Zpravodajství z Kuby - Havana

Původně jsem chtěla o našem výletu na Kubu napsat jeden maximálně dva příspěvky, ale při tvorbě poznámek jsem zjistila, že je toho spousta. V jednom ani ve dvou článcích bych nedokázala zachytit Kubu tak, jak ji prožíváme. A navíc moje mamka bude určitě z více či méně online zpravodajství nadšená. A taky třeba pro vnoučata, až bude Kuba kapitalistická.

29. 3. 2018 – 31. 3. 2018 Havana



1. den

První den přílet na letiště José Martího v Havaně. Veškeré příletové procedury, tedy znovuprojítí bezpečnostními rámy, kontrola příručních zavazadel a odkud jedeme, a hlavně čekání na zavazadla, zabralo skoro dvě hodiny. Poté následovala výměna peněz, kdy dovnitř mohl pouze jeden člověk a byli jsme hlídání policií.

S vyměněnými penězi nás čekala cesta do místa ubytování, která měla stát 25 CUC (konvertibilní pesos, 1 CUC = cca 1 EUR), ale protože auto bylo nové a klimatizované, tak stála 30 CUC.

Ubytování jsme měli objednané dopředu v casas particulares (pokoje, které pronajímají místní) přes Airbnb u Yanet, která neumí anglicky, a tak začaly moje perné španělské chvilky při vysvětlování.

Po ubytování jsme se vydali do ulic jen tak nasát havanskou atmosféru. Sedli jsme si v parku na lavičku, vytáhli průvodce a dal se s námi do řeči Ismael, místní, který seděl na vedlejší lavičce a (překvapivě) uměl anglicky. Poměrně otevřeně kritizoval poměry v Kubě, místní korupci, policii, platy… Ismael byl předtím učitel na základní škole a jeho plat byl 25 CUC za měsíc. Když jsem si spočítala, že na náš třítýdenní rozpočet by musel pracovat pár let, trochu mi zatrnulo. Na druhou stranu je pravda, že Kubánci mají téměř všechno zdarma – bydlení, školy, zdravotnictví, dostávají lístky na základní potraviny. Hlady tedy neumřou, ale když si chtějí dopřát něco navíc, tak musí tvrdě šetřit. Turistika a turisté jsou tedy v Kubě zlatý důl.

S díky jsme odmítli návrh na rezervaci večerní ukázky hudby a salsy v Bueno Vista Social Club za 50 CUC na jednoho a domluvili si s ním průvodcování při prohlídce Havany následující den.

2. den
Po naprosto luxusní snídani, kdy jsem poprvé ochutnala agáve a kubánskou kávu, která mi málem přivodila infarkt, jsme se setkali s Ismaelem v parku a čekala nás prohlídka. Dozvěděli jsme se, že tenhle typ provádění je nelegální (takže to rozhodně nedělejte) a tak naše prohlídka zahrnovala sledování policajtů v okolí.

Vzali jsme to přes Habana Vieja (Stará Havana, plná turistů) a Havana Centro (plná Kubánců). Přes Habana Vieja to byla tradiční „turistická“ prohlídka s historickými a místními údaji okořeněná doplňky typu „tady v tom hotelu bydlela Beyoncé a vin Diesel“, „tady je nejlepší mojito“, „tady prodávají doutníky“. 

Habana Vieja byla moc pěkná (když to nesrovnáváte s Benátkami), ale mnohem více nás zaujala Habana Centro. V dochozí vzdálenosti, ale s minimem turistů. Pouze s místními lidmi sedícími před domy, s všudypřítomnou muzikou a dětmi trénujícími baseball se železnou trubkou a víčky od petek. A s pro nás vybydlenými domy, na jejichž balkonech přesto viselo prádlo.

Ismael povídal tu o manželce, tu o přítelkyni, což jsme přičítali ne zrovna dobré angličtině. Když jsem se ho ale zeptala, jak dlouho je s přítelkyní, potutelně se usmál a vysvětlil nám, že má ženu i přítelkyni. Když jsem se ho zvědavě zeptala, jestli je to na Kubě normální, odpověděl, že ne. Normální prý je mít manželku a tak sedm dalších přítelkyň. Na můj dotaz, jestli to tak mají i ženy (tedy 7 přítelů) mi řekl, že prý ne, jen muži. Z toho vychází, že je na Kubě buď šest mužů bez ženy nebo to ženy umí lépe tajit. Tipuju to druhé.

Po obědě s tradičním kubánským drinkem, jehož jméno jsem zapomněla, ale obsahoval šťávu z cukrové třtiny, přímo lisovanou ze stvolů opodál, citronový džus, ananasový džus a samozřejmě rum, jsme se rozloučili a pokračovali v procházení sami směrem k Muzeu čokolády (které je spíš kavárnou), jež jsme samozřejmě nemohli minout. U stolku jsme prvních deset minut studovali menu – studená čokoláda, horká čokoláda ta, horká čokoláda ona, plněné bonbony tím a oným a kombinované a přemýšleli jsme, co si dáme. Načež přišel číšník, a sdělil nám, že mají pouze studenou čokoládu a jeden druh plněných bonbonů. Takže jsme si dali studenou čokoládu. J Čokoláda byla výborná, rozhodně doporučuji.

Večer nás čekala naše první návštěva supermarketu, kde jsme si byli koupit balenou vodu. Člověk by nevěřil, jaká může být návštěva supermarketu zážitkem. Při vstupu první kontrola, kdy nás dovnitř nepustili s baťohem. Uvnitř to bylo jako bych se vrátila do nakupování v dětství nebo ještě dále. Regály byly sice plné (zboží bylo strategicky rozmístěno s mezerami), ale v podstatě jen základní druh – voda, džus, rýže, dětské výživy, těstoviny (i když těstoviny byly kromě místních i italské). Žádná čokoláda, žádných dvacet druhů šamponů. Koupila jsem vodu a při odchodu mi byl zkontrolován lístek a zboží, které si odnáším.

Ostatní věci se prodávali mimo supermarket. Živé slepice s kuřaty a plata vajíček na ulici, ovoce a zelenina na tržištích a občas jsme viděli člověka s vyskládanými oplatky Nestlé na židličce v ulici. Dále taky v „obchodech“ výměnou za přídělové lístky, kam jsme se ale ani nesnažili dostat.

3. den

Další den ráno jsme se vydali do stanice Viazul kupit lístky na autobus do Viňales, což je naše další zastávka. Respektive jsme spíše chtěli taxi collectivo (takové hromadné taxi, které jezdí mezi turistickými místy, většinou stará americká auta), protože mělo být levnější.

Setkali jsme se v parku s Ismaelem (a jeho přítelkyní), na kterém bylo vidět, že už začal párty (nebo spíše pokračoval). Díky tomu nejspíš polevil v pozornosti a zaregistroval pozdě policajty, kteří se k nám blížili. Okamžitě po nich chtěli občanky s pohledem, z kterého se stáhl žaludek i mně. Nicméně nás jako turistů si vůbec nevšímali. Nakonec to Ismael nějak ukecal a šli jsme čekat na autobus. Poblíž na křižovatce zrovna kontrolovala policie projíždějící a tak jsme je chvíli pozorovali – tradiční kontrola dokladů a povolení tady byla obzvláštněna kontrolou obsahu tašek a batohů. A to máme pocit, že naši policajti nás šikanují.

 Poté, co jsme asi půlhodiny čekali na autobus, jsem se zeptala, kdy jede a odpověď byla nevím. Můžeme jet taxíkem, jestli chceme, ale je to pětkrát dražší. Zaprvé nám cesta autobusem přišla dobrodružnější a za druhé to bylo o dost levnější, takže jsme přece jen počkali. Cesta autobusem byla opět návratem do dětských let, jen o dost oprýskanější. Autobus byl dle očekávání rozhrkaný a starý, s oloupaným lakem a otevřenými okýnky místo klimatizace. Přesně podle očekávání. Z jedné strany super hlasitá hudba u řidiče, z druhé strany z mobilu od dětí blízko nás. Do toho hlasitý hovor a překřikování.

Když jsme přijeli na stanici, taxi nám bylo nabídnuto za 30 CUC na osobu, a následně sníženo na 25. Protože ale jízdenka autobusem stojí 12 CUC, šli jsme se postavit do fronty. Ismael se šel zeptat k přepážce a zjistil, že volné lístky už nejsou. Upřímně se přiznám, že jsem mu po všech radách z průvodce typu „všude se vás budou snažit obrat“ nevěřila a řekla jsem, že si vystojím frontu a zeptám se sama. Přijal to naprosto v pohodě. No, lístky už bohužel opravdu nebyly.

Takže jsme se spojili s Kanaďany, kteří stáli ve frontě před námi a nezbylo nic jiného, než si objednat taxi collectivo.

Ismael nás následně dovezl autobusem k Náměstí revoluce, což je velkolepé budovatelské náměstí. Odtud jsme šli pěšky do vyhlášeného zmrzlinářství Coppelia z filmu Jahody a čokoláda (kubánský film nominovaný na Oskara). Před zmrzlinářstvím nás místní ochranka přenavigovala na terasu pro turisty, protože v místním se prý platí CUP (měna pro místní, poměr je zhruba 1 CUC za 24 CUP). Když jsme mu řekli, že CUP máme, poslal nás do asi 50-ti metrové fronty. Takže jsme zážitek oželeli a šli si koupit turistickou zmrzku.

Kousek od zmrzlinárny jsme se svezli bici taxi (což je v podstatě kolo s „připojenou“ lavičkou), kdy při jízdě moje pocity oscilovaly od „chudák, nás tady musí tahat“ až po „ale díky tomu si skvěle vydělá“.

Při cestě zpátky jsme zvažovali vnitřní prohlídku Capitolia (majestátní budova okopírovaná podle amerického Bílého domu). Vstupné bylo dokonalou ukázkou dvojí ekonomiky. Na jedné ceduli byla cena pro cizince (10 CUC), na ceduli hned vedle cena pro místní (10 CUP). Tedy  turisté v podstatě 24x tolik. Návštěvu jsme tedy oželeli, i když to vypadalo nádherně (prohlídli jsme si obrázky v parku vedle).

Večer nás čekalo jídlo, v podniku, který nám doporučil Ismael – samozřejmě bez jediného turisty- kde jedinou známkou angličtiny byly flašky cocacoly. Než abychom s překladačem opět studovali jídelní lístek, jsme se rovnou zeptali, co mají. Takže vepřové žádné (v nabídce asi deset jídel), kuře pečené nebo smažené (v nabídce opět deset jídel) a rybu grilovanou nebo pečenou. Tak pizzu? No, těsto ještě není hotové (řeč doplněná pantomimou hnětení těsta). Z pití jen místní limonádu a coca-colu. Tak jsme si objednali pečené kuře a grilovanou rybu. Tak grilovaná prej není, tak pečenou. Nutno dodat, že jídlo bylo naprosto luxusní. Maso spolu s přílohou rýže s fazolemi a zeleninou. Chtěla jsem to ukončit kávou – káva bonbon– není; kafé cortado? – není; tak prostě kafé s mlékem? – není. Hmmm, tak nic.

Po večeři jsme se vydali pokusit se najít taneční školu, o které nám Ismael říkal, že se tam večer pouští hudba a tancuje. A tehdy se mi Havana líbila nejvíc. Spoustu lidí na ulicích, hrajících domino, dětí s pálkami nebo balonem, dospělých s dětmi, kouřícími doutníky. Všichni seděli na schodech před domem a povídali si. Měli jsme štěstí a školu jsme našli. Plácek byl obehnaný páskou, spolu s bednami s reprodukovanou muzikou, na ulici tancovali dospělí (fakt skvěle) a vedle hrály děti fotbal. Nebylo těžké uhodnout, že Kubánky nosí svůj zadek a prsa (a to doslova) tak svůdně díky tanci.

A poslední večer v Havaně jsme plánovali oslavit mojitem. Samozřejmě tím nejlepším mojitem v Havaně. Ne, nebylo to v Bodequita del Medio (podnikem známým díky Hemingwayovi), ale opět v „místním“ baru. S dírami ve stropě a spícím místním u stolu v rohu. Místo bez turistů mělo tu nevýhodu, že nás hned u dveří přivítal pán, který si s námi sedl ke stolu. Najednou na něm přistála tři mojita a pán s námi družně zavedl hovor. Začali jsme se dovtipovat, že mojito mu nejspíš platíme my. Následně jsme si objednali další (teď už tedy dobrovolně i pro něj). Načež se s námi začal bavit pán z vedlejšího stolu, za chvilku nám přinesl doutník (prej za něj nic nechce). No, za chvíli z něho vylezlo, jestli mu taky nekoupíme mojito. Tak jsme mu jedno objednali, načež k nám přišel další pán, prý odkud jsme a jestli mu taky neobjednáme mojito. To už jsme se zbaběle začali balit, než se probudí místní v rohu a bude chtít taky mojito, a požádali o účet s nadějí, že mojit tam bude jen sedm. „Naštěstí“ bylo.  :-)