprvé od dětství i skutečný domov. A bude nutno podrobit se celoživotní práci a kázni, abych tyto hodnoty udržela. A já tu dřinu přijímám beze zbytku, neboť i to bude Cesta.
Tento cestopisný román vypráví o autorčině putování po Haute Route des Pyrenées (HRP), nejtěžším treku Evropy. Zároveň s líčením života poutníka, kterému vévodí hlad, bolest a nepohodlí, se knihou vine druhá linka vyprávění, osobní příběh s důrazem na vztah, který ji k HRP v podstatě přivedl.
Kniha je psána krásným básnickým jazykem, z něhož je cítit, že autorka je umělkyně tělem (profesionální houslistka) i slovem. Občas mi text lehce sklouzl do patosu, ale to je věc osobní hranice, kterou máme každý někde jinde. Kapitoly z cesty a z osobního života se střídají téměř vyváženě, což příjemně osvěžuje tempo čtení. Trochu si tak od putování odpočineme. Navíc je kniha doplněna fotografiemi krásné pyrenejské krajiny - několika barevnými uprostřed a černobílými na začátku každé kapitoly.
Celé čtení je jako plavba po vlnkách. I když se v knize objevují vyhrocené a nebezpečné situace, uhlazuje je fakt, že už od začátku víme, že autorka HRP úspěšně dokončí a že má nový vztah. O to víc obdivuji, že dokázala svou Cestu „upsat“ a nás zaujmout, protože na každé pouti dřív nebo později dojdete do okamžiku, kdy nevnímáte nic a prostě jen kladete jednu nohu před druhou. Zároveň vás potkávají věci, které je velmi těžké popsat slovy.
Už po pár stránkách jsem musela hluboce smeknout klobouk před upřímností autorky. Tím spíš, že jde o autobiografický příběh a na obálce stojí její jméno. Ani Cestu ani svůj vztah - a už vůbec ne sebe - nelakuje do pastelových odstínů. A právě díky tomu mě kniha vtáhla, byla jsem také na na Cestě spolu s Markétou. Síla knihy spočívá v otevřenosti, kdy líčí nejen únavu a bolest těla, ale i hádky se svým spolucestujícím, psychické propady i jejich medikaci. Zároveň ale prožíváme také povznášející okamžiky, které k Cestě (i k životu) neodmyslitelně patří.
Tato kniha nejvíc promluví k lidem, kteří už mají v nohách pár dálkových treků. Ti se ztotožní se spoustou pocitů a s úsměvem si připomenou, že "tam byli taky". Ale věřím, že i všichni ostatní si v ní najdou inspiraci – v hloubce myšlenek a v síle uvědomění.
Moc se mi líbil drobný detail na titulku i u každé kapitoly, kde se opakuje vlnovka – tvar, který známe z houslí. Ten otvor, kterým vychází zvuk, aby mohl znít naplno. Stejně tak, jako na sebe necháváme působit hudbu, můžeme na sebe nechat působit i tuto knihu a počkat, co z ní v nás zarezonuje. U mě jsou to celkem jasně vybrané odstavce nahoře.
Děkuji Markétě Dobešové za recenzní výtisk, ale především za to, že mě prostřednictvím knihy vzala na tuto cestu.
