Berlín šesti smysly

Mám pocit, že Německo je nejpodceňovanější zemí Evropy z turistického hlediska. Státy na jihu mají moře a skvělou kuchyni, skandinávské země jsou lákavé, protože je to tam hezké a všechno tam funguje. Na východ se jezdíme podívat, abysme se přesvědčili, jak jim to tam bez SSSR jde a možná i v malé nostalgii po starých časech. Na západě je Francie, kterou asi ani nemusím obhajovat. A když se podívám do našeho blízkého okolí - Slovensko skoro ani není zahraničí a hlavně je to jediná cizí země, jejíž řeči rozumíme bez učení, tedy aspoň někteří. Polsko má bývalé koncentrační tábory a Krakov. Rakousko blízké Alpy a  vyhlášené vídeňské adventní trhy. A co má Německo? Pivo, které máme samozřejmě lepší, knedlíky a klobásy, které si uděláme doma a lidi, kteří jsou studení, všechno musí mít přesně a podle pravidel. Jo, a ještě zavinili 2. světovou válku a v roce 1938 nám ukradli půlku republiky. Takže, je tady nějaký důvod proč tam vlastně jezdit?

Berlínská evangelická katedrála
Foto: P. Hirsch

O samotném Německu a putování v něm jsem už psala tady a teď se zaměřím na hlavní město. Berlín nikdy nebyl v mém seznamu top míst, které chci navštívit. Dokonce ani nebyl v seznamu míst, které chci navštívit poté, až uvidím všechna top místa. Berlín mě zkrátka nikdy nelákal. Až jsem na Svatojakubské cestě potkala Christiane, která v tomto městě žije od narození. Po jejím vyprávění jsem si řekla, že na tom Berlíně možná i něco bude. Tak jsem letos spojila příjemné s příjemným a vydala se ji navštívit a zároveň pobýt pár dnů s Petrem, který zrovna Berlínem procházel. A je pravda, že mě toto město okouzlilo a zapůsobilo na všechny moje smysly.

1.Nos

Tak ten mi pěkně mrzl... Ale převládající vůně Berlína je aroma indické kuchyně, které bylo cítit všude. Občas doplněno vůní kebabových rychloobslužoven a také grilovaných klobás, které byly prodávány ve stáncích na každém druhém rohu.

2. Jazyk

I když vůně je indická, chutí typickou pro toto město je currywurst s glühweinem. Currywurst je klobása nakrájená na kolečka, s kečupem a posypaná kořením kari, která chutná překvapivě dobře. Glühwein je pak svařené víno. Jen trochu pochybuju, že se ke klobáse podává i v létě. Berlín je kosmopolitní město a tak všude najdete restaurace různých světových kuchyní ovšem kromě té domácí, německé. Tak to aspoň zachraňují tyto klobásové stánky, abyste si mohli udělat čárku, že jste ochutnali tradiční místní pochutiny.

East side gallery - zbytek Zdi s malůvkami
Foto: P. Hirsch

3. Oči

Oči je třeba mít v Berlíně opravdu na šťopkách. Nejen kvůli tomu, že je opravdu na co se dívat. Památky a zajímavé budovy jsou tam na každém kroku. Ať už ty historické a krásně opravené, tak i tři moderní mrakodrapy nebo známá televizní věž, která na vás vykukuje, kdekoliv jste. Jen se při tom všem kroucení krkem a obdivování nesmíte zapomenout dívat se i před sebe. Protože pokud jsme z Česka zvyklí, že jakmile si stoupneme k přechodu, auta začnou brzdit, tak toto se vám v Berlíně opravdu nestane. Oni tam bohužel nejsou ani ty přechody. Teda je tam nějaký ohraničený pruh, který tak vypadá, ale zjevně jím není. Protože auta tam rozhodně nebrzdí, aby jste mohli v klidu přejít. Do toho ještě všudypřítomné cyklistické stezky vedoucí po chodnících. Takže při delším zakoukání se do okolí se vám může lehce stát, že se s nějakým kolem potkáte až nebezpečně blízko. Měli jsme to štěstí, že jsme v Berlíně pobývali zrovna při 25. výročí pádu Berlínské zdi. Její připomínkou byli rozestavěné bílé balónky na stojanech v místech, kde Zeď stála, které ve tmě svítily. A tak mým největším zážitkem bylo "bourání Zdi" 9. listopadu, kdy byly balónky spolu s přivázanými papírky se vzkazy jeden za druhým vypouštěny do nebe za doprovodu davového "aaach", "jeeee" a "oooooch".

4. Uši 

 Pokud nemáte rádi němčinu, tak rozhodně jeďte do Berlína. Tu tam totiž skoro neuslyšíte. Leda tak při hlášení v metru. Naopak si vaše uši hodně užijí angličtiny, španělštiny a částečně i polštiny.

5. Kůže

Kůže cítila hlavně zimu. Což není chybou tohoto města. Vyhřívané ulice bohužel nejsou v nabídce. Listopad je holt listopad. Když chcete ochutnat z Berlína co nejvíce, tak to prostě jinak nejde. A on za to opravdu stojí. Na druhou stranu se aspoň našel důvod proč zalézt do některé z všudypřítomných stylových kaváren.

6. smysl

Nebe nad Berlínem
Foto: P. Hirsch

Cestovní ruch hlavního města Německa hodně žije z Berlínské zdi. Dokonce si tam můžete koupit kamínek s certifikátem pravosti, který dokazuje, že opravdu pochází ze Zdi. Její připomínka, ještě zesílená výročím a oslavami, byla trochu mrazivá. Uvědomíte si, že svoboda, kterou považujeme za samozřejmost, zase tak samozřejmá není. Příběhy Zdi ukazují kolik lidí kvůli ní riskovalo život, o který při snaze o útěk často přišli. Stejná situace byla i u nás, ale asi málokdo se dostal k hranicím tak blízko, aby na vlastní oči viděl ostnaté dráty a uhrabané "mrtvé" zóny mezi ploty. Kdežto v Berlíně lidé žili ve stínu Zdi, která doslova rozdělila spoustu rodin i přátel. Po čase jim už vlastně ani nepřišlo divné, že tam je. Prostě to tak bylo. Ale buďme rádi, že už je to jen vzpomínkou. V současném Berlíně se svými širokými bulváry a kavárnami se stolky a židlemi na ulicích se cítíte volně a svobodně. A na trzích, které potkáte v každé čtvrti, si můžete vybrat z dvaceti druhů brambor, spousty sýrů, pomazánek i různě ochucených tvarohů nebo designových naušnic a přívěsků vyrobených ze starých příborů. Má sice 3,5 mil. obyvatel, ale nepoznáte to ani na hustotě lidí na ulicích (tedy pokud se zrovna nevypouští balónky na oslavu pádu Zdi) ani jsem nikde nezahlédla velké panelákové sídliště. Jo, a věděli jste, že v Berlíně taky jezdí dvoupatrové autobusy?

Camino Muxía a Fisterra

Na putování do Muxíe a Fisterry/Finisterry jsem si vybrala poslední 4 dny svého pobytu v Santiagu, po dvoutýdenním dešti se nebe vyjasnilo, sluníčko svítilo naplno a teplota stoupla na 29 stupňů...ideální putovací počasí, zvlášť ve Španělsku.

První den, první etapa v délce 21 km. Poslední procházka mou oblíbenou trasou okolo říčky Río Sarela, jedna zastávka na kafe, jeden velký a pár malých kopců a byla jsem v Negreiře.

Finisterra - konec světa

Druhý den začalo alberguové šramocení a šustění v rekordním čase o půl šesté a tak jsem i já vyrážela nezvykle brzo v sedm. Čekala mě etapa dlouhá 33,4 km, které jsem se dopředu děsila, protože jsem v životě takovou trasu neušla. Aspoň, co má paměť sahá. Ale bylo mi řečeno: "Ujdeš to a užiješ si to!". Tak jsem to, jako správná poslušná holka, ušla a užila si to. Druhá etapa je opravdu krásná, vede narozdíl od předchozí, která je celá po sluníčku, skoro pořád lesem, trošku nahoru a trošku dolů, s moc hezkými výhledy. Ne, že bych všechny ty kilometry ušla bez mrknutí oka, ale ujít se to dalo a dokonce i užít se to taky dalo. Jen když jsem přišla do albergue v Olveiroa, dala jsem si sprchu, lehla si do postele a jala se psát zápis dnešního dne do deníku. A jediné co jsem byla schopná napsat bylo: "Dnes je pátek 13. Ušla jsem 34 km. Asi nejvíc v životě." a pak už jsem měla jen sílu ležet a ležet...a ležet.

Třetí den už mě čekala Muxía a dalších 33 km. Když jsem se ráno vzbudila, albergue už byl vylidněný a všichni na cestě. Ale sotva jsem vyšla ze dveří, potkala jsem jednoho Holanďana s nezapamatovatelným jménem, který dle jeho slov "chytl ten camino virus" a tak si každý rok vezme dovolenou a jde vyzkoušet zase další trasu do Santiaga. Prvních osm kilometrů to šlo, protože jsme si povídali. Pak jsme si dali pořádnou snídani a tak mi vydržela energie na dalších pět kilometrů. Poté jsme se rozdělili, protože on mířil do Finisterry a tak jsem zůstala sama se svým bolavým kolenem a puchýři. Optimismus mě pomalu opouštěl, zato sebelítostivé chudáčkovství se mě drželo zuby nehty. Tak jsem vyměnila pohorky za sandály a boty hodila na batoh, čímž mi ztěžkl asi o pět kilo....minimálně to tak vypadalo. Následně bych mohla aspirovat na účast na mistrovství světa ve vyhazování kamínků ze sandálu za chůze. Protože než abych si pokaždé sundala batoh - sedla si - sundala botu - vyklepala ji - zjistila, že jsem si sedla skoro do mraveniště - vyskočila obutá/neobutá - poskakováním ze sebe setřásla mravence - obula si botu - oprášila batoh od mravenců - dala ho na záda a za pět kroků zjistila, že se do mé boty nastěhoval další kamínek, radši jsem pilovala techniku vyhazování nežádoucích předmětů ze sandálu za chůze.

Moře na obzoru

Až jsem se konečně doploužila až k moři. Pohled na moře mi vždycky dodá energii, ale tentokrát to nějak nefungovalo. A tak jsem zkusila další vzpružovač - čokoládu. Jak jsem tam tak seděla na batohu u silnice, koukala na moře a v ruce čokoládu, musel na mě být asi žalostný pohled. Tak jsem dožvýkala čokoládu, hodila na záda batoh a s utkvělou myšlenkou, že za dvě hodiny už si budu osprchovaná pochutnávat na nějaké skvělé večeři, jsem pokračovala dál. A přesně za dvě hodiny.....jsem na náměstí v Muxíi práskla batohem o zem a vzteky a bezmocí se rozbrečela. Byla jsem unavená, bylo mi vedro, měla jsem puchýře, bolely mě nohy, měla jsem žízeň, měla jsem hlad, chtělo se mi na záchod a už přes dvacet minut jsem hledala ten zatracený albergue, který tady sakra musí někde blízko být.

Západ slunce v Muxíi

A právě v takovýchto chvílích vždycky přicházejí andělé. Teda oni jsou to normální lidé, ale přijdou k vám, zeptají se, jestli můžou pomoct a za ruku vás dovedou k tomu vašemu albergu. Kdysi jsem prohlásila, že nejtěžší rozhodnutí na caminu, je vypnout sprchu. Nevím, co ve Španělsku do té vody přidávají, ale já se po ní vždycky cítila, jak kdybych se znovu narodila. Znovuzrozená a se zalepenýma nohama jsem se vydala pro certifikát, že jsem opravdu přišla do Muxíe, když už mě to stálo tolik úsilí a za chvilku už jsem seděla nad tou nejskvělejší rybí polévkou a kopcem naprosto luxusních grilovaných ryb. Ono se při putování zdá všechno jídlo lepší než obvykle, ale toto bylo opravdu delikátní. Nakonec jsem se ještě zasnila u západu slunce a šla do postele.
A poslední den už mě čekal jen konec světa - Finisterra. Ale než jsem se tam dostala, musela jsem se prokousat 29 kilometry. Ze všeho nejdřív jsem doplnila zásoby čokolády a vydala se na cestu. Finisterra je moje snad nejoblíbenější místo na světě a já se neskutečně těšila, až tam dojdu. Jen toho na mě už prostě bylo moc. Nejkouzelnější okamžik cesty byl, když  ke mně při odpočinku u cesty přišel nějaký Korejec. Poté co si ověřil, že jsem v pohodě, se zeptal odkud jsem. Když se dozvěděl že z Česka, vyhrkl Smetana a začal mi notovat moji oblíbenou Vltavu. Čímž zaručeně vykouzlil můj úsměv. A tak když už jsem se usmívala, mohla jsem vyrazit i dál. Vyhrabala jsem svoji mp3 a pustila si nejen Vltavu, ale hlavně ty nejrychlejší a nejenergičtější písničky, aby mě trochu popohnaly v cestě. Došla jsem do jediného baru na půli cesty, dala si kafé, džus a magnum a pokračovala. Dva kilometry za barem došly písničky.

Odpočinek na půli cesty

Za dalších pět kilometrů došla čokoláda. Ale to už bylo cílové místo nadohled. A po další hodině chůze...bylo pořád nadohled. Děsně deprimující. Už jsem se radši ani nedívala na hodinky. Ani jsem neměla sílu nadávat a tělo se tak nějak samospádem posunovalo dopředu. Levá, pravá, levá, pravá...až jsem konečně došla do cíle. Shodila jsem batoh a "utíkala" do sprchy, ale živou vodu už asi vycabral někdo jiný. Po sprše jsem sice byla čistá, ale pořád stejně unavená. Tak jsem aspoň objevila jednu maličkou zapadlou restauraci v centru s asi 70-ti letou extrémně ukecanou šéfkuchařkou v domácí zástěře, kde jsem byla jediným hostem. Přesně ve stylu, čím zapadlejší hospůdka, tím to jídlo musí být lepší, protože jinak by se na takovém místě neudržela. A byla přede mnou největší výzva večera - to když mi uprostřed paelly trůnil celý krab. Sice uvařený samozřejmě, ale celý. Brrrr. Kromě toho že vypadal nechutně, tak jsem vůbec nevěděla, jak se taková věc jí. Druhou výzvu večera, a to cestu na asi 3 km vzdálený maják, kde je ten opravdový konec světa s nádherným západem slunce, jsem zavrhla hned na začátku, a odbelhala se do postele.
Naštěstí maják mi do druhého dne neuplaval, tak jsem ho v sandálech (konečně sandály a asfaltka!!!) šla pozdravit. Když tam tak sedíte a koukáte na širý oceán, připadáte si náhle tááákhle malincí, pokorní a zároveň v sobě cítíte naprostý klid. Úplně chápu všechny, kteří došli až sem a rozhodli se zůstat - rok, dva nebo i navždy. Ještě jsem se prošla po pláži, udělala rozlučkový ceremoniál botkám a vydala se na autobus zpět. 

Poslední odpočinek

A po cestě na autobus jsem potkala odhadem asi 65-ti letou paní.. Na můj dotaz, odkud dnes vyrazila, odpověděla, že z Olveiroy.
"Ale to je 34 kilometrů...!!!!".
"Jo,jo...".
"No, ale jsou teprve tři hodiny odpoledne!!!"
"Hmmm, vyšla jsem v sedm."
"Ale to je 34 kilometrů...?!!!"
Tak asi tak je to s tím mým putováním. Jeden den si myslíte, že jste podali svůj životní výkon, a druhý den potkáte někoho, kdo je dvakrát starší, chodí téměř dvakrát rychleji a k tomu ještě nevypadá vůbec unaveně..

Ranní ptáče dál doskáče...

...ale dřív u toho pojde, chce se mi dodat.

Být ranním ptáčetem je můj aktuální sen. Dlouhodobě aktuální. Asi od té doby, co jsem zjistila, že odejít ve tři hodiny z práce je úžasné. Jenže, abych mohla odejít ve tři hodiny z práce, musím do té práce přijít něco málo po šesté, podle toho, kolik hodin musím aktuálně odpracovat.

Kdysi to nebyl jen sen, já tím ptáčetem opravdu byla. Do školy jsem pravidelně vstávala v 6:30 a jeden den v týdnu ještě o hodinu dřív, protože jsem chodila plavat.  Teď se mi tomu ani nechce věřit. Myslela jsem si o sobě, že jsem skřivan. V deset už jsem začínala zívat a o půl sedmé byla zase jako rybička. Myslím, že se to pokazilo někdy na výšce, kdy má účast ve škole byla často nepovinná a k tomu se každé ráno začínalo jinak. Potom přišla práce s klouzavou pracovní dobou a už jsem se klouzala. Nástup byl nejpozději v devět a já s téměř každodenní pravidelností na těch devět chodila. Čas od času jsem se hecla. Od té doby už o sobě neprohlašuju, že jsem skřivan. Jsem prostě spáč, protože v deset hodin večer už hledám postel a v devět ráno se mi z ní ještě nechce vylézt. Skoro jsem akceptovala, že mám prostě vyšší potřebu spánku než obyčejní lidé. Píšu skoro, protože se s tím stále nechci smířit. Tolik bych chtěla ráno vstát třeba v sedm a mít tak dlouhý den. Ráno si zacvičit jógu nebo jít běhat nebo plavat nebo si jen dát dlouhatánskou snídani. Možná máte podobnou touhu, tak se ráda podělím o fígly, které jsem vyzvěděla od svých známých, internetu a z časopisů a opravdu všechny poctivě vyzkoušela.

1. budík daleko - úplně první a nejznámější rada. Dejte si budík co nejdále od postele a při zazvonění vyskočte, zaklapněte ho a do postele už se za žádnou cenu nevracejte. Což o to, dát si budík, respektive mobil daleko od postele, není problém. Jen můj mobil měl takovou specialitu, že 20 sekund hrála budíková hudba a potom se opět na deset minut odmlčel. Z vlastní ohleduplnosti jsem si vybrala pomalou hudbu, která prvních pět sekund vůbec nejde slyšet, dalších deset sekund slyšíte jen jemný klavír a než se stihne rozjet, tak budík ztichne. Já se za těch dvacet sekund ani nevyhrabala z postele. Tím pádem jsem těchhle desetiminutovek střídavého probouzení a usínání zvládla několik. Nejspíš proto, že vedle mě zrovna neležel nikdo, kdo by mě za buzení každých deset minut umlátil polštářem.

2. dynamická budíková hudba - když mě z postele nedostane pomalá a relaxační hudba, musíme nasadit tvrdší kalibr. Budící mobil daleko od postele zůstal. Vybrala jsem si rychlovku, která mě měla ráno naladit tak, že s radostí tanečním krokem vyskočím z postele. A pro tuto čestnou úlohu byla vybrána následující hitovka z 90. let. Jen pro jistotu uvádím, že video je trošku "vhodné k vysílání po 22. hodině". 

No, nevyskočí po těchto slovech každá žena radostně z postele? (Pozn. pro anglicky nemluvící: text znamená "Ty jsi taaaaak sexyyyy!!!") Já teda ne. Jediným účinkem bylo každodesetiminutové leknutí a to, že jsem danou píšničku začala po pár ránech upřímně nesnášet.

3. snídaňová odměna - tak tento bod mi poradil kamarád. Přesně ve stylu, čím dřív vstáváš, tím lepší snídani si udělej, aby ses měla na co těšit. Jen u mě to narazilo na malý problém. A to, že čím dřív vstávám, tím menší mám chuť na jídlo. Když vstávám v devět, tak je to pohoda. Ale v šest musím ještě tak hodinu počkat, abych do sebe něco dostala. A vstávat dřív, abych si teda za hodinu mohla dát tu skvělou snídani? Tak to fakt nee.

4. ranní těšení - tentokrát rada z internetu a rozšíření předchozího bodu. Prostě si na ráno naplánovat něco, na co se budete už večer těšit - ať už se jedná o snídani, cvičení, psaní, čtení, meditování, prostě cokoliv. Je pravda, že večer vypadá ranní plavání jako naprosto úžasná věc. Ona je to úžasná věc i v okamžiku, kdy už máte uplavaných pár bazénů. Jenže ráno moudřejší večera a ranní realizace, tj. vstání z vyhřátého pelíšku a vlezení do studené vody už tak lákavá není. Největší problém je, že ráno mě prostě nejvíce láká.....delší spánek, což k brzkému vstávání opravdu nepomáhá.

5. vlastní biorytmus - taky se vám stává, že se ráno vzbudíte ještě před budíkem, ale jakmile zazvoní a je čas vstávat, tak se vám chce najednou strašně spát? Mně celkem pravidelně. A tak jsem si řekla, že moje tělo přece ví, kdy je vyspané a nebudu ho k ničemu nutit. Budík jsem si tedy nařídila na nejzazší možnou dobu a řekla si, že vstanu, až se probudím. A ono to kupodivu fungovalo, opravdu se mi dařilo vstávat třeba hodinu před budíkem...asi tak týden.

6. pes nebo dítě místo budíku - poslední rada a poslední naděje. Pořiď si dítě nebo psa, ti tě z postele zaručeně vykopou. A je pravda, že když jsem měla psa, vstávala jsem brzo. I když byl zlatíčko, a nikdy mě ráno nebudil s tím, že chce jít vyvenčit. Spíš to byla povinnost převlečená za psa. Ráno ještě před prací jsem ho musela dát do školy a po práci si ho zase vyzvednout. A ve škole mohl být tak do pěti. Takže abych stihla ranní venčení, odvoz do školy, svoji pracovní dobu a vyzvednutí ze školy, tak jsem musela opravdu vstávat brzo. No a pořizovat si dítě jako dlouhodobý budík mi zase úplně košer nepřijde...

Tak co? Máte nějaké další tipy, které můžu vyzkoušet?

Paní nebo k mání?

Poslední dobou, tedy už je to pár let, jsem dospěla do věku, kdy už bych mohla být paní. Spíše tedy vzhledem než věkem, občanku už po mě v hospodách holt nechtějí. A baví mě ty pohledy a hádání, případně ptaní jestli paní nebo slečna s doslovem "abych neurazil/a". Jako kdybych vypadala, že je umlátím kabelkou, když to neřeknou správně. Nedávno to jeden prodavač vyřešil velmi kulantně a oslovil mě mladá dámo. Vůbec jim to nezávidím. Když osloví paní, tak to může vypadat, že daná žena vypadá staře. Asi proto ještě pro jistotu dodají mladá paní, a to radši všem ženám v libovolném věku. Pokud zase označí za slečnu, mohou se dočkat osočení, jestli to jako vypadá, že ji nikdo nechce.

Ve filmech pro pamětníky se slečnovalo
a panídoktorovávalo fest.

Zajímavé je, že po získání titulu na slečnu ztrácíte nárok. Automaticky jste paní - paní doktorka, paní inženýrka a tak. Z toho by tedy vyplývalo, že oslovení paní s sebou přináší větší vážnost. A v dřívějších dobách měla vdaná žena opravdu vyšší sociální status než svobodná. Asi před dvěma lety jsem byla v Praze na Vyšehradě a zabloudila i na slavný hřbitov. Trochu mě pobavilo, trochu udivilo, co jsem četla na náhrobcích. U mužů tam totiž byly vyjmenovány všechny funkce a tituly, ženy byly až na výjimky "jen" poslušné a oddané manželky. Nechci, aby to vyznělo špatně. Myslím, že vytváření domácího zázemí dětem a manželovi se vyrovná leckterému titulu i funkci. Jen bylo zjevné, jak se postavení ženy odvozovalo od postavení muže. Když holt některá nebyla oddaná manželka, tak měla smůlu. Ale pak mě napadlo, že to třeba bylo úplně naopak. Možná to bylo napsané ve stylu "za vším hledej ženu" a je třeba, aby i na hrobu bylo jasně napsáno, komu vděčíme za úspěch slavného stavitele nebo doktora.
Ale když už jsme se dostali k titulům. Na jejich používání si tady také dost potrpíme. Dáváme si je na zvonky, na schránky a dokonce i na náhrobní kámen. Pracovala jsem v akademickém prostředí a tam se na užívání titulů důsledně dbalo. Vrcholem pro mě byla věta na jedné schůzce: "Pane magistře prosím podejte panu magistrovi židli." Rozlušit kdo má komu podat židli ještě nebylo to nejsložitější. Oslovuje se totiž nejvyšším titulem a občas to rozklíčovat chce vysokou školu titulovou. A tu já nemám, tak jsem pro jistotu pořád tvrdohlavě psala emaily začínající jako "dobrý den" místo "vážený pane inženýre". Navíc mně toto oslovení vždycky vytvořilo úsměv na tváři. Mám v životě spoustu rolí, kterými bych se označila, ale jako "vážená paní inženýrka" se zrovna necítím.
A tak si vždycky vzpomenu na jednu scénu z Básníků, kdy Štěpán přijde na oběd k rodičům své vyvolené.
Tatínek: „A představte si, pane Šafránku…“
Maminka: „Pan Šafránek je doktor, tatínku!“
Tatínek: „No, Šafránek je snad taky, ne?“
P.S.: Pokud vás to zajímá, tak podle našeho etiketového guru Ladislava Špačka oslovujeme všechny ženy paní. Oslovení slečna použijeme pouze u velmi mladé ženy nebo u té, která si ho přeje, tj. představí se jako slečna, případně vás opraví.

Španělština ve Španělsku

Jasně, že když jsem jela poprvé do Španělska, tak jsem věděla jakým jazykem se tam mluví. Samozřejmě španělsky. Jen mi bylo řečeno, že se tam v pohodě domluvím anglicky. Tak jsem se naučila pár cestovních slovíček jako ano, ne, dobrý den, děkuji a nashledanou, abych nebyla úplně za lopatu a směle vyrazila.

Už cesta do prvního albergue - hostelu (ano, tohle slovo jsem taky uměla) mi měla napovědět, že s angličtinou to tak žhavé nebude. Trochu jsem bloudila a tak jsem se ptala na cestu. Všichni byli hrozně ochotní a chtěli pomoct, bohužel neuměli ani slovo anglicky a já ani slovo španělsky. Když jsem konečně dorazila do hostelu, pán na recepci se na mě podíval a zeptal se "Espaňol?" a já zakroutila hlavou a řekla "No". Poté se zeptal "English?", tak jsem vítězoslavně kývla hlavou a řekla "Yes". Načež se na mě pán podíval a začal zřetelně slabikovat "DOR-MIR?". Přesně ve stylu, když neumíš španělsky, budu mluvit zřetelně a pomalu a třeba budeš něčemu rozumět. No...nerozuměla. Díky bohu měl pán v zásobě nějaké cedulky v angličitně, tak mi je postupně i s pantomimou ukazoval a nakonec jsme se nějak domluvili.

A na další cestě to šlo podobně. Naštěstí, i když se Španělé moc nechtějí učit sami, tak rádi učí ostatní a opravdu se snaží, abyste jim porozuměli. Takže mluví pomalu, zřetelně a k tomu ukazují. Něco jsem se naučila od spolupoutníků a v podstatě těch pár slovíček, co potřebujete, na cestě nějak posbíráte. Když byla nouze, vzpomněla jsem si, že španělština je hodně podobná francouzštině. Tak jsem zavzpomínala na hodiny francouzštiny a použila francouzské slovíčko se španělským přízvukem. S výše zmíněným dormir-spát to ještě šlo. Slovo manger-jíst taky ještě klaplo. Španělsky jíst je sice comer, ale to jsem nevěděla, a manger fungovalo (zřejmě díky pantomimě), tak jsem ho vesele používala dál. Ale u petit déjeneur-snídaně, vysloveno s mým španělským přízvukem petit dechenér jsem skončila úplně. Španělsky se totiž snídaně řekne desayuno. No a když byla nouze úplně největší, zkusila jsem anglické slovíčko se španělským přízvukem. A pokud ani tohle nepomohlo, tak už mi na domluvu zbyly jen ruce a nohy.

Cerveza, tapas y olives - jídlo a pití
jsem uměla nejrychleji

Při mé druhé návštěvě Španělska jsem už byla poučena a španělštinu jsem si nastudovala trochu více. Na filozofickou debatu to nebylo, ale jak se jmenuju, odkud jsem a co dělám jsem říct uměla. S rozuměním to bylo horší, takže se na cestu jsem se ptala aspoň tří lidí, každému rozuměla něco a nějak si to dohromady poskládala. Nezřídka se stalo, že když dotazovaný viděl můj nechápavý obličej, radši mě vzal za ruku a dovedl až skoro na místo.

Jedním z cílů mého pobytu bylo konečně se naučit španělsky, ale hostel, ve kterém jsem pracovala, byl pravděpodobně snad téměř jediný španělský hostel, kde všichni uměli anglicky. A tak jsem aspoň pilně studovala. Protože mimo ochranné hradby hostelu jsem s angličtinou neuspěla.

Když jsem asi po dvou týdnech šla do restaurace, tak se mě číšnice (zřejmě na základě mého španělského přízvuku) zeptala, jestli chci jídelní lístek v angličtině nebo španělštině. Hrdě jsem odpověděla, že ve španělštině. Objednat si jídlo přece zvládnu. Po zjištění, že z jídeláku rozumím pouze pulpo-chobotnice, gambas-krevety a pescados-ryby obecně, jsem pokorně požádala o anglický lístek. Načež mi bylo doneseno menu v angličtině a já si uvědomila, že by klidně mohlo být v češtině a stejně bych netušila, co mi přinesou na talíř, když si objednám palometu, serviolu nebo smuhu.
Při putování a za hranicemi Santiaga jsem to s angličtinou ani nezkoušela. Rovnou jsem se přeladila na španělštinu. A to až tak, že když jsem v jedné restauraci potkala číšníka, který na mě mluvil anglicky, jela jsem dál a odpovídala mu španělsky. Ne úmysllně, prostě jsem jen byla ve španělském módu. V Santiagu jsem řeč volila podle stupně problému, nakoupit a objednat jsem zvládla ve španělštině, ale při řešení něčeho složitějšího, jsem zkoušela angličtinu. Bohužel často bez úspěchu a tak mým největším španělštinovým triumfem bylo vysvětlení prodejci mobilních telefonů, že se mi mobil nechce připojit k síti a jestli by se pokusil to opravit. A zvládla jsem to. Ono totiž, když oba chtějí, tak se vždycky nějak domluví.

Tanec a jiné závislosti

Dneska jsem byla po dlouhé době tančit. Přesněji řečeno po 4 měsících, když nepočítám pohupování na koncertech nebo to, když jsem si doma pustila písničku a zatancovala si sama. Tanec je pro mě závislost. Občas mě přepadnou i abstinenční příznaky. Jednou mi moje kamarádka řekla, že když mluvím o tancování, tak se celá rozzářím. Každý zamilovaný se rozzáří, když mluví o svém milém. Protože to, co vytváří tu záři, je láska. A je úplně jedno, jestli je to láska k osobě, činnosti nebo přírodě. Kdysi jsem slyšela, že je každý nejlepší v tom, co ho baví. Toto o mně neplatí. Pro tanec vůbec nemám předpoklady - donedávna jsem si o sobě myslela, že jsem hrozné dřevo. V tělocviku jsem vždycky byla téměř nejhorší, výmyk jsem v životě neudělala. Pozorovat mě, jak se  kroutím na kruzích jako ryba na suchu a nejde mi udělat to, co je po mě požadováno, bylo oblíbenou zábavou pro zbytek třídy. Nejsem ani dost pružná, když se ohnu, nedám ruce na zem. Správně bych na taneční parket neměla ani vstoupit. Ale je mi to jedno. Nepotřebuji být nejlepší tanečnice. Ale co potřebuji, je pocit, který při tanci mám. Stačí když zazní první tóny, začne naše sexy rozcvička a najednou je ve mně takový pocit štěstí, že mi prostě nejde se neusmívat. Dívám se na sebe do zrcadla a pokaždé mě udiví, jak mi to sluší. A sluší mi to proto, že mi září oči a jsem šťastná.
A po hodině se vždycky vracím domů nabitá a s úsměvem na tváři. A většinou jsem s tím úsměvem bohužel sama. Nastoupím do trolejbusu a rozhlédnu se kolem. Jediný, kdo se usmívá se mnou, jsou děti. Dospělí většinou koukají z okna, vypadají ustaraně nebo naštvaně. Někteří starší lidé dokonce už mají svou normální tvář mračící. Za ta léta mračení se svaly už prostě přizpůsobily.

Jednou jsem si udělala takový malý sociální experiment. Šla jsem po ulici a na každého, koho jsem potkala, jsem se usmála. Teda na každého úplně ne. Neusmívala jsem se na muže, u kterých hrozilo riziko, že by si mohli myslet, že je balím. Můj experiment trval asi deset minut a byl na jedné z hlavních ulic v Brně. Dost úzké na to, aby jste se mohli lidem podívat do očí, a dost frekventované, abyste se vůbec měli komu do těch očí podívat. Za tu dobu jsem potkala asi 100 lidí. Podotýkám, že z těch 100 lidí nebylo ani jedno dítě. A hádejte, kolik se na mě usmálo zpátky? Nebudu vás napínat, byla to jedna jediná žena. Ve věku asi 70 let a ta vypadala, že by se usmála i tak.Ostatní mě buď totálně ignorovali nebo se prostě podívali na mě a pak jinam. Někteří na mě koukali trochu vyděšeně a radši mě obešli širokým obloukem, abych se jim náhodou nepokusila vnutit nejnovější a nejlepší mobilní tarif.

Nechci, aby to vyznělo tak, že se každý musí usmívat, i když má starosti a zrovna se mu vůbec usmívat nechce. Chápu, že život je těžký a každý má spoustu problémů. Jen mi přijde, že my už jsme takový přednaštvaný národ. Pořád zamračení a čekající na záminku, jak to ze sebe dostat. Někde jsem četla, že špatná nálada je mnohem nakažlivější než dobrá. Tak se nenechme nakazit a žijme. A najděte si a dělejte to, co vás rozzáří. Třeba vám pak taky nepůjde se neusmívat.

Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem

Rozhodně tento článek nepíšu z pozice kávové odbornice. Kávu rozděluju na dva druhy, a to "chutná mi" a "nechutná mi". Také se dopředu omlouvám, pokud jsem napsala nějaký název druhu kávy špatně, což je celkem možné. Ale studentka psychologie a odvěká analyzátorka se ve mně nezapře a tak jsem si díky své kávové závislosti a cestování letos uvědomila jednu věc.

Když jsem byla ve Španělsku, jedna z mnoha věcí, do které jsem se opravdu zamilovala, byla káva. Při putování to pro mě každý den byla věc, na kterou jsem se nejvíc těšila a ta největší odměna. Slova "café con leche, grande, por favor" - "kávu s mlékem, velkou, prosím" byla první, co jsem se ve španělštině naučila.

Jedna španělská putovací

Ve Španělsku byl v každé sebemenší vesničce bar, v baru stoleček a na stolečku kávovar. Takový ten velký kávovar, který najdete u nás pouze v kavárnách. A u něj barista ve věku okolo 60-70 let, který dělal kávu lepší než v kdejaké kavárně v Brně. Navíc byla neuvěřitelně levná. Je tam celkem běžné, že si Španělé před prací nebo prostě ráno zašli do baru na kávu. V životě jsem neviděla Španěla, že by si bral kávu s sebou. Tu jsem si vždycky brala jen já, když jsem si ji chtěla vypít v parku a to pokaždé hledali kelímek, který měl víčko pouze na jedno použití. To znamená, když jste ho jednou odklopili, už nešlo dát zpátky. A víčko s dírkama na pití, jak je běžné u nás, tam vůbec nebylo. A pak mi došlo, proč to tak je. Španěly totiž vůbec nenapadne, že by si vzali kafé s sebou a vypili ho v práci u počítače. Vždycky si najdou čas sednout si v kavárně, v klidu si popovídat a vypít kávu tam. Ve Španělsku mají čtyři druhy kávy - s mlékem, bez mléka, malou a velkou. A to je všechno. Žádné latté, lunga ani latté macchiata s příchutěma jako u nás. Jejich život je jednoduchý - fiesta, siesta a maňana - a rozhodně si ho nekomplikují nutností rozhodováním se mezi 10 druhy káv.

Oproti tomu u nás je ve většině kaváren nabídka různých druhů káv na celou stránku nápojového lístku. Píšu v kavárnách, protože v normální hospodě většinou dostanete maximálně turka a instatní. Dokonce si vymýšlíme další druhy a nové příchutě. Já osobně jsem zářným příkladem tohoto trendu. Chodit okolo stánku s kávou, kde měli každý den jinou příchuť, byla pro mě každodenní zkouška silné vůle. Dodnes lituju, že jsem neochutnala příchuť chilli, kterou už jsem pak nikdy v nabídce neviděla. A rozhodně to o mně dost vypovídá, protože já chci prostě zkusit všechno. Ale čeho jsem si u nás všimla je kávový snobismus. Myslím, že hezky navázal na značkový a vinný snobismus. Skvělým příkladem vinného snobismu byl jeden můj bývalý přítel, který v práci dostal láhev červeného barrique. Když víno nalil do skleniček, začalo pěnit, i když to perlivé víno rozhodně nebylo. A když jsem se ho zeptala, co znamená barrique, tak prý "to je právě to, že je trochu sycené". No, asi nemusím dodávat, že víno bylo pěkně hnusné. Já svoji skleničku po ochutnání vylila do dřezu s tím, že tohle teda pít nebudu, a musela při tom snášet pohledy a řeči, jaký jsem vinný ignorant. Po čtyřech dnech jsem ho přistihla, jak zbytek láhve vylévá do dřezu, "protože bylo dlouho v ledničce otevřené". I když já ho podezřívám, že si spíše konečně vygooglil, co opravdu znamená barrique. Tak asi tak nějak je to i s kávovými snoby, kteří dostávají kopřivku z toho, že někdo vyslovuje macchiato jako mačáto a doma si vaří turka z Jihlavanky. Osobně naštěstí nikoho takového neznám, ale hojně se vyskytují v internetových diskuzích a pohoršeně se na vás otočí, když si v kavárně dáte latté s mangovým sirupem... Ok, latté s mangovým sirupem vážně nebylo nic moc. Ale mám pocit, že léta nucené rovnosti u nás způsobila, že se někteří lidé musí za každou cenu vyvyšovat nad druhými.

A poslední zemí je Německo. V Německu bylo kafé opravdu za odměnu, protože presso bylo jen ve velkých městech nebo v lepších kavárnách. A taky celkem drahé. Běžnou kávu, kterou jsme dostali v hospodě, byla Tasse Kaffee nebo Kännchen Kaffee, což byla překapávaná káva v šálku nebo v konvičce ve velikosti asi dvou šálků. Tak copak to asi vypovídá o německém národu?

Abeceda německého putování

Anni, já, dortíky a káva
Foto: P. Hirsch

Anni byla jedna z lidí, kteří nám nabídli ubytování, ale pro mne ta nejvíce okouzlující. Nejen, že nám na stůl snesla, co doma našla a s neustálým pobízením doprovázeným šťouchancem do mých zad nás nutila všechno to sníst. Ale poté, co si všimla, že jsme neotevřeli láhve piva, které před nás postavila s vysvětlením, že je studené, nám vnutila panáka Jägermeistera. Ráno nám zabalila všechno, co jsme nesnědli a na naši chabou výmluvu, že zbytek Jägera opravdu nechceme, protože je moc těžký, reagovala tak, že ho přelila do petky se slovy „bude se Vám hodit, až budete unaveni“, kterou nám ještě spolu s 10 eury na kafé vrazila do ruky. Na to kafé a dva dorty nás ovšem pozvala, když jsme na ni po dvou hodinách narazili v sousedním městě.

Boty jsem měla Merrely, ve kterých jsem bohužel čvachtala hned po prvním velkém dešti impregnace neimpregnace. Na konci putování mírně sešmajdané ovšem s prasklou kůží na boku, takže ve zkoušce moc neobstály.

Couchsurfing jsme využívali ve větších městech a často na poslední chvíli. Ale Němci jsou zodpovědní couchsurfeři a tak nám pokaždé odepsali a ubytování jsme také vždy našli.

Délka trasy přes Německo byla celkem 751 km.

Ekologie v Německu opravdu frčí. Krajina je vyzdobena spoustou větrných elektráren a střechy domů zase solárními panely. Zálohované jsou tam nejen skleněné lahve, ale i petky a plechovky od nápojů – mimochodem dobrý způsob výdělku pro ty, co se nebojí sáhnout hlouběji do odpadkového koše pro nedbalým  Němcem či neznalým turistou odhozenou flašku – za jeden kousek dostanete 25 centů. A třídění odpadu je dokonce nařízeno zákonem.

Filmové hlášky, které zazněly nejčastěji, byly „kde asi udělali soudruzi z NDR chybu“ a hned za ním „neboj, čeká na Tebe pokojíček, až Tě bude přecházet zrak“. Filmy jistě poznáte sami.

Trochu zašlejši Wandererhütte
Foto: P. Hirsch

Grillhütte byly spolu s Wandererhütte našimi oblíbenými noclehárnami. Grillhütte byly u vesnic, zastřešené kulaté budky s mega grilem uprostřed, který si obyvatelé většinou postavili svépomocí – taková akce Z po německu. Wandererhütte zase byly zastřešené boudy v lese, ideální na přespání. I když mám takový pocit, že jsme v nich přespávali jen my. Putujících jsme v Německu moc nepotkali a na naši odpověď, že spíme v lese, jsme se většinou dočkali pouze vyděšeného výrazu se slovy: „ale vždyť tam jsou zvířata“.

Takový normální hotýlek
Foto: P. Hirsch

Hotel jsme využili pouze jednou, resp. to byl palác udělaný z bývalého hotelu. To jsme tak jednou k večeru přišli do vesnice, koupili si zmrzlinu ze zmrzlinoauta a vyčerpaně se zhroutili na trávu…teda já se vyčerpaně zhroutila, Petr si normálně sedl. Daly se s námi do řeči dvě malé děti a ty zavolaly svoji mámu, která opodál zahradničila, aby si přišla poslechnout tu divnou řeč, kterou mluvíme. Ute nám po dvou větách nabídla, že tam můžeme přespat, což nás trochu zarazilo, poté co si všimla, že váháme, dodala, že zadarmo, což nám připadalo ještě podezřelejší. Ale nakonec jsme kývli a tak nás odvedli dovnitř, kde jsme zjistili, že dům je palácový i zevnitř a ubytovali nás do jednoho z devíti pokojů s postelí s nebesy. Posléze se do domu začali scházet další lidé s tím, že se jednou za měsíc potkávají a povídají si. To už jsem se opravdu trochu vyděsila a hlavou mi běžely všechny psychohorory se seancemi a lidskými oběťmi – zejména mladými nevinnými blondýnkami. Začala jsem vážně uvažovat o tom, že si sbalíme baťohy a tiše se vykrademe zadním vchodem ven. Načež za námi přišla paní domu, že se asi na hodinu vytratí, kdybychom prý něco potřebovali, tak si máme říct dětem, které měly asi 4 a 6 let. Na stole byla ponechána peněženka, na věšáčku klíčky od auta a my poslušně čekali až si pro nás příjde vysoká postava v černém hávu a s posvěcenou stříbrnou dýkou. Nicméně za hodinu se všichni vrátili živí, zdraví a normálně vypadající, dostali jsme druhou večeři a šli spokojeně chrupkat.

IQ se putováním rapidně snižuje. To je varování. Začíná to tak po 500 kilometrech. Nejprve si povídáte s krávami, koňmi i mravenci. Poté se s nimi snažíte domluvit jejich vlastní řečí a na konci už jen vydáváte neartikulované zvuky, na kolejích třeba mašinku a tak. Prostě vám z toho už hrabe. No, dvouleté dítě by si s vámi skvěle pokecalo. Naštěstí je tento efekt jen krátkodobý (ráno po vyspání už jste většinou v pořádku) a v případě nutnosti se ještě dokážete domluvit i lidským jazykem.

Jazyk jsme používali vskutku poutnický – požádat o vodu, odpovědět odkud kam jdeme a poptat se na nějaké přístřeší. Naštěstí nám všichni kladli stejné otázky a tak jsme odpovědi někdy tipovali. A když jsme se s odpovědí náhodou netrefili na otázku, všichni se nás s úsměvem zeptali znovu. Občas jsme si pokecali i víc, zvlášť když jsme u někoho spali. K mé velké radosti se mi postupně vynořovaly slovíčka z mé základo a středoškolské němčiny, i když na filozofické témata to opravdu nebylo. Ale musím dodat, že se většinou všichni snažili, abychom jim rozuměli, takže pokud nepomohla pomalá a zřetelná artikulace, přišla na řadu i pantomima.

Kopců nám turistická trasa E3 dodávala opravdu požehnaně. Cílem asi bylo vést stezku po atraktivních turistických místech a kopcích s výhledy, ale šplhat nahoru a hned zase dolů každý den třikrát vás taky jednou omrzí. Bylo nám řečeno, že kolem Frankfurtu nad Mohanem už to bude rovina, ale paní zřejmě nikdy nebyla na jižní Moravě. Jinak by místo, kde musí být anténa na každém třetím kopci, rozhodně neoznačila za rovinu.

Lidé byli rozhodně milejší a pohostinnější, než jsem čekala. O Němcích se říká, že nejsou zrovna přátelským národem, ale k nám byli téměř všichni příjemní. Byli jsme zjevně dost velká atrakce, takže nás často někdo zastavil a ptal se, kam jdeme. Když jsme se zeptali, zda si můžem koupit chleba, protože nám došel a pekárna nebyla široko daleko žádná, tak nám často přinesli nejen chleba, ale i spoustu věcí k němu a žádné peníze samozřejmě nechtěli. Občas jsme dostali snídani, nanuka nebo ovoce a párkrát nás někdo pozval i domů, nakrmil a nechal přespat.

Měsíc a pět dní trvalo celé putování Německem, z toho byly 3 dny odpočinkové.

Dva bezdomovci. Foto: P. Hirsch

Nocování probíhalo, kde se dalo. Z celkem 35 nocí – 14 uvnitř - 1 na faře, 2 v církevních společenských domech, 3 u lidí, kteří nás pozvali domů, 7 nocí u couchsurferů, 1 v zahradním domku a 21 venku – 2 v seně, 1 u kapličky, 1 u monumentu, 1 na vyhlídkové věži, 1 u vchodu televizní věže, 1 na střídačce fotbalového hřiště, 1 na zemi u fotbalového hřiště, 1 ve srubu, 1 v párty stanu, 1 v bývalé římské svatyni a 10 ve Wandererhütte, Grilhütte nebo podobných přístřešcích.

Obslužnost na vesnicích, co se týče možnosti sehnání jídla, byla v porovnání s Českem dost hrozná. Narozdíl od nás, kde v každé pidivísce najdete minimálně otevřenou hospodu a nějaký minikrámek s chlebem a toaletním papírem, v Německu neexistuje nic takového. Dokonce i ve velkých vesnicích (to, že jsou velké, jsem usoudila podle toho, že jsou tam ulice, ne jen čísla popisná) nebyla ani stopa po pekařství, natož nějakém obchodě a hospody měly otevřené jen v pátek a o víkendu.

Puchýře jsem měla za celou dobu čtyři. Dva na patách, když se mi trochu zkroutila vložka a na prsteníčku a malíčku ze mně naprosto neznámého důvodu. Na to, že jsem měla nové naprosto neprochozené botky, úplná pohodička.

Ruhe tag je taková německá zvláštnost. Prostě si v hospodě/restauraci/kavárně/hotelu vyberou jeden den v týdnu, kdy mají ruhe tag – volný den, kdy je zavřeno. Naprosto nepředvídatelně.  Takže se vám klidně může stát, že když po třídenním snění o pořádném presu dojdete do vesnice, která je konečně dost velká na to, aby měla hospodu, která je i otevřená více než 3 dny v týdnu, zjistíte, že je ruhe tag a můžete tedy slintat dál.

Snídaně až do seníku Foto: P. Hirsch

Seno bylo moje oblíbené místo na spaní. Bylo tam teplo a seno je krásně měkké, jen nesmíte moc koukat na myšky, které tam občas pobíhají. První spaní bylo v přístřešku na voze naloženým senem. Sotva jsme se usadili, přijel někdo na motorce. Seno sice nebylo jeho, ale prý se zeptá majitele, jestli tam můžem přespat. Asi za půl hodiny přijel, že tedy můžeme. Ještě tradiční večerní pokec a o půl desáté jsme se konečně dostali k tomu, že začnem připravovat večeři. Zrovna jsme začali krájet zeleninu, když se připotácel pan majitel osobně, který už měl zjevně trochu nakoupíno. Prý slyšel, že jsme Češi a protože ho v Plzni skvěle pohostili, chce to oplatit a přišel nás pozvat na pivo. Ale jen na jedno, protože pivo je drahé. Pozvání na pivo se neodmítá, ale my už byli opravdu unavení a hladoví. Když se pan majitel dovtípil a uhodl, že asi máme hlad, odpověděl, že na jídlo nás bohužel nepozve, protože je stejně jako druhé pivo hodně drahé. Nakonec jsme tedy společně vymysleli alternativu, že nám ráno přinese snídani. Vzhledem ke stavu v jakém byl, jsme tomu moc nevěřili. Ale opravdu, ráno na voze visela igelitka s pečivem, salámy a džusy a my měli skvělou snídani.

Trasa vedla nejprve přes Via Porta, ekumenickou cestu spojující evangelický a katolický klášter, dále jsme přestoupili na evropskou turistickou trasu E3, která celá vede od portugalského pobřeží až k Černému moři v Bulharsku a nakonec jsme se trochu prošli i po německém napojení Svatojakubské cesty.

Městečko Kaub na břehu Rýna

UNESCO oblasti jsme po cestě potkali tři, tedy alespoň ty přírodní. A opravdu to byly nejkrásnější úseky. První byl Schwarzes Moor a Rotes  Moor, což byly mokřady, unikátní v Německu, a mně to okolí nejvíc připomínalo naše Beskydy. Tam jsme spali na dřevěné vyhlídkové věži s naprosto úžasným výhledem na hvězdy a měsíc v úplňku. Další byly Limy, bývalé římské hranice, které byly vystavěny opravdu pečlivě s hlídacími věžemi a ochrannými valy a vedly od současné Velké Británie až někam na Blízký východ a do Afriky. A třetí bylo několik kilometrů Rýna, který právě v té oblasti tvoří zajímavé zatáčky a navíc je obklopen starými historickými (a v současné době bohužel i turistickými) vesničkami, které jakoby právě vypadly z pohádky, hlídkovými hrady a strmými kopci s cestičkami vinohradů.

Váha mého batohu se pohybovala od 10 do 12 kilo, Peťova okolo 20 kilo v závislosti na množství jídla a vody. Svorně jsme tedy nesnášeli kombinaci nákupu před víkendem s trasou vedoucí lesem bez možnosti civilizace a tedy i doplnění vody.

Zvířátek jsme potkali požehnaně, od různých druhů hmyzu, slimáků živých i uvařených přes jeleny, srnky a lišky. Jednou nám přes cestu přeběhla divoká prasnice i s dvěma mladými, normálně na konci vesnice přes silnici, ani se nerozhlídla, jestli jede auto. Zrovna ve chvíli, kdy jsme hledali místo na spaní a po tomto zážitku se opravdu nevybíralo lehce. Jednou jsme si v jedné Wandererhütte, kde jsme se plánovali uložit, přečetli rok a den staré varování o mladíkovi, který se vydal na noční výšlap. A zrovna jak na sviňu si na noční výšlap vyšla i divoká prasátka s mamkou. No a trasu si taky zvolili stejnou. Slabší a zřejmě i chytřejší ustoupil a urychleně vylezl na nejbližší strom, kde přes hodinu čekal, než přijede policie a myslivci, kteří ho vysvobodí. Myslím, že není třeba dodávat, že po této informaci jsme místo noclehu mírně přehodnotili. Jinak se okolo cest pásla spousta krav, viděli jsme sotva narozené telátko, které se teprve učilo stát, ovce s pár dní starými jehňátky, kozy i koně s hebounkými čumáky.

Pohostinnosti a laskavosti se nám dostalo opravdu vrchovatě. Můj obdiv mají lidé, kteří si nás klidně pustili domů i přes všudypřítomné varování o přepadávání seniorů. Můj dík patří všem, kteří nám poskytli vodu, jídlo nebo pozvali na kafé. Ze začátku jsem byla ostýchavá, protože mi bylo jasné, že danou pohostinnost nikdy nemůžu vrátit a pouhé poděkování mi přišlo málo. Ale pak jsem si uvědomila, že laskavost a pohostinnost je přenosná a co jsme my dostali v Německu, můžeme zase předat někde jinde někomu jinému. Tak prosím předávejte s námi, za nás i pro ty, kteří ji budou posílat dále!

Pokud chcete sledovat P o U t N í Ka Petra v jeho dalším putování, můžete na jeho stránkách www.pout.eu a nebo facebooku https://cs-cz.facebook.com/uPoUtNiKa.

Přehled svatojakubských cest v Německu můžete shlédnout pod tímto odkazem.

Trasa našeho společného putování Německem: 

Must-do in Santiago

Jako první a základní je samozřejmě správné ubytování. Já maličko zaujatě tvrdím, že nejlepší je to v hostelu Meiga Backpackers, je asi 10 min. od katedrály, napůl poutnický a napůl baťůžkářský hostel, což vytváří zajímavou atmosféru. Navíc jsou tam samozřejmě skvělí dobrovolníci a pokud budete mít trochu štěstí, tak bude i večerní grilování, pondělní sledování nové epizody Hra o trůny nebo prostě jen sezení a povídání na zahradě pod stanem u vína. Navíc jsou tam koupelny, které jako by vypadly z Harryho Pottera. A já osobně doporučuju pokoj č. 2, oranžově vymalovaný a nejkrásnější. Noc stojí 10 EUR i se snídaní.
A z hostelu se můžete vydat prozkoumávat město. Nebudu tady psát o návštěvě katedrály a prolézání všech možných i nemožných uliček, to je asi v Santiagu samozřejmost.

Výhled z parku

Když se vydáte z hostelu pořád rovně a projdete celým starým městem až na konec, kde už rovně jít nemůžete a zahnete doprava, přijdete do parku. Myslím, že oficiálně se jmenuje Alameda, ale já mu říkala Dos Marias park a někdo dokonce "the nice park - ten hezký park", což o něm dost vypovídá, protože je opravdu nádherný. A Dos Marias? V parku je sousoší dvou žen, dvou Marií, které v Santiagu skutečně žily někdy v 50. letech a každý den chodily do parku, na sobě šaty a obdivuhodnou vrstvu makeupu, sedávaly na lavičce a skládaly komplimenty všem mužům procházejícím okolo....něco jako: "Mladý muži, tu záři způsobuje Váš oslňující úsměv nebo Vaše pleš?". Z parku je navíc nejkrásnější vyhlídka na katedrálu a uprostřed stojí starý kamenný kostelík.
Až se dost vynadíváte, vemte to zpátky po Rúa do Franco, což je víceméně hlavní ulice v Santiagu. Hned na začátku (nalevo, číslo domu asi 48 nebo 50) si nezapomeňte koupit zmrzlinu, piňa colada je přímou cestou do ráje. A porce jsou dost velké, takže Vám zmrzka vydrží až na náměstí před katedrálou, kde můžete sledovat přímý přenos soutěže o nejoriginálnější poutnickou fotografii. Když už jsme na Rúa do Franco, rozhodně stojí za to se zastavit v Taberna do Bispo (č.p. 37), kde mají luxusní flan (něco jako karamelový puding, ale mnohem lepší) a v restauraci Barbantes (směrem od katedrály nalevo hned na rohu) gambas al ajillo - krevety v česnekové omáčce.

Gambas al ajillo

Pokud nepadnete únavou nebo přejedením a budete chtít vyrazit do víru velkoměsta, rozhodně zamiřte do Casa das Crechas (Vía Sacra 3), což je stylová galicijská hospůdka s téměř každonoční živou hudbou různých žánrů. A nebo možná budete mít to štěstí a zažijete živý koncert přímo na některém z náměstí. Ostatně zas tak velké štěstí to ani být nemusí, protože Španělé nevynechají jedinou příležitost uspořádat oslavu. A kombinace živé muziky na náměstí před historickým kamenným kostelem spolu s teplým večerem a tancujícím davem místních i doputovavších je úžasná.
Až budete mít dost potulování se uličkami historického města a opět zatoužíte po přírodě, rozhodně se vydejte po proudu řeky Río Sarela. 

Dolů okolo kostela San Francisco, doprava okolo rozestavěného univerzitního areálu, přejdete silnici a už jste v parku, kudy řeka protéká. Vydáte se po proudu, parkem a ulicí, která vás dovede až ke kamennému mostku mezi domy, který přejdete a už jste tam. Nejkrásnější místo v okolí Santiaga. Je to v podstatě stejná říčka, u které se přechází most cestou na Finisterru, jen cesta na Finisterru vede bůhví proč po špatné straně břehu. Po pravém břehu řeky vede cestička, kolem eukalypty a říčka si to vesele skáče a vodopáduje po kamení nebo vytváří malé bazénky na koupání pro otužilce. Cestou procházíte starými kamennými opuštěnými domy, prorostlými stromy, které jako by vypadly z Angkor Watu.  Pokud jste tedy následovali moje předchozí rady a vyzkoušeli všechny jídla, asi jste trochu přečerpali rozpočet....a tady roste spousta kopřiv, fenyklu, máty... :-)

Měsíc poté...

Tak už jsem tady měsíc...měsíc, který utekl jako lusknutí prsty, ostatně jako mnoho měsíců před ním.
Když jsem sem přijela a viděla místo, kde budu spát, řekla jsem si, maximálně měsíc, dýl tady nevydržím.

Výhled z okna - západ slunce

Místo, kde spím je totiž ve sklepě, ok je to sklep s velkým oknem, spím na dvou matracích a mám polštář i deku, ale...pořád je to sklep. A teď samozřejmě, nechce se mi odtud. Připadá mi to jako odjezd z letního tábora. Za ten měsíc se tu vystřídalo spoustu lidí na pár dní, pár dobrovolníků na dýl a časté loučení nedělá další loučení o nic jednodušší. Před dvěma dny jsem obrečela odchod Ryana (GB), dobrovolníka, který tu se mnou byl od začátku a který ač o 12 let mladší byl v mnoha věcech chytřejší, zralejší a taaak inspirativní. Stačí napsat jednu větu o Ryanovi, která ho naprosto vystihuje a jejíž autorem je Ricky (další dobrovolník). Ta věta zní: „You can always trust a man who stops to smell the flower. / Vždycky můžeš věřit člověku, který se zastaví, aby přivoněl ke květině.“ A za dva dny odcházím já a ve stejný den Ricky (Argentina)… Ostatní čtyři (směs GB, Irska a Ruska) prozatím zůstávají.

Co se týče práce, průměr je tak dvě hodiny denně – uklízení, praní (teda spíše dávání prádla do pračky), příprava snídaně (která spočívá v tom, že dáte na stůl toastový chleba a marmelády a průběžně doděláváte kafé), žehlení, údržba a práce na zahradě. A všechno mě baví, dokonce i to umývání záchodů - vybavuji si koment: „cože, ty budeš skoro s dvěma vysokýma školama umývat záchody??!! A zadarmo??!!“ – ANO, přesně tak. :-) Dokonce mám ráda i práci na zahradě, kterou jsem jako malá nesnášela.

Tapas

Počasí je tady opravdu vtipné. Většinou tak dva týdny prší a pak pár dní svítí sluníčko. A když prší, tak prší tak, že čtvrt hodiny opravdu lije a pak 3 hodiny nic, pak zase liják – naprosto nepředvídatelně. Takže po třetím zmoknutí za den už je Vám to opravdu jedno. A navíc, já mám déšť ráda. Je ovšem velmi zábavné být ve Španělsku, kde je konstantně větší zima než v České republice. A Santiago je prostě nádherné. Mohla bych donekonečna procházet uličky starého města, sedět v parku s knížkou (pokud zrovna neprší), jíst tapas nebo pít luxusní španělskou kávu a pozorovat dění okolo. A i když jsem šla cestou ke katedrále už x krát, pořád cítím ten stejný pocit, jako když jsem tam kráčela podruhé. Navíc je to město se spoustou stylových hospůdek s živou hudbou – ať už keltskou nebo indickou a venkovními koncerty na náměstích před kostely.

Spoludobrovolníci - část z nich

Ze začátku jsem nevěděla co s časem. Přece jen jsem byla zvyklá pracovat 8 hodin denně plus tancování, angličtina, španělština a konstantně jsem nestíhala. A tak musím, i když trochu zahanbeně, přiznat, že jsem se občas trochu nudila. Navíc k těmto poměrně volným dnům ještě přibyly dva dny absolutního volna za týden. Ale člověk si zvykne na všechno, i na šibenici, i na spoustu volného času. Takže jsem ve volných chvílích prozkoumávala Santiago, okolí, učila se španělsky, četla. Navštívila města v okolí a ušla okolo 120 km Camina Portuguese. Naučila jsem se dělat věci pomalu a užívat si daný okamžik. Prostě jsem třeba hodinu seděla v parku, vyhřívala se na sluníčku a koukala na město.  

domácí sangria

A večery trávíme všichni dohromady, dobrovolníci i hosté v hostelu. Občas jdeme ven, občas zůstaneme doma, koukáme na film, hrajeme hry nebo si jen tak povídáme. Opravdu jako na letním táboře. J Jen občas je tu tak hlučno a tolik lidí, že je toho na mě až moc.

Tak to je v kostce můj měsíc v Santiagu. Za dva dny se vydávám do mojí milované oblíbené Finisterry, na konec světa, tentokrát celou cestu pěšky. A poté odjíždím do Monforte de Lemos, kde začíná další část mého dobrovolnictví, tentokrát v domě se zahradou v pidi vesničce…