středa 2. března 2016

Khaled Hosseini - A hory odpověděly

Tak tohle bylo moje speciální přání na narozeniny. A hory odpověděly v angličtině. Po předchozích autorových knížkách jsem o ni nemohla přijít. Poslušně seděla na poličce a působila jako motivační prvek mého učení. Slíbila jsem si totiž, že ji začnu číst, až úspěšně udělám zkoušku ze statistiky. A zatímco jsem si zapisovala poznámky z přednášek a počítala tisíce a tisíců příkladů, knížka na mě trpělivě pokukovala z poličky.
Hladově jsem se na ni vrhla hned druhý den, co jsem se dozvěděla pozitivní výsledek zkoušky. No, tak abych to zkrátila. Uběhlo 10 měsíců od mých narozenin, mezitím jsem stihla úspěšně zvládnout i navazující zkoušku z metodologie, a knížka leží pořád u postele nedočtená. Už mi zbývá jen asi deset stran, ale prostě ji nemůžu a nemůžu dočíst.
Podle anotace je knížka příběhem dvou sourozenců Abdullaha a Pari, které v dětství rozdělili. Sílu sourozenecké lásky ukazuje třeba to, že Abdullah vymění své jediné boty za paví pírko jen proto, aby udělal radost své sestře. Tímto příběhem začíná a musím říct, že pro mě to byl nejzajímavější a nejsilnější příběh. Bohužel tento příběh posléze končil a v knize se začali rozvíjet další a další, které byly více či méně navázány na Abdullaha a Pari a místa, kde žili. A toto byl pro mě zásadní problém. Připadala jsem si jako malá holčička, které slíbili jít na houpačku na pouti. Dovedli ji na pouť, ale následně musela stát a počkat, až maminka nakoupí něco ve stánkách, poté si promluví se sousedkou. Pak si vzpomene, že ještě musí jít navštívit babičku. Mezitím holčička dostane cukrovou vatu, aby nebyla moc zklamaná. A až všechno a všechny obejdou, je už holčička tak unavená, že na houpačku vlastně ani nechce. Kapitoly knihy se posouvají z Afgánistánu, do Francie a Ameriky a do Řecka, aby se vrátily zpět. Mezi příběhem Abdullaha a Pari, který byl vykreslen na začátku a na konci knihy v něm autor asi po 60 letech pokračoval, si přečtete příběh řeckého doktora, který se přistěhoval do domu, příběhu jeho kamarádky v Řecku, sestry v nemocnici a její pacientky, mužů ze sousedního domu a dalších a dalších lidí. Síla autora pro mě spočívá ve vyprávěních z Afgánistánu. Ostatní příběhy jsem četla jen tak trochu "do počtu".
Musím říct, že tato knížka zachází na úbytě kvůli tomu, že jsem ji četla jako poslední od tohoto autora. Věřím, že kdybych ji četla jako první, tak budu nadšená. Jen po mém zážitku s Tisíci planoucích sluncí a hlavně s Lovcem draků (recenze zde), bylo moje nadšení poněkud uhaseno. Ale obecně v porovnání s jinými "běžnými" knihami Hosseini vyniká i s touto knihou.

Žádné komentáře:

Okomentovat