Jak jsem šla Camino Portugués II - Pontevedra - Baiona

Další dva a půl dne volna a další pokračování.

1. den
Po ranní šichtě hezky autobusem do Pontevedry, abych začala přesně tam, kde jsem skončila, a to na autobusovém nádraží. Opětné sledování modrých šipek přes hory i přes doly. Po cestě jsem v jedné nejmenované malinké španělské vesničce potkala lidi, kteří vytvářeli mandalu - růženec z okvětních plátků růží. Nádhera...připomnělo mi to tibetské mandaly a pomíjivost života - bylo asi sedm večer, tak jsem přemýšlela, jaká je šance, že mandala přežije do dalšího rána.
Šipky se občas ztratily, pak se zase objevily a tak jsem cestou necestou došla až do Redondely, kde jsem první noc spala. Za 10 EUR jsem pro sebe měla celý pokoj a dokonce postel s povlečením, což je luxus nad luxus. Když jsem se ovšem slečny v albergue ptala na Camino costa, vůbec nevěděla, že něco takového je. Nakonec někde vyštrachala turistický informační leták, který byl....překvapivě...v galicijštině. :-)

2. den
V Redondele se cesta rozdvojuje. Jedna trasa pokračuje vnitrozemím a druhá vede podél pobřeží až do Porta, kde se obě zase spojují. Tak jsem trošku naivně doufala, že na určitém místě budou dvě šipky - jedna vnitrozemní a druhá pobřežní. Druhý den mě čekala cesta do Viga, když jsme se ptala na směr Vigo, bylo mi ukázáno, že Vigo je někde tam za tím kopcem.

Socha sirény ve Vigu

Asi po třičtvrtě hodině následování modrých šipek jsem pochopila, že rozdvojení asi nebude a já pokračuju po vnitrozemské. Vrátila jsem se do Redondely s tím, že prostě pojedu busem a ve Vigu se na cestu zase napojím. Když jsem byla malá, moji rodiče se snažili moji umíněnost trochu redukovat. Asi se jim to podařilo...ale ne tak docela. Protože, když jsem si řekla, že PŮJDU Camino Portugues, tak to znamená, že PŮJDU. Takže jsem nasadila sluchátka, pustila si muziku a hezky šlapala kolem silnice cca 17 km až do Viga, kam jsem dorazila ve dvě hodiny (ano, opět na začátku siesty). Ve Vigu jsem si konečně dala tolik vychvalovanou zmrzlinu dolce de leche a k tomu kopeček šlehačková. Jen tak mezi námi, šlehačková byla o dost lepší. Vigo je největší město Galicie a vůbec je to zvláštní město. Každý velký kruhový objezd je praza (náměstí) s mega sochami. A kruhové objezdy je asi to jediné, co je na tomto městě zajímavé. Já ještě měla to štěstí, že jsem potkala muzeum s výstavou +-90 let starých fotografií, kam byl vstup zdarma.

3. den
A třetí den už mě konečně čekala cesta přímo okolo pobřeží. Což by bylo super, kdybych nebyla tak unavená, že jsem šla jen silou vůle. Což by bylo super, kdybych věděla kudy jít (modrou šipku jsem od Redondely nezahlédla), kde jsem (vesnice ve Španělsku často nemají tabule s názvem na začátku a konci obce), jen jsem věděla, že jdu správným směrem (po pravé ruce byl oceán). Takže moje cesta prostě vedla co nejblíže moře - velmi málo pláž, občas stezka, občas silnice - při své snaze držet se co nejvíc vpravo jsem často zabloudila do průjezdové cesty k něčímu domu. Poté co jsem snědla čokoládu, veškeré ovoce a sladkosti jsem se po dvou hodinách konečně z únavy trochu vychodila. A po další hodině s překvapením zjistila, že moje mapy v telefonu fungují i offline, takže jsem dokonce i věděla, kde jsem. A s obrovskou radostí, protože už jsem měla zhruba půl cesty za sebou a navíc vím, kudy můžu tu druhou půlku jít.

Skoro před cílem, který byl v Baioně, jsem potkala krásnou dlouhou pláž. Zula boty a šla po kotníky v oceánu. Což je po dvaceti ušlých kilometrech prostě táááák nádherný pocit.