Cesta na sever - den 23

Den 23 Oppdal - Damtjonna

Vždycky může být ještě hůř...

Hned ráno jsem konstatovala, že ten Trondheim postavili nějak blbě. Přešli jsme hory a jako odměna měl být Trondheim. Ne se tam ještě štrachat nějakých 150 km.

Dnešní cesta byla zpevněná a široká, občas maličko nahoru a dolů, ale v podstatě žádné velké zvraty. Po chvilce zvykání jsem si začala užívat, že konečně nemusím přemýšlet, kam dát nohu, abych neuklouzla nebo se nepropadla po kotníky do vody. Zapnula jsem chodícího autopilota, nechala myšlenky ubíhat vlastním směrem a šla a šla.

Asi ve čtyři jsme minuli stylové ubytování pro poutníky jako za středověku s tím, že je ještě moc brzo. A já mezitím básnila o nějaké krásné chatičce. V době, kdy už jsem se rozhlížela, ve které stodole budem dneska spát, mi Peťa oznámil, že jednu našel. U jezera a na fotkách vypadala krásně. No, romantika jak blázen. Sice nebyla úplně u svatoolafské cesty, ale zároveň to nebyla zacházka. Jen se šlo místo okolo kopce přes kopec, celkem cca 6 km s převýšením 300 m. No, nedejte si takovou malou zacházku po 30 km na široké a rovné cestě...

A tak jsme vyrazili po červené. Cesta vedla nejdříve strašidelným lesem, kdy měly všechny kmeny oči a koukali na nás. Určitě to byli maskovaní trolové, brrrr. Krásně po měkkoučké cestičce vystlané jehličím, mírně nahoru. Potom začaly mokřady a už ani neskončily. Na začátku jsme přemýšleli, jestli přes mokřady budou desky nebo jak cesta povede. Samozřejmě žádné desky. Cesta byla značena přímo vodou. No, Vikingové - ti zvládnou všechno. Do toho ještě třikrát přeskákat přes potok, ať je taky nějaká sranda.Takže ač mé botky s grácií přešly hory a všechno bláto, tohle fakt nedávaly. Do toho jsme stále stoupali do mraků a tudíž začínalo pršet. Přeskakovala jsem z jednoho mechu na druhý, stejně jsem se pokaždé zabořila až po tkaničky a zanedlouho mi v botech regulérně čvachtalo. Přešli jsme devatero jezer a to naše pořád nikde. Když jsem se vyčerpaná zeptala, kolik nám ještě zbývá, bylo mi řečeno, že se radši ani nemám ptát. Po další půlhodině, kdy už jsem se ani nesnažila nejít vodou, protože boty už více mokré být nemohly, jsem slyšela - cože? to jsme teprve tady?????!!!!!!!! Tohle nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet. Tak jsem se zatnutýma zubama a s myšlenkami jako - já jsem tak pitomá, to svět neviděl; mám já tohle zapotřebí; v životě už nesejdu ze svatoolafské, až do Trondheimu šlapu po asfaltu; no jo, holka, rozhodla ses sama, tak si za to nes zodpovědnost; neboj, za chvilku budeš sedět v teple, boty se ti budou sušit u krbu a budeš v pohodě (o tom posledním jsem vážně pochybovala). A myšlenku, že v chatě možná nebude suché dřevo, jsem si vůbec nepřipouštěla.

Do toho Petrovy výlevy, že je to tady krásné. Na což jsem vždy jen přes zatnuté zuby procedila něco jako hmmmm. Kdyby svítilo sluníčko a já měla nohy v suchu a šla si jen tak na výlet, tak bych i připustila, že je to tu celkem hezké. Nee, kecám, musím uznat, že to bylo nádherné. Rostliny hrály všemi barvami od žluté přes červenou až k zelené, jezero a mlha dokreslovala magickou atmosféru. Taková malá norská divočina. Nejspíš jsem trochu cimprlich, ale nějak jsem okolní krásu nedovedla ocenit. Vyčerpaná, s batohem na zádech, v pláštěnce a s vodou v botách by to mohl být ráj na zemi  a mně by to bylo naprosto jedno. Jediné, co mi znělo v hlavě bylo - chata - teplo - večeře - čaj - suché boty. A hlavně - jednou do té chaty prostě musíš dojít. Takhle přízemní já jsem.

Jestli jsem si včera myslela, že se ukazuje charakter, tak jsem nepočítala s dneškem. Bylo to jako nějaký blbý sen. Přiznávám, že ke konci, kdy jsem na chvilku ztratila z dohledu Peťu a zároveň červené značky, jsem to už nedala, a vyčerpáním a zoufalstvím se rozbrečela. Tak jsem tak fňukala, roztírala si slzy a sopel mokrým rukávem pláštěnky a pokračovala v cestě. Praktické zjištění - při breku se fakt blbě jde, člověku se hrozně zadrhává dech. 

Po nekonečné době dvou a půl hodin jsme konečně konečně konečně dorazili k tomu našemu jezeru, do té naší chatičky. Moje radost a vděčnost byly nekonečné. Chatička jako ze žurnálu, kde losi dávají dobrou noc. Tedy ze zálesáckého žurnálu, samozřejmě bez topení, elektřiny a tekoucí vody. Okamžitě jsem si vyzula boty, vylila z nich vodu, vyždímala ponožky a převlékla se do suchého a šla uvařit čaj. A z chaty už nevystrčila ani nos. Veškerá emancipace jde stranou a role jsou jasně rozděleny. Já vařím, Petr štípe dřevo a zatápí. Já umývám nádobí, Petr nosí vodu z jezera. A musím uznat, že ta ženská role byla tentokrát o dost lepší.

A víte co? Opravdu jsem uznala, že je to tady krásné. Po půl hodině, kdy už bylo zatopeno, měla jsem v sobě teplou polévku, na stole čaj a oblečení se sušilo nad kamny, jsem vyhlédla z okna a konečně dokázala ocenit tu divokou nádheru okolo.

P.S. Tak ten los nám dobrou noc dát nepřišel.

P.P.S. A až následující den jsme zjistili, že naše procházka vedla přírodní rezervací Barnas Naturverden.