J. D. Salinger - Kdo chytá v žitě

Tato kniha se ke mně dostala v rámci "putovnej knižnice, cesty tam a zase späť". Jednou jsem tak šla z angličtiny a našla ji ležet na parapetu okna na Filozofické fakultě. Koukla jsem na ni a šla dál. Poté jsem se pár schodů vrátila a vzala ji s sebou do mrazivé zimy. Téměř osudové setkání.

Jak možná mnozí ví, je to klasika. Možná součást povinné četby. Věděla jsem o ní, že existuje, ale vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Víte, že tato kniha byla zakázaná v USA? Prý byla nalezena u atentátníků Johna Lennona i Ronalda Reagana. 

Takže něco na té knížce musí být...

Já jí dala 90 stran a nenašla to. Možná to bude skryté někde v zadní části. Ale tak nějak jsem u té devadesáté stránky zhodnotila, že můj čas je na tuhle knihu moc drahý.

Možná problém byl, že jsem se s hrdinou vůbec neztotožnila. Ale i když se neztotožníte, může vás aspoň daný člověk bavit, třeba tím, jak je jiný než vy. Tenhle případ to bohužel taky nebyl. Holden byl podle mě malé rozmazlené děcko, které jen kritizuje svět okolo sebe a všichni okolo něj mají nějaké vady.

Děj se v knížce v podstatě nevyskytuje. Prostě je to jen vyprávění jednoho mladého kluka o jeho životě a o tom, co prožívá. Do toho pořád používá své oblíbené slovo "bohatstvo" - četla jsem ji ve slovenštině - nahrazující různé variace od tý jo, ty kráso, no teda, super. Bohatstvo jsem nacházela průměrně na každé stránce a já při každém jeho přečtení obracela oči v sloup více než u vnitřní bohyně v Padesáti odstínech šedi. Prý to ale není o ději, ale o myšlenkách, které tam jsou.  Tak nevím, možná kdybych tu knížku četla ve třinácti, byla bych nadšená, jaké jsou tam myšlenky. Jak jsem pochopila, myšlenky se mají vyskytovat v psychologii postavy a jejím kritickém pohledu na všechny a všechno. Myšlenek jsem několik zachytila, ale že bych si řekla "hmm, to je zajímavé" tak to ani jednou. Jen nuda a občasné protočení panenek u "bohatstva". To je tak všechno, co mi těchle 90 stran dalo. Tudíž ji posílám zase po větru dále.
Pokud by o ni měl někdo zájem, dejte vědět. Povím Vám, kde bude povlávat.

Škatule, škatule, škatulkujte se

Je tohle ta "správná žena"?

V poslední době jsem se pohybovala ve dvou naprosto odlišných prostředích. Na jednu stranu jsem studovala Gender, tedy v podstatě feminimus a emancipaci, a na druhé straně jsem se dostávala mezi lidi, kteří hledají podstatu ženství a mužství. Téměř opačné protipóly. Ve škole jsem se dozvídala o tom, jak ženy bojovaly, aby nemusely stát pouze u sporáků, ale na druhé straně mi bylo říkáno, že bych se jako žena měla k tomu sporáku s radostí vrátit. A proč? Protože je to přirozené. A proč je to přirozené? Protože to tak vždycky bylo. Už v pravěku. A kdyby se náhodou zjistilo, že v pravěku to bylo jinak, pořád máme v záloze zvířata s nám blízkým DNA, která to dělají právě takhle. A potom je ještě jeden trumf v rukávu...teprve pak totiž můžete potkat toho správného muže/správnou ženu.

Přiznám se, že jsem na přirozené rozdělování poněkud alergická. Takové to proč ženy neumí číst v mapách a muži nemluví. Protože už jsem potkala spoustu mužů, kteří jsou v mapách horší než já (a to já nějaký extraexpert nejsem) a většina mužů, které znám, vede v poměru vyřčených slov minimálně 2:1. Chápu, že je to prostě takhle jednodušší. Nemáme v životě čas ke každému přistupovat jako k tabuli nepopsané a pomalu číst, co je na ní napsáno a poznávat toho druhého. A tak je jednodušší hodnotit ho na základě před-sudků. Tedy ještě předtím, než se o něm cokoliv dozvíme. Radši si ho hodíme do škatulky.

Jenže všichni víme, že škatulky nefungují. Jak už jste určitě z článku poznali, já se považuju za feministku. Bohužel nezapadám do feministické škatulky. Takže mi lidé tvrdí, že přece feministka nejsem. Protože ty nenávidí muže, jsou ošklivé staré panny a žádný muž je nechce, proto je ostatně nenávidí, to je přece jasné. No, a já mám muže fakt ráda, dokonce mnohé z nich i obdivuju a respektuju. Stejně jako ženy. Bradavici na nose nevlastním a děti taky s vyděšeným křikem neutíkají, když mě potkají na ulici. Takže sorry, nezapadáš do škatulky, tou feministkou fakt být nemůžeš. Tak třeba o třicet let a třicet kilo později.

Feministická škatulka je ještě k zasmání. Může mi být v podstatě jedno, co si o mě v tomto směru druzí lidé myslí. Mnohem horší je to se škatulkou muž/žena nebo dokonce správný muž/správná žena. Protože to, jestli jste muž nebo žena je většinou na první pohled patrné a zároveň je s tímto spojeno tooolik představ o tom, jaký/á byste měl/a být jako správný/á muž/žena.

Nebo je tohle ta "správná žena"?

Asi všichni cítíme, že u formování lidí do škatulek je něco divného. Můžete tady uřezat, tady přifouknout, tady ohnout, tady roztáhnout. Pak na chvilku přestanete dávat pozor, ohnuté se zase narovná a jste z ní  venku. To, že nezapadáte do škatulky feministky, i když se za ni prohlašujete, je každému, a nejspíš i vám, srdečně jedno. Jenže to, že nezapadáte do modelu správný muž/správná žena, už je trochu větší problém. Minimálně v tom, jak se na vás dívá společnost. Že si o vás ostatní řeknou, že jste nějací divní, je ještě to nejmenší. Ženy přece nechtějí budovat kariéru a vydělávat peníze, tak kam se to cpete. Proč byste měla mít stejný plat, když muž je přece živitel rodiny. Žena okolo třicítky by radši ani neměla chtít měnit zaměstnání, protože stejně půjde brzo na rodičovskou dovolenou, pak bude dítě pořád nemocné, takže jako zaměstnankyně nic moc. Když muž žádá o střídavou péči, je to přinejmenším podezřelé. Všichni přece víme, že 90 % mužů žádající o střídavou péči se chce jen pomstít ženě a o děti vůbec nestojí. Hlavně se o ně neumí postarat tak dobře jako žena - matka. 

Moc mě bavil jeden článek v ženském časopise o ženách, které mají netradiční ne-ženské povolání nebo koníčky. Celý článek byl vlastně o obhajobě těch žen, že i přesto jsou dostatečně ženské. Sice rády hrají hokej, jsou jeřábnice, ale malují se, rády klábosí s ostatními ženami, pečují o sebe... Uff, dobrý, můžeme si zaškrtnout ženu. Sice vykukuje noha až po koleno, ale zbytek se do kolonky vejde. Ale buďme rády, před sto lety se netoleroval ani vykukující kotník.

Tak zkusme udělat něco pro sebe i pro ostatní. Zkusme neškatulkovat. To, že se někdo narodí jako žena, přece neznamená, že musí dělat a užívat si věci, které jsou považovány za ženské. To stejné platí samozřejmě o mužích. Určitě existují muži i ženy, kteří dokonale zapadají do stereotypní představě o správných ženách a správných mužích. Mnohem víc z nás má ale něco z mužského i ženského. Tak dopřejme sobě i ostatním ten luxus a vytvořme si svoji vlastní škatulku, do které dokonale zapadneme. Ale pro jistotu si ji nechte trochu volnější, třeba z některé části časem vyrostete.

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

Snad se ještě užijeme trochu babího léta, tak přináším jedno lehčí letní čtení. Pro mě ideální čtení ve volných chvilkách při učení na zkoušku. Nechci být diskriminující, ale asi jen pro ženy. Pozor, letní čtení neznamená, že u toho nebudete brečet. Budete. Asi od stránky 138 si připravte kapesníčky. Tímto zároveň nedoporučuji čtení v MHD - lidé jedoucí z práce s plnými taškami a otupělých výrazem se na vás dívají divně, když před nimi začnete pofňukávat a rozmazávat si řasenku.
I když píšu lehké čtení, téma moc lehké není. Je to o úraze a o tom, jak se v jediné sekundě můžete dostat blízko smrti. Ale zároveň tím přivést k tomu "pravému" životu někoho jiného.

Lehké letní čtení znamená, že se knížka čte sama. Taky je tak trošku návyková, takže ideální na ležení na pláži. Kde ani nevadí, že si ji skropíte slzami, protože je dávno pocákaná od vody. Čtivá, i když jsem ji navzdory mým špatným zkušenostem četla v češtině. U těchto typů knížek (rozuměj čtivá jednoduchá beletrie pro ženy) totiž dost špatně zvládat překlady typu "božínku" atd. na každé druhé stránce. V té angličtině to zní tak nějak víc cool. ;-) A pro britské spisovatelky mám slabost. 
Téma je maličko klišovité...přesně jak vypovídá název...hlavní hrdinka než HO poznala, žila svůj život jen tak napůl. Stejné město, stejná práce, stejný přítel, stejný domov. Teprve až s ním si začala uvědomovat bohatosti a rozmanitosti života.
Navzdory tématu se v knížce naštěstí klišé nevyskytují. Žádná megakráska, kterou všichni chtějí, ale ona o sobě pořád tvrdí, jak je průměrná a nezajímavá ani hrdinka, která vůbec nesportuje, jí jen čokolády a přitom je hrozně hubená a navíc má skvělou kariéru. Louisa je prostě taková obyčejně neobyčejná holka, kterou si lehce oblíbíte. Nepotkáte tady ani rádoby vtipné a trapné situace ani dlouhé pohledy do očí a líbání v dešti. Přesto je to romantika za tisíc. Ale taková ta milé obyčejná romantika, lehce plynoucí, dobře se čtoucí. Knížka, nad kterou se zamyslíte, a možná si taky něco uvědomíte o sobě a o svém životě...i bez psychologických rad a duchovních zkušeností.

Norský update - Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem

Původně jsem chtěla pokračovat v mém nejčtenějším příspěvku Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem. Ale nakonec jsem se rozhodla, že udělám nový. Původní příspěvek je už dost dlouhý sám o sobě, tak k němu nechci přilepovat ještě Norsko. Pokud si chcete přečíst původní kávový příspěvek, najdete ho tady. A nebo si na něj prostě klikněte napravo nahoře.

Nejde psát o Norsku a vynechat při tom kávu. Několikrát jsem slyšela, že Norové jsou největší pijáci kávy na světě. Něco, jako když my se chlubíme cizincům, že jsme první v pití piva. I když podle žebříčků na internetu Norové úplně první nejsou, rozhodně to v této zemi tak vypadá. Pokud si bez kávy neumíte představit svůj život, můžete se do této země vydat bez starostí i bez norské koruny v kapse. Dříve či později ji totiž určitě někde dostanete zadarmo. Termosky s kávou (často zdarma) najdete na spoustě míst - na poštách u přepážek, u supermarketů v odpočívacích místnostech, v informačních a turistických kancelářích. Pokud stanujete nebo přespáváte v blízkosti domu nebo veřejné budovy, může se vám lehce stát, že vám někdo úplně cizí donese kávu na snídani až "do postele". Automaty na kafe najdete i v naprosto každém vlaku - tady už se za ni ale platí. Úplný vrchol pro mě bylo jejich vaření kávy na výletech. Stejně jako já si s sebou na túru nikdy nezapomenu vzít čokoládu, Nor si s sebou na výlet nikdy nezapomene vzít kávu. A když už toho hodně ušel, udělá si přestávku, sedne si, vyndá z batohu plynový vařič, bombu a uvaří si kávu. Já si o sobě myslím, že jsem teda dost velký závislák, ale plynovou bombu a kartuš bych kvůli jednomu kafe rozhodně netahala.

Jedna káva zdarma...z pošty.

Zatímco všechny ostatní potraviny jsou cca třikrát dražší než u nás, káva vyjde zhruba stejně. Když srovnáte cenu v kavárně v Brně v centru a kávu někde v pekárně v Norsku, dáte za obě víceméně stejně. Rozdíl je v tom, že u nás to bude fakt dobré espresso a tam překapávaná káva. Kavárnu, která dělá presso byste v této skandinávské zemi hledali poměrně dlouho. Samozřejmě ne v Oslu nebo velkých městech. Ale na to, kolik kávy tam zjevně vypijí, mě to trochu překvapilo. V Norsku se totiž káva pije na množství. Ráno si člověk udělá termosku a jede do práce. Pokud si kávu někde kupujete, často se setkáte s bezedným hrnkem, tj. zaplatíte jednou a můžete si doplnit zdarma. Běžně je taky nabízeno větší množství kávy do termosky nebo konvičky. A teď by mě zajímalo, kolik z vás to napadlo...? Proč bych si kupovala kávu do konvičky, když si můžu koupit jeden šálek a zdarma doplňovat až do množství konvičky. Protože prostě Norsko. Když chtějí málo kávy, koupí si šálek, když chtějí hodně kávy, koupí si konvičku. Žádné vymýšlení.

A dostáváme se k nosné myšlence příspěvku. Proč pijí v Norsku tolik kávy?

Mám dvě teorie. Za prvé, v Norsku je všechno velké - jsou tam velké domy, velké farmy, velké vzdálenosti mezi domy, velké vzdálenosti mezi městy a vůbec je ta země celá taková natáhlá. Na velké vzdálenosti se vůbec dá v Norsku svést všechno - kvalita silnic, neúplná železniční síť i rezervovanost místních lidí. Tak proč ne i pití kávy ve velkém? A ta druhá, která zní logičtěji (protože spotřeba kávy je vysoká ve všech skandinávských zemích), je místní klima. Na severu Evropy je totiž v létě pořád světlo (nebo v noci přinejmenším šero) a v zimě pořád tma (nebo ve dne aspoň šero). V zimě se tedy pije káva, abyste se v tom šeru vůbec probudili a mohli začít normálně fungovat. Navíc také zahřeje. V létě potom, protože slunce a světlo je vzácné a Norové si ho chtějí co nejvíce užít. A abyste vydrželi, je třeba dopovat se kofeinem.

Jak vyzrát na syndrom

Před několika dny jsem popsala syndrom navrátivšího se poutníka. Aneb, co vás může potkat, když se navrátíte z poutování. A jak proti syndromu bojovat? Odpověď je zřejmá: vydat se na pouť. Jenže většina z nás možná nechce strávit celý život putováním. Možná lepší bude, pokud se pokusíme v běžném životě cítit stejně jako na pouti.   

1. Óda na vděčnost

Jen na tuhle jednu jedinou věc bych mohla napsat celý příspěvek. Můj názor je, že člověk nemůže být dostatečně vděčný. Když jsem putovala, opravdu jsem se ráno budila s těšením na nový den, jako malé dítě. Na pouti jasně vidíte zázraky. A věřím, že to jde i mimo pouť. Už od rána - jsem vděčná za to, že se probudím a mé tělo funguje. Probudím se pod střechou a v posteli, v teple. Jdu se umýt a teče mi pitná voda z kohoutku, mám dost peněz, abych si mohla dát snídani. Když si chci dát pečivo, nemusím tvrdě pracovat na poli, sbírat obilí, umlet ho na mouku a upéct ho. Když chci máslo, nemusím se starat o krávu, kterou podojím a poté stloukat máslo. Oproti minulosti nebo jiným zemím máme naprosto pohodlný život. Každý den není bojem o přežití. V naší zemi většině nehrozí hladomor nebo nedostatek pitné vody. Není to samozřejmost, i když je za to považujeme.
Ok, ok, tohle už jste četli milionkrát. Tak pojďme na méně zřejmé a více zřetelné zázraky. To, že v pekárně mají vaše oblíbené pečivo, které nemají každý den; že si můžete dát své oblíbené jídlo; že na vás počká řidič autobusu, který dobíháte; že přestane pršet zrovna, když potřebujete jít ven; když se na vás usměje naprosto cizí člověk; když pro vás někdo udělá něco hezkého, jen tak, z žádného důvodu. Tohle už jsou trochu větší věci. Ale vsaďte se, že každý den najdete alespoň jeden zázrak, za který být vděčný. Jde jen o to si to UVĚDOMIT.
Aneb, jak jsem kdysi slyšela, až se vám bude chtít plakat dojetím a vděčností za všechno, čeho se vám v životě dostává, tak tam někde začíná ta pravá láska.

2. Vnímejte život všemi smysly

Sluneční paprsky neprosvítají jen v lese

Znáte ten pocit, když jste někde na túře a dojde vám voda? Poté, co už se vám jazyk lepí na patro a vy se konečně napijete, chutná obyčejná voda jako ta nejlahodnější věc na světě. Když jsem si v Norsku dala po týdnu čokoládový croissant, cítila jsem v něm miliony chutí. Většina z nás má pět smyslů a je škoda je všechny nepoužívat. Jen vůni ranní kávy nebo čaje, jeho teplotu a chuť. Obrázky, které kávová pěna vytváří. Ten pocit, když nám vítr čechrá vlasy, cítit paprsky slunce na tváři, kapky deště nebo sprchy na svém těle. Zastavit se a přivonět ke květině. Každé roční období voní naprosto jinak. Vybavujete si vůni jara nebo zimy? Poslouchat zpěv ptáků nebo šumění stromů nebo vody, hudbu pouličních umělců. Pokud kolem sebe nevidíte krásu, zvedněte hlavu. Obloha je vždycky dokonalá. Můj naprostý top jsou prosvítající paprsky slunce v lese. Jde jen o to se ZASTAVIT.

3. Dělejte věci, které milujete

Každý máme věci, které milujeme. Pokud máte pocit, že je nemáte, hledejte. Nemusí to být ten super euforický pocit ve smyslu "bože, já tohle prostě miluju". Můžou to být naprosto jednoduché věci, které vám vyvolají úsměv na tváři nebo úsměv v srdci nebo vás jen uklidňují. Já miluju tanec, miluju plavání, miluju běhání v lese, psaní, čtení... A stejně, i když dané věci miluju, tak se mi někdy strašně nechce je dělat. Nechce se mi vypravit a jet přes celé město na tancování, nechce se mi vlézt do studené vody a plavat, nechce se mi jít běhat. Navzdory tomu, že z tanečků budu odcházet s úsměvem na tváři a vyčištěnou hlavou, po plavání budu krásně zklidněná a po běhání v takové malé euforii. Na pouti se mi taky nechtělo vstát a vydat se na cestu. Zejména, když pršelo nebo když mě něco bolelo. Nechtělo se mi šplhat se do kopce. Ale je rozdíl v tom, že se mi nechce a v tom, že nechci. V konečném důsledku jde o bilanci, co vám to přináší a co vám to bere. A když vám to více přináší než bere, stojí za to, to dělat.

 

4. Poslouchejte se

Na pouti je to jednoduché, jste unavení, odpočinete si, máte hlad, najíte se. Když se cítím opravdu špatně, starám se o sebe jako o malé miminko. A proč se o sebe takhle nestarat, i když je mi dobře? Nepřinášejte svému tělu více stresu, než je potřeba. I bez vašeho přispění ho zažívá víc než dost. Buďte na sebe hodní, hýčkejte se. Když jste unavení, odpočiňte si. Když máte hlad, najezte se. Když je vám špatně, lehněte si. Hledejte, co chcete a dělejte to. Nemusíte hned hledat své životní poslání. Stačí málo. Napojte se na sebe a poslouchejte se. Chcete si obléct sukni nebo kalhoty. Chcete si dát steak nebo salát, kávu nebo čaj.

5. Rozšiřujte svou ohrádku

Východ slunce z Teide - nejvyšší hoře Španělska

Ohrádka je pro mě komfortní zóna. Ohrádka je to, co dobře známe, v čem se cítíme pohodlně. Jenže když děláme jen pohodlné věci, je to vlastně trochu nuda. Taky nás to okrádá o svobodu. Na pouti žijete úplně jinak než běžně. Už jen to, že ujdete tolik kilometrů, které jste v životě vcelku neušli. Občas spíte venku. Bavíte se s cizími lidmi. Dokonce je někdy potřeba je o něco požádat, o ukázání cesty, o vodu. Jste venku v každém počasí. Jedno z mých oblíbených kréd je - čím víc se toho bojíš, tím spíš do toho jdi. Trochu drsné, nechce se nám jít do věcí, kterých se fakt bojíme. Ale když začneme polehoučku dělat věci, kterých se bojíme jen trošku...najednou se přistihneme, že děláme věci, které jsme si ani nedokázali představit. Je to osvobozující. Je to jako pyramida. Na dně jsou věci, které se bojíme udělat jen trochu a nahoře ty, kterých se FAKT bojíme. A když odstraníme spodní kostečky, teda uděláme věci, kterých se bojíme jen trochu, pyramida se posune. Na místě těch, kterých se bojíme jen trošku bude teď druhé patro - věci, kterých jsem se předtím báli více. A tak to postupně jde. Když jsem se poprvé vydala na pouť, bylo to drsné. Před odletem jsem brečela na letišti - co tam budu dělat, sama v cizí zemi, jejíž jazyk neumím, co když se mi něco stane, nebudu tam mít nikoho blízkého... Ještě, že už jsem měla odbavený baťoh, jinak bych snad utekla. Za půl roku jsem letěla sama na dovolenou na Tenerife. Jet sama na dovolenou? Věc, kterou jsem si nikdy předtím ani nedokázala představit. Psaní blogu jsem si taky nikdy nedovedla představit. Nevím, jestli někdy dojdete na konec a nebudete se bát vůbec ničeho. Moje pyramida se pořád doplňuje. Dokonce znovu potkávám věci, které jsem už párkrát udělala, ale zase se jich bojím. Při zveřejnění každého nového příspěvku mám trému, jestli se bude líbit. A myslím, že je to tak dobře, přece jen je užitečné, mít před věcmi respekt.

6. Vraťte se do minulosti

Všude si přečtete, že život je tady a teď. Tak proč se vracet do minulosti? Nemyslím žít v minulosti. Myslím něco jiného...když se budete cítit špatně, vzpomeňte si na pocit, kdy jste se cítili šťastní, když jste se cítili svobodní, vděční, měli radost. Jakýkoliv dobrý pocit. Úplně se do té chvíle ponořte a buďte tam, zkuste cítit aspoň odlesk toho minulého pocitu. Jako kdybyste chtěli použít kouzlo expecto patronum. Spousta z nás si vozí něco z dovolené. Třeba obyčejný kamínek, na který když se podívají, vezmou jej do ruky, jsou zpět na dovolené. Ale krásné věci samozřejmě nezažíváme jen na dovolené, zažíváme je v běžném životě, když se nám něco povede, když nás obejmou děti, když jsme s přáteli...miliardy drobných radostí.  A než se rozlítostníte, že předtím to bylo tak krásné a teď už není, vězte, že tyto pocity budete zase zažívat. Stejně jako je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Je jasné, že dobré a špatné pocity se střídají. I když se vám zdá, že je všechno špatně, je velmi velmi velmi nepravděpodobné, že už pořád bude všechno špatně. Dokud existuje život, existuje naděje.

7. Udržujte svou záchrannou síť 

Při putování je zajímavé, že člověku, kterého znáte dvě hodiny s klidem odvyprávíte svou životní historii včetně osobních věcí, které rozhodně na potkání nesdělujete. Nevím, čím to je. Možná tím, že daného člověka už pravděpodobně neuvidím. Možná tím, že jste tolik na stejné lodi. Možná je to samotným putováním a pocity, které ve vás probouzí. Ale na tu chvíli se z vás stanou téměř nejlepší přátelé. Záchrannou sítí v životě myslím sociální záchrannou síť přátel a rodiny a lidí okolo. Pro mě osobně je tato síť nezbytná. I když nakonec se stejně musím vším prokousat sama, potřebuju okolo sebe ostatní, kterým můžu znovu a znovu opakovat, co špatného se mi děje, komu se můžu vyplakat na rameni a nebo se můžu radovat z toho, co dobrého se mi děje. A na druhou stranu nezapomeňte nabídnout k vyplakání i to své rameno.

Fotka z mého krizového dne. Není nádherná?

8. Porušte všechna pravidla

I na pouti máte krizové dny. Na cestě do Santiaga to byl můj osmý den. Přesně si to pamatuju...slunce moc svítilo, batoh byl moc těžký, nohy mě moc bolely, v albergue netekla teplá voda... Prostě všechno špatně. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem v úžasném Španělsku, že mám být vděčná, za to, že jsem živá a zdravá, že si mám vychutnávat kávu a užívat sluneční paprsky na tváři nebo se jen vrátit do předchozího dne, kdy jsem se cítila nádherně. A v životě je to stejně. Prostě jsem teď naštvaná, smutná, vzteklá. Chci být naštvaná, smutná a vzteklá. Ať se jdou všichni vycpat se zapadajícím sluncem a vůní růže. Tak to nechte být. Nechte přes sebe dobrovolně přelít tu vlnu, která vás očistí a slzy, které vyplaví smutek. Buďte jako Fénix - pamatujte si, že slzy léčí a z popela se vždycky znovu zrodíte, krásnější než předtím. Stejně, pokud se z toho popela nedokážete zrodit, jsou výše uvedené rady naprosto k ničemu.

Syndrom navrátivšího se poutníka

Syndrom navrátivšího se poutníka přichází, jakmile se navrátíte z putování domů do běžného života. Tohle asi nikoho neudiví, napovídá tomu sám název. Teda tohle není oficiální název, zrovna jsem ho vymyslela, protože mi přijde trefný. Trochu pochybuju, že je tento fenomén popsaný v psychologických knihách. Možná ho nemá každý, ale jak tak pozoruju, je celkem častý. Když jsem se vrátila ze svého prvního putování ze Svatojakubské cesty, syndrom mě zasáhl nepřipravenou. A pořádně si mě vychutnal, asi měsíc jsem brečela, že tady vůbec nechci být. V noci se probouzela ze snů, ve kterých jsem byla úplně někde jinde, jen abych zjistila, že jsem doma v Česku. Chudák moje kolegyně tenkrát musela poslouchat moje každoranní litanie a jen mi podávala kapesníky. 

A proč vlastně syndrom přichází? Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mě je to následovně.

Když putuji, jsem ve svém mikrosvětě. Odpoutaná od vnějšího světa. Většina poutníků ani moc neholduje sociálním sítím, se svým domácím světem se spojuje sporadicky. Přestává číst noviny a sledovat aktuální dění ve světě. Problémy jsou daleko, i když tam nějaké jsou, prožíváte je jinak. Jste v ochranné bublině, kterou zajišťuje vzdálenost, nejste přímo v centru dění. 

A hlavně, tedy pro mě hlavně, jste v přírodě. Mám pocit, že životem ve městě a bydlením v domech a panelácích, prací v kanceláři nebo v továrně, prostě uvnitř, jsme úplně zapomněli, jak jsme ve skutečnosti na přírodu napojeni. Fascinuje mě, jak poté, když strávím nějaký čas venku, dokážu v přírodě číst. Dokážu se znovu napojit, jsem její součástí, jeden z prvků, který tvoří dokonalý celek. 

Další je chůze. Chůze je nejdokonalejší meditace. Díky chůzi si uvědomíte svoje tělo. Díky bolesti si uvědomíte svoje tělo. A zjistíte, jak je dokonalé. Co všechno zvládne, dokáže se zahřát až do konečků prstů, donese vás tam, kam potřebujete. I když možná úplně nevypadá podle vašich představ, nikdy vás nezradí. Pokud ho vy sami nezničíte, dojde dál, než si vůbec dokážete představit. Vy dojdete dál, než si vůbec dokážete představit. A dokážete to jen sami, díky svému tělu, svému odhodlání a rozhodnutí jít dál navzdory bolesti svalů, kloubů, navzdory puchýřům i dešti.

Celkově se zklidníte. Bez všech rušivých podnětů, které ve svém životě máte. Myšlenky vám přestanou lítat jedna přes druhou. Nemusíte totiž nic řešit. Není to žádné - sakra zaspal jsem, zase přijdu pozdě, ještě musím udělat tu tabulku, a dnes musím zavolat tomu a tomu, jít nakoupit, vyzvednout dítě ze školky... Na pouti máte jediný úkol - jít. No, možná se ještě hodí mít nějakou zásobu jídla a pití. Ale jinak nemusíte nic řešit. Je to jednoduché - když máte hlad, najíte se; když máte žízeň, napijete se; když jste unavení, odpočinete si; když jste hodně unavení, jdete spát. Všechno si můžete udělat jen podle sebe.    

Takže si to shrňme - díky pobytu venku jste napojení na přírodu, díky meditaci v chůzi jste napojení na sebe. Na Svatojakubské cestě se k tomu ještě přidá energie cesty, která je tam opravdu silná. Já v tomto okamžiku začala cítit Boha. Říkejte mu, jak chcete, ale pro mě je to Bůh. V přírodě, v sobě, v ostatních lidech, v prázdných kostelech...v dokonalosti všeho okolo mě i sebe samé. A najednou vám to všechno docvakne dohromady. Sedíte, s otevřenou pusou koukáte na tu krásu okolo se slzami dojetí v očích. Zaleje vás pocit neskonalé vděčnosti a v do té doby obyčejných věcech začnete vidět zázraky. Jste vděční za dary cesty - za "obyčejnou" sprchu, za odpočinek, za jídlo, za postel i střechu nad hlavou - i za svůj celý život. Za ty dobré věci i špatné, protože chápete, že ty špatné se dějí z určitého důvodu. Pokud bych ten pocit měla popsat, je to jako byste se právě zamilovali. Všechno je jednoduché, jde to samo, všechno do sebe zapadá, potkáváte správné lidi ve správný čas a vidíte jasné důsledky svých činů.

S příjezdem domů z tohoto nádherného obláčku spadnete na zem. Ráno vám zazvoní budík a vy musíte vstávat, i když nejste dost vyspaní. Dojdete do práce a za dobu Vaší nepřítomnosti tam máte asi 100 hrozně urgentních emailů, které musíte teď okamžitě vyřídit. Takže okamžitě začnete lítat, vyřizovat, doplňovat, opravovat, vytvářet, odepisovat... Za tři dny jste tak unavení, jako kdyby ani žádná dovolená nebyla. Zase naskočíte jako křeček do běhacího kolečka života. Fakt není čas na nějaké propojování s přírodou, na naslouchání, co vám říká vaše tělo. Thomas, poutník, kterého jsem potkala v Norsku, říkal, že je to stejný pocit, jako vám skončí vztah. Tedy takový pocit, jaké to bylo cca před dvaceti lety, když vám skončil vztah. Čím více je toho ve vašem životě v nepořádku, tím větší peklo to je. Protože jasně vidíte, že takhle to přece nemá být.
Tak to vidíte, po-putovací období není žádná sranda. Často něco změní ve vašem životě, někdy více někdy méně. Nemusíte zrovna dát výpověď v práci, ukončit vztah a odstěhovat se na samotu k srnkám. Stačí dělat jinak maličkosti. Často možná stačí změnit jednu jedinou věc a tím je náš postoj k životu.
A někdy se nezmění třeba vůbec nic, protože i signály syndromu navrátivšího poutníka po čase přestanou, když opět plně zaplujete do svého běžného života...dokud se ovšem znovu nevydáte na pouť.

Závěr k Norsku

Zrovna sedím ve svém pokoji, za oknem osvícený Petrov a poúplňkový měsíc. Opět doma. Ve svém "normálním" životě. Je to 14 dní, co jsem se vrátila z Norska a tak je nejvyšší čas trochu zrekapitulovat a shrnout. Nechci tvrdit, že jsem za dva měsíce poznala, jaké je Norsko a Norové, takže to bude jen pár střípků mojí subjektivní reality. Ale když byl úvod, musí být i závěr, ne?

Norský trol na polárním kruhu.

Tak za prvé - soba ani losa jsem neviděla. Tedy ne živé. Zato vycpané několikrát. Elfy jsem taky nepotkala. Trolové se sice proměnili v kameny a mysleli, že si jich nevšimnu, ale já jsem je stejně vždycky odhalila. Koukaly jim totiž oči. Čeho jsem potkala opravdu hodně, byly ovce a krávy. I uprostřed toho nejhlubšího lesa bylo potřeba si dávat pozor na kravince a ovčí bobky. I na těch nejliduprázdnějších místech v horách, kde člověka nepotkáte, se pásla stáda ovcí. S krásně barevnými náhrdelníky a náušnicemi, aby bylo poznat komu patří. Ale jak je na těch několik-desítek-kilometrových pláních sháněly dohromady, je mi záhadou. Což bude nejspíše tím, že nejsem pasáčkem ovcí.Ovečky jsou roztomilé, ale taaak hloupoučké. Klidně se pasou, nechají vás dojít na tři metry, pak se strašně leknou a utečou o dva metry dál. Načež se zastaví a koukají, co teda bude. Kdybych byla vlk tak dvakrát skočím a už je po nich. A nebo jsou naopak moc chytré a dovedou si spočítat, že unavená poutnice s dvanáctikilovým batohem, je rozhodně pronásledovat nezačne. A i kdyby začala, tak bude jednoznačně pomalejší. Ale zase na druhou stranu, hladový poutník dokáže věci, které si ani ovečka nedokáže představit.

Taky jsem potkala pár lidí. A z nich drtivá většina byla příjemných, nápomocných a pohostinných. Čím více na sever, tím přátelštější lidé. Norové sice nejsou tak přirozeně srdeční jako třeba Španělé, což ale rozhodně neznamená, že se vám nesnaží pomoci. Většina z nich jsou jen trochu uzavření. Když žijete v zemi, kde nejbližší soused je cca 3 km daleko (a to v hustě obydlených oblastech), tak se ani nedivím. Paradoxně dvě jediné ne-přátelské osoby byly z poutnické ubytovny a poutnického centra, ti, kteří by měli nejvíce pomáhat. Ale to byli dva lidé z mnoha. Výjimky, které se najdou všude. Jinak nás na nádražích strážci spící překračovali, aby zkontrolovali další místnost, dělníci okolo nás spících pracovali a učitelé nám dokonce donesli kávu k snídani. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo odněkud vyhodil, tedy jen jednou, protože se dané místo na noc zamykalo.Vtipné bylo, že vám každý cizinec řekne...tohle by v Německu nefungovalo, tam by na vás zavolali policajty, v Anglii už by to bylo rozkradené... A v Česku? No, ani nemluvím. Jenže při putování v Německu minulý rok jsem potkala tolik úžasných a pohostinných lidí, nikdy na nás nikdo nezavolal policii, v Anglii jsem potkala dva úžasné důchodce, kteří nám s kamarádkou nabídli "práci" (v podstatě nás spíš chtěli nechat si něco vydělat a vyloženě hledali, s čím bychom jim mohly pomoct). V Česku s tímto moc zkušeností nemám, ale odmítám uvěřit, že jsme ostrůvek nepřátelských lidí uprostřed Evropy. A tak se pořád utvrzuju ve své možná trošku naivní teorii, že většina lidí je prostě dobrých.

Co mě na Norsku fascinovalo nejvíce byla víra v jednotlivce. To, že ubytování na chatě zaplatí a nic si s sebou neodnese, i když ho nikdo nehlídá. Nedělám si iluze, že zaplatil úplně každý člověk, ale většina zřejmě ano a tak systém může fungovat. To, že na silnici máte krátké střední čáry a dlouhé střední čáry. Ty dlouhé signalizují, že není bezpečné předjíždět, ale posouzení, jestli předjet nebo ne, nechají na vás. Což neznamená, že nemají pravidla a příkazy, určitě mají, ale pokud je to možné, ponechají rozhodnutí na každém člověku. A tato projevená důvěra podle mně posiluje vlastní zodpovědnost každého. 

Druhý obrázek je z norského dětského filmu Flåklypa Grand Prix.

Norskou specialitou jsou pomalované schránky a originální značky. Skoro to vypadá, jako kdyby si každý namaloval svoji schránku. Obrázky jsou různé - od trolů sedících při měsíčku přes lesní motivy až k buddhistickým mandalám. Mezi značkami vynikaly zejména "barn leker - pozor děti", které zřejmě vznikají svépomocí, protože byly téměř všude jiné. Poutnicky nejpřátelštější byla ta se šnekem a dítětem (ta se vyskytovala celkem často), ale jednoznačně nejroztomilejší byla s medvídkem Pú. 

Norština má spoustu z němčiny i angličtiny. Takže pokud oba jazyky aspoň základně ovládáte a nebudete si moc všímat divných norských písmen, tak s menší dávkou fantazie většinu nápisů jakžtakž rozluštíte. Což se ovšem nedá říct o mluvené norštině. Mimochodem v Norsku má každá vesnice svůj vlastní dialekt. Po téměř dvou měsících v Norsku, kdy už jsem byla schopna porozumět prvnímu odstavci psané pohádky, bylo mým vrcholem pochytit z mluvené norštiny slovo "takk" (děkuji). Naštěstí v této zemi mluví 99,9 % lidí anglicky. 

O genderové rovnosti v této skandinávské zemi jsem už psala. Víte, že i ženy dostávají povolávací dopis do armády? Nemůžu posoudit, nakolik to bylo tabu téma nebo to Norům prostě nepřijde, ale nikdy nikdo (opravdu nikdo) se nepodivil, že jsem se sama jako holka vydala do Trondheimu. Narozdíl od Španělska, kdy byla tato otázka pravidelně třetí v pořadí (po dotazu odkud jsem a kam jdu) spolu s patřičným upozorněním jak je to nebezpečné. 

Odstavcem sám pro sebe je norský nacionalismus. Téměř u každého domu a chaty stojí stožár s norskou vlajkou a obyvatelé svou zemi opravdu milují. V obchodech nenajdete potraviny z dovozu, samozřejmě kromě věcí, které se tam urodit z principu nemůžou, jako třeba exotické ovoce. Což není jen zásluhou jejich patriotismu, ale taky přísnými dovozními kvótami a vysokými cly. Norsko si prostě svoje chrání. Daní za to je samozřejmě omezený výběr. Jenže já osobně bych zrovna vyměnila pět regálů jogurtů za možnost nemuset jezdit pro českou broskev v sezóně do farmářského obchodu nebo na trh. Další zvláštností je schovávání "špatných" věcí. Cigarety v obchodech jsou schované ve skříni, někde si musíte vytisknout lístek a předložit ho na pokladně. Pivo se sice dá koupit v obchodě, ale jen v omezené době. Víno a tvrdý alkohol je možné pořídit jen ve státních monopolních prodejnách. Kýžený účinek to úplně nemá, protože každý koho potkáte vám poví, že Norové se fakt opíjí. Opravdu hodně. Cílem pití alkoholu není trochu se uvolnit nebo udělat si hezký večer, hlavním cílem je co nejrychleji a co nejvíce se opít. 

Jestli jsem se něco v Norsku naučila, tak fakt, že neexistuje špatné počasí. Bez dodatku o špatném oblečení. Pamatuju si, jak jsme se v Trondheimu krčili pod stříškou před lijákem a okolo probíhal jeden běžec za druhým. Totálně mokří, zablácení až po uši, ale špatné počasí zjevně není důvodem pro vynechání běhání. Ono se taky v Norsku může lehce stát, že budete vynechávat každý den. Při našem deštivém výletu do bažin bych nevěřila, že potkám nějakého blázna, který si taky vyšel na výlet. A ono jo, u jezera jsme potkali jednoho, který si v klidu a mrholení dával cigáro...jen tak si zašel na procházku do chaty. A druhá věc je, že Norové prostě voní. Za celou dobu jsem necítila parfém, ale deset metrů za každým Norem se line vůně pracího prášku a aviváže. V zemi, kde to vypadá, že nemít vyprané a voňavé oblečení je hrdelní zločin, je opravdu "radost" být týden nevysprchovanou poutnicí.

Ve zkratce - do Norska rozhodně není těžké se zamilovat a tak jsem tam rozhodně nebyla naposledy. Takže: Ha det, Norge.
P.S.: Jestli si chcete více přečíst o Norech a socializaci v této zemi a umíte anglicky rozhodně doporučuju stránky kanadského univerzitního učitele naplaveného do Norska. Prý pravdivé, ale rozhodně velmi vtipné. Zkoukněte jeho web.

Lofoty - země, kde slunce nevychází

Tentokrát jsem na konec přihodila i trochu praktických informací o Lofotech. Snad budou někomu k užitku.

Vybrat si Lofoty jako místo na dovolenou po pětitýdenním putování pěšky svědčí o mé hluboké neznalosti tohoto souostroví. V podstatě jediné, co jsem o něm věděla, bylo, že je nádherné. Což je bezesporu pravda.

Na Lofotech máte víceméně pár možností, jak trávit čas - když pominu plavbu lodí, kajakem nebo lezení po strmých skalních skalách - můžete buď obdivovat Lofoty zdola při projíždění autem nebo na kole, případně dát na záda batoh a vyjít na jeden z všudypřítomných kopců. Z mých chabých zkušeností vyplývá, že pokud chcete jít na výlet delší než 2 km, šplhání do strmých kopců se nevyhnete.

Naši lofotskou dovolenou jsme zahájili čtyřhodinovou plavbou trajektem z Bodø. Do Moskenes jsme dorazili o půl deváté ráno, obloha zamračená a vrcholky hor zahaleny do mraků. Hned po výstupu z lodi jsme potkali Američana, který bezradně postával a ptal se nás, co se tam jako chystáme dělat. Co tak můžete dělat o půl deváté ráno na jednom z nejkrásnějších míst světa? My měli v plánu vylézt na pár kopců, ale tato varianta nebyla úplně pro něj. Tak jsme ho aspoň dovedli k supermarketu. Opravdu by mě zajímalo, kde chudák skončil.

První, na webových stránkách velmi doporučovaná trasa vedla na chatu Munkebu, kde jsme plánovali přespat. Cesta něco přes dvě hodiny, přes jednu horu okolo 400 m, přes druhou okolo 500 m a tam už čeká chatička. Hezky jsme si to naplánovali, koupili si rybu a brambory na stylovou večeři, vajíčka a slaninu na snídani a zásoby jídla na dva dny. Takto obtěžkáni jsme započali výstup. My měli na Lofotech zrovna deštivé období a k pořádně strmým kopcům jsme dostali zdarma bonusy v podobě mokřad, bláta a mokrých kamenů. K tomu si přimyslete dvanáctikilový batoh na zádech, který vás při každém zakolísání stahuje dozadu. A do toho....pozor bude překvápko...začne zase pršet. Některé úseky jsem regulérně lezla po čtyřech a nahoře byly části tak prudké, že byly zajištěny řetězy. No, úplně dovolenková vycházka to nebyla. Ale byla nádherná. Při postupném stoupání se před námi odhalovaly další a další strmé zelené vrcholy a kaskády temně modrých jezer spojené vodopády. Člověk by ani nevěřil, že taková krása může existovat. Aneb, jak řekl Petr, tohle by žádný člověk nedokázal vyprojektovat. Ale hlavně nás čekal lákavý cíl - chatka, uvařená káva, výborná večeře a snídaně a spaní v teple a suchu v posteli. Po třech hodinách brutálního výstupu, zmoklí a zpocení, jsme pohlédli dolů před nás a konečně uviděli naši vysněnou rozkošnou chatku. U jezera, stíněnou ze všech stran strmými vrcholy hrající všemi odstíny zelené. Huráááááá, dokázali jsme to. Doklouzali jsme k ní a chata byla krásná i zevnitř. Dřevěný stůl, lavice s matracemi, malá kuchyňka, kamínka se dřevem... Měla jen takový jeden malinký nepatrný háček. Klíč, který jsme měli, k ní nepasoval. Neeeeeeee!!!!

V Norsku existuje turistická asociace DNT, která vystavěla a spravuje spoustu chatek rozptýlených po celém Norsku. Některé z nich jsou s obsluhou a jídlem, některé prázdné a zamčené, některé dokonce prázdné a odemčené. Když jste členem, můžete si na depozit půjčit univerzální klíč od všech zamčených chatek bez obsluhy. Tedy zjevně univerzální od téměř všech chatek. Zrovna k této, ač byla na webu DNT, klíč nepasoval.

Zoufalí lidé dělají zoufalé věci. Ne, nerozbili jsme okénko a nevloupali se dovnitř. Jen jsme další půlhodinu hledali, jestli není u chaty ukrytý náhradní klíč. Nakonec se nás tam sešlo pět zoufalců se stejně špatným klíčem. Náhradní klíč jsme nenašli. Tak jsme si aspoň uvařili kávu, uklidnili nervy čokoládou a, než úplně zmrznem, se vydali na cestu zpátky. Moje kolena protestovala už při cestě tam a při zpáteční cestě se ohrazovala dost bolestivě. Jako třešinku na dortu jsem ještě uklouzla na blátě, spadla a narazila si kostrč tak, že jsem si dalších pět dní nemohla pořádně sednout. Jako útěchu jsme si aspoň dali ty vajíčka se slaninou na večeři. Zbytek jsme snědli ráno na snídani schovaní pod pláštěnkou. Tak nějak ve smyslu řekni Bohu své plány, ať se může zasmát.

Druhý den jsme se posunuli více na sever. Na Lofoty jsme měli vyhrazeny jen 3 dny a zpáteční trajekt jsme plánovali z jiného města. Už od rána opět pršelo a řidiči se zrovna nepředháněli v tom, aby vzali do auta dva zmoklé stopaře. Nakonec se nad námi slitovala skupina Italů, kteří zrovna přišli z výletu, a popovezli nás asi 15 km. Na další část cesty jsme si vzali autobus a cena více než180 NOK pro oba za cca 25 km nám vyrazila dech. Není divu, že je na Lofotech tolik stopařů. V Rambergu jsme si udělali romantickou procházku po nádherné pískové pláži jako v Karibiku. Když je hodně dobré léto, teplota moře prý dosahuje 10, někdy i 12 stupňů. My se ovšem procházeli ve stejné teplotě vzduchu, v dešti a větru, který byl tak silný, že kdybysme vyskočili, tak snad i popoletíme  - jen pro info, v předpovědi počasí bylo napsáno "jemný vánek". Pro plážové povaleče Lofoty asi moc nebudou. V přístřešku u místní školy jsme si konečně udělali rybu s bramborami a šli stopovat dále. Tentokrát už nám štěstí přálo a celkem rychle jsme se dostali do Svolværu, asi největšího místního města. A v jedenáct už jsme si rozdělávali spacáky u místní školy. Já trochu rozladěně, protože už jsem celkem dlouho neužívala výdobytky civilizace sprchu a pračku, navíc jsem si nebyla jista, jak moc je dovoleno nebo nedovoleno na takovém místě spát, takže jsem si připadala jako totální bezdomovec a jen čekala, kdy nám kdo přijde nadat a vyhodit nás.

Ráno nás vzbudil ruch učitelů, kteří okolo procházeli chystat školu na začátek školního roku. Ospale jsme se hrabali ze spacáků a najednou vidíme, jak k nám míří dvě učitelky. Přišli až k nám, zeptali se, jestli jsme spali dobře a každému nám vrazili do ruky kelímek s kávou. Když jsme vděčně poděkovali, jedna z nich nás pohladila po tváři se slovy: "když vy jste byli  tak roztomilí....". Úplně mě to dojalo. Probuzení jak od maminky. I kdyby bylo do té doby na Lofotech všechno špatně, tak tato jediná chvíle měla takovou sílu, že by ručičky vah posunula na úplně opačnou stranu.

Zašli jsme do turistického centra zjistit odjezdy trajektů a ujistit se, že chata Nøksætra, na kterou se chystáme jít, je opravdu zamčená s DNT klíčem. Byli jsme ujištěni, že ano. Takže jsme opět podnikli cestu do obchodu, nákup na večeři a uskutečnili druhý pokus o výstup na chatu. Cesta byla velmi podobná, jen vedla jen přes jeden cca 300 m vysoký vrchol, a pršelo o dost více. A ještě přes jezero po visutém mostě, nejspíš první v životě, který jsem přešla. Po cca 2 hodinách cesty a  zdolání kopce jsme totálně mokří ale šťastní dorazili do vytopené chaty s několika Francouzi. Postel, tedy spíše matrace na zemi, na nás ale zbyly. Nøksætra je chata otevřená asi 3 roky a opravdu krásná. Tak jsme si konečně mohli užít její útulnost a úchvatný výhled z okna, a kapky deště nechytat, ale jen poslouchat, jak krásně bubnují na střechu.

Další den ráno nás čekalo vstávání ve čtyři a sestup zpět do Svolværu na trajekt do Skutviku. Po několika dnech deště to byl první slunečný den a tak se před námi otevřely další rozměry Lofot - nejen výhled na nejbližší dvě hory, ale na jejich celou řadu se sněhovými čepicemi lemující moře, slunce a modrou oblohu.

P.S.: Oba dva výstupy, které popisuji, byly v průvodci popsány jako jednoduché. Asi jsem hrozný chcípák...

Praktické info k nízkonákladovému cestování na a přes Lofoty:

Webová stránka s turistickými informacemi o Lofotech http://www.lofoten.info/en

Z Trondheimu jsme do Bodø ve dvou dostopovali za cca 29 hodin, při troše štěstí se to dá zvládnout za den.  Sólo stopaři se tam nejspíše dostanou ještě rychleji. Hlavní spojnice na sever je silnice E6, na Bodø se z ní musí odbočit. Čím více na sever, tím auta viditelněji ubývají, chce to tedy trochu štěstí.

Do Bodø je ale možné se dostat i vlakem, je to konečná stanice norské železnice. Z Osla trvá cesta asi 10 hodin a koukat z okna je jako prohlížet si katalog cestovní kanceláře. Vyplatí se koupit lístky dopředu, cena může klesnout i na 350 NOK. Informace o vlacích najdete na https://www.nsb.no/en/frontpage

Cena trajektu z Bodø do Moskenes stála 187 NOK na osobu. Pluje cca 3,5 hodiny. Informace o trajektech na Lofoty najdete http://www.torghatten-nord.no/english/

Terminál v Bodø je otevřený non stop.

Ve Svolværu jsou dva terminály. Jeden v centru pro Hortigruteny - což jsou poměrně drahé (i pro Nory) výletní lodě, které plují z Bergenu až na Nordkapp a mají pravidelné zastávky v různých přístavech. Webová stránka je www.hurtigruten.com Trajekty zastavují v terminálu před městem, vlevo od silnice E10.

Trajekt z Svolværu do Skutviku stojí 99 NOK za osobu a cesta trvá asi 2,5 hodiny. Ve Svolværu není u terminálu žádná budova, kde by se dalo čekat.

Pokud se zpět chystáte opět stopovat, je dobré si odchytnout někoho již na trajektu do Skutviku. Ze Skutviku jezdí cca 5 aut za hodinu. Třikrát až pětkrát denně jezdí autobus, který vás většinou doveze až k E6.  Na jízdní řád se poptejte místních.

Stopování je na Lofotech poměrně rychlé a jednoduché (pokud zrovna neprší) a taky hodně oblíbené. Hlavní spojnicí je silnice E10. Naopak cesty autobusem jsou opravdu drahé. Z Leknes do Rambergu, což je asi 25 km jsme platili 184 NOK za oba. 
Pokud jste studenti, rozhodně to přiznejte. Ceny dopravy vychází o dost příznivěji.

Ceny ubytování jsme blíže nezkoumali. Nejlépe vychází stan, který můžete postavit téměř všude a zadarmo. V Norsku můžete kempovat všude mimo zemědělskou půdu a ve vzdálenosti min. 150 m od domu. V Rambergu v kempu u pláže stojí chata pro dva s koupelnou, kuchyňkou a obývákem 975 NOK. V chatě Nøksætra u Svolværu stojí přenocování pro členy DNT 150 NOK, pro nečleny dvojnásobek. Pro přístup ke spací části je třeba DNT klíč. Obývací místnost s kuchyňkou je otevřena pro všechny. Webové stránky norské turistické organizace jsou http://english.turistforeningen.no/

Cesta na sever - den 28

Den 28 Buvika - Nidaros

A nastává poslední den. Ráno jsme vstávali s modrou oblohou a sluníčkem s výhledem na fjord. Trochu jsme si přivstali, abysme do cíle dorazili v aspoň trochu normálním čase.

Poslední den je možnost zkrátit si cestu přívozem a nebo jít okolo přes most. Když jsme dorazili do kempu, bylo nám řečeno, že přívoz převáží jen místní a stojí 50 NOK za osobu. Ale prý si máme zkusit zavolat, třeba nás pán vezme. Tak jsme se na sebe podívali, za 50 NOK si koupili vafle a kávu k snídani, a vydali se delší cestou přes most.

Za dalším kopcem jsme si dali druhou snídani, už tak trochu putujeme jako hobiti.

Poslední den byl tak trochu zkondenzované dny předchozí, vystřídaly se všechny druhy počasí a ani ty kopce si neodpustili. Ale cesta vedla lesem až skoro ke katedrále. Ukazatelé nám odpočítávali kilometry k Nidarosdomu - 21,6 km, 19,8 km, 17,6 km... Skoro slyšíte odťikávat poslední minuty poutě. Což je povzbudivé a tak trochu smutné zároveň. Už se blížíme ke konci.

Ale ještě před koncem jsem po 639 kilometrech potkala Narvesen, tak jsem si prostě musela dát latté a čokoládový croissant. Když katedrála stojí už tisíc let, tak snad na mě ještě půl hodiny počká.

Procházíte ulicemi podle nálepek a značek a najednou jste u řeky a katedrála je pouhých 250 m. Ujdete pár kroků a už vidíte boční věže. Říká se, že pouť je jako život v jeho zhuštěné a osekané podobě. A za těch pár posledních kroků ke katedrále mi v hlavě jako film proběhly vzpomínky na celou cestu - jak jsem se lopotila do kopce, jak jsem mokla, jak jsem se bála, že jsem se ztratila v horách, jak jsem se zatnutými zuby a mokrými botami procházela mokřady, na paprsky slunce hřející na tváři, na tiché přemýšlení v trávě...a najednou jsem byla tam. V cíli mého putování, před katedrálou. V očích slzy dojetí, v srdci pocity vděčnosti a vědomí vlastní síly. Cesta je u konce a já to dokázala. Pokud je pouť jako život, můžu jen věřit, že až doputuju na konec mé pozemské poutě, budu mít stejný klid v duši a v očích slzy dojetí a vděčnosti za ten krásný život, který mi byl dán.

Poděkování se dává na začátek knížky, ale tahle byla psána postupně, takže poděkování je na konci.

Děkuji Tomu a Té a všem ostatním, kteří nade mnou celou cestu drželi ochrannou ruku, a nechali mě bez jediného zranění a puchýře dojít bezpečně až do cíle.

Děkuji sobě, že jsem se rozhodla a navzdory všemu strachu a obavám se vydala na cestu a nevzdala ji. Děkuji svému tělu, že mi celou dobu věrně sloužilo.

Děkuji Peťovi, že navzdory tomu, že jsem se rozhodla jít bez něho, mě vybavil mapami, GPS a všemi možnými i nemožnými webovými stránkami, které mi usnadnili cestu. A taky za to, že mě dohnal, a zbytek cesty jsme šli spolu.

Děkuji mým rodičům, že mě podporují a mají stále rádi, i když se pouštím do čím dál šílenějších a pro ně nepochopitelnějších akcí.

Děkuji všem, kteří mě na této cestě doprovázeli a dodávali mi sílu modlitbami a myšlenkami, zprávami, komentáři nebo lajky, doplněním vody, darem jídla, přáním šťastné cesty, krátkým popovídáním nebo jen pozdravem a úsměvem.

A děkuji všem, kteří dělají tento svět lepším místem pro život.

A teď mě čeká to nejtěžší...uvědomovat si zázraky i v normálním běžném životě.

Cesta na sever - den 27

Den 27 Snoton - Buvika

Es ist kein Pilgerweg...

Hned na začátku dne nás čekaly mokřady. Divoženky a mokřadní víly v noci tančily obzlášť divoce a tak poztrácely spoustu perel, které ležely v trávě. Při doteku člověka se ale perly změnily na vodu. Tak jsme těchto vodních perel při procházení posbírali spoustu kalhotami.

Na začátku mokřad byly položeny desky, tak jsme si oddechli, že tentokrát nebudeme vylévat vodu z bot. Bohužel jen na začátku, aby se poutníci moc nelekli, dál už nás čekala opět voda. Ale nás, zkušené procházeče mokřad, už nic moc nevyděsí. Tahle země nebyla zdaleka tak mokrá, jako naše dobrovolná zacházka. Výhoda předchozího ždímání ponožek je, že už vás pozdější mírné zvlhnutí nijak výrazně nerozladí. Tak nějak ve smyslu, co tě nezabije, to tě posílí.

Narozdíl od "našich" Němců, které jsme potkali hned po mokřadech. Paní si naštvaně vyzouvala mokré boty se slovy: "Tohle není žádná pouť. Sotva mi přes noc vyschly boty, už jsou zase mokré. V Německu je na každém kopci hostinec, kde si můžete odpočinout a dát kávu, všude lavičky.... A tady nic. Všechno je tak daleko. Tohle není žádná pouť." A já si říkala, jojo, svatá pravda. Už jsem rezignovala na bar s kávou za euro a čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou za tři na každém kroku. Ale stolečky s kávou, ovocem a buchtami za dobrovolný příspěvek jsem ještě donedávna  vyhlížela. Do Norska by se opravdu hodily. Otázka je, jestli to pro ty čtyři poutníky, kteří projdou za den okolo, má vůbec cenu.

V Buvice už opět začínají fjordy. A tak jsem si se sluníčkem a v sukni opět připadala jako ve filmu. I když tak trochu v jiném filmu. Se zvyšujícím se počtem kilometrů a blížícím cílem jsem unavenější a unavenější. Batoh je čím dál lehčí, ale záda a nohy bolí čím dál víc. 

Na oslavu posledního dne jsme si dali do trumpety a udělali pořádnou grilovačku. Sedli jsme si do trávy, rozpálili jednorázový gril, který se tu dá koupit na každém kroku, a udělali megaflák masa a zeleninu. A dali si pořádnou tak trochu nepoutnickou večeři. 

Cesta na sever - den 25, den 26

Den 25 Voll - Olskastet

Jestli budeme den posuzovat podle rána, tak toto bylo úžasné. Krásně jsem se vyspali v měkké posteli, probudili se o půl deváté a ke snídani si dali kávu a koláč. Já pak napsala příspěvek a než jsme se vymotali, bylo jedenáct hodin.

Po cestě jsme se ještě stavili v poutnickém centru, jakože pro razítko. Mladý kluk, který měl centrum na starost, nás kromě razítka pozval na kafe a čaj a pak vytáhl z rukávu největší trumf. Domácí vafle s malinovou marmeládou a kysanou smetanou. Mňaaaam. Tomu se odolat opravdu nedalo. Ještě, že vafle si v nejhorším případě můžu udělat doma. Malinovou marmeládu a kysanou smetanu taky seženu. Největší riziko na cestování je, že se zamilujete do místního jídla, které doma prostě neseženete. Místní hnědý sýr mi naštěstí tak neuhranul, ale po čokoládě s kousky opražených, osolených a karamelizovaných mandlí budu asi hodně smutnit. Když už jsme u toho jídla, v Norsku běžně prodávají slané pražené oříšky v balíčku s kousky čokolády a křupinami obalenými v čokoládě. Taková slano-sladká chuť, ale překvapivě dobrá. Něco jako solené preclíky v čokoládě, které u nás krátce prodávali, když jsem byla na střední. Mimochodem, pokud by někomu chyběly, tak je mají v DM. A už se zase rozepisuju o jídle, je vidět, o čem většinu dne bděle sním. Tak zpátky k putování. 

V družném hovoru nad vaflemi jsme zůstali ještě další hodinu a na cestu tak vyrazili ve dvanáct. I když jsem si myslela, že sluníčko se nám bude až do Trondheimu schovávat za mraky, tentokrát se na nás smálo celý den. Na spálení nosu to sice nebylo, ale aspoň jsem si po dlouhé době mohla opět obléct sukňový outfit, za nějž by mě sice módní policie zřejmě nepochválila, ale já ho nosím hrozně ráda. Z Vollu je to do Trondheimu 101 km a nás tento den čekala cesta dlouhá 27 km. Jak jsem si slíbila, tak opět po asfaltu, jen s občasnými odbočkami do lesů.

Obědovou pauzu jsme si dali na posekaném trávníku u farmy, kde jsme na karimatkách na půl hodiny regulérně usnuli. Mají to ale poutníci sladký život.

Cílem byla chatička Olskastet u pramene sv. Olafa. Podle legendy tady kůň krále Olafa hrábl do země a vytryskl pramen vody. Pramen jsme bohužel nenašli, jen malý potůček. Ale chatička už na nás čekala. Typická chaloupka, ve které přespávali středověcí poutníci - dřevěná, s lavicemi na spaní okolo zdí - jen ve středověku bylo uprostřed ještě ohniště, které nám tady chybělo. Tak jsme si špekáčky opekli na ohništi venku.

Den 26 Olskastet - Snoton

Tak už mi nějak docházejí putovací slova....putujem, putujem, nahorů a dolů, po cestách necestách, asfaltem, zpevněnými i lesními cestami. Slunko nás včera namlsalo a dneska už zase zalezlo a čekaly nás mraky a déšť. Mimochodem, každý koho potkáme, nám povídá, že jsme si prý vybrali špatné léto. Prý minulý rok tady bylo pět týdnů slunce a okolo 25 stupňů. Máme radši přijet až příští rok, to určitě bude zase krásně.

Dnes jsme se střídavě předháněli s německým párem Andreasem a Anette, kteří vyrazili z Hamaru a míří do Osla. Ve věku okolo 50 let, kteří postupují sice pomaleji, ale jistě. Obdivuju takové lidi, kteří si v tomhle věku dají na záda batoh se stanem, a vyrazí Norskem do Trondheimu.Tedy ne, že bych tady nepotkávala ještě starší. Anglicky moc nemluvili, ale prý chodili do večerní školy, kde se naučili trochu norsky. Norsky mi to zatím moc nejde, tak jsem z hlavy lovila pozůstatky německých slovíček ze školy, abych si s nimi při našich společných pauzách aspoň trochu popovídala.

Dneska jsme měli přespat v chatce, která byla tak trochu v mokřadech. Ale vzpomínky jsou ještě příliš živé, takže se nám tam zrovna dvakrát nechtělo. Naštěstí jsme těsně před odbočkou potkali luxusní gapahuk - přístřešek pro poutníky s gaučem, lučními kytkami ve vázách a nezbytnými svíčkami, samozřejmě, a sklenkami na šampaňské. Tak si zrovna sedím na koženém gauči a píšu tento příspěvek. Ale zítra už se na nás mokřady prej zase těší. A slunko snad taky.

Cesta na sever - den 24

Den 24 Damtjonna - Voll

Boty nám přes noc krásně vyschly a my mohli v poledne vyrazit na další cestu. Kousíček to bylo ještě mokřady, ale boty naštěstí odolaly. Potom už nás čekala zpevněná cesta a následně jsem splnila mé předsevzetí, že až do Trondheimu budu šlapat po asfaltu.

Po včerejším maratonu jsem byla pořádně unavená, takže jsem se spíše táhla než šla. Až po dvou chlebech s rybičkami a téměř celém balíčku čokoládových sušenek to jakž takž povolilo. Dorazili jsme do Vollu, kde je jakési neoficiální poutnické centrum. Které už bylo ale bohužel zavřené. Tak jsme zamířili k blízkému kostelu a aranžovali fotky u patníku s kilometráží. Za chvilku přijelo auto, z něho vystoupil muž, že prý nás viděl z okna farmy a napadlo ho, že bysme třeba rádi viděli vnitřek kostela, tak nám ho přijel ukázat. Nejsou ti Norové úžasní? Včera za námi zase do deště vyběhl pán, protože si myslel, že bloudíme, a chtěl nám poradit cestu. Krásné. Začínám mít tuto zemi radši a radši.

Dostali jsme vyčerpávající výklad o nádherném kostele Rennebu, který je tradičně postavený celý ze dřeva. Do tvaru Y na návrh jednoho německého architekta. Paradoxně tyto Y kostely jsou jen v Norsku a stojí jich tu jen 11, z čehož byl tento nejstarší.

A aby ten den skončil ještě krásněji byla nám nabídnuta sleva na ubytování. Takže dneska nás čeká postýlka a sprcha a kuchyňka. Dokonce i vysoušeč bot, který jak pozoruju, je běžným vybavením norských domácností. Ten naštěstí dnes nepotřebujeme. A to všechno zařízeno v útulném norském stylu. Abych upřesnila předchozí informace, to slovo bylo "kose" a čte se to spíše "kúše" a znamená útulnost, pohoda. Přídavné jméno je koselig, kdybyste někdy chtěli pochválit Norům jejich útulný domek.

Děkujemeee.

Cesta na sever - den 23

Den 23 Oppdal - Damtjonna

Vždycky může být ještě hůř...

Hned ráno jsem konstatovala, že ten Trondheim postavili nějak blbě. Přešli jsme hory a jako odměna měl být Trondheim. Ne se tam ještě štrachat nějakých 150 km.

Dnešní cesta byla zpevněná a široká, občas maličko nahoru a dolů, ale v podstatě žádné velké zvraty. Po chvilce zvykání jsem si začala užívat, že konečně nemusím přemýšlet, kam dát nohu, abych neuklouzla nebo se nepropadla po kotníky do vody. Zapnula jsem chodícího autopilota, nechala myšlenky ubíhat vlastním směrem a šla a šla.

Asi ve čtyři jsme minuli stylové ubytování pro poutníky jako za středověku s tím, že je ještě moc brzo. A já mezitím básnila o nějaké krásné chatičce. V době, kdy už jsem se rozhlížela, ve které stodole budem dneska spát, mi Peťa oznámil, že jednu našel. U jezera a na fotkách vypadala krásně. No, romantika jak blázen. Sice nebyla úplně u svatoolafské cesty, ale zároveň to nebyla zacházka. Jen se šlo místo okolo kopce přes kopec, celkem cca 6 km s převýšením 300 m. No, nedejte si takovou malou zacházku po 30 km na široké a rovné cestě...

A tak jsme vyrazili po červené. Cesta vedla nejdříve strašidelným lesem, kdy měly všechny kmeny oči a koukali na nás. Určitě to byli maskovaní trolové, brrrr. Krásně po měkkoučké cestičce vystlané jehličím, mírně nahoru. Potom začaly mokřady a už ani neskončily. Na začátku jsme přemýšleli, jestli přes mokřady budou desky nebo jak cesta povede. Samozřejmě žádné desky. Cesta byla značena přímo vodou. No, Vikingové - ti zvládnou všechno. Do toho ještě třikrát přeskákat přes potok, ať je taky nějaká sranda.Takže ač mé botky s grácií přešly hory a všechno bláto, tohle fakt nedávaly. Do toho jsme stále stoupali do mraků a tudíž začínalo pršet. Přeskakovala jsem z jednoho mechu na druhý, stejně jsem se pokaždé zabořila až po tkaničky a zanedlouho mi v botech regulérně čvachtalo. Přešli jsme devatero jezer a to naše pořád nikde. Když jsem se vyčerpaná zeptala, kolik nám ještě zbývá, bylo mi řečeno, že se radši ani nemám ptát. Po další půlhodině, kdy už jsem se ani nesnažila nejít vodou, protože boty už více mokré být nemohly, jsem slyšela - cože? to jsme teprve tady?????!!!!!!!! Tohle nebylo zrovna to, co jsem chtěla slyšet. Tak jsem se zatnutýma zubama a s myšlenkami jako - já jsem tak pitomá, to svět neviděl; mám já tohle zapotřebí; v životě už nesejdu ze svatoolafské, až do Trondheimu šlapu po asfaltu; no jo, holka, rozhodla ses sama, tak si za to nes zodpovědnost; neboj, za chvilku budeš sedět v teple, boty se ti budou sušit u krbu a budeš v pohodě (o tom posledním jsem vážně pochybovala). A myšlenku, že v chatě možná nebude suché dřevo, jsem si vůbec nepřipouštěla.

Do toho Petrovy výlevy, že je to tady krásné. Na což jsem vždy jen přes zatnuté zuby procedila něco jako hmmmm. Kdyby svítilo sluníčko a já měla nohy v suchu a šla si jen tak na výlet, tak bych i připustila, že je to tu celkem hezké. Nee, kecám, musím uznat, že to bylo nádherné. Rostliny hrály všemi barvami od žluté přes červenou až k zelené, jezero a mlha dokreslovala magickou atmosféru. Taková malá norská divočina. Nejspíš jsem trochu cimprlich, ale nějak jsem okolní krásu nedovedla ocenit. Vyčerpaná, s batohem na zádech, v pláštěnce a s vodou v botách by to mohl být ráj na zemi  a mně by to bylo naprosto jedno. Jediné, co mi znělo v hlavě bylo - chata - teplo - večeře - čaj - suché boty. A hlavně - jednou do té chaty prostě musíš dojít. Takhle přízemní já jsem.

Jestli jsem si včera myslela, že se ukazuje charakter, tak jsem nepočítala s dneškem. Bylo to jako nějaký blbý sen. Přiznávám, že ke konci, kdy jsem na chvilku ztratila z dohledu Peťu a zároveň červené značky, jsem to už nedala, a vyčerpáním a zoufalstvím se rozbrečela. Tak jsem tak fňukala, roztírala si slzy a sopel mokrým rukávem pláštěnky a pokračovala v cestě. Praktické zjištění - při breku se fakt blbě jde, člověku se hrozně zadrhává dech. 

Po nekonečné době dvou a půl hodin jsme konečně konečně konečně dorazili k tomu našemu jezeru, do té naší chatičky. Moje radost a vděčnost byly nekonečné. Chatička jako ze žurnálu, kde losi dávají dobrou noc. Tedy ze zálesáckého žurnálu, samozřejmě bez topení, elektřiny a tekoucí vody. Okamžitě jsem si vyzula boty, vylila z nich vodu, vyždímala ponožky a převlékla se do suchého a šla uvařit čaj. A z chaty už nevystrčila ani nos. Veškerá emancipace jde stranou a role jsou jasně rozděleny. Já vařím, Petr štípe dřevo a zatápí. Já umývám nádobí, Petr nosí vodu z jezera. A musím uznat, že ta ženská role byla tentokrát o dost lepší.

A víte co? Opravdu jsem uznala, že je to tady krásné. Po půl hodině, kdy už bylo zatopeno, měla jsem v sobě teplou polévku, na stole čaj a oblečení se sušilo nad kamny, jsem vyhlédla z okna a konečně dokázala ocenit tu divokou nádheru okolo.

P.S. Tak ten los nám dobrou noc dát nepřišel.

P.P.S. A až následující den jsme zjistili, že naše procházka vedla přírodní rezervací Barnas Naturverden.

Cesta na sever - den 22

Den 22 Ryphusan - Oppdal

Poslední den v horách nás přivítal ranní mlhou a deštěm. Následně jsme zjistili, že to nebyla mlha, ale mrak, ve kterém byly celé hory zahaleny.

Do Oppdalu je to cca 27 km a protože se jde z hor pryč, pořád jen mírně dolů. V Oppdalu je konečně taky supermarket po 100 km a nevím proč, ale svatoolafská se centru nesmyslně vyhýbá.

Na Norsku mě nepřestanou udivovat ty jejich stavby vystavěné uprostřed ničeho. Dnes jsme narazili na krásnou novou dřevěnou kapličku sv. Michaela uprostřed lesa.

Obědová pauza byla naplánována v jedné zrekonstruované chatičce s trávou na střeše. A tady je další typicky norská věc. Norové pro to mají speciální slovo 'kušlé'. Bohužel nevím, jak se píše, ale možná nějaký znalec norštiny napoví. Je to něco ve smyslu útulné a je to typické označení norské domácnosti. V Norsku i v té nejhorší chatrči, kterou jsem potkala, byly vždycky svíčky, svícínky, polštářky a dekorace. Prostě dokonale vymazlené chatičky. Když se podíváte na kterýkoliv norský domeček, je vidět, že si libují ve zdokonalování svého okolí. Udržované trávníky s kytkami, lucerny, svíčky, zahradní dekorace a nábytek. Dokonce si takto vystajlují i karavany v kempech. Jdete kempem a před karavanem najednou zahrádka. Norové totiž pokud náhodou nemají chalupu, tak mají aspoň karavan v kempu, kam pravidelně jezdí každé prázdniny. A uvnitř doma svíčky, polštářky, zkrátka útulnost nad útulnost. Kdo by se jim taky divil, když asi půl roku žijí v zimě a šeru.

Ještě další typicky norská věc je udělat z ničeho co nejvíc kombinovaná s jejich úctou ke starým věcem.Takže běžně potkáte historické zrekonstruované domky. Chatky, ve kterých jsou vidět původní trámy a k tomu přidány nové. Nové dveře a na nich přibity zbytky starých. A to všechno s dokonalým citem bytových designérů. Norové to asi mají vrozené. Co dům, to perla.

A já si tady tak chodím a nestačím obdivovat všechny ty jejich domky a zařízení a zároveň si projektovat to svoje.

Cesta na sever - den 20, den 21

Den 20

Hjerkinn - Kongsvoll

Bůh chodí po světě inkognito

Ráno dne 20. bylo krásně naplánováno. Spali jsme blízko poutnického centra, a protože nám docházel plyn, plánovali jsme udělat si snídani tam. Já doufala i v kávu zdarma a třeba i nákup čokoládového koláčku. Když jsme přišli do poutnického centra, narazili jsme na zavřené dveře a nikde nikdo. Chvilku jsme obcmrndávali okolo, ale nikdo nepřijel. Zanedlouho se objevila holčina, která v budově pracovala, ale neměla nic do činění s poutnickým centrem, tak nás aspoň pustila dovnitř. A my si mohli uvařit vodu na snídani a v klidu posnídat.

Tento den jsme pojali odpočinkově a tak jsme si batohy nechali na recepci hostelu a vyrazili asi 3 km na vyhlídku na Snohettu (což je nejvyšší hora v Dovrefjell). Vyhlídka je opravdu designová, schválně si vygooglete viewpoint Snohetta. Bez batohů nám to nějak nechtělo šlapat. Tělo si nejspíš vytvořilo Pavlovův reflex spojení batohu na záda a chůze. A bez batohu je přece odpočinkový den, tak proč po něm chceme nějakou chůzi? Sluníčko nám svítilo na cestu a tak se nám majestátná Snohetta ukázala v celé své kráse. Jsem si uvědomila, že píšu, jako bysme přecházeli minimálně Himálaj. Ale většinou se pohybujem ve výšce okolo 1200 m. Snohetta má něco přes 2200 m.

Po tomto náročném výstupu jsme si museli jít odpočinout do hostelu na horkou čokoládu a kávu. Když jsem se ptala na cenu, slečna jen mávla rukou. A tak jsem konečně dostala svoji kávu zdarma.

Do Kongsvollu to bylo 12 km přes menší kopec.

Večer jsme opět zaparkovali na pohádkovém nádraží. V devět hodin se otevřou dveře a vstoupí Bůh převlečený za poutníka Arinda. Ten putoval ze svého domu v Trondheimu a v Kongsvollu končil, a vracel se vlakem zpět. A tam to začalo. Nejdříve nám dal jen pár arašídů. A následně začal vyřazovat svoje jídlo, které už nepotřeboval. Dostali jsme asi osm sáčků sušeného jídla pro astronauty. Tohle miluju, jen do něho přidáte vodu a chutná to jako opravdové jídlo a je v tom i maso a žádné konzervanty. Taky je to pekelně drahé, jeden sáček stojí 80 NOK. Potom ještě přidal úplně nový plyn, čokoládu a malinkou placatku lékořicového likéru. A zbytek ovesných vloček. Další várku plynu už jsme museli odmítnout. Hrozný, člověk celou dobu poctivě jí, aby měl lehčí batoh, pak přijde jeden poutník a celé vám to pokazí....

P.S. Bůh chodí po světě inkognito (doufám, že si název pamatuju správně) je taky dobrá knížka, která ukazuje, kam až vás může dovést správné odhodlání.
P.S.S. A tady se můžete pokochat, krátkým časosběrným videem, které Petr z vyhlídky pořídil.

Den 21

Kongsvoll - Ryphusan

Tahle cesta není pro barbíny

... i když někdy i barbíny překvapí

Hned na začátku dne nás cesta zavedla do úžasné džungle. Prodírali jsme se trávou, uprostřed strmého kopce, bahno, kluzké kameny a voda. Cesta k Mrakomorovi byla oproti tomu procházka růžovým sadem. Pokud bych cestu přirovnala k životu, tak tohle je přesně ten okamžik, kdy vás vyhodí z práce a do toho dostanete kopačky. Jediné, co vás hřeje, je, že vy i všichni vaši blízcí jsou zdraví. Řečeno poutničtinou, stále ještě svítilo sluníčko. Po 3 km této cesty jsem byla tak vyčerpaná, jako bych šla aspoň deset.

Potom dostanete skvělou pracovní nabídku, to je široká a rovná travnatá cesta.

Jenže přítel se nevrátí, tudíž funíte a stoupáte do prudkého kopce. Potom pro změnu následuje klesání. A vy zjistíte, že váš bývalý si začal s vaší kamarádkou. Takže si můžete tu samou výšku vystoupat ještě jednou.  Stoupání bylo něco přes 400 výškových metrů, takže nic extrémního, ale já to tento den fakt nedávala.

Začalo foukat a pršet, zbývalo asi 10 km, a to už jsem Peťu poslala dopředu, ať se zbytečně nezdržuje a nemokne víc, než je nutné.

Nasadila jsem pláštěnku a prostě šlapala. Po kopci v různých vzdálenostech rozptýleno 5 poutníků, v pláštěnkách, a s baťohy, kteří neohroženě šlapou dopředu a nahoru. No, kámen by se nad námi ustrnul, ale s deštěm to ani nehlo.

A zrovna v těchto chvílích se nejspíš ukazují charaktery. Může nastoupit vztek, sebelítost nebo zoufalý pláč. Jenže na nic z toho už nějak nezbývá energie a tak jediné, a prakticky nejlepší, je prostě šlapat dál s utkvělou myšlenkou na domeček a večeři, které vás nahoře čekají. A když přijdete poslední, tak už nejspíš bude zatopeno, bude uvařený čaj a možná i ta večeře. A tak jsem zatla zuby a šla dál.

Až jsem si najednou uvědomila, že už jsem celkem dlouho neviděla značky a že jsem někde uprostřed hor. Sama. V dešti. Sundala jsem batoh a vytáhla navigaci. Naprosto naivně, protože uprostřed hor nebyl ani mobilní signál natož ten internetový. Teď už jsem se fakt málem rozbrečela. Zpětně jsem analyzovala cestu a utvrzovala se v tom, že jsem opravdu nemohla jít jinudy, než jdu. Protože žádná jiná cesta tudy nevedla. Tak jsem samu sebe přesvědčila a uzavřela dohodu, že pokud nedorazím do sedmi do ubytovny, můžu začít panikařit. Asi za pět minut jsem v dálce viděla něco červeného a modlila se, ať je to on - symbol svatoolafské cesty. A byyyyl. Všichni losi a pižmoni dohromady by mi neudělali větší radost než tahle malá obyčejná značka.

A za další hodinu, přesně o čtvrt na sedm, jsem dorazila do vyhřáté ubytovny k teplému čaji. Jak nádherný je ten svět. Jakoby vás vaše nová práce nesmírně bavila a zároveň jste potkali muže svých snů.

Cesta na sever - den 18, den 19

Den 18

Dovreskogen - Fokstugu

Osmnáctý den začíná přestávat sranda. Všechny kopečky byly zatím jen tréninkem na pohoří Dovrefjell, které začnu přecházet právě dnes. Tedy měla bych už psát v množném čísle, protože mě včera v kempu vystopoval Peťa, a tak pokračujeme zase spolu.

Branou do pohoří Dovrefjell je městečko Dovre, kde je poslední supermarket. Světe div se, v horách žádný supermarket nepostavili, ač tudy vede hlavní silnice z Osla do Trondheimu E6 a taky železnice od roku 1921. Ta trať vede ve výšce 1200 m, žádný tunel.

Při přechodu Dovrefjell potkáte dostatek kempů, farm nebo chat, kde se dá přespat, a kde servírují i jídlo. Ale jestli je něco drahé i pro Nory, tak je to stravování v restauracích. A vzhledem k cenám ubytování, které jsou cca dvojnásobné v poměru k předešlým, usuzuji, že i ceny jídel budou mít vysokohorskou přirážku. Takže chudí poutníci, zvyklí žít na lepeňácích, si s sebou standardně tahají jídlo na dalších 5 dní. Což byl i náš příklad.

Nakupování na pouti je fakt velká logistická škola. Protože se samozřejmě bojíte, abyste neměli málo jídla, na druhou stranu, kdo to sakra má všechno do těch kopců nést. A to já nesla cca jen čtvrtinu společného jídla. Ale i tak mi batoh pořádně ztěžkl.

Je úžasné pozorovat, jak se příroda mění, když vyjdete o pár, tedy přesněji o 600 m výš. Stromy končí, kolem vás se prostírají nekonečné kopce a nad vámi zlověstně se mračící nebe. Hory ve mně vždycky vyvolávají obrovský respekt a pokoru. Stačí blbě odbočit, menší vánice a můžete být ztraceni. Jeden malý titěrný človíček s baťohem vůči Přírodě. Která si pohne malíčkem a človíček je ztracený navždy.

Jestli jsem předtím šla občas blátem a přeskakovala potok, tak tady se jde téměř permanentně mokřady, kam se vám často noha ponoří až skoro po kotníky. A místo potoků po kamenech skáčete přes regulérní řeky. A za chvilku už vám to ani nepřijde divné. Dokonce jsme potkali i zbytky sněhu.

Večer jsme přišli vymrzlí a vyfoukaní na farmu, kde se ubytovává a konstatovali, že ta cesta je celkem drsná. Paní se na nás jen podívala a odpověděla, že jsme měli dost štěstí, protože většinou je to voda dole, voda nahoře a do toho ještě vítr a zima.

Den 19

Fokstugu - Hjerkinn

Jestli se někde můžu přiblížit svému cíli, tj. vidět losa a soba, tak tady v Dovrefjell. V národním parku, kde pořád žijí stáda divokých sobů, kteří jsou chráněni, spolu s pižmony, které sem dovezli z Grónska. První série jim vyhynula, ale druhá už se chytla a tak tady žijí celá stáda. Pižmoni s pěšinkou uprostřed vypadají celkem roztomile, ale prý můžou být nebezpeční, když se k nim moc přiblížíte. K divokým sobům se dle cedulí nemáte přibližovat na více než 500 - 600 m, protože se pak vyděsí a utíkají pryč. Chtěla bych teda poznat někoho, kdo na půl kilometru bez dalekohledu vidí soba.

Nicméně vidět některé z těchto divokých zvířat můžete nejspíše na "safari", které pořádají místní hotely a kempy. Jinak musíte mít opravdu oooobrovské štěstí.  

Na tento den hlásila předpověď i vodu nahoře, teda celkem pořádný déšť. Naštěstí realita byla o poznání mírnější. Sice zima jak na Sibiři a vítr, ale pršelo jen jemně a občas. Když jsme se v kempu ptali, jak vypadá cesta, protože včera bylo celkem dost mokro, bylo nám řečeno, že v pohodě. Prej půjdeme jen přes jednu řeku, která se dá krásně přeskočit. Nakonec to bylo ještě horší než včera. A ta jedna řeka, vypadala, že se budem muset zout a regulérně brodit. Není nic, na co byste se v osmi stupních a fujavici těšili víc, než brodit horskou řeku. Jen ta představa byla tak děsivá, že jsme radši hledali možnost, kudy obejít, tak dlouho, dokud jsme ji nenašli.

Tady v horách teprve začíná pohádkové Norsko jak z katalogu cestovních kanceláří - kopce, malé roztomilé domečky se střechami porostlými trávou, v pozadí hory se sněhem. Až jsme v tom mokrém a zmrzlém ale pohádkovém putování došli do Hjerkinnu, kde je nejen poutnická kancelář, ale i nádraží, které jako by se vylouplo z Bradavic.