Co by bylo, kdyby nebyly emoce? ....hněv, strach a závist

Co se týče tématu práce, jakmile jsem ho poprvé uslyšela, napadlo mě jediné slovo – nic. A věřím, že jsem nebyla jediná. Když jsem o této práci začala přemýšlet a tvořit ji, napadlo mě pojmout ji z trochu jiné strany. Mnoho lidí tvrdí, že by bez emocí nemohli existovat, že by svět byl prázdný. Ale dle mého soudu tímto myslí zejména prožívání pozitivních emocí – lásky, radosti, štěstí a podobných. Naopak prožívání negativních emocí si nikdo moc neužívá. Stačí si jen pročíst běžné internetové poradny. Nikdo tam neřeší, že už má půl roku radost, naopak lidé chtějí poradit se svým smutkem a depresemi a vyrovnat se s nimi co nejdříve. Chceme z těchto negativních emocí co nejdříve pryč. Mnohokrát jsem také slyšela věty typu: „kdyby tady nebyl hněv, nebyly by žádné války a všichni bychom žili šťastně a spokojeně“. Napadlo mě tedy imaginárně splnit lidem jejich přání a zamyslet se nad tím, co by se stalo, kdyby nebyly negativní emoce. Opravdu bychom žili šťastně a spokojeně? A nebo i negativní emoce mají svůj důležitý smysl a v konečném důsledku jsou přínosné? Cílem práce není dokázat, že emoce, které považujeme za negativní, jsou vlastně pozitivní, ale naopak snaha najít pozitivní hledisko negativních emocí. Z důvodu omezené délky seminární práce jsem se rozhodla zabývat se pouze třemi vybranými negativními emocemi – strachem, hněvem a závistí.

Negativní emoce

Emoce jsou považovány za centrum prožívání vlastní identity, jsou silným motivačním faktorem, který ovlivňuje naše chování (Kolářová, 2011). Funkce emoce jako motoru k motivaci je dle mého názoru zřetelný zejména u negativních emocí.

Strach

Důvodem existence strachu je zabezpečení okamžité reakce organismu v případě nebezpečí nebo ohrožení. Slouží k ochraně života v nebezpečných situacích. (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006) Z výše uvedeného tedy vyplývá, že strach, který je často považován za negativní emoci je emocí doslova potřebnou k přežití. Pokud by člověk při svém vývoji tuto emoci nepocítil, pravděpodobně by kvůli nepocítění strachu vůbec neodhalil možné nebezpečí, které mu hrozí a lidstvo by se tedy ani nestihlo vyvinout do současné podoby. Je pravda, že v současné době nám už smrtelná nebezpečí tak často nehrozí (myslím tím ty, u kterých nám život zachrání aktivace schémat „boj nebo útěk“), ale přece jen pořád můžeme strach považovat za užitečnou emoci. Psychologické pokusy prokázaly, že člověk podává nejlepší výkon, cítí-li se mírně úzkostný (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Problém však nastává, pokud se strach vyskytuje často, je silný a brání nám v normálním prožívání života. Pokud se emoce strachu stupňují, mohou vést až ke vzniku úzkostných poruch (Praško, Vyskočilová & Prašková, 2006). Strach tedy může vést ke zvýšené úzkosti a citlivosti, která nás může omezovat v prožívání našeho života naplno a silně ovlivňovat naši osobní pohodu a spokojenost. Na druhou stranu je však strach signalizací nebezpečí, je silně spojen s pudem sebezáchovy a vede nás k opatrnosti.

Hněv

Dle Vereny Kast (cit. dle Kolářová, 2011) člověk, který si připouští hněv, stále ještě věří, že něco může v životě změnit. Ten, který si hněv nepřipouští, již na svůj život rezignoval a v žádnou změnu ani nedoufá. Dále Kast popisuje významný vztah mezi hněvem a sebehodnocením, vymezováním našich hranic a regulací naší vnitřní hodnoty. Pokud někdo útočí na naše já, které je silné, můžeme svůj hněv vyjádřit otevřeně a dát najevo svůj nárok a svou hodnotu. Naopak pokud je naše já slabé, je naše reakce často neadekvátní situaci – tzn. reagujeme přehnaně agresivně nebo naopak pasivně. (Kolářová, 2011) Dle Kast (cit. dle Kolářová, 2011) je důležité uznat, že má hněv smysl a pracovat s ním. My však většinou děláme úplný opak. Projevy hněvu (někdy až agrese) nejsou v naší společnosti vítány a proto využíváme spousty obranných mechanismů – např. projekci, popření, reaktivní výtvor případně přesunutí agrese. Toto může vést až k identifikaci s útočníkem – přesvědčení, že chyba je na naší straně a špatné jednání si zasloužíme. Tyto zkušenosti mohou vést až k jevům jako je sebepoškozování, auto-agrese nebo sebevražedné tendence. (Kolářová, 2011) Velmi důležité je tedy s hněvem pracovat a chápat hněv jako signál, že něco ve svém životě nebo vztahu s jinými lidmi chceme změnit. Díky hněvu získáváme energii ke změnám. (Kolářová, 2011)

Největším nebezpečím hněvu je jeho agresivita, kterou můžeme obrátit buď vůči sobě nebo vůči jiným. V případě, že energii hněvu obracíme vůči sobě, mohou vzniknout psychosomatické poruchy a v případě, že je obracíme vůči ostatním, často negativně ovlivní naše interpersonální vztahy.

Závist

Ačkoliv, je závist obecně považována za špatnou vlastnost, výzkumy závistivých lidí ukazují, že může mít také pozitivní aspekty. Závist můžeme definovat jako špatný pocit, který cítíme, pokud se někdo má lépe nebo je v něčem lepší než my, a to zejména v oblastech, které jsou pro nás nejdůležitější (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011). Závist nás může dovést k tomu, že se chceme přiblížit lidem, kterým závidíme, zvyšuje se tedy ochota a snaha naučit se nové věci, zvyšuje se pracovní motivace a pracovní výkon. (Tai, Keneth & McCallister, 2012)

Když byl zkoumán vliv závisti na kognitivní struktury, bylo zjištěno, že v okamžicích, kdy stoupá pocit závisti, zvyšovala se také paměť a pozornost, a to zejména vůči subjektu, kterému bylo záviděno (Hill, DelPriore & Vaughan, 2011).

Závist se může projevovat v mnoha oblastech, od předsudků, přes osobní smutek nebo pocit neštěstí či křivdy, může však vést až k poruše psychického zdraví. Se závistí se můžeme vyrovnat dvojím způsobem, a to buď snížením hodnoty objektu, kterému závidíme, nebo naopak zvýšení naší hodnoty.

Závěr

Funkcí negativních emocí může také být upozornění, které motivuje lidi ke změně. Prožívání negativních emocí také vede k lepšímu vyrovnání se s negativními procesy, které jsme tak schopno lépe zvládat. (Tai, Keneth & McCallister, 2012) S tím také souvisí prožívání pozitivních emocí, které můžeme prožívat intenzivněji (díky tomu, že si uvědomíme, že jsou to pozitivní a ne normální emoce).

Velmi záleží na tom, jak jsme schopni s negativními emocemi pracovat a jak silně jsou v nás zakořeněny. Je jisté, že všechny výše uvedené emoce mohou náš život ovlivnit velmi negativně. Kdyby tyto emoce nebyly, mohl by nás život být tedy příjemnější a poklidnější. Na druhou stranu všechny negativní emoce jsou signálem k tomu, že se něco děje a že něco v nás nebo v našem životě není v pořádku nebo podle našich představ. Velmi tedy záleží na tom, jak o negativní emoci přemýšlíme, zda ji bereme jako podnět k sebereflexi a zamyšlení nebo pouze jako problém a pocit, který není společensky žádoucí a je třeba jej odstranit různými obrannými mechanismy.

Na závěr bych chtěla uvést přirovnání, které bylo uvedeno ve studii, kterou zpracovali Tai, Naravanan a McCallister (2012). Tato studie byla sice aplikována na závist, ale dle mého názoru ji můžeme použít na všechny negativní vlastnosti. Experimentátoři přirovnali závist k nemoci lepra. Dříve se věřilo, že při lepře prostě odumírají různé části těla, které postupně odpadnou. Poté se ale zjistilo, že lepra způsobuje necitlivost vůči bolesti. Člověk tak necítí bolest, která mu signalizuje, že se v dané části těla něco děje a je třeba se o ni postarat. To vede až tak daleko, že do dané oblasti vnikne infekce, člověk si ji spálí si a podobně. Negativní emoce můžeme také brát jako signál něčeho co není v pořádku, když však na tento signál nereflektujeme, může se negativita zvyšovat a tyto vlastnosti nám začít škodit, ubližovat a narušovat náš život.

Zdroje:

Hill, S. E., DelPriore, D. J. & Vaughan, P. W. (2011). The cognitive consequences of envy: Attention, memory and self-regulatory depletion. Journal of Personality and Social Psychology, 101, 653-666.

Kolářová, A. (2011). Recenze Hněv a jeho smysl: podněty k seberozvoji. E-psychologie, 5, 48-51.

Praško, J., Vyskočilová, J. & Prašková, J. (2006). Úzkost a obavy. Praha: Portál.

Tai, K., Narayanan, J. & McCallister, D. (2012). Envy as pain: rethinking the nature of envy and its implications for employees and organizations. Academy of Management Review, 37, 107-129.

Khaled Hosseini - Lovec draků

"For you, a thousand times over."

Nejdříve se mi dostala do rukou jiná knížka Khaleda Hosseiniho, a to Tisíce planoucích sluncí. Ale o tom někdy příště.
Lovce draků už jsem vyhlížela dýl a nakonec ke mně radši přišel sám. Koupila si ho spoludobrovolnice ve Španělsku. Zatímco četla, koukala jsem na ni jak labrador na svého obědvajícího pána a počítala stránky do konce. Zvláště, když u čtení vydávala všelijaké citoslovce a slova jako "neeeeee", "proooooč" a "cožeeeee?". Jakmile ji dočetla, podívala se na mě se slzami v očích a řekla, že si ji asi začne číst hned znovu od začátku. Načež můj pohár trpělivosti přetekl, a knížku jsem jí vytrhla z rukou a utíkala si číst na zahradu. A z té jsem se nehnula dalších pár dní... no, hnout jsem se občas musela.
Ale knížka mě neskutečně chytla. Znáte ten pocit, kdy už se nemůžete dočkat, až znovu budete moci číst? A nemůžete odložit knížku ani ve dvě ráno? Tak takto přesně to bylo se mnou a Lovcem draků. Snažila jsem si čtení šetřit, jak jsem mohla. Ale to se fakt nedalo. Ještě, že jsem ji četla v angličtině, díky čemuž to trvalo aspoň trochu déle, než kdybych ji zhltala v češtině.
Ale abych trochu napsala i o obsahu tohoto skvostu. V popisu je uvedeno, že je to drama z afghánského prostředí. Děj knihy se tedy odehrává v Afghánistánu - současném a taky minulém -, taky v Americe a trochu v Pákistánu. Což už je samo o sobě dost exotické. Vypráví o životě hlavního hrdiny Amira od jeho dětství až do zralé dospělosti. Jeho příběh se prolíná s afghánskými dějinami - od mírových let přes různé okupační režimy až po vládu Talibanu. Kniha je částečně autobiografická.
Všechny informace o obsahu ukazují, že kniha je rozhodně zajímavá. Ale nejlepší jsou na ní zápletky, některé maličko předvídatelné, ale většina totálně překvapivých. A mnohé z nich opravdu drsné. Až tak, že jsem měla tendenci přeskočit pár stránek, abych o nich nemusela číst. Takové, že přemlouváte hlavního hrdinu, aby to prosím nedělal, a až do posledního slova dětsky naivně věříte, že vás poslechne a opravdu to neudělá.
Pro mě jediná malá nevýhoda této knížky byla její političnost. Dost jsem se ztrácela v jednotlivých režimech a dobách, ale možná to bylo způsobeno i tím, že jsem ji četla v angličitně.
A proč název Lovec draků? Okolo draků - těch papírových - se točí spousta zápletek příběhu. A není to obyčejné pouštění draků jako u nás na podzim. "Lovení" draků je důležitým soubojem a má v Afghánistánu (ale taky třeba v Indii nebo v Bangladéši) velkou tradici. A o tom, jak celá hra probíhá, už si přečtěte sami. Mimochodem, tento sport byl v letech 1996 - 2001 v Aghánistánu zakázán Talibanem jako ne-islámský.
Když jsem knihu dočetla já, bylo mi hrozně smutno. Jako bych odjížděla z letního tábora. A opravdu, i já jsem chvilku přemýšlela o tom, že ji rovnou začnu číst znovu.

Střípky velikonočního putování

Hlášky putovací:

Hláška putování č. 1: "Hlavně si nesedat. To pak prý ztuhnou nohy a seš v háji."

Řečeno poté, co jsem se zhroutila na nejbližší lavičku. Upřímně mi v tu chvíli bylo nějaké tuhnutí svalů naprosto jedno, hlavně, že jsem seděla.

Hláška putování č. 2: "Koukám, že to dává zabrat i zkušeným poutníkům." Pozn. Jedním ze zkušených poutníků jsem byla myšlena já, která za rok 2015 ušla celkem max 20 km, a to ještě ani ne vcelku.

"Zkušené" poutnici to opravdu zabrat dávalo. Nohy mě bolely pekelně. Ovšem s tím zkušení poutníci samozřejmě počítají. Překvapením zůstává jen to, která část těla bude tentokrát bolet. S čím jsem ovšem nepočítala, bylo sluníčko. Sledovala jsem předpověď počasí a poctivě zabalila nutné zimní věci jako čepici, pláštěnku a několik vrstev oblečení. Na opalovací krém jsem ovšem ani nepomyslela. A tak jsem s několika dalšími pouť ukončila s mírně připáleným obličejem a hodně připáleným nosem.

Velké jihomoravské putovací zjištění: 
Zjištění č. 1: Na jižní Moravě je kromě Pálavy ještě jeden kopec.

Pálava. Foto: P. Hirsch

Druhý den jsem všechny vehementně ujišťovala, že nás sice čeká spousta kilometrů, ale rozhodně to bude celé po rovince. Trochu jsem pozapomněla, že při minulém putování jsme to vzali jaksi jinudy. A tahle svatojakubská to bere poctivě přes všechny jihomoravské kopce.
Jakmile se objevily tradiční znaky jižní Moravy - vinohrady, upravené předzahrádky a sklípky, moje srdce zaplesalo domovem. Myslela jsem si, že skutečnost, že znám směr cesty bude výhodou. Ve Španělsku jsem vždy poctivě studovala průvodce a celou trasu, která mě následující den čekala. Ovšem cesta nevedla  přímo, a tak jsem při každém odbočení překonávala nutkání pustit se přímo napříč kopci a vinohrady, jen abych nemusela udělat krok navíc.
Zjištění č. 2: Necesta je někdy lepší než cesta
Jednou jsem zapomněla přejít mostek a místo po vyšlapané polňačce jsem šla po rozoraném poli. A spolu se mnou dalších pár lidí, kteří šli za mnou v přesvědčení, že určitě znám tu správnou cestu. Když jsem přeskočila potok a na tu správnou cestu jsem se dostala, tak jsem si oddychla. Místo lamentování nad nepřístupnou trasou a mými vedoucími schopnostmi jsem se dozvěděla, že "to pole bylo úžasně měkké, úplný balzám pro moje puchýře".

Putovací pravidla:
Pravidlo č. 1: Cesta zpět je vždycky kratší
Musím říct, že když jsem šla naposledy, přišla mi trasa Rajhrad - Brno celkem blízko. Klášter, cedule se starou mapou, kousek okolo řeky a už je Olympie. Z Brna do Rajhradu je to však sakra daleko (viz pravidlo č. 2). Když jsem předcházela spolupoutnici, která už toho měla evidentně dost, utěšovala jsem ji (a zároveň sebe), že už jsme skoro tam - maximálně dva kilometry. Asi za kilometr jsem přišla k rozcestníku s informací Rajhrad - klášter - 2,5 km. Myslím, že mě dost proklínala.
Pravidlo č. 2: Cesta okolo řeky se zdá vždy delší než skutečně je
Neptejte se mě proč. Ale prostě to tak je.  Jediná výjimka je, když si v Bílovicích dáte kafé a zákusek. To jste pak v Brně cobydup. Platnost výjimky prokázána kontrolním vzorkem bez kávy a zákusku, kterým trvala stejná cesta prokazatelně déle.

Putující skupina:
Celkem nás šlo cca od 15 do 20 lidí. Ze skupiny jsem měla jako sebediagnostikovaný mírný asociál s autistickými prvky trochu strach. Ale byla to rozhodně zajímavá zkušenost:

Foto: P. Hirsch

1. den - skupina nažehlených voňavých poutníků vyráží ze Křtin v jedné skupině. Je slyšet hovor, smích a vtipkování. Odvážně čelí větru, slunci i sněhové vánici. Do té doby poměrně celistvá skupina postupně umlká, začíná se drolit a roztahovat dle sil a možností každého jednotlivce.
2. den - skupina načerpala přes noc síly a tak odhodlaně vyráží do druhého dne. Jak jde čas, tak se více kulhající, avšak rozhodně ne méně odhodlané kousky, začínají opožďovat. Sice už jsou všichni roztaženi v délce cca 1 km, ale přesto na sebe ještě čekají. Rozdělí je až Nové Mlýny, kdy už je většina ráda, že je ráda a dokáže zvednout jednu nohu a dát ji před druhou. Večer v hospodě se pak dělí na mlčící a usínající a ty, co dělají, že vůbec nejsou unavení.
3. den - už ani to vyrážení není co bejvalo. A tak jde každý, jak nejlépe dokáže a sám za sebe. Do cíle pak doráží několik separovaných kulhajících zpocených zablácených poutníků, opírajících se o hole a se spálenými nosy. Ať žije putování. 
Ale prej o nás psali v novinách a mluvili v rádiu. :-)
Když už všude vychvaluju zahraniční přívětivost a pohostinnost, musím napsat i o té naší, moravské. Ve Křtinách na faře na nás čekaly obložené chleby a upečená buchta. V Rajhradě v klášteře zase košík se snídaní - míchanými vajíčky, chlebem a domácím mazancem. Sladký to život poutníků.

A proč že to vlastně dělám? Protože takový ten pocit, když...
... bolí i svaly, o kterých jste doteď nevěděly, že je máte, ale tělo vás přesto nezradí a donese až do cíle.
...si unavení lehnete na zem, vyhříváte se v paprscích jarního slunce a jen vdechujete vůni čerstvé trávy.
...se na konci dne sotva unaveně ploužíte a silou vůle posunujete nohy a najednou zvednete hlavu a jste odměněni tím nejkrásnějším západem slunce nad novomlýnskou nádrží.

Varování: Patnáct z patnácti poutníků potvrzuje, že putování způsobuje závislost.
A ještě zkoukněte video.

Skoky - místo lidem zapomenuté

Moje bývalá kolegyně mi kdysi se září v očích líčila chaloupku v Jizerských horách, kde se topí dřevem, které si musíte sami naštípat, není tam zavedena elektřina a pokud chcete teplou vodu, je třeba si ji nanosit a ohřát na kamnech. Tenkrát jsem prohlásila, že až budu mít někoho vyhlídlého, rozuměj partnera, vezmu ho tam na zkoušku, jestli je to ten pravý Muž, který dokáže posekat dřevo, zatopit a nanosit vodu.

Skoky romantické. Foto: P. Hirsch

A druhý víkend v dubnu se mi tato zkouška konečně podařila uskutečnit. Sice ne v Jizerských horách, ale v Karlovarském kraji, kde je zaniklá obec jménem Skoky. Toto místo má velmi pohnutou historii. Má za sebou slavnou historii věhlasného poutního místa, do kterého proudilo přes 40 000 poutníků ročně. V tamějším krásném barokním kostele totiž byl zázračný obraz Panny Marie Pomocné, který plnil prosby a přání. Přesně tato Panna Maria je ta známá Panenka skákavá. Poté, co poutnictví upadlo, tam hospodařilo zejména německé obyvatelstvo, které bylo po válce vysídleno. Následující obyvatelé byli z jihovýchodního Slovenska, kteří možná moc nevěděli, co s ním, a obec začala postupně upadat. Upřímně si to umím představit, já pocházím "jen" z jihovýchodního Česka a krajina okolo Skoků je tak jiná, že bych taky nevěděla, co s ní. Slováci tedy odešli a do vesnice se nastěhovali Češi. Další rána byla Skokům zasazena stavbou přehrady, která utopila hlavní přístupovou silnici a elektrické vedení a obyvatelstvo, kromě jedné ženy, bylo vystěhováno a domy zbourány. Ta poslední obyvatelka, která se odmítla vystěhovat, rozhodně stojí za zmínku, žila sama ve Skocích od roku 1968 až do roku 1982. Střídavě jsme diskutovali o tom, zda na ní tolik let žití v samotě zanechalo negativní psychické následky nebo ji to naopak hopem přisunulo k osvícení.

Tolik ke stručné minulosti. V současnosti zbyly z obce dva zchátralé domy a dvě zchátralé stodoly. Dále hřbitov, na kterém si můžete mezi rozkvetlými narcisky skládat puzzle z rozbitých náhrobních desek. A kostel, bohužel už vyrabovaný. Jakmile se obyvatelstvo rovnalo nule, využili toho různí nenechavci a příznačně toho moc za sebou nenechali. Vzali s sebou i věci, které by vás nenapadli, že se dají ukradnout - uřezali ozdobné sloupy nebo sloupali měď z věžových kopulí v 25 metrové výšce. Z popisu vyplývá, že místo je extrémně strašidelné. Jedno vyjítí ven za tmy se rovnalo nejméně pěti bobříkům odvahy. Já se odvážila jen jednou, když už jsem půl hodiny ležela ve spacáku se zkříženýma nohama a přemlouvala se, abych to zaspala a protože ven jsem rozhodně vylézt nehodlala. Naštěstí šel Peťa zrovna přiložit, tak jsem se vzmužila, urychleně vyběhla těsně za dveře a  rozhlížela se všude okolo, jestli se někdo nebo hůře něco neblíží. I v tom strachu si ale při tom rozhlížení nešlo nevšimnout oblohy nádherně poseté hvězdami se zářícím měsícem a tmy široko daleko.

Skoky slunečné. Foto: P. Hirsch

Když jsem vylezla na kopec ve dne a rozhlédla se po okolí, dohlédla jsem jen další kopce a lesy, kdesi v dáli se krčila dvě stavení. Stejně jak je místo strašidelné, je i romantické, to možná ještě o kousek více. Na internet se tam nepřipojíte, ale pozorovat západ slunce nad kostelem je něco nádherného. Při procházení zbytky vesnice - místa, kde stávaly domy jsou označeny cedulkami, co tam bylo - se neubráníte představám, jací lidé tam bydleli, jak se jim tam žilo, čím se živili. A taky zíráte, jak rychle si příroda bere zpátky to, co jsme jí načas sebrali, ze základů domů rostou stromy a keře a v okolí se prohánějí srnci a divočáci (ty jsem já neviděla, páč jsem uslyšela zachrochtání a kvapně hledala nejbližší strom, na který bych dokázala vylézt).

Na Skoky možná lidé trochu pozapomněli, ale Bůh určitě ne, ten je cítit na každém kroku, ať už ho vidíte v čemkoliv - v kostele, v zázračném obraze, v přírodě nebo v místním geniu loci. Ale ani lidé nezapomněli úplně, protože poslední dobou se toto místo snaží oživit občanské sdružení Pod střechou, které pořádá velmi zajímavé nejen kulturní akce. Více informací je možno najít na tady. Tak pokud si chcete někoho vyzkoušet, vrátit se k tomu, jak se žilo před pár desítkami let nebo už dohoříváte a hrozí, že vyhoříte úplně, skočte si do Skoků. Můžete si tam třeba na víkend zahrát dobrovolně na kostelníky a ručím za to, že dané místo ve Vás zanechá hluboký dojem.

Pokud by někoho zajímal výsledek testu, tak Petr prošel s vyznamenáním. Já byla díky moderním výdobytkům jako jsou dehydrované potraviny a dvouplotýnkový vařič Ženského testování ušetřena. Protože jsem tak trochu feministka, postavila jsem se čelem (tak na dvě minuty) i k sekání dřeva a zatápění a musím přiznat, že tam jsem teda propadla totálně.
P.S. Za zmínku rozhodně stojí i cesta zpět do civilizace. Nejbližší autobus jezdí cca 4 km od Skoků. Cestou jsme museli přeskákat bažinu po drnech trávy, zout boty a hezky přebrodit potok. Načež nám ujel autobus, protože prostě jel o 5 minut dříve. Jdeme další 2 kilometry na hlavní silnici, kde se pokoušíme stopnout auto. A když konečně jedno zastaví, doveze  nás na okraj vesnice, z které nám jede vlak, se slovy "na nádraží to už doběhnete". Když jsme se podívali do mapy, tak jsme zjistili, že doběhnutí je ten pravý termín, neboť vlak jede za 10 minut z nádraží, které je téměř 2 km daleko. Není nad to si tak po ránu po 6 km pěšky ještě další dva kilásky zaběhnout s plným báglem na zádech. Naštěstí se smiloval další řidič a na to nádraží nás hodil. Když jsme za deset osm - v dobu, kdy často teprve vstávám - usedli do vlaku, usoudili jsme, že dneska už bylo těch dobrodružství celkem dost.
Na Skocích prostě není nic obyčejného, ani cesta odsud.
Pokud se chcete přiblížit tamější atmosféře, určitě shlédněte Petrovo krásné video doprovázené písní Petra Linharta Maria Stock (německý název Skoků).

Co je doma, to se počítá

Tak to vezmeme popořadě - co je to doma? U mě je to v současnosti aktuální téma.

Udělala jsem si malý průzkum a ptala se ostatních, kde mají "doma". Jeden kamarád mi odpověděl, že doma je tam, kde má pračku. Facebook mi odpověděl, že doma je, kde podprsenka není. Když jsem dotaz moderně zadala do Googlu, tak mi hned jako první odkaz vyjel test, jak poznáte, jestli je to to pravé doma nebo to, co si myslíte, že je doma, vlastně doma vůbec není. No teeeda, co všechno si dneska nemůžete otestovat.

Co se týče mě, je pro mě doma široké téma. Moje nejspíše nejbizarnější doma bylo ve stanu na farmě v Anglii, to jsem i sama sebe překvapila, když jsem to tak nazvala. Nutno dodat, že to byl stan pro 2,5 člověka (z toho dva tam "bydleli"), do kterého zatékalo, nedalo se tam postavit, ale já ho nazývala domovem přes dva měsíce. V současnosti mám minimálně tři doma - u našich, v mém bytě a v místě, kde nyní přebývám - to jsou doma trvalé. Takže když odpověď na otázku "kam jedeš?", odpovím "domů", máte cca 33 % možnost, že uhádnete správné místo. Pak mám doma přechodné, což se pohybuje od hotelového pokoje nebo postele na hostelu na dovolené až k výše zmíněnému stanu, případně karimatce na zemi. Dokonce jsem se přistihla u toho, že když jsem přes noc u kamarádů, jsme venku, a já už jsem unavená, tak taky říkám, jestli bysme už nešli domů. Ale nebojte, kartáček mám většinou svůj. Výhoda tohoto postoje je, že v podstatě nikdy nemůžu být bezdomovkyně v pravém slova smyslu. Protože i když ztratím všechny tři trvalé domovy, stále budu to místo pod mostem nazývat doma.

Mezi spoustou krabic chutná kafé nejvíc

Ale nedávno jsem tuto zapeklitou otázku rozřešila. Čerstvě jsem se přestěhovala a všechny věci jsem měla v krabicích. Tak jsem aspoň vyhrabala svůj hrneček, udělala si do něho kafe, dala nohy na krabici a cítila jsem se....no, jako doma.

Pro mnoho z nás je ještě další domov, o kterém si pobrukujeme v naší národní hymně - tedy naše česká kotlina aneb všude dobře, doma nejlépe. V poslední době sice není kromě časově přechodného sportovního patriotismu vlastenectví úplně v módě, ale myslím, že většina z nás stále považuje Českou republiku za domov. 

Poslední dobou se ale při návratu z ciziny objevuje zvláštní teorém kulturního šoku, možná přímo českého šoku. Pokud teda necestujete do země, kde jsou lidé ještě naštvanější než v Česku, kterou je asi těžké najít. Dlouho jsem si myslela, že třeba Německo by mohlo mít nějakou šanci, ale letošní putování tuto naději definitivně pohřbilo. Pokud se tedy vrátíte z dovolené z některé sluníčkové země, kde jsou všichni veselí a usmívají se (třeba Španělsko, o Thajsku ani nemluvím) nebo i ne-sluníčkové země, kde sice lidé tak kamarádští nejsou, ale zase jsou extrémně slušní (třeba Velká Británie), zaručuju vám, že tento šok zažijete. 

Mně se to pravidelně stává hned po příjezdu. Spořádaně stojím na zastávce a čekám na autobus, když jde někdo okolo mě a narazí do mě tak, že vzhledem k váze batohu mám co dělat, abych to ustála a klidně pokračuje v cestě beze slova omluvy. Stojím ve frontě na lístky, když tu odněkud přijde člověk, který frontu zcela ignoruje a všechny předběhne (Pozn. myslím, že čekání ve frontách, by se mělo vyučovat už na základní škole, protože v momentě, kdy je jedna fronta k více než jednomu okénku/přepážce/pokladně, tak to evidentně nezvládáme). Čekám v další frontě, tentokrát v potravinách u pokladny, přede mnou tři lidé, za mnou dva lidé, kteří okamžitě začnou bručet, jak je ta řada hrozná a proč sakra neotevřou další pokladnu. To, že se na mě nikdo neusmívá, už pomíjím zcela. A tak poslední dobou, vždy když vidím/slyším, že se někdo vrátil z cizí země, mám chuť mu popřát co nejhladší přechod bez šoku. 

A víte, co je úplně nejzvláštnější? Stejně jako na internetových diskuzích jsou blbci ti druzí/cizí, tak lidé, kteří tvoří český kulturní šok, jsou taky ti cizí. Osobně téměř nikoho takového neznám a přece mi přijde, že je jich plná republika.

Strasti a slasti podzimního putování

Se mnou a mým blogem se to má následovně. Napadne mě nějaká myšlenka, dám si ji do konceptů, nechám trochu projít hlavou a začnu psát. Přičemž se občas zaseknu v kterékoliv fázi a tak se stane, že věci, které mě napadnou v létě, se k vydání dostanou v zimě. Což někdy nevadí, ale občas to jde trochu poznat. Třeba Vánoční téma v létě není to pravé ořechové. Přesně toto se stalo také s tímto příspěvkem. Myšlenka zaseta v hlavě 10. listopadu, název příspěvku napsán 25. listopadu - a zatímco mě sluníčko na nose šimrá svými jarními paprsky, já píšu o podzimním putování.

Nejsem úplně odborníkem na podzimní putování. Minulý rok jsem si ho, konkrétně v listopadu, užila pouze 2 dny a 5 km. Aby bylo jasno, ne, že bych ušla 5 km za dva dny, těch 5 kilometrů jsem ušla třetí den. Ale i z dvou dnů a pěti kilometrů se dá něco vytřískat.

1. strast a slast - zima

Podzim ještě není zima. Ale už to není léto, kdy si dáte dlouhý piknik na trávě a dalších několik desítek minut se vyhříváte na sluníčku, případně si schrupnete. Při podzimním putování vypadá svačina tak, že rychle vybalíte jídlo, sníte jídlo, zabalíte jídlo a už zase jdete, abyste se zahřáli. Případně už posledních pět minut tak nějak střídavě ukusujete z chleba a u toho podupáváte. Během dne rychle chodíte, protože když se zastavíte nebo zpomalíte, je opět zima. To už vůbec nemluvím o noci, kdy zalezete do spacáku co nejhlouběji a utáhnete ho tak, aby nekoukal ani nos. A to, že z toho spacáku budete muset v noci kvůli něčemu (kvůli tak čemu asi, že) vylézt, je hotová noční můra. Ranní vstávání ze spacáku je pak každodenní cca dvacetiminutovou výzvou (tedy ne že v létě by to výzva nebyla).

Ale právě proto, že je vám zima, děláte všechno rychle. Takže jdete rychle, abyste se zahřáli, nikde se nezdržujete a tak svou denní dávku ujdete rychleji než při letním poflakování na sluníčku. Taky je větší pravděpodobnost, že v tomto počasí se vás někomu zželí a nechá vás přespat v teple a v suchu. Což se nám tentokrát poštěstilo - ale jen jednou, abych si užila i podzimní spaní venku. Horká sprcha už byl neocenitelný bonus navíc.

2. slast a strast - opadané listí

Opadané listí je nádherné, na tom se asi shodneme všichni. Hezky zabarví celou přírodu. Narozdíl od sněhu se v něm můžete brodit bez hrozby omrzlin a skočit do hromady shrabaného listí je jako zapadnout do peří. Jen je třeba dávat pozor, aby tam někdo nenechal ty hrábě nebo ještě hůř, vidle.
Tak co může být u opadaného listí za strast? No, abych to řekla tak nějak kulantně. Při putování si v batohu nenosíte splachovací záchod. Taky jsem ještě nesebrala odvahu někde zaklepat a zeptat se, zda můžu použít jejich toaletu. A tak si většina poutnic a poutníků odskakují za keříky. Jenže podzim je zákeřný v tom, že téměř všechny keře hezky oholí a oni tak nějak jaksi zprůsvitní. Takže pokud zrovna nejste v lese s extra širokými kmeny, za něž se můžete schovat, vypadá to asi následovně - chvilku se zkříženýma nohama vyhlížíte ten nejhustší keř ale v 95 % případů k němu doběhnete a zjistíte, že přes něj stejně jde vidět. Tak podobně oběhnete asi pět dalších keříků, které vypadají vesměs stejně, až do té doby, kdy nátlak močového měchýře převáží váš stud a vy si prostě přidřepnete k tomu nejbližšímu a doufáte, že zrovna nikdo nepůjde okolo venčit pejska. V tomto má nesrovnatelnou výhodu silnější pohlaví, které se prostě otočí zády a vypadá, jako by se jen tak zadívalo do přírody.

3. slast a strast - tma

Brzké vstávání a stmívání má tu výhodu, že zvyšuje dobu spánku. Při putování nemusíte vstávat do práce, resp. nemusíte vstávat na určitý čas, a tak ve tmě prostě spíte. Co jiného byste taky dělali, když je taková zima, že všechno ujdete rychle jen, abyste se rychle zahřáli.
Putování ve tmě je sice romantické, ale probouzí staré zasunuté pocity spojené s lovením bobříků odvahy na pionýrských táborech. Čelovka svítí maximálně do metrové vzdálenosti a vrhá strašidelné stíny. Každá prasklá větvička signalizuje minimálně medvěda, který vás pozoruje spoza stromu. Vytí na měsíc rozhodně nepochází od psů z nedaleké vesnice, ale určitě od smečky vlků. A jakmile si začnete vzpomínat na Záhadu Blair Witch, jste v háji úplně.

Všichni to známe, život ani podzimní putování nejsou černobílé, a tak strasti mohou být zároveň slastmi. Nebo taky občas ne.

Najdi svoji vůni a poznej svůj osud

Poslední dobou na mě odevšad vykukují seznamy, inspirace a nápady na to, jak najít své životní poslání, svůj jedinečný talent. Tak nevím, jestli se s tímto roztrhl jen můj pytel, nebo i ten váš. Každopádně jsem se rozhodla, že taky přidám svou troškou do mlýna.

Nejjednodušší, nejlogičtější a nejrozšířenější rada je najít činnost, která vás baví tak, že byste ji dělali i zadarmo. Když ji vykonáváte, nevnímáte čas, okolí, zajímá vás jen ta daná věc. Najednou zjistíte, že už pečete/píšete/šijete/kreslíte 5 hodin a vůbec nejste unavení. Nevím, jak u vás, ale můj případ toto rozhodně není. Jediná činnost, která všechny tyto atributy splňuje je u mě...spánek. Neznáte někoho, kdo si vydělává spánkem? Všechno ostatní, ať mě to sebevíce baví, by mě bohužel tak nenaplňovalo, kdybych to dělala 10 hodin každý každičký den. Už jako malá jsem u ničeho pořádně nevydržela - vystřídala jsem všechno od šachistického kroužku, přes kytaru až ke stolnímu tenisu a turisťáku. Dokonce jsem chvilku chodila i do kroužku kreslení, to když se moje učitelka výtvarky rozhodla, že mě naučí kreslit...no, nenaučila. 

A tak jsem si řekla, že na to svoje poslání půjdu z jiné strany...od nosu. Když nám něco nejde pod nos nebo nevoní, tak je to věc, která se nám nelíbí a kterou nechceme dělat. Často si jídlo před snědením pořádně očicháme. Tak si tak myslím, že by nám mělo vonět i to, co děláme.

U mnoha lidí, mě nevyjímaje, funguje vůně jako nejlepší připomínač. Všechny ostatní smysly jsou až za ní. Když ucítím nějakou vůni a vzpomenu si, odkud ji znám, vrátím se na to místo. Je to více než jen vzpomínka na dané místo, jsem prostě tam, v daném čase, prostoru, s pocity, které jsem v tu doba prožívala. Poslední dobou se velmi rozmáhá použití vůní jako velmi účinné marketingové triky.

Pamatujete si na lektvar lásky Amorův šíp v Harrym Potterovi? Elixír voní každému jinak, podle toho, co daného člověka přitahuje. Jednoduše prostě voní stejně jako jeho láska. Třeba Hermioně voněl jako čerstvě posečená tráva a nový pergamen.

V mém by byl určitě také závan čerstvě posečené trávy. Živit se jako sekačka trávy mě ale zrovna neláká. Taky jako správná žena narozená ve znamení býka miluju parfémy, ale většinou jen ty svoje. Některé mi naopak hodně nevoní. Práce v parfumerii to tedy určitě nebude. Moje láska jde určitě cítit vůní kávy a čerstvě vytištěné knihy a asi taky čokolády. A jaké poslání z toho vyplývá - pražička kávy, servírka v kavárně, tiskařka knih, prodavačka v knihkupectví, pekařka čokoládových pralinek nebo dortů... Vyberte nejpříznivější ingredience, protřepat, nemíchat a...mám tu svoje životní poslání - tak třeeeebaaaaaa kavárna v knihkupectví s prodejem čokoládových pralinek. Hmmmmmmmmmmmm...... :-)

A jak voní vaše láska?

Hana Andronikova - Zvuk slunečních hodin

Spisovatelka Hana Andronikova nebyla žena jako každá druhá. Když jí byla diagnostikována rakovina prsu, místo, aby co nejdříve započala klasickou léčbu, odjela k indiánům do peruánské pralesa a následně nevadské pouště, kde strávila celkem 4 měsíce. Píšu byla, protože rakovině i přes alternativní i klasické léčení, bohužel nakonec podlehla.

A stejně výjimečná je i její knížka Zvuk slunečních hodin. Už jen ten poetický název - jak asi zní sluneční hodiny? Tóny paprsky slunce a stínu?
Za tuto knihu - její prvotinu - získala v roce 2006 cenu Magnesia Litera v kategorii Objev roku.
Tak začněme třeba od obálky. Na ní je nakreslená pravděpodobně indická žena, která má přes rameno i v ruce spoustu klecí se zavřenými ptáky.

Zdroj: www.kosmas.cz

A co následuje po prohlédnutí obálky. Většina z nás otevře knížku, přivoní k ní a začne namátkou číst.

Z knihy na vás zavane vůně indického jídla i pach osvětimských plynových komor, projdete se časovými událostmi od roku cca 1920 do současnosti a procestujete různé místa od baťovské výstavby Zlína, přes Indii, Osvětim až do Ameriky. A stejně rozmanité jsou i postavy, z nichž by každá klidně mohla mít svoji vlastní knihu. Ty nejhlavnější, kterým je věnována největší část knihy, jsou manželé Tomáš a Ráchel s jejich synem Danielem, dále poznáte Annu a amerického vojáka Petea. Všichni uvedení spolu nějakým způsobem propojení, což se dozvídáte v průběhu čtení. Každá postava píše sama za sebe, střídají se tedy styly jednotlivých vyprávění, místa i doba, kdy se jejich život odehrává. Zní to maličko zmateně, v některých recenzích jsem i četla, že někomu trvalo trochu dýl, než se v ději zorientoval, ale mně to vůbec nevadilo. Jedinou nevýhodou bylo, že některé postavy jsem si oblíbila více a jiné méně a tak jsem měla tendenci přeskakovat nebo aspoň rychleji číst Peteovo vyprávění, abych už se dozvěděla, jak to pokračuje s Tomem a Ráchel.
Ukázka z knihy: "Tom byl její sluneční orloj, řekla. Usmál jsem se. A Ráchel byla jeho slunce."
I přesto nebyl vztah Toma a Ráchel popsán jako červená knihovna. Anne byla obětí, přesto se cítila vinna. Co mají všechny postavy společné je to, že se prostě nevzdávají. A taky nejsou černobílé, ani ony, ani události, ani celý svět. Tuto knížku čtete a říkáte si: tý jo, tak to asi fakt bylo a občas vám běhá mráz po zádech.
P.S.: Jako studentku školy, která vymyslela program na odhalování plagiátů, a já tedy musím ve svých seminárkách ozdrojovat i kde jsem našla, že kulička je kulatá, mě velmi potěšil závěrečný rejstřík knih, z kterých bylo čerpáno.

Pohádka o Chronovi a Kairovi

Za devatero horami, devatero řekami a polovinou moře, no prostě ve Starověkém Řecku, žili byli dva bratři - Chronos a Kairos. Chronos byl hezky spořádaný, chodil pořád stejným tempem, bylo na něho spolehnutí. Kdežto Kairos byl jeho pravý opak, někdy lítal s větrem o závod, někdy se sotva vlekl a občas se stalo, že se prostě zastavil a ne a ne se pohnout. Zpočátku je lidé měli rádi oba stejně, je přece hezké někdy být přesný a organizovaný a občas zase vyjít z tempa, popoběhnout si nebo naopak zpomalit. Ale postupem času jim Kairos začal lézt na nervy, byl takový neorganizovaný, nebyl na něho spoleh, někdy byl rychlý, někdy pomalý, hlavně byl ale nepředvídatelný. Zato Chronos, u toho vždycky věděli, na čem jsou. 

"Hele, Kaire, vem si příklad z Chrona. Od toho přesně víme, co máme čekat. Kdežto ty si tady lítáš, pak se zase vlečeš a my pak vůbec nevíme, na čem jsme. Koukej to dát do pořádku.", říkali mu.

A Kairos se bránil: "Ale občas je přece hezké zpomalit nebo zrychlit, je to nuda, chodit pořád stejně."

"Kdepak, svět přece potřebuje řád, tak se koukej přizpůsobit.", oponovali mu na to lidé.

Tak se Kairos snažil, zkoušel chodit pořád stejně, ani ne rychle, ani ne pomalu. Zkoušel si počítat, co číslo to krok, ale stejně, vůbec se mu nedařilo. Navíc ho to hrozně otravovalo.

"Tak takhle tedy ne, Kairo. Když nedokážeš být takový, jaký máš být, tak tě nechceme", řekli mu jednou lidé. A obrátili se k Chronovi a postavili mu velký monument - hodiny. A na připomínku nosily miniatury tohoto monumentu s sebou.

Zdroj: http://humanits.com.br

Na Chrona bylo spolehnutí, ale lidem se začaly dít zvláštní věci. I když maso smažili pokaždé stejnou dobu, někdy bylo vysušené a někdy nedopečené. Když dali kynout těsto na chleba, občas za dvě hodiny uteklo z mísy a občas se sotva trošku nafouklo. I když každý den chodili spát přesně ve stejnou dobu, někdy usnuli hned a někdy další hodinu koukali do stropu a počítali ovečky. To tedy byla záhada.
Mezitím se Kairos na lidi naštval. Rozzlobil se i na Chrona. "Takový nudný patolízal a všichni ho mají radši než mě.", nadával v duchu. A přemýšlel, co by tak Chronovi a lidem udělal. Najednou si všiml, jak okolo zevluje Stres. Přiběhl k němu a povídá:
"Hele, Strese, ty jsi takový samotář, nechtěl bys kamaráda? Tady Chronos by potřeboval parťáka."
Stres nadšeně přikývl. Od té doby byl jako Chronův neviditelný stín.

A tím to všechno začalo - hodiny ukazovaly čtyři, lidé se chvilku zamysleli a když se podívali znovu, už bylo sedm. To Stres tajně posunoval ručičky na monumentu a zlomyslně se těšil ze zděšení lidí. Jejich pocity totiž byli pro Stres jako švýcarská čokoláda, po které pěkně tloustl. Zatímco lidé neměli čas se ani nasnídat, natož nasvačit. Jak byl tak Stres hezky zakulacený, sem tam ze sebe vydělil nějakou tu buňku a přilepil ji na nějakého člověka. Ten pak chudák chodil, nevěděl, co dělat, jen pořád kontroloval hodiny. Čím častěji se na ně díval, tím rychleji se ručičky posunovaly. A Stres tloustl a tloustl.

Když Kairos viděl, co všechno způsobil, uvědomil si, že to trochu přehnal a zastyděl se. Přemýšlel, jak by svou vinu odčinil. Protože byl Kairos chytrý, tak na to přišel celkem rychle. V noci se tajně vkradl do obydlí lidí a ukradl jim všechny hodinky. Nechal jen jeden velký Chronův monument na náměstí. 

Lidé se probudili a hned chtěli zkontrolovat, zda vstali ve správnou dobu. Jenže nebylo kde to zkontrolovat. A tak ti, co se cítili odpočatí, vstali. Jiní se obrátili na druhý bok a spali dál. Ze začátku to šlo ztuha, lidé pořád běhali na náměstí a kontrolovali, jestli všechno stíhají podle ručiček. Jenže asi po měsíci je to přestalo bavit. Když vařili maso, tak je propíchli, jestli už je hotové, chleba dělali, až jim vykynul tak akorát a spát chodili, když byli unavení. Pochopili, že přece jen něco na tom Kairovi bude. Ale také na Chronovi. Proto si radši ponechali i monument na náměstí - to aby stíhali autobus. A Stres? Ten se vrátil na svou původní váhu a našel si práci jako připomínač. Oni ho totiž někteří lidé potřebují, aby aspoň něco občas udělali.

IF Je suis Charlie THEN

Tuto kauzu nejspíše zaregistroval úplně každý, i ten kdo nesleduje zprávy v televizi ani na internetu. Úplně stačí mít facebook, kde si spousta lidí změnila profilové fotky a různými jinými způsoby vyjadřovala podporu redakci satiristického časopisu. Podpora neskončila na facebooku, ale pokračovala různými akcemi na celém světě, včetně slavného pochodu v Paříži. 

Oběti masakruv Nigérii. - Mami, proč se za nás
svět také nepostaví?
Zdroj: www.scoopnest.com

Napíšu to hned na začátku. Neschvaluju útok na časopis Charlie Hebdo. Neschvaluju ani terorismus v jakékoliv podobě. Nezastávám se islámu ani útočníků. A to všechno proto, protože neschvaluju zabíjení lidí, ať už jsou černí, bílí nebo čtverečkovaní, buddhisti, křesťané nebo muslimové. Takže proč teď celý svět povstal při zabití několika lidí, když každý den umírá na celém světě v různých konfliktech mnohem více lidí. Jasně, je to kvůli svobodě slova. Za tu musíme bojovat. Jsou lidé, kteří brání svobodu slova, cennější než ti, kteří si v klidu okopávají svoje pole někde v Nigérii, nějaký konflikt je vůbec nezajímá, neangažují se v něm, přesto k nim přijde nějaký magor a vystřílí jim celou rodinu včetně sousedů (http://www.lidovky.cz/pri-utoku-boko-haram-zemrelo-2000-lidi-zapad-nas-ignoruje-zni-z-nigerie-1gs-/zpravy-svet.aspx?c=A150111_130419_ln_zahranici_mmu)? Je to 17 vůči 2000.

Když už si teda hrajeme na svobodu slova, tak by jsme si měli hrát pořádně. Proč je jeden kreslíř zesměšňující Židy vyhozen z redakce a souzen (http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/europe/france/4351672/French-cartoonist-Sine-on-trial-on-charges-of-anti-Semitism-over-Sarkozy-jibe.html), zatímco jiní z té stejné redakce zesměšňující muslimy jsou oslavováni? Protože muslimové jsou ti zlí, ti teroristi, kdežto Židé mají za sebou holocaust? A opět nenabádám k antisemitismu, jen k "rovné soutěži".

Svoboda slova znamená absenci vládní cenzury, ne
absenci kritiky stupidních věcí, které říkáš, od veřejnosti.
Zdroj: www.someecards.com

Navíc já si vždycky myslela, že satira má být vtipná. Možná je to mým smyslem pro humor, ale prvoplánově zesměšňující obrázky jsem vtipnými neshledala. Zkusme si to tedy převést na sebe. Jak byste reagovali, kdyby někdo pořád trapně zesměšňoval něco, co je pro vás důležité a "nedotknutelné" - pro většinu to bude možná jejich rodina. Kdyby každý týden vycházely karikatury vaší nahé ženy. Po třetím týdnu byste asi daného jedince upozornili, že to fakt není vtipné. Po pátém byste mu rázně řekli, ať toho nechá, že vám to vadí. Je pravda, že většina z nás by nejspíš nevzala pušku, a nešla by daného člověka rovnou zastřelit. Ale po desáté by se s ním klidnější povahy přestaly bavit, ty vzdělanější by podávaly žalobu a od těch neklidnějších by možná dostal pár facek. 

Takže na konec kompletní rovnice IF Je suis Charlie THEN Je suis Nigeria, Je suis Syria, Je suis Ukraine, Je suis Malaysian Airlines atd. Protože IF NOT, tak to trochu zavání pokrytectvím.

Ten dělá to a ten zas tohle...

Zásadní otázka zní: Myslíte, že kdyby všichni lidé na světě v rámci svých schopností a dovedností dělali práci, která je baví, tak by se to celkově nějak poskládalo? A první odpověď, která většinu z vás asi napadne…tak to teda nevím, kdo by chtěl dělat tu moji práci. Přesně tohle mi odpověděl jeden můj bývalý kolega. A světe div se, zanedlouho do našeho týmu přibyl nový člověk, kterého tato práce opravdu bavila. No, tak tohle ještě jde. Přinejmenším to byla práce v teple v kanceláři a ne úplně extrémně rutinní a nudná. Ale koho by bavilo umývat nádobí, zametat silnice, kopat jámy nebo markovat u kasy v supermarketu?

Když jsem byla ve Španělsku v hostelu, tak v našem mikroprostředí to přesně takhle fungovalo. Bylo tam několik druhů činností. A my jsme prostě dělali tu, která nás bavila, a ono to opravdu vyšlo. Nutno podotknout, že se tam nějak vůbec nevyskytovali flákači. Respektive jeden malý, ale ten pracoval na recepci, kde byli napsané směny, takže hladký průběh procesu „dělej práci, kterou chceš“ to neovlivnilo.

Nejkomplexnější prací byl každodenní uklízecí provoz. Ten zahrnoval svlékání postelí, úklid koupelny, zametání a vytírání. Mojí specialitou bylo zametání. Rickyho bavilo umývat koupelny. Ryana a Andyho svlékání postelí a vytírání.

Ale úplně nejvíc mě bavilo žehlení. Žehlit bylo vždycky co. Ložní se pralo každý den a mandl jaksi nebyl k dispozici. Znáte někoho, koho baví žehlení? Já ne, kromě mojí mamky, po které jsem to nejspíš podědila. A tak jsem se stala žehlící průkopnicí. A asi mi to i šlo, protože postupně byla o žehlení bitka. Aneb slovy jednoho spoludobrovolníka – žehlit se dá i s pořádnou kocovinou. Tahle činnost je pro mě prostě meditace. Nemusíte nad ním nijak extrémně přemýšlet, prostě jen žehlíte. Můžete si u toho pustit muziku nebo si zpívat nebo přemýšlet o blbostech a za nějakou dobu se z kopy zmuchlaného čehosi stane voňavý komínek vyžehleného prádla. A vaše myšlenky, které si nejspíš žehlení moc neužívají, se mezitím stihly někam uklidit, a tudíž máte hlavu čistou jako ty vyprané prostěradla. Ale abych se přiznala, ne úplně každé žehlení mě tak uchvacovalo. Po několika pokusech jsem odmítala snažit se vyžehlit elastické prostěradla. Určitě víte jaké. Přesně ty prostěradla, které nejdou ani pověsit tak, aby nebyly úplně zmuchlané a vyžehlit nejdou rozhodně vůbec. Co vyžehlit, oni nejdou ani složit tak, aby z nich nebyla jakási divná neforemná koule. A tohle naopak bavilo Danielle. Chápete to? Danny totiž našla vzorec, podle kterého prostěradla poskládát, a pak už je podle ní jednoduché je žehlit. Musím přiznat, že onen vzorec mi zůstal do konce pobytu utajen, protože ať jsem se snažila skládat, jak jsem chtěla, výsledek byl pořád stejný, a to pokrčené prostěradlo. A tak jsem všechny moje elastické prostěradla s radostí přenechávala jí.

Další práce, kterou jsem si užívala, byla na zahradě. Práce na čerstvém vzduchu, venku a ještě se u toho opálíte – skvělé, ne? Respektive skvělé do té doby než jsem zjistila, že v Santiagu buď lije nebo pořádně svítí slunce. Ideální podmínky pro růst všech možných rostlin a květin. Zejména si toto podnebí užíval plevel. Takže nad vypleněným záhonem se radujete asi tak jeden den. Potom dva dny prší, takže na zahradu nejdete. Třetí den opět svítí sluníčko a záhon vypadá, jako byste se ho nedotkli ani malíčkem.

Ve Španělsku zapadalo slunce asi o dvě hodiny později. A moje tělo se tomu velmi rychle přizpůsobilo a tak jsem nikdy neusnula před půlnocí. S mojí potřebou spánku bylo pro mě opravdu těžké vstát před osmou a nachystat snídani. Což spočívalo jen v uvaření kávy a doplňování potravin. Největším úskalím bylo vstát a sedět v kuchyni a sledovat, jestli je třeba něco doplnit nebo dovařit. No a u toho zpravidla konverzovat. A na tohle všechno byl specialista Ricky. Nejen, že mu nevadil krátký spánek a brzké ranní vstávání. Ale jako správný jihoameričan se v době, kdy jsem já se zacpanýma ušima a podezřením na sociální fobii utíkala do samoty pokoje nebo žehlení, on teprve konverzačně rozehříval.

Tak třeba by se nakonec někdo našel i na to kopání kanálů a práci u kasy.

P.S.: Dneska písnička nebude. Pekařův císař bude určitě přes Vánoce v televizi, tak si písničku užijete tam spolu s příchutí vánočního cukroví.

Nesnídám, nesvačím, nestihnu to, nestačím

Upozornění: tento příspěvek je psán z hlediska svobodné, bezdětné ženy, která bydlí ve velkém městě a má to štěstí, že vydělává více než jen na chleba a na vodu...v neděli si může dovolit i jogurt.

Já teda snídám i svačím, ale...taky usínáte s pocitem, že jste nestihli všechno, co jste chtěli?

Nestíhání je trendem moderní doby. Je to tak trochu in. Kdy jste naposledy potkali někoho, kdo vám řekl, jak všechno co chce, v pohodě udělá a vůbec se nestresuje? Ale je tam ještě jedna záludnost, musíte pečlivě vybírat, co děláte. Protože pokud přiznáte, že trávíte několik hodin denně před televizí nebo na facebooku, tak jste v háji. I nestíhání se totiž musí podávat strategicky, aby všichni věděli, jak důležité nebo aspoň zábavné a originální věci děláte.

Známý feministický obrázek: "Dokážeme to!"
...ale chceme to? Zdroj: sweetlittletips.com

Když jsem si udělala svoje prázdniny a byla nějakou dobu bez zaměstnání a už ani necestovala, přišlo mi zajímavé, že se mě každý ptal, jak ten celý den trávím. "Co tak děláš, když nechodíš do práce, nestaráš se o děti ani o manžela?" A já v mém nestíhacím módu jsem odpovídala: "Ty jo, mám celý den, ale stejně neudělám všechno, co chci." Protože to není tak, že máte více času, ale že můžete dělat více aktivit.

Nová doba přináší nové možnosti. Nazvěme to třeba šamponové dilema. Když přijdete do obchodu, máte tam vyskládaný celý regál šamponů - minimálně deset různých značek a každá značka má šampon na poškozené vlasy, suché vlasy, mastné vlasy, normální vlasy, barvené a barevné vlasy (zvlášť blond, hnědá a rezavá), proti lupům, dále na objem, lesklé vlasy, na rovné vlasy, na kudrnaté vlasy...a vy přesně stojíte před regálem a vlastně ani nevíte, jaké máte vlasy. Jsou hnědé a rovné, potřebovaly by objem. No, ale taky mám poškozené konečky, ale mastné u kořínků...takže suché nebo mastné? A v takových chvílích blahořečíte komunisty, protože byly tři druhy šamponů - kopřivový, březový a žloutkový a člověk nemusel trávit hodiny v drogerii čtením etiket.

A úplně stejné je to v životě... Chci se naučit španělsky, ale zároveň si chci udržet minimálně stejnou úroveň angličtiny. Chci tancovat, ale taky chodit na jógu, no a ještě bych měla přidat nějakou dynamickou aktivitu, takže třeba běhání a plavání. V zimě mám moc ráda saunu, v létě zase kolo. A v kině je tolik zajímavých filmů a v divadlech představení a v knihovnách knížek. A ty filmy se dají dokonce zadarmo stahovat. A ještě je tady rodina, blízcí a přátelé, kterým taky chcete věnovat svůj čas. A tak to dopadá tak, že s vyplazeným jazykem lítáte od jednoho k druhému, protože tohle vás baví, tohle taky a tohle chcete aspoň zkusit, a kruci, ono mě to taky baví. Upozorňuju na uvodní větu. Protože tyto "problémy" se týkají nejspíš výhradně bezdětných žijících ve městě. Ti dětní jsou většinou rádi, když stihnou klasickou pracovní dobu, nějakým způsobem vychovávat děti a nemít doma jak po výbuchu. Před všemi takovými hluboce smekám, protože je to podle mě logistika a časový management té nejvyšší úrovně. No a na vesnicích zase většinou není tolik možností.

O adventu má nestíhání své žně. A mělo by to být přesně naopak, což určitě všichni víte. Takže pokud zrovna stejně jako já sedíte uprostřed rozbordeleného bytu nebo rozpečeného cukroví nebo si jen dopřáváte krátký oddech z pracovní činnosti, dejte si na celých 18 sekund nohy na stůl a zanotujte si spolu s broukem Kvapníkem.