pondělí 4. ledna 2016

Kateřina Dubská - Dcery

U mě se to má s Ježíškem následovně. Každý rok musí být knížka, i kdyby na chleba nebylo. A tak mu již několik let píšu a hezky o nějakou poprosím. Tento rok jsem se poměrně blízko Vánoc dozvěděla o této. Ještě, že Ježíšek není tak rychlý, a nekoupil už v září tip, který zbyl z minulého roku. Po nadšení z Člověka Gabriela jsem tuto knížku totiž MUSELA mít. A měla, byla tam, pod stromečkem, krásně zabalená v krabičce. Když jste hodní, tak je na Ježíška spoleh.
Když jsem viděla její tloušťku, tak jsem zajásala ještě víc. Celých 598 stran!!! Může o Vánocích existovat něco lepšího než se uvelebit, jednou rukou si podávat do pusy cukroví a druhou obracet stránky nové voňavé knížky? A občas si udělat pauzu na pohádku. Nebudu vás napínat, během tří dnů jsem měla knížku přečtenou. Ovšem takové nadšení jako z té předchozí se tentokrát nekonalo. Tím nechci říci, že je špatná, jen to očekávání bylo asi holt moc velké.
Přitom pro mne splňuje všechny parametry, které zajistí to, že mě bude bavit - je o ženách, je z Moravy (aspoň částečně) a na pozadí historie se odehrávají takové normální lidské příběhy. Autorka knihu pojala jako román o vlastní rodině v rámci čištění rodové karmy. Rozhodně se skláním nad úsilím, které musela na napsání knihy vydat. A také před upřímností mluvit o věcech, o kterých se na veřejnosti (a často bohužel ani doma) nemluví. Jako třeba sexuální zneužití v dětství. Kniha popisuje život autorčiny rodiny (tedy zejména žen) v průběhu téměř sta let - od první světové války až po současnost. Občas se historické události odrazí v životě rodiny více občas méně a některé z nich dokonce osudově. Mně osobně více bavil historicky vzdálenější začátek, který začíná mládím autorčiných prarodičů. Ke konci, kdy je asi od poslední třetiny líčena dospělost hlavní hrdinky ve víceméně současnosti, už jsem se musela trochu prokousávat.
Co bylo na knížce krásné, stejně jako na té předchozí od stejné autorky, je poetičnost jednotlivých slovních spojení. Na druhou stranu jsou v ní také dost syrově a drsně vylíčeny některé scény.
Pro mě osobně bylo největší vadou obrovské množství postav. Aneb řečeno cimrmanovsky "člověče, vy tam máte postav jak na orloji". Asi do poloviny knížky začíná téměř každá kapitola z pohledu někoho jiného. A já v postavách brzy měla chaos. Vždycky mi cca dvě stránky z kapitoly trvalo než jsem odhalila, kdo ji vypráví. Díky tomu byly i jednotlivé postavy jmenovány odlišně dle vztahu k hlavnímu hrdinovi - jednou to bylo jménem, jindy příjmením, někdy to byla máma, pak zase teta nebo babička. Dokonce jsem objevila dvě postavy stejného jména (nebo už jsem z toho byla úplně zmatená a jen rozdělila jednu postavu). Časem už jsem na všechny tyto "vedlejší" osoby rezignovala a pamatovala si víceméně pouze ty hlavní. Možná by knížce slušel nějaký rodokmen nebo mapa postav. Ale možná je to jen můj problém, nejsem zvyklá číst historické ságy s mnoha postavami.
Dle popisu se celou knihou a celou rodinou jako černá nit vine zdánlivá síla žen a zdánlivá slabost mužů. Sílu jednotlivé ženy čerpají ze sebe i ze vzájemných setkání s ostatními ženami v rodině. Ale mohou být ženy opravdu silné, když odebírají sílu mužům? A mohou být muži silní, když jim všechny ženy okolo dávají najevo, jak jsou slabí a vlastně něco míň než ženy?
Podtrženo sečteno, určitě si ji přečtěte.

Žádné komentáře:

Okomentovat