čtvrtek 17. května 2018

Zpravodajství z Kuby 5 - Camaguey a Playa Santa Lucía

8. 4. – 9. 4. Camaguey

11. den
Z Trinidadu jsme konečně sehnali jízdenky na turistický autobus Viazul a tak byla cesta do Camaguey levnější, bez španělského hudebního doprovodu z rádia a s klimatizací na bodu mrazu. 
Camaguey byl jen na skok, taková malá zastávka na cestě do Playa Santa Lucía – příjezd odpoledne, přenocování a odjezd další den, kdy seženeme.
Chtěli jsme trochu dobrodružství, a tak jsme si řekli, že se přiblížíme k Santa Lucíi vlakem a zbytek dojedem taxíkem. Když jsme zjistili, že vlak jede pozdě odpoledne, s dobrodružstvím jsme slevili na místní autobus. Bohužel nám bylo naší hostitelkou řečeno, že je jen pro místní a že nás tam nejspíš nepustí. Tak jsme šli shánět taxi. 
Posadili jsme se na ulici, za chvilku přispěchal místní a už se domlouvala cena. Cože? Tak za tuhle cenu rozhodně ne, to nic neseženete. Nakonec se zeptal toho a toho a onoho a sehnali jsme, šedou ladu. 
Náměstí v Camaquey. Autor: M. Babušík

Takže v podstatě všechen čas v Camaguey jsme strávili zařizováním dopravy a prohlédnutím jednoho náměstí (podle průvodce nejmalebnějšího z tohoto města). Centrum města jsme viděli z taxíku po cestě do ubytování. Celkem nám to stačilo. Tím, nechci říct, že toto město není hezké, je zapsáno v UNESCO, takže určitě jo. Jen jsme v něm byli hned po přebarevném Trinidadu.


9.4. – 10.4. Playa Santa Lucía

12. den
Je vtipné, jak rychle si člověk zvykne na auta, z kterých by se u nás policajtům zježili chlupy na zádech. Nasedla jsem do Lady a vůbec mi nebylo nic divné. Až pak mě můj milý upozornil. Žádné pásy, žádné zpětné zrcátka, žádné polstrování na dveřích. Každopádně to ale bylo první auto, kterému fungoval ukazatel rychlosti a hlavně mělo digitální rádio a dřevem obložené repráky za zadními sedadly. Podle častosti používání se dají lehce identifikovat nejdůležitější součásti kubánského auta – volant, rádio a klakson. Rádio se pouští zásadně co nejhlasitěji, klakson se používá pořád – ať už někoho zdravíte, chcete, aby uhnul nebo ho jen předjíždíte. Místní už to ani nevnímají a když se na přecházející řítí auto a téměř nepřetržitě troubí, nemrknou ani brvou, natož aby snad malinko zrychlili krok.
Hned po nastoupení nás řidič upozornil, že kdyby nás zastavili policajti, jsme prý jeho kamarádi. Hmmm, takže zase nelegálně. Ne, že by nám teda všude cpali stvrzenky, ale přece jen jsem se tak nějak cítila líp v autě označeném jako taxi. Samozřejmě, že nás policajti zastavili. Nad stavem auta se nepozastavili, nicméně koho řidič veze, je zajímalo velice. Každopádně po nás nic nechtěli, řidiče za chvilku propustili a jelo se dál.
Podle průvodce a taky podle názvu (Lucia) jsme si říkali, že toto místo si přece nemůžeme nechat ujít, ale po prvním dni jsme měli pocit, že jsme klidně mohli. Kousek od ubytka byla malinká pláže plná odpadků a naplavených řas. O větší kousek dál nic nebylo. O kus dál (asi 5 km) byly hotely, které už měli to nejlepší za sebou, nicméně všude okolo nich hlídači, kteří kontrolovali, jestli máme ten správný náramek. Protože bez správného náramku nemůžete projít resortem (jo, takhle hrdě tomu říkali), ale musíte po pláži. Ještě, že ty pláže byly veřejné. 
Už jsme viděli hodně spálených turistů, takže jsme si našli ten nejcelistvější rákosový slunečník (na většině z nich zůstala asi polovina listů). Já jsem přeskočila řasovou bariéru těsně u moře a šla se koupat. Moře krásné, ale pár metrů od břehu začínala růst tráva. Vím, že doma se klidně brodím rybníkovým bahnem, ale tady se mi chodit v moři trávou moc nechtělo, hlavně protože jsem nechtěla přišlápnout něco živého. Obejít to nešlo, tak jsem zkoušela v těch 30 cm vody plavat. Což tedy taky moc nešlo, takže jsem se vrátila zase na břeh a přesto, že jsem se celá zabalila do ručníku, klepala jsem se v tom větru zimou. 
Tak nic, Santa Lucía nás fakt nenadchla.


13. den
Playa Santa Lucía si trochu vylepšila renomé druhý den, kdy měl můj milý domluvené potápění a já, díky mým ještě nevybledlým vzpomínkám, jen šnorchlování. Pokud je někdo dobrodružný potápěč, tak právě tady se můžete potápět se žralokem bělavým, který je prý občas považován za nejnebezpečnějšího žraloka pro lidi. My jsme si to nechali ujít.
Nicméně, když jsme dorazili do potápěčského centra, chtěli po nás certifikát nebo nějaký průkaz. Vzhledem k tomu, že žádný nemáme, bylo jedinou možností udělat si znovu celý úvodní kurz v bazénu a až teprve pak se jít potápět na moře. Bylo to poprvé, co bylo na Kubě něco problémem. Takže jsme šli oba šnorchlovat. 
Nicméně já byla nadšena. Měli jsme svého instruktora, který nás katamaránem vzal ke korálovému útesu (podél tohoto místa se táhne druhý největší korálový útes na světě), šnorchloval s námi a co chvíli se potopil a vylovil hvězdici, mořského ježka, obrovskou mušli a další potvůrky, které nám potom dával do ruky. Navíc jsme mohli sami krmit rybičky, takže kolem nás byly úplné houfy. No a hlavně jsem se mohla kdykoliv vynořit, že jo. 
Usměvavá rybička. Autor: M. Babušík

Horší to ale bylo s dopravou. Ubývalo turistů (nebo asi spíše cestovatelů, protože turistů bylo zrovna tady dost a dost) a spolu s tím se vytrácely i možnosti dopravy. Naše další zastávka Guardalavaca už byla trochu z ruky, Viazul poblíž nikde nebyl a taxi collectivo taky ne. Naše domácí nám doporučila zeptat se taxikáře, jehož cena byla teda hluboce nad naši vůli, kolik za to zaplatíme. S dopravou to začínalo vypadat bledě. Pak jsem šli na drink po šnorchlování, já si jen odskočila na záchod a mezitím můj milý domluvil dopravu. Prý se dal do řeči s číšníkem, který má kamaráda, který má kamaráda, který má kamaráda, který zná někoho, kdo má auto. Stačilo pár telefonátů a doprava domluvena. Protože na Kubě vždycky někdo někoho zná.
Odpoledne jsem strávili na přenádherné pláži Coco. 
Playa Coco. Autor: M. Babušík

Byla trochu z ruky, dalo se tam dostat jen taxíkem nebo koňským povozem (který byl dvakrát dražší než taxík), ale rozhodně stála za to. Nádherná karibská pláž - bílý píseček, průzračné moře, palmy. Žádná tráva v moři, žádné řasy ani lehátka nacvakavaná vedle sebe a mezi tím chodící strážci a animátoři turistických programů. Jen škoda, že ten dokonalý dojem lehce kazila sem tam poházená pet flaška od vody, obaly od bonbonů nebo láhev od rumu.
Koňský povoz na Playa Coco. Autor: M. Babušík

Žádné komentáře:

Okomentovat