středa 30. srpna 2017

Můj život bez hormonální antikoncepce

Už odmala jsem byla vychovávaná v tom, že v případě nemoci se hned nemusí utíkat k doktorovi pro penicilin, ale je dobré začít přírodními prostředky. A tak, když jsem byla nachlazená, moje mamka mi dělala čaj s medem a citronem, šťávu z cibule a hřebíčkové kloktadlo. Léky se nasazovaly až, když šlo do tuhého.
Když jsem si našla svého prvního přítele, začala jsem brát hormonální antikoncepci. Přišlo mi to přirozené, normální a vlastně jsem se cítila i trochu IN. Mamka s tím tenkrát nesouhlasila, přece jen měla své názory ohledně umělých hormonů, tak jsem ji brala tak trochu tajně. Asi po devíti letech jsem ji brát přestala a už ani znovu nezačala. Vlastně si teď ani nedokážu uvědomit, proč jsem toto rozhodnutí udělala. S pilulkami jsem neměla žádný problém – netloustla jsem po nich, nebylo mi špatně. Vlastně jsem nevnímala žádný rozdíl ve stavu před a po. Bylo to spíše takové intuitivní rozhodnutí, možná taky trochu ovlivněné mou ne-chemickou výchovou.
Vzpomínám si na okamžik, kdy jsem začala vnímat své tělo. Bylo to na mé první pěší pouti. Asi někdy v polovině, po 160 km, jsem si začala uvědomovat, že to není samozřejmost. Uvědomila jsem si, jak je vlastně moje tělo úžasné. Jak mě vždycky podpořilo. Tenkrát mě nechalo ujít přes 330 km a v budoucnu ještě mnohem více. Možná to uvědomění bylo snadnější díky tomu, že těch 330 km bylo poměrně bolestivých. Byl to úžas spojený s obrovskou vděčností, která mě tenkrát dohnala až k slzám. Do té doby jsem svoje tělo vnímala víceméně jen z hlediska vzhledu. Takové to typické ženské pojetí těla rozděleného na jednotlivé sekvence – prsa malá, zadek velký a tak dále.
Ale od mého prvního uvědomění tenkrát na pouti je to jinak. Pocítila jsem vděčnost za to, jaké mě tělo je. I když možná úplně nemá ideální míry. Za to, co všechno dokáže a plní mi vše, co po něm chci. Že se na něj můžu spolehnout. Poznala jsem, že moje tělo je hodně citlivé a dává mi signály. Často nejsou úplně příjemné – když jsem rozrušená, rozklepu se; když se mi něco nezdá, rozbolí mě břicho; když mi někdo hodně nabourává moje hranice, špatně se mi dýchá. Ale já to jako negativní nevnímám. A zase na druhou stranu - když mám radost, cítím ji až do konečků prstů; když jsem šťastná, mám někdy pocit, že ze mě přímo tryská. Nejsou to jen doprovodné prožitky emocí, často jsou to signály. Často to nejsou úplně nejpříjemnější pocity, ale je to varování – dávej pozor, tady něco nehraje, něco se děje. Tělo většinou vnímá něco, čeho si mozek ani nevšimne, případně to rovnou zavrhne.
Můžu se přímo ptát, jak se tělo v té dané situaci cítí, dobře nebo špatně a podle toho ji vnímat a posuzovat. A toto je přesně důvod, proč už nechci brát hormonální antikoncepci. A vlastně si velmi výjimečně beru i prášky proti bolesti nebo na nachlazení. Když chci, aby mi mé tělo dávalo správné signály, kterými se můžu řídit, nemůžu mu dávat látky, které tyto signály negují. Umělé hormony, které tělu navodí naprosto jiný stav než, ve kterém ve skutečnosti je. Léky proti bolesti, které ho vlastně znecitliví. Chci mít své tělo citlivé a vyladěné správným směrem, abych ho mohla vnímat.
Hormonální antikoncepci vnímám jako něco, co srovnává vzestup a pád hormonů v rámci měsíčního cyklu. Žena tyto výkyvy nevnímá a cítí se pořád stejně. Vlastně se cítí nijak. A chceme to tak? Cítit se nijak? Ani ne propady dolů do smutku, ale zároveň ani ne nahoru do radosti a euforie. Nejde to udělat tak, že vypneme pouze ty části, které se nám nehodí a zbytek necháme. Teda já tomu aspoň nevěřím. Vždyť co by to bylo za život bez těla a jeho prožitků? Bez smíchu, který otřásá celým tělem a bez slz, které vyplaví smutek. Bez pocitu vánku nebo paprsků slunce na tváři… Pro mě teda nic moc.

2 komentáře:

  1. Moje zkušenost je v lecčems podobná..Mě předepsal antikoncepci v 18ti gynekolog..Paradoxně i přes mé protesty a argumety, že nemám žádný vztah ani sexuální život . Lékař mě shovívavě vysvětlil, že dnešní moderní žena se neobejde bez prostředků, jak mít své tělo pod kontrolou. Mé chabé námitky ohodnotil jako zastaralé a tmářské. Vzpomínám si, jak mě obratně zmanipuloval neprůstřelnými zdůvodněními , jak skvělé to bude, až si budu moct v době letní dovolené své dny posunout.. A tak jsem zobala pár let pilule,protože doktor je člověk vzdělanej a nejlíp ví, co je pro mě dobrý..Když se mi narodilo moje první dítě, hned při kontrole v šestinedělí mi nabízel recept na antikoncepci pro kojící matky..v tý době už jsem byla o chlup kurážnější a neslyšně jsem šeptla , že dokud kojím, rozhodně žádné preparáty užívat nechci..Reakcí byla jeho přednáška o hysterických bio matkách, kojících své děti do šesti let.. Odcházela jsem od něj s nálepkou zpátečnice brzdící věděcký pokrok..
    Podvědomě jsem cítila, že konám v rozporu s vnitřním přesvědčením, přesto jsem si recept ještě pár let poslušně vyzvedávala..Vždyť i pojišťovna na to přispívala v rámci programu " Prevence zdraví " - dá rozum, že jen hlupák by odmítal :)
    Během let jsem změnila mnoho svých životních postojů a objevila vlastní vnitřní biologický hodiny, kterými se dnes řídím. Antikoncepci neberu asi 15 let - a cítím se senzačně..
    Mírně ve mě hlodá mrzutost z vědomí, že ji, bohužel, užívá má první , dnes už dospělá dcera. Jako když se příběhy řetězí..Nemám právo ji soudit ani jí vnucovat svou pravdu, ale můj pohled na tu záležitost zná . Je na ní, jak se jednou rozhodne, protože jedině chybama rosteme a skrze ně se posouváme vpřed.. Těším se, až jednou ty moderní pokrokové tabletky hodí do popelnice :)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Díky za zkušenost. No, já si myslím, že o tom moje mamka taky věděla, když jsem ji brala. Nesouhlasila, ale nechala to na mně, ať si na to přijdu sama. Což je to nejlepší, udělat to kvůli sobě. Možná by jí pomohla knížka, ať vidí i možné pohledy z jiné strany.

      Smazat