Zpravodajství z Kuby 4 - Trinidad

5. 4. – 7. 4. 2018 Trinidad

8. den

Tentokrát auto přijelo překvapivě přesně. Silnice do Trinidadu vedla okolo pobřeží a bohužel to byla zrovna ta, po které se rozhodli procházet stovky krabů. V životě jsem tolik krabů pohromadě neviděla. Auto se jim snažilo vyhýbat, ale u všech to samozřejmě nezvládlo. Takže na silnici neutěšeně přibývaly fleky. Nechápu, jak tam tolik krabů vůbec může po těch každodenních jatkách přežít. U nás bysme jim už postavili tunel, ale tady na to asi trochu kašlou.

Trinidad je koloniální klenot Kuby, aspoň tak to bylo napsáno v průvodci. A Trinidad je vážně nádherný. Výstavní město zbohatlíků z prodeje cukru. Protože už je celkem dlouho zapsáno v UNESCO, všechny domy byly krásné, barevné, nikde nic výrazně zchátralého, a to ani za hranicemi centra. Mně osobně toto městečko opravdu nadchlo, ideální romantické místo na procházky ruku v ruce (teda spíše večer, ve dne slunce dost připékalo), večeři na terasách místních restaurací s pozorováním západu slunce a živou hudbou v každém druhém baru. Spousta lidí posedávajících na schodech na hlavním náměstí, z velké části proto, že je tam wifi, ale zčásti proto, že je prostě příjemné, jen tak sedět a koukat. Tedy než schody v osm „zavřou“, respektive vyženou lidi a dají tam železné ohrady.

Trinidad Autor:M. Babušík

Bohužel negativem Trinidadu je množství turistů a z toho plynoucí množství lidí v míře vyšší, než jsme byli zvyklí nabízejících čehokoliv (od taxi přes výlet na koni až po kartu na wifi) a žádajíc o cokoliv (od propisky přes oblečení až po peníze).

9. den

Devátý den byl vyhrazen na turistické lelkování na pláži. Takže jsme popojeli autobusem na nedalekou Playa Ancón, pronajali si slunečník a lehátka a užívali si masňáckou dovolenou s drinkem. Tahle pláž byla přesně ta z barevných stránek katalogů cestovních kanceláří – světlý jemňounký písek, azurové čisté moře, palmy, rákosové slunečníky, prostě krása.

10. den

Původně jsme chtěli v Trinidadu strávit jen dvě noci, ale když jsme tam přijeli, hned jsme si pobyt prodloužili o jednu noc. A poslední den jsme si objednali výlet do národního parku s koupáním v jezírku vytvořeným padajícím vodopádem. V popisu bylo napsáno, že je to 4 km hiking (pochopili jsme, že teda pěšky).

Lisování šťávy z cukrové třtiny. Autor: M. Babušík

Když jsme se ale druhý den ráno potkali s průvodcem, který nás přijel vyzvednout na koni. Už jsme něco tušili, ale ještě jsme se utěšovali, že se mu pro nás prostě nechtělo jít pěšky. Za pár minut cesty pěšky jsme každý vyfasovali jeden provaz k jednomu koni (každý ke svému) a už jsme si je hezky vedli. Sice jsme fakt někdy chtěla zkusit jet na koni, ale teď jsem na to nebyla psychicky a ani fyzicky (vzhledem k mým kraťáskům pod zadek) připravena.

Nicméně kůň je prý plně automatické zvíře – doprava, doleva, stát. Dopředu jde sám od sebe. Tak nám to bylo řečeno. Koníci byly zřejmě na totálně nezkušené a vyjevené turisty zvyklí, a tak naštěstí šli v podstatě krokem. Tedy na začátku. Po klidném začátku občas dostali chuť si tak trošku popoběhnout. Jen pár krůčků. Ale pro nás to znamenalo nadskakování na tvrdém sedle a odírání holých stehen o jejich boční strany. Za půl hoďky jsme byli šťastní za přestávku u plantáže cukrové třtiny. Dali jsme si čerstvou šťávu vylisovanou ze starého lisu. Bez rumu. Ano, opravdu bez rumu, ne, ani trošku rumu nechceme. Děkujeme.

Koupačka, vodopád vlevo. Autor: M.Babušík

Po vypití jsme se sténáním opět vylezli na koníky a jeli směrem k jezírku. Kousek před ním jsme zaplatili vstup do národního parku a už nás čekalo osvěžení. Vodopád vzhledem k suššímu období nebyl zrovna impozantní, ale jezírko bylo krásné, skoro připomínalo katedrálu, a koupačka byla osvěžující.

Na cestě zpátky jsme to vzali přes vyhlídku. Ta byla krásná, ale při skákavé cestě dolů jsem si říkala, že bych si ji i odpustila. Další přestávka v restauraci – dali bysme si i jídlo, jen abychom tam byli déle, ale fakt jsme neměli hlad. Tak jsme se aspoň loudali s džusem. A poslední část cesty už bylo regulérní mučení. Průvodce koně popoháněl (asi už měl hlad), my jsme se sykotem nadskakovali a koně naopak co nejvíce brzdili.

Po sesednutí a ohledání bolístek jsem prohlásila, že až pojedu příště, rozhodně si beru dlouhé kalhoty. Na což můj milý prohlásil, že na něčem, co má mozek, on už rozhodně příště nepojede.