Den 14
Dale-Gubrands - Skar
Ráno jsem se vzbudila v pět a nemohla usnout. Tak jsem šla psát blog. Už od rána se začínám těšit, jaké překvapení mi přinese nový den. Tak trochu jako malé dítě, které nemůže dospat na Vánoce.
Snídaně byla dokonalá. Kafe a místní domácí čokoládový koláč. S těžkým srdcem jsem si ho půlku nechala na další den. Pozorní čtenáři už nejspíš z mého blogu poznali, že snídaně jsou nejoblíbenější částí mých dnů. A když mám fakt dobrou snídani, je to hned krásnější začátek nového dne. Dneska byl start úžasný.
Celé dopoledne jsem psala a přemýšlela, jestli si mám udělat další den volna nebo pokračovat v cestě. Za oknem to vypadalo fakt hnusně. Vítr se honil s deštěm a předpověď nevypadala úplně optimisticky. Urs to vzdal rovnou a řekl, že zůstává další noc.
Za mě to vyřešila slečna z poutnického centra a doporučila mi jít jen 6 km do další ubytovny, která fakt stojí za to. Tak jsem se nakonec vydala do deště. Naštěstí za oknem to vypadalo mnohem hůř než ve skutečnosti. Bylo celkem teplo a pršelo jen občas. Jít kolem silnice nebyla zrovna hitparáda, ale lepší než jít v mokré trávě, kudy vedla oficiální stezka.
A tak jsem došla do dalšího herbergu. Byla to historická farma, která měla kořeny v dobách Vikingů, a už od středověku tam spávali poutníci při svých cestách. Dokonce i ve stejné budově. Tak trochu živé muzeum. Když jsem nahlédla dovnitř, musela jsem uznat, že vypadá fakt historicky, ale zároveň dost strašidelně. Rozhodně se mi tam nechtělo samotné přespávat. Po cestě jsem si ještě přečetla, že kopec vedle je bývalé pohřebiště z doby bronzové, a bylo definitivně rozhodnuto, že půjdu dál. Mimochodem, v Norsku je každý druhý kopec nějaké bývalé pohřebiště. Zpočátku mi to přišlo celkem zajímavé, ale teď už trochu děsivé.
V jednom průvodci radili, že když je nejhůř, můžete spát u kostela, kde je vždycky nějaký přístřešek. Ale u kostela je vždycky taky hřbitov, takže pro mě osobně je tento tip naprosto mimo. Tak odvážná zase nejsem.
Tak jsem pokračovala dál, stoupala výš a výš a při procházce deštěm v oblacích si uvědomila, že už jsem v polovině svojí cesty. Shodou okolností mě čeká ještě cca 320 km, což je úplně stejně daleko jako byla moje cesta z Leonu do Santiaga. Já vím, zase ta falešná korelace. A najednou dojít do Trondheimu už nevypadá tak neuvěřitelně. Ne, že bych to měla úplně na háku, ale začíná to vypadat tak nějak reálně - stačí správný poměr pokory, respektu a odhodlanosti, a do toho samozřejmě přimíchat notnou dávku štěstí.
Tak jsem v tom sebedojímání vyšla na zatím nejvyšší kopec a nahoře mi vyrazil dech úžasný výhled do údolí. A po chvíli znovu nově zrekonstruovaná roztomilá malinká turistická chatička, která ještě voněla dřevem. Se dvěma postelemi, plynovým vařičem a nádobím, stolem a židlemi a hlavně s tím nádherným výhledem. Tak tady blízko nebe budu dneska spinkat.
Žádné komentáře:
Okomentovat