středa 24. června 2015

Kolik věcí umíš, tolikrát jsi člověkem

Otázka zní, jak moc je dobré být několikrát člověkem. Když jsem byla ve Španělsku, bavili jsme se s mým spoludobrovolníkem z Argentiny o našich zemích. A překvapivě jsme zjistili, že obě země mají hodně společného a jedním z toho je i kreativita jejích obyvatel. Tak nějak společně jsme se dobrali k tomu, že v naší (v minulosti) ani v jejich (bohužel víceméně doteď) nebylo pořádně nic k dostání, takže věci, co jste potřebovali, jste si museli sami vymyslet, navrhnout a vyrobit. Něco jako nouze naučila Dalibora housti - mimochodem taky jste si dlouho mysleli, že jen špatně rozumíte a je tam "houslit"? Dalibor přece hrál na housle.  To, že kreativita sklouzla tak nějak k tomu, jak nejlépe podvést někoho jiného (překvapivě také v obou zemích), už je věc jiná.
Ale vraťme se k přísloví, které původně zní kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem. V zahraničí se ke slovu dostane hlavně můj vnitřní angličtinář. Nutno dodat, že už má celkem nafouklé ego, protože se téměř vždy domluví bez problémů. Problém nastává, jakmile angličtinář narazí na někoho, kdo anglicky nemluví nebo mluví hodně špatně. I když se snaží komunikovat jen v přítomném čase a jednoduchými slovíčky, nedostane se dál než what´s your name a where are you from. A tak musí občas pustit ke slovu mého univerzálního překladače, který se domlouvá rukama nohama. Ten se dostal ke slovu hlavně ve Španělsku, kde si angličtinář ani neškrtl. Bohužel můj univerzální překladač se ven moc nedostane, a tak poněkud pozbyl svých umů. Takže ve Španělsku jsem se na cestu musela ptát třikrát a potom si správný směr poskládat z toho, co jsem jednotlivým lidem rozuměla. V nejhorších případech jsem se tvářila blondýnkovsky roztomile a nechápavě, dokud se mě mých rádců nezželelo, nevzali mě za ruku a nedovedli na správnou křižovatku. Oproti tomu třeba moje mamka má univerzálního překladače vymakaného. Před nějakým časem ke mně přišla a říká: "Tam jsou nějací Japonci, chtějí vědět, kde je supermarket, ale já jim to neumím vysvětlit." Tak jsem šla a Japoncům anglicky vysvětlila, kde je supermarket. A ptala se mamky, jaktože jim rozuměla, když neumí anglicky. Na což mi odpověděla: "Já rozumím, ale nevím, jak mám odpovědět." No, chápete to?
S angličtinářem souvisí i můj češtinář, který hlasitě úpí při čtení internetových diskuzí. Neříkám, že nikdy nedělám chyby, ale "zýtra" mě fakt bouchá do očí. Češtináře mám tak nějak od narození, dědí se u nás po ženské rodové linii. Poslední dobou se češtinářský záškodník spojil s angličtinářem a vytvořili super tým, který mi tak nějak zabraňuje číst knihy překládané z angličtiny. Probíhá to asi tak, že třikrát dokola čtu větu, která zjevně nedává smysl a poté mě napadne, že byla nejspíš přeložena doslova. Po několika setkání tohoto druhu knihu radši zavřu a jdu si pro anglický originál. Číst v angličtině má tu výhodu, že i když je knížka blbě napsaná, tak to s mojí úrovní angličtiny nějak nedovedu posoudit. Výrazy "o my gosh" na každé stránce mě vůbec nevyvedou z rovnováhy narozdíl od "božínku", kterého fakt nedávám. Nedávno jsem se podivila nad jedním překladem v Murakamiho knize, ale japonsky se už fakt učit nehodlám.   
Cca od 27 let, kdy jsem se naučila tak nějak obstojně řídit, skončila má klidná éra spolujezdce. Jak mi bylo blaze, když jsem neznala pravidla silničního provozu ani techniku jízdy auta a povolené rychlosti. Pokud daný řidič nejel zrovna stylem brzda-plyn, tak jsem se v klidu a spokojeně nechala vézt. Jenže teď velmi rychle odhalím, kdo řídí pro mě bezpečně a kdo nebezpečně. A tak místo abych v klidu podřimovala a s důvěrou vložila svůj život do rukou řídícího, na každé křižovatce studuju značky, zkoumám přednosti a vyhlížím, jestli něco jede nebo nejede.   
Další kategorií, jsou takzvané nemoci z povolání a ze studia.Vždycky jsem byla analyzátorka, ale při mém studiu psychologie to dospělo tak daleko, že mi při rozhovoru zejména s cizími lidmi naskakují sociálněpsychologické koncepty. Neříkám, že nutně správné, ale rozhodně jsou tam. A můj vnitřní psycholog je poměrně otravný. A to nemluvím o mém projektštinou mluvicím vnitřním pracovníkovi, jehož oblíbenými výrazy jsou kódované zkratky typu žopl, žozl, oppik a další podobné, nad kterými většina nezasvěcených kroutí hlavou. A nebo dokonce o mé vnitřní gender odbornici, která se otřepe, když o sobě nějaká žena řekne, že je právník nebo trenér - pro neotřepávající se, když o svém povolání mluví v mužském rodě, přičemž jeho ženská verze je poměrně hojně využívaná - teď nemluvím o chiruržkách (jestli tohle slovo vůbec existuje). :-)
Tak nevím, jak tak koukám, těch tolik člověků můj život spíše omezuje než rozšřuje. Protože ten hlavní člověk si pak už ani nemůže přečíst normální blbou knížku nebo porozprávět s Papuáncem. Všichni násobní lidé dohromady zabíjejí kreativitu. Tu kreativitu, co udělala z českých mužů domácí kutily posílající své originální zlepšováky Přemkovi Podlahovi. Tu kreativitu, díky které se domluvíte v Maďarsku, protože se prostě nějak domluvíte všude. Tu kreativitu, která se objevuje v nouzi a díky tomu něco naučila i toho Dalibora. Jenže čím více věcí umíte, tím méně se do nouze dostáváte a kreativita tudíž podřimuje někde v koutku, a když ji v alarmu vzbudíte, vzpomene si na to nejlepší řešení až druhý den. Takže anarchisticky spolu s Pink Floyd volám We don´t need no education.
"Nepotřebujeme žádné vzdělání. Ano, potřebujete. Právě jste použili zdvojený zápor. "(který v angličtině neexistuje - aspoň jsme se to učili ve škole :-))

Žádné komentáře:

Okomentovat