středa 15. dubna 2015

Skoky - místo lidem zapomenuté

Moje bývalá kolegyně mi kdysi se září v očích líčila chaloupku v Jizerských horách, kde se topí dřevem, které si musíte sami naštípat, není tam zavedena elektřina a pokud chcete teplou vodu, je třeba si ji nanosit a ohřát na kamnech. Tenkrát jsem prohlásila, že až budu mít někoho vyhlídlého, rozuměj partnera, vezmu ho tam na zkoušku, jestli je to ten pravý Muž, který dokáže posekat dřevo, zatopit a nanosit vodu.
Skoky romantické. Foto: P. Hirsch
A druhý víkend v dubnu se mi tato zkouška konečně podařila uskutečnit. Sice ne v Jizerských horách, ale v Karlovarském kraji, kde je zaniklá obec jménem Skoky. Toto místo má velmi pohnutou historii. Má za sebou slavnou historii věhlasného poutního místa, do kterého proudilo přes 40 000 poutníků ročně. V tamějším krásném barokním kostele totiž byl zázračný obraz Panny Marie Pomocné, který plnil prosby a přání. Přesně tato Panna Maria je ta známá Panenka skákavá. Poté, co poutnictví upadlo, tam hospodařilo zejména německé obyvatelstvo, které bylo po válce vysídleno. Následující obyvatelé byli z jihovýchodního Slovenska, kteří možná moc nevěděli, co s ním, a obec začala postupně upadat. Upřímně si to umím představit, já pocházím "jen" z jihovýchodního Česka a krajina okolo Skoků je tak jiná, že bych taky nevěděla, co s ní. Slováci tedy odešli a do vesnice se nastěhovali Češi. Další rána byla Skokům zasazena stavbou přehrady, která utopila hlavní přístupovou silnici a elektrické vedení a obyvatelstvo, kromě jedné ženy, bylo vystěhováno a domy zbourány. Ta poslední obyvatelka, která se odmítla vystěhovat, rozhodně stojí za zmínku, žila sama ve Skocích od roku 1968 až do roku 1982. Střídavě jsme diskutovali o tom, zda na ní tolik let žití v samotě zanechalo negativní psychické následky nebo ji to naopak hopem přisunulo k osvícení.
Tolik ke stručné minulosti. V současnosti zbyly z obce dva zchátralé domy a dvě zchátralé stodoly. Dále hřbitov, na kterém si můžete mezi rozkvetlými narcisky skládat puzzle z rozbitých náhrobních desek. A kostel, bohužel už vyrabovaný. Jakmile se obyvatelstvo rovnalo nule, využili toho různí nenechavci a příznačně toho moc za sebou nenechali. Vzali s sebou i věci, které by vás nenapadli, že se dají ukradnout - uřezali ozdobné sloupy nebo sloupali měď z věžových kopulí v 25 metrové výšce. Z popisu vyplývá, že místo je extrémně strašidelné. Jedno vyjítí ven za tmy se rovnalo nejméně pěti bobříkům odvahy. Já se odvážila jen jednou, když už jsem půl hodiny ležela ve spacáku se zkříženýma nohama a přemlouvala se, abych to zaspala a protože ven jsem rozhodně vylézt nehodlala. Naštěstí šel Peťa zrovna přiložit, tak jsem se vzmužila, urychleně vyběhla těsně za dveře a  rozhlížela se všude okolo, jestli se někdo nebo hůře něco neblíží. I v tom strachu si ale při tom rozhlížení nešlo nevšimnout oblohy nádherně poseté hvězdami se zářícím měsícem a tmy široko daleko.
Skoky slunečné. Foto: P. Hirsch
Když jsem vylezla na kopec ve dne a rozhlédla se po okolí, dohlédla jsem jen další kopce a lesy, kdesi v dáli se krčila dvě stavení. Stejně jak je místo strašidelné, je i romantické, to možná ještě o kousek více. Na internet se tam nepřipojíte, ale pozorovat západ slunce nad kostelem je něco nádherného. Při procházení zbytky vesnice - místa, kde stávaly domy jsou označeny cedulkami, co tam bylo - se neubráníte představám, jací lidé tam bydleli, jak se jim tam žilo, čím se živili. A taky zíráte, jak rychle si příroda bere zpátky to, co jsme jí načas sebrali, ze základů domů rostou stromy a keře a v okolí se prohánějí srnci a divočáci (ty jsem já neviděla, páč jsem uslyšela zachrochtání a kvapně hledala nejbližší strom, na který bych dokázala vylézt).
Na Skoky možná lidé trochu pozapomněli, ale Bůh určitě ne, ten je cítit na každém kroku, ať už ho vidíte v čemkoliv - v kostele, v zázračném obraze, v přírodě nebo v místním geniu loci. Ale ani lidé nezapomněli úplně, protože poslední dobou se toto místo snaží oživit občanské sdružení Pod střechou, které pořádá velmi zajímavé nejen kulturní akce. Více informací je možno najít na tady. Tak pokud si chcete někoho vyzkoušet, vrátit se k tomu, jak se žilo před pár desítkami let nebo už dohoříváte a hrozí, že vyhoříte úplně, skočte si do Skoků. Můžete si tam třeba na víkend zahrát dobrovolně na kostelníky a ručím za to, že dané místo ve Vás zanechá hluboký dojem.
Pokud by někoho zajímal výsledek testu, tak Petr prošel s vyznamenáním. Já byla díky moderním výdobytkům jako jsou dehydrované potraviny a dvouplotýnkový vařič Ženského testování ušetřena. Protože jsem tak trochu feministka, postavila jsem se čelem (tak na dvě minuty) i k sekání dřeva a zatápění a musím přiznat, že tam jsem teda propadla totálně.
P.S. Za zmínku rozhodně stojí i cesta zpět do civilizace. Nejbližší autobus jezdí cca 4 km od Skoků. Cestou jsme museli přeskákat bažinu po drnech trávy, zout boty a hezky přebrodit potok. Načež nám ujel autobus, protože prostě jel o 5 minut dříve. Jdeme další 2 kilometry na hlavní silnici, kde se pokoušíme stopnout auto. A když konečně jedno zastaví, doveze  nás na okraj vesnice, z které nám jede vlak, se slovy "na nádraží to už doběhnete". Když jsme se podívali do mapy, tak jsme zjistili, že doběhnutí je ten pravý termín, neboť vlak jede za 10 minut z nádraží, které je téměř 2 km daleko. Není nad to si tak po ránu po 6 km pěšky ještě další dva kilásky zaběhnout s plným báglem na zádech. Naštěstí se smiloval další řidič a na to nádraží nás hodil. Když jsme za deset osm - v dobu, kdy často teprve vstávám - usedli do vlaku, usoudili jsme, že dneska už bylo těch dobrodružství celkem dost.
Na Skocích prostě není nic obyčejného, ani cesta odsud.
Pokud se chcete přiblížit tamější atmosféře, určitě shlédněte Petrovo krásné video doprovázené písní Petra Linharta Maria Stock (německý název Skoků).


1 komentář:

  1. Lucie ahoj, vratila jsem se ze Skoku z poute se skupinou,kterou vedl Petr a vse co pises citim, dostane se to misto kazdemu pod kuzi. Muzu poslat odkaz na tvuj clanek na svuj blog?

    OdpovědětSmazat