Cesta na sever - den 17

Den 17

Otta - Dovreskogen

Tady by bylo tak krásně, nebejt těch kopců anebo jeden den manželů Homolkových v Norsku

- Mámo, tak se půjdem taky trochu projít, ne? Když už jsme v tom Norsku, ať taky vidíme něco z té jejich přírody. Tady prej vede nějaká poutnická trasa, je to tady okolo řeky, taková procházka. Určitě tam budou nějaké hospody a snad tam to pivo bude levnější. Poutníci jsou určitě chudí a žízniví.

- No, jasně, táto, tak pojď, ať nesedíme pořád jen v autobuse.

Cesta vede okolo řeky Lagen, taková pohodlná rovná široká cesta.

- Hele, mámo, zase další dřevěný kostel. Ti z těch kostelů nadělají. A před ním socha nějaký holky. Jooo, to je hrdinka tý knížky, jak nám říkal průvodce. Tak se pojď podívat dovnitř, snad bude konečně vstup zadarmo.

Kostel je zamčený, tak se pokračuje dál. Cesta najednou zatáčí a jde do lesa. Terén se mění v úzký chodníček vedle divokých peřejí řeky.

- Táto, nevrátíme se? Ať nezabloudíme. To je teda cesta, člověk uklouzne, spadne do vody a už ho nikdo nikdy neuvidí.

- Ale, mámo, pamatuješ si jak jsme byli zamlada ve Slovenském ráji. No vidíš, tady to je oproti tomu úplně v pohodě.

Cesta začíná být terénnější a namáhavější.

- Hele, tady je nějaký nápis, třeba už konečně ta hospoda. Už mám takovou žízeň.

Nápis říká - pozor vlak.

- Tak se napij vody, táto. Průvodce říkal, že tady běžně pijou z těch jejich potoků.

- Dej pokoj s vodou, mámo. Sem říkal pivo, ne?

Cesta pokračuje stále výš.

- No, to je kopec, mámo. Fuj. Hele tunel, tak to projdem tunelem.

Tunel je jen pro vlak a vypadá poměrně dlouhý a temný. A tak Homolkovi dál pokračují nahoru.

- Hele, mámo, vodopád. No, celkem pěknej. Ale ten, co jsme viděli minule, byl lepší, co. A dovezl nás k němu autobus.

Cesta se opět mění na širokou lesní stezku a vede podél kolejí.

- Hele, táto, lesní jahody. Já si nasbírám s sebou.

- Tak sbírej, mámo. Já si tady zatím sednu a odpočinu. Teda ty kopce tady mají. Pro vlak postaví tunel a člověk, aby se na ně šplhal. Lanovku tu měli postavit. A zadarmo, bohatí sou na to dost, ne? Ty ceny tady, to je hrozný.

Jahody nasbírány, táta odpočinut a pokračuje se dál. Cesta se odkloňuje od kolejí a tak naděje, že se dojde na nádraží s hospodou, padá.

- Tak, mámo, dojdem nahoru. Na kopci musí něco být. Přece by jinak lidi nelezli nahoru, kdyby tam nebyla hospoda, ne?

Pokračují stále nahoru a nahoru a nahoru a nahoru a nahoru. Až jsou nahoře. Sice nahoře, ale uprostřed lesa.

- No, mámo. Tak jsme asi nahoře. To je ale divný. Hospoda nikde, cedule s názvem hory nikde. Výhled žádný. Ty stromy mohli teda vykácet, ať je aspoň něco vidět, když už člověk doleze až sem.

Na nedalekém stromě je schránka a uvnitř zápisník a propiska.

- Hele, mámo. To je vrcholová kniha. Já věděl, že to není jen tak obyčejný kopec. Určitě je to největší kopec v Norsku, jinak by tady ta knížka nebyla. Tak se zapíšem, mámo, ať všichni vidí, že Češi nejsou žádní chcípáci.

Kniha je celá hustě popsaná. V jednom rohu je trošku volného místa a tak tam táta vepíše: Byli jsme tu. Homolkovi.

- Ale příště teda jedem do Krkonoš, mámo. Maj tam lanovky, které tě vyvezou až nahoru, kde je vždycky hospoda a aspoň máš krásný výhled na ty panorámata. Ne, jak tady. A hlavně to nestojí takové nekřesťanské peníze.