pondělí 9. dubna 2018

Zpravodajství z Kuby 2 - Viňales

1.     4. – 2. 4. 2018 Viňales


4. den

V 11 hodin, jak bylo domluveno, jsme začali vyhlížet náš klimatizovaný Renault, který nás měl odvézt do Viňales. V 11.15 už jsem byla mírně nervózní. V 11.20 zvonek a dole Ismael. Prý se přišel podívat, jestli v pořádku odjedeme (což nám říkal už den předtím). Když řidič nepřijel, volal mu a bylo mu řečeno, že si to rozmyslel a nepřijede, tak nám rychle sehnal jiné auto. Tohle je oficiální verze. Rozhodli jsme se jí věřit.
Každopádně nás před domem čekal 71 let starý Lincoln vytuněný motorem Avia. Řidič nám radostně sdělil, že je z Československa (ten motor, řidič byl Kubánec). A po cestě nám pyšně ukázal autobus jak vystřižený z Anděla na horách, prý je taky od nás.
Jeli jsme po místní tříproudé dálnici. Jeden pruh pro rychlá auta, prostřední pro pomalejší a poslední pro cyklisty, koně, kuřata, slepice a vozíky tažené koňmi (někdy i v protisměru).
Každopádně auto dojelo až do Viňáles, s námi mírně naklepanými z jeho „tlumičů“ a s dredy vytvořenými okénkovou klimatizací.
Jestli Yanet byla milá, tak Marbely je supr milá. Ubytování je naprosto luxusní, se střešní terasou a lehátky.
Viňales je naprosto jiné než Havana. Klidné a tiché, v podstatě jedna hlavní ulice a od ní se rozvětvují ulice a domy. Na hlavní cestě jsou ovšem jen samé restaurace a bary. Po ulicích pobíhají slepice a kuřata a asfalt končí jednu ulici za tou hlavní. Dál už je jen hliněná cesta. Všude okolo krásný výhled na mogotes, místní kuželovité kopce. Jídlo a drinky jsou tu luxusní a o polovinu levnější než v hlavním městě.
A jestli nás v Havaně uprostřed noci budila hlasitá hudba, kterou si asi někdo pustil po návratu z párty, tak tady jedině kohouti.

5. den

Další den ve Viňales nás čekala prohlídka národního parku s průvodcem. Naštěstí uměl anglicky, respektive nejlépe anglicky ze všech lidí, co jsme potkali. Náš průvodce byl doktor lesnického zemědělství na univerzitě a prováděním po parku si jen tak přivydělával, když zrovna neměl hodiny. (jen pokud by vás to zajímalo, měsíční plat univerzitního profesora je 35 CUC) Znal tedy (v angličtině) veškeré názvy rostlin a zvířat, které jsme ani my netušili, takže jsme si různě dovysvětlovávali a hádali, co by to tak mohlo být.
Původně jsme si chtěli park projít sami, ale pak jsme usoudili, že s průvodcem to bude lepší.
Trasa vedla přírodou se zastávkou u kávové plantáže, doutníkové plantáže a koupání v jezeře.
První zastávka v parku byla u pěstování a dělání kávy (něco pro mě). Když nám místní farmář ukázal všechno od rostliny po hotovou kávu, kterou praží na ohni a drtí v hmoždíři, protože není dovoleno používat mechaniku. Když se ptal, jestli si chceme nějakou koupit, samozřejmě jsme chtěli. Zeptala jsme se ho na velikosti balení a pán zpoza rohu přinesl půllitrovou petku s kávovými zrnky. Prý mají jen jedno balení.
Další zastávka byla farma na výrobu doutníků a ukázka celého procesu od pěstování až po samotný produkt. A taky jsme se naučili, jak se správně kouří doutníky. Nejvíce mě zarazilo, že jsou povinni prodat (samozřejmě za neturistické ceny) 90 % doutníků vládě. A ze zbytku prodaného ještě platí daně.
Když jsem to udiveně říkala našemu průvodci, bylo mi řečeno, že on jako průvodce odvádí státu 80 % výdělku. V tuto chvíli dostaly ceny pro turisty úplně jiný punc.

Žádné komentáře:

Okomentovat