Cesta na sever - den 6

Den 6
Ekeberg - Hamar

"Jaký je den?" zeptal se Pú.
"Je dnes," odpovědělo Prasátko.
"Můj nejoblíbenější den," řekl Pú.

Obrázek s tímto textem mám jako pozadí na mobilu a vystihuje mé tři poslední dny, které se staly oblíbeným, oblíbenějším a ještě oblíbenějším.
Už pátý den v kuse mi sluníčko svítí na cestu.
Ráno jsem si dala snídani venku s výhledem na jezero a lesy  a pastviny všude okolo. Tentokrát ve společnosti koňů.

Cíl dnešního dne byl jasný - dojít do Hamaru, což bylo jen 23 km daleko, pohodička.
Celé dopoledne bylo jedno velké poděkování, kdy mě zaplavila vlna vděčnosti za všechno a všechny v mém životě a já děkovala všem, na něž jsem si vzpomněla. Kdyby tu byla volba smajlíků jako na Facebooku, zvolila bych  "cítí se požehnaně".
Přišla jsem k prvnímu otevřenému kostelu a pán, o kterém jsem se později dozvěděla, že je místní pastor, se ke mně okamžitě vrhl a se slovy "ty jsi poutnice" mi pomáhal sundat batoh. Načež si se mnou asi půl hodiny povídal v kostele a všem příchozím mě hrdě představoval, jako poutnici, která jde do Trondheimu pěšky. Pokud nejevili dostatečný obdiv, ještě přidal že sama a napověděl jim, jak ohromující to přece je. Až jsem si trochu připadala jako exotická zvěř.
Po dalších 4 kilometrech jsem nakoukla do nově otevřené ubytovny a zeptala se, jestli si tady můžu odpočinout a dát si kávu. Ubytovnu provozovala asi 60 letá žena, která tam měla farmu s koníky. Ke kávě mi přinesla ještě sušenky, džus a nakrájený meloun a bylo z toho další kouzelné setkání a hodinka povídání o mém putování a jejím životě, o Norech a o všem tak dokola.

Po dalších pár krocích u mě zastavilo auto a z něho vystoupil Thomas, můj první poutník. Má problémy s nohou a tak se nechal kousek popovézt. Oba jsme byli patřičně nadšení z toho druhého, jakože "huráááá, konečně poutník" a společně doputovali až do Hamaru. A tady jsem se stala opravdu masňáckou poutnicí. U poutnického centra je ubytovna, tedy skoro hotel s postýlkami s čistým povlečením, ručníky a konečně sprchou za 300 NOK. Tak jsem se konečně trochu zkulturnila. Na večeři jsme měli luxusní pasta carbonara a k tomu jsme se přecpali waflemi s malinovou marmeládou a smetanou. V kuchyni jsme objevili speciální waflovač, který dělá wafle se znakem svatoolafské cesty a společně zhodnotili, že ho prostě musíme použít. Nepřestává mě udivovat, že o člověku, kterého potkáte na cestě, se dozvídáte úplně jiné věci než normálně. Většinou se úplně přeskakuje obecný úvod, zato vím o spoustě věcech, které ho v životě trápí a jak co prožívá. Thomas pokračuje ráno lodí na druhou stranu jezera a dále po východní cestě, tak opět vyrážím sama a těším se na nová setkání.
No, vidím, že pro osamělý život poustevnice bych se nejspíš opravdu nehodila.