Monika Kindlová, Martina Boledovičová - Tradinář

 

I když jsem doteď recenzovala jen beletrii, s Tradinářem udělám výjimku, protože stojí za to s ním seznámit více lidí. Čím jsem starší, tím víc mě baví a zajímají tradice pojící se k jednotlivým známým i méně známým svátkům. Takže do Tradináře jsem se zamilovala na první prohlížení. A listuju si v něm každou chvilku, minimálně na začátku každého měsíce, kdy si pročtu, co nás čeká. Za ten rok toho spoustu zapomenu, takže ji čtu pořád dokola.

Tradinář není žádná odborná publikace, je to opravdu hezká knížka na prohlížení a inspiraci. Tedy samozřejmě základem je popis jednotlivých tradic a významů svátků, těch známých i méně známých, tradičních starých (samozřejmě Velikonoce a Vánoce), ale i novějších svátků (třeba 17. listopad). Kniha je rozdělena do dvanácti kapitol podle měsíců a u každého jsou vypsány svátky, které k němu náeží. U jednotlivých významných dnů jsou popsány tradice jak křesťanské, tak původní pohanské z předkřesťanské doby. Navíc je kniha doplněna inspirací na vytvoření vlastních rodinných tradic, návody na tvoření, recepty na pečení a vaření jednotlivých jídel, které se k danému období vážou a v neposlední řadě opravdu krásnými fotkami. Skvěle zobrazuje koloběh roku a návaznost jednotlivých oslav na roční období. A protože u této knihy více než kde jinde platí, že obrázek řekne víc než tisíc slov, níže jsou ukázky (po kliknutí se zvětší).

Podle mého názoru má knížka největší využití v rodině s dětmi. Určitě je tam spousta zajímavých informací pro všechny, ale spousta rituálů a tvoření je uzpůsobeno pro děti a pro rodinu. Cílem je ukázat dětem, jaké tradice se váží k jednotlivým svátkům, prožít je spolu s nimi a díky tomu upevnit vztahy v rodině, s přáteli i v celé komunitě. V dnešní době, kdy se spousta tradic obnovuje a lidé se k nim vrací, je tato kniha určitě skvělým průvodcem a inspirací. 

Manuál chování k bříšku na nožičkách

V životě spousty žen nastane jednou období, kdy jí začne růst břicho. A pak zhruba devět měsíců roste a roste a roste a roste... Pokud máte nějakou takovou ve svém okolí, níže najdete manuál, jak s tímto citlivým vysoce výbušným druhem zacházet:

Zdroj: www.boredpanda.com

1. otázky - ze začátku je to ještě poměrně vtipné. Jak všichni koukají na břicho a vy úplně slyšíte ty otázky, které se rojí v hlavě "to jen tak ztloustla nebo je těhotná?", "mám se zeptat nebo radši ne?". No, po pár měsících je to většinou už stejně jasné. A nastanou úplně jiné otázky "vy čekáte dvojčata?" a "takové velké břicho, to už máte za pár, ne? Ne, za tři měsíce". Myslím, že i bez těchto dotazů si spousta žen v očekávání připadá spíš jak "vyvržený vorvaň" než jako "sexy těhulka". A fakt k lepšímu pocitu nepřispívají fotky známých žen typu "i v těhotenství můžete být sexy", kdy je ke stále dokonalému tělu přilepeno neméně dokonalé bříško. Další kategorií jsou nevyžádané rady. Na plození dětí samozřejmě závisí budoucnost lidstva, což těmto ženám budou naprosto cizí lidé na ulici připomínat tím, že vás budou nabádat, abyste se lépe oblékala, obouvala, neuklouzla na náledí a připomínat, co máte a nemáte jíst. I když vlastně na druhou stranu, toto je jen malá přípravka na rady, které naprosto cizí lidé bez ptaní udílejí, až se dítě narodí. 

2. prorokování - o těhotenství se dozvíte asi tohle: první polovinu jen zvracíte, i když vlastně nemůžete nic sníst, druhou polovinu máte obrovské břicho a napuchlé nohy, ruce a vůbec všechno, bolí vás záda a kyčle, takže se skoro nepohnete. No a zlatým hřebem je ten strašný porod. Bolest při porodu je měřítkem všeho. Schválně, kdo z vás už slyšel něco jako - no, bolelo to úplně příšerně, ale proti porodu to byla naprosto pohodička. A tímto to ještě nekončí, až se dítě narodí, tak se už vůbec ale vůbec nevyspíte a navíc... Jako ne, že by to v různých měřítcích nebyla pravda, ale otázka je, jestli je to opravdu nutné ženě, kór prvotěhotné a zmítané hormony a zmatkem,  povídat? Protože ona už početí nijak zpátky nevezme a dítě se holt ven nějak dostat musí, takže proč zbytečně strašit, že. Pokud tedy máte neodbytnou potřebu sdílet své děsivé zážitky, zkuste počkat pár měsíců. Možná se po porodu daná žena k soutěži "kdo měl horší porod" ráda přidá. 

Zdroj: www.boredpanda.com

3. šahání - nevím proč, ale jakmile si břicho ženy začne nárokovat malý človíček, jako by se stalo veřejným majetkem. Nebo je to jen nějaké mně neznámé přísloví typu "když si šáhneš na těhotné břicho, čeká tě sedm let štěstí"? Protože jak jinak vysvětlit, že se k ženám vrhají méně známí i před pár sekundami zcela neznámí lidé a (hlavně!!!) bez zeptání a jakéhokoliv varování jim začnou hladit břicho?

4. nálepky - upozorňuji, že ač předchozí tři body jsou poměrně univerzální, ten poslední možná vadí jen mně. Jedná se o to, že jakmile žena na počůraném papírku objeví dvě čárky, už je oslovována maminko. Jedna věc byla, když mi to poprvé řeklo moje vlastní dítě, to mi skoro vehnalo slzy do očí. Ale úplně jiná věc je, když mi to říká člověk, který by mohl být, když už ne mým dědečkem, tak otcem rozhodně jo. A fakt ne naopak. To je prostě divný. No, možná ještě o trochu horší je to u mladého fešného muže, u kterého po kratším odhadu věku a propočítání zjistíte, že by tím synem fakt klidně mohl být... Jako chápu, že břicho je na nějakou dobu ten zdaleka nejnápadnější znak, který jen tak nejde schovat, ale kvůli tomu přece nepřestávám být i něčím jiným - paní xy, ženou a dále. Druhou kategorií, která mě osobně nahání husí kůži, je oslovení těhulka. Všechny ty -lky mi připomínají mimibazarové tvořilky a snažilky. Brrr. Takže s výrazivem taky radši opatrně.

Ruta Sepetysová - Mlčící fontány

Moje druhá knížka od Ježíška a opět přímá trefa. Moc hezky zpracovaná doba ve Španělsku 50. let za doby vlády generála Franca. Myslím, že tohle téma není zrovna moc časté, aspoň já osobně na tuto dobu v této zemi narazila jen ve filmu Faunův labyrint. Ale určitě, kdybych se snažila, našla bych toho mnohem více.

Děj knihy začíná v roce 1957, v době tuhé diktatury španělského generála Franca. Samotná země už se kvůli ekonomice trochu otevírá turismu, zejména pro bohaté Američany, nicméně pro samotné Španěly a zejména tedy Španělky tam pořád panuje obrovská nesvoboda. A právě v této době se potká syn amerického ropného magnáta fotograf Daniel s dcerou nepřátelů španělského režimu Anou a je z toho láska jako trám. Nemusíte se ale bát přílišné červené knihovny. Já s tímto očekáváním knihu začínala číst, ale naštěstí se nepotvrdila. Ano, jejich vztah je trochu naivní, ale který vztah dvou osmnáctiletých není. Postav je v celém románu více - Španělsko reprezentují Anini příbuzní a Ameriku lidé okolo Daniela. Na jejich osudech, životech a postaveních je moc hezky ilustrována situace na "obou stranách". 

Autorka vzala přípravu velmi poctivě a z knihy je to znát. Na začátky kapitol jsou vloženy úryvky z oficiálních rozhovorů a dokumentů, které skvěle dokreslují situaci ve Španělsku té doby. Jasně, historie a reálií té doby tam mohlo být více, ale nejedná se o učebnici dějepisu. Na konci knihy je rejstřík zdrojů, ze kterých bylo při přípravě knihy čerpáno a sama autorka nabádá ke studiu dalších informací. Což určitě mnoho čtenářů po tomto nalákání udělá.

Kniha je poměrně tlustá, má přes 500 stran, ale velmi rychle ubíhá. Nejen díky tomu, že je napsána čtivě, ale taky kvůli krátkým kapitolám. Jen mně osobně začátek přišel trochu pomalejší, na cca 200 stranách se příběh rozjíždí, ale potom to začne a jde to ráz na ráz. Za mě by klidně tento úvod mohl být zkrácený na polovinu a přidán další děj na konec, kdy se příběh posune o 18 let dopředu do doby po Francově smrti. 

Podtrženo sečteno, rozhodně doporučuji. Jedná se o originální a ne moc často zpracované téma, které je navíc podáno velmi čtivě.

Prokrastinujete? Pořiďte si dítě...

...a nejlépe k tomu ještě podnikejte. I když ani to není úplně nutné.

Vždycky jsem se považovala za totální prokrastinátorku. Můj vnitřní prokrastinář byl tak silný, že mi radši ani nedovolil dočíst do konce knihu Konec prokrastinace, aby se mi ho náhodou nepodařilo zbavit. Předmět Efektivní učení jsem sice dokončila úspěšně, ale do praxe jsem si nic neodnesla. Ale teď jsem zjistila, že prokrastinace byla prostě jen dostatek času. Prostě jsem věděla, že mám čas (téměř) kdykoliv věci dodělat, tak mě nic netlačilo. Koneckonců jsem vždycky všechno nakonec nějak stihla a odevzdala včas. Poprvé jsem si to uvědomila, když se mě kamarádka zeptala, jak se mám a já jí odpověděla, že hrozně nestíhám. Načež se zamyslela a zeptala se mě, jestli opravdu věci nestíhám dělat nebo mám jen ten pocit. A já musela chtěnechtě přiznat, že je to jen ten pocit. Ono je to vlastně celkem cool "nestíhat", člověk vypadá hrozně akčně a důležitě. Já teda bohužel nevypadala jako ten typ člověka, který naprosto v pohodě zvládá miliony věcí a k tomu ještě srší energií na všechny světové strany, ale spíš jako neurotický brouk Kvapník, který "nesnídá, nesvačí, ale stejně nic nestačí".

No a pak jsem se dostala do té zvláštní skupiny "matky na mateřské", kde je úplně jiný level nestíhání. Protože ty si ani nemůžou dojít celý den na záchod. 

A postupně to přišlo i ke mně. Tak nějak nenápadně, asi půl roku po porodu se ve mně něco aktivovalo. Takový malý urputný připomínač. Kde asi udělali lékaři ve zlínské porodnici chybu? Místo všude zmiňovaného mateřského instinktu, který zjevně rozdávají všude jinde (ne, opravdu jsem u dvouměsíčního miminka nepoznala z jakého důvodu pláče), mi do hlavy implementovali tuto novou postavičku. A probíhalo to přesně takhle...dítě usnulo a okamžitě se ozval můj milý připomínač - táákže "vyřídit tenhle email, odeslat toto, připomenout tohle, zavolat tomuhle, vyndat nádobí z myčky, dát prát pračku, potom by to chtělo ještě něco uvařit a šup šup ať to stihneš, páč nevíš minuty ani vteřiny, kdy se dítě probudí". A já hezky kmitala a psala emaily, telefonovala, vyřizovala, připomínala. Protože to přece musím všechno stihnout. Moje někdejší prokrastinace byla v nenávratnu. A pak najednou příliš brzy (to je prostě zákon - dítě se vždy vzbudí příliš brzy) se ozval signál z postýlky, že ratolest je vzhůru a žádá si moji pozornost. A zastihlo mě uprostřed běhu s pocitem, že jsem stejně nic nestihla a ani na ten záchod si sakra nedošla.

Až mě to jednoho krásného dne přestalo bavit a řekla jsem si, že je načase srovnat si priority. Páč v tom být dokonalou matkou, hospodyní, kuchařkou a podnikatelkou v jednom zjevně fatálně selhávám. A navíc to dítě spí fakt míň a míň. Takže jsem si s tím klukem připomínačským vážně promluvila, poslala ho na hoodně dlouhou dovolenou a zařekla se, že to budu dělat úplně jinak. Všechno, co mě ten náš skřítek nechá dělat, přijde na řadu, když je vzhůru a s ním. Takže vařím a uklízím zásadně, když je dítě vzhůru a snažím se ho co nejvíc do všeho zapojit. Dětské domácí práce u nás frčí od útlého věku. Naštěstí moc rád v kuchyni pomáhá (čti: zkouší vysypat co nejvíc surovin z linky zem, než si toho mamka všimne a odstraní to z jeho dosahu). A chvíle, kdy spí, jsou jen pro mě a dělám jen to, co chci. A fakt jsem to i zavedla - prostě jsem si jen udělala kafe, sedla si a čučela ven. Přiznám se, nejdřív to byl tuhý boj. Připomínač se z dovolené vrátil příliš brzy a šel nadšeně do práce. Takže jsem pila odpolední kávu s výčitkami v hlavě, že bych přece měla udělat tohle a tohle. Správná hospodyňka pro pírko přes plot skočí a já si tu klidně piju kafíčko, když mám v kuchyni takový bordel. Ale nakonec jsem jako správná líná matka vyhrála. Je pravda, že po nějaké době už jsem se přesvědčila, že chci i pracovat - jak už bylo výše zmíněno, člověk neví hodiny ani vteřiny - a když vidím, že mám klid, tak tu práci radši udělám než zase stresovat, že nestíhám. Psát žádosti o dotace a jednat s klienty jsem dítě bohužel ještě nenaučila a dělat cokoliv na počítači mě moc nenechá. Ale to taky přijde...

Karin Lednická - Šikmý kostel

První díl trilogie románové kroniky ztraceného města, jak zní podtitul knihy, jsem s radostí rozbalila pod stromečkem, opět přečetla až moc rychle a už se nemůžu dočkat druhého dílu. Název Šikmý kostel odkazuje na kostel sv. Petra z Alkantary, který jako jediný zbyl ze ztraceného města Karwiná, ve které se děj odehrává. Celé původní město bylo obětováno těžbě černého uhlí a pouze tento kostel, kvůli těžbě nyní stojící téměř o třicet metrů níže než původně a nakloněn o sedm stupňů zůstal jako tichá připomínka tehdejší doby.

Děj této knihy se odehrává v letech 1894 - 1921 a na pozadí osudů obyčejných lidí Barbory, Julky, Ludwika a Barky a pár vedlejších postav ukazuje plynoucí dějiny a jejich hlavní události. Tedy většinou bohužel ne jen na pozadí, některé události ovlivní jejich životy velmi zásadně. Moc mě baví tyto typy knih, které kromě skvěle vystavěného příběhu hlavních hrdinů mají přidanou hodnotu i v popisu důležitých dějinných událostí. Tady se navíc nejedná jen o první světovou válku a vznik Československa, o kterých máme povědomí víceméně všichni, ale v knize jsou zmíněna i méně známá (aspoň pro mě) historická fakta jako dva roky trvající konflikt ohledně územního rozdělení regionu po vzniku Československa nebo velké důlní neštěstí v roce 1894. 

Pro mě má knížka ještě něco navíc taky díky regionu, ve kterém se odehrává. V Ostravě jsem studovala a tak mám pro tuto oblast opravdu slabost. Chvílemi jsem se usmívala nad použitím nářečí, které jsem občas slýchávala od svých spolužáků. Obecně se ale u knihy moc nezasmějete - tato doba a v tomto místě byla těžká téměř pro všechny, tím víc pro ty nejobyčejnější lidi. Ženy udřené z práce v domácnosti a na poli, muži z rubání uhlí, navíc všudypřítomná nejistota, zda se po sfárání ještě dostanou nahoru. Poměrně často se bohužel tato nejistota změnila ve zdrcující jistotu a ženy se spoustou dětí zůstávaly bez muže a živitele rodiny. U těchto knih si vždycky tím spíš uvědomím vděčnost nad tím, v jakém luxusu nyní žijeme.

Takže pokud jste doposud žili touto knihou nepovšimuti, rozhodně doporučuji k přečtení. Autorka při psaní čerpala z historických pramenů i ze stovek hodin rozhovorů s pamětníky a na knize je to opravdu znát. Celou historii zpracovala skvěle a velmi čtivě. Já jsem si celou knihu moc užila a opět mi na konci přišlo líto, že není delší. 

Okamžiky štěstí

Dříve než jsem stihla napsat a vydat tento příspěvek, tak Patrik Hartl napsal stejnojmennou knihu. Takže ne, toto není recenze této knížky. Ta možná teprve přijde, protože knížku už jsem přečetla.
Tenhle příspěvek je o těch "malých" mžicích duševního tetelení a nejen o nich. Máte je taky? U mě to většinou bývá  úplně z ničeho nic. Najednou přijde takový ten několikasekundový tetelivý pocit uvnitř. Takové to koncentrované štěstí. Muška jenom zlatá, která za chvilinku odlétne neznámo kam. Koutky úst se mi najednou samovolně roztáhnou, přijde výbuch energie a mám chuť bláznivě skákat po posteli a u toho jásat. Tak se aspoň rozhlédnu kolem, opatrně si povyskočím a trochu zavýsknu. Kecám, skáču a výskám. I když na posteli už radši ne, páč se bojím o její nosnost. Nevím, z čeho se tyto okamžiky berou, ještě se mi je nepodařilo je psychovědecky prozkoumat a vlastně ani pořádně zachytit, jen mi stačí, že jsou. Nejsou závislé na vnějších okolnostech....i když v pohodě a sluníčku a páteční cestě z práce se vyskytují tak nějak častěji. Ale pamatuji si, že před několika lety mě jeden okamžik štěstí zastihl čerstvě po rozchodu. Šla jsem z práce, nebyl ani pátek ani nesvítilo slunko. Měla jsem být smutná, ale najednou přišlo takové to šťastné tetelení. Bez jakýchkoliv objektivních příčin. Tak mě to vyvedlo z míry, že si doteď přesně pamatuju místo, kde mě přepadlo.

Další kategorií jsou takové ty vědomé chvilky uvědomělého štěstí. Kdy si prostě z ničeho nic uvědomím, že jsem šťastná. Třeba, když se ráno probudím a z jedné strany chrápe můj milý a na druhé straně andílkovsky spinká náš skřítek. A já si najednou uvědomím, že jsem vlastně šťastná. Teď  trochu kecám. Můj milý nechrápe a náš andílek se budí tak dvě až tři hodiny předtím než by mi bylo milo se vzbudit. Ale určitě víte co myslím. Tento pocit mě pravidelně přepadá v přírodě, při chůzi, při sportu, při odpolední kávě, sledování západu slunce, při tanci, stavění sněhuláka...prostě naprosto kdykoliv a kdekoliv. Takový ten uvědomující hřejivý pocit na srdci, který vyvolá úsměv na tváři a pocit vděčnosti.

Celá nakulmovaná já.

A třetí kategorií radostí nebo štěstí je pro mě těšení. Spousta lidí říká, raději se moc netěš, pak budeš zklamaná. Taky jsem se tím kdysi řídila...když mě nějaké těšení přepadlo, radši jsem ho zahnala. Jen pak jsem si uvědomila, že tím přicházím o týdny a měsíce krásných pocitů těšení jen kvůli riziku, abych pak nebylo několik hodin/dnů zklamaná. Na druhou stranu je to pravda, člověk většinou po velkém těšení zklamaný je. Protože realita se často nevyrovná té naší vysněné. Ale co z toho? Radši užívám týdny krásného pocitu těšení, i s tím, že pak zažiju zklamání...nebo třeba taky ne. Než abych přišla o tu dlouhou dobu těšení se jen kvůli pár dní užívání si. Za ten risk mi to stojí. Já vím, ono to není moc v souladu s moderní filozofií tady a teď, ale mě to prostě fakt baví. Připomíná mi to dětství a ohromné těšení na kolotoče nebo na narozeniny. Na kolotoče už nechodím, protože jsem srab, ale na dárky na narozeniny se pořád těším. To nejspíš to živé vnitřní dítě ve mně.

Poutníček a Vánoce na mlýně

Práce na mostě šla všem hezky od ruky a než se nadáli, sněhové vločky s sebou přinesly Vánoce. Poutníček si vzpomněl na své blízké doma a doufal, že jsou v pořádku a už jim dorazil dopis s vánočním přáním, který poslal.

Poutníček všem vyprávěl, jak Vánoce prožívali u nich doma, protože v této oblasti se slavili trochu jinak. Povídal o čtyřtýdenní přípravě na Vánoce. Každý týden doma zapalovali svíčky na adventním věnci a jak postupně ubývalo týdnů do Vánoc, přibývalo zapálených svíček na věnci. Když už hořely všechny čtyři, byly svátky za dveřmi. Vzpomínal, jak se vždycky ráno ještě za tmy s lucernou vydávali na roráty – předvánoční mši v kostele.
„Nikdy se mi nechtělo vstávat, ale měl jsem moc rád to ranní ticho, křupání sněhu pod nohama a shluky světýlek, jak všichni sousedé mířili do kostela,“ vyprávěl.
Oproti tomu ve městečku, kde nyní Poutníček pobýval, bylo předvánoční období jiné. Veškerá sláva se odehrávala na zamrzlé řece. Tam byl také obrovský adventní věnec a na něm čtyři svíčky umístěny v lucernách. Každý týden v sobotu se všichni obyvatelé setkali a po západu slunce postupně zapalovali svíčky. Bylo to vždycky velké a veselé sousedské setkání, s čajem, grogem a horkou čokoládou. Lucerny však musely pořád svítit a tak se u věnce střídaly lidé na hlídky. Obvyklou předvánoční schválností lidí ze sousedních vesnic bylo totiž uhašení adventních světýlek. Pokud se to stalo, byla to nejen potupa pro celou vesnici, která svíčku neuhlídala, ale také hrozilo riziko, že na Vánoce nebudou žádné dárky. Rozsvícené lucerny totiž signalizovaly Ježíškovi až do nebe, že v této oblasti někdo bydlí a že se tu má tedy zastavit pro dopisy, ve kterých najde prosby o dárky.
Konečně nastal sváteční den 24. prosince. Ve vesnicích na obou stranách řeky začínaly oslavy až následujícího dne ráno a tak Poutníček už v předvečer ukázal všem ve mlýně, jak se slaví Vánoce u nich doma.
„A pokud celý den vydržíte nic nejíst, večer uvidíte zlaté prasátko,“ vyprávěl jim o tradici, kterou doma dodržovali.
Zatímco ostatní chystali ozdobu vánočního stromku a dokončovali vánoční přípravy, zavřel se do kuchyně jen s Amálkou a Petrem a započali přípravy na večeři. Vánočku zvládl hravě, udělal ji z těsta na buchty, jen místo rozinek přidal sušené borůvky. Se zapletením mu pomohla Amálka, která měla díky svým dlouhým vlasům s různým motáním a pletením velké zkušenosti. Upéct rybu a uvařit brambory také zvládli všichni společně. Ale s kubou si nedokázal poradit. Což o to, houby a kroupy nějak dohromady povařil, ale nemohl si vzpomenout, co ještě dalšího tam maminka dávala.
„Určitě pepř a sůl,“ radila Amálka.
„Ale stejně, jako doma to zdaleka nechutná,“ řekl Poutníček, poté co ochutnal.
„No jo, od maminky je jídlo vždycky nejlepší,“ zasmála se Amálka.
Potom slavnostně prostřel stůl a před každý talíř dal jablíčko a ořech. Pod jeden talíř dal penízek a tak jeho majiteli zajistil bohatství i do příštího roku. Na stůl položil několik klásků obilí a trochu mouky, aby poděkoval za úrodu a zajistil ji i do příštího roku. Nakonec omotal celý stůl řetězem ze slámy, aby rodina držela celý příští rok pohromadě.
Potom už pouze čekali, až vyjde první hvězdička, aby mohli zasednout ke stolu. Každý si rozkrojil své jablíčko a v jejím středu našli hvězdičku. Vyloupali ořechy a uviděly krásné zdravé plody. Z toho poznali, že další rok bude šťastný a štědrý. A Poutníček začal nosit na stůl. Nejprve houbového kubu, potom pečenou rybu s bramborem a nakonec vánočku.
„Moc děkujeme, Poutníčku. Všechno jídlo bylo moc dobré a nejlepší byla vánočka,“ zhodnotil to pantáta mlynář.
 Když sklidili talíře, našli penízek pod Petrovým talířem.
„Vidíš, peníze se tě budou příští rok držet.“ pověděl mu Poutníček.
Poté doprostřed uklizeného stolu dali do velké mísy vodu a do vyloupaných ořechových skořápek vložili malinké svíčky. Každý pustil svou skořápkovou lodičku a sledoval, kam popluje.
„Podívej, naše jsou pořád u sebe, jenom ta tvoje odplouvá ke kraji,“ ukazovala Markétka Poutníčkovi.
„Ano, a přesně tak to bude v příštím roce. Vy budete pohromadě ve mlýně a já se zase vydám na cestu k moři.“ usmál se Poutníček.

Zdroj:www.youtube.com

Po večeři děti přichystaly seno pod vánoční stromeček, aby se oslík, který přiveze Ježíška s dárky, mohl občerstvit a poté šli všichni spát, ať ho nevyplaší.
Ráno totiž brzo vstávali. Děti nemohly dospat, protože se těšily na dárky a všechny čekalo velké chystání slavnostního oběda. Pod stromkem už ležely dárky, ale rozbaleny mohly být, až byl nachystaný celý oběd. A tak je děti jen z dálky pozorovaly a snažily se odhadnout, který balíček je komu určen a co by v něm mohlo být.
Konečně bylo všechno připraveno, stůl byl prostřen a uprostřed něj stál svícen z chvojí, pod kterým byla schována mince, která měla celý mlýn chránit před chudobou po příští rok. Konečně si všichni mohli rozbalit dárky a podívat se, co jim Ježíšek přinesl. Až se všichni dostatečně potěšili z dárků, přešli ke slavnostnímu stolu. Pantáta mlynář vzal čerstvě upečený bochník chleba a rozlomil jej na šest částí tak, aby každý ochutnal. Poslední kousek dal na prázdný talíř, který byl prostřen navíc pro neočekávaného hosta.
„Děkujeme za krásný rok, bohatou úrodu, díky které jsme měli co jíst a za to, že jsme se tu všichni zdraví sešli,“ pronesl.
A pak už začala vánoční hostina. Z jídla tam bylo od všeho kousek, od polévky, přes plněné pečivo až po hlavní chod, kterým byla nadívaná husa.
„Všechno je to vynikající. Už jsem plný k prasknutí,“ povídá Poutníček.
„Měl sis nechat místo, ještě bude zákusek, s mákem,“ mrkla na něj Markétka.
„Zakusek se vždycky vleze, ten má své speciální místo v žaludku, kam normální jídlo nejde,“ odpověděl jí Poutníček s potutelným úsměvem. „Budou buchty?“
„Nech se překvapit,“ řekla Markétka.
A to už panímáma mlynářová přinesla na stůl žluté roličky s černými skvrnkami. Poutníček se na to podíval, takový zákusek v životě neviděl. Jeden si vzal a zakousl se.
„Takovou dobrotu jsem jaktěživ nejedl. Copak to je?“ zeptal se s plnou pusou.
„Plesňáky,“ odpověděla mu Markétka.
„Cože to je?“ podivil se Poutníček.
„Bramborové placky s povidly sypané mákem. Každý rok se na vánoční slavnosti soutěží, kdo je má nejlepší a máma pravidelně vyhrává,“ hlásila mu Markétka.
A tak, až se všichni dojedli a trochu si popovídali, sbalili pár plesňáků na odpolední soutěž. K tomu přidali několik kousků vánočky a vydali se na odpolední vánoční slavnost, která se odehrávala u řeky. K tomu přibrali otep sena, kaštany a pár jablíček a cestou se stavili v lese, aby se zvířátka měla na Vánoce také dobře.
A co myslíte, kdopak tentokrát vyhrál vánoční soutěž o nejlepší plesňáky? Samozřejmě, že zase panímáma mlynářová.

Štatl vs. Baťovo město

Asi před dvěma lety jsme se přestěhovala do okolí Zlína. Je pravda, že toto město mělo v mé mysli už od začátku výhodnou pozici, protože jsem už od dětství slýchávala, jak je to tam úžasné. I přesto jsem se svého Brna vzdávala jen velmi pozvolna a trvalo mi poměrně dlouho, než jsem přesídlila natrvalo. Tedy přesněji řečeno, než jsem si všimla, že jsem tu vlastně tak nějak pořád a už nemá smysl držet byt v Brně.

Brnoooo

 Ze začátku byl rozdíl celkem značný. Když se mě někdo zeptal, jak je ve Zlíně, tak jsem řekla, že "tam chcíp pes". Oproti Brnu, kde je v létě s jejími plnými zahrádkami a studenty s pivem na stojáka téměř přímořská atmosféra, je centrum Zlína vylidněné. Což mi přijde hrozná škoda. Situace je naprosto jiná v době konání filmového festivalu, kdy ulice doslova obživnou - na jednom rohu výuka tance na ulici, na druhém stánky a na třetím workshopy. A všude kolem lidé v barevných festivalových kloboucích s oranžovým aperolem spritz v ruce. Je pravda, že v létě se život - hlavně o víkendech - posouvá do parků. Je jich tady spousta a téměř všude jsou zátěžové trávníky. Takže je naprosto běžné, že trávníky jsou obleženy lidmi na dekách, kteří si jen tak užívají sluníčka, pikniku nebo nějaké pořádané akce.

Na začátku mě fakt bavilo to postupné vytváření mentální mapy. Mentální mapa je přesně tohle - potřebujete si koupit boty, v duchu si představíte město a jako malinké žárovičky se vám rozsvítí různé obchody a mozková GPS vám mezi nimi najde tu nejlepší cestu. Apropo, za vrchol své znalosti Brna jsem považovala znalost pasáží v centru a různých východů. Jak jeden kamarád prohlásil, je to jako ve filmu Správci osudu - otevřete jedny dveře a jste úplně někde jinde. 

Zlííín, Autor: M. Babušík

Oproti tomu ve Zlíně je jeden podchod s více východy a já prostě pořád nejsem schopna si zapamatovat, kam který východ vede. Tedy kromě cesty k mé oblíbené kavárně, samozřejmě. Takže jak se u mě postupně vytvářela mentální mapa? Obchody s botami a oblečením mě nechávaly chladnou. Zato jsem systematicky poznávala kavárny a třídila podle oblíbenosti.

Pak se tedy přidala samozřejmě knihovna, sauna, plavání a jóga. Takže moje mapa vypadala asi takhle...kavárna (ale tady nemají moc dobré kafe) - prázdné bílé místo - park - prázdné bílé místo - knihovna - prázdné bílé místo - pražírna kávy - veeeelké prázdné bílé místo - a kdesi daleko za ním sauna a za ní, v mé mysli až na úplném konci Zlína, poslední oblíbená kavárna. Postupně se prázdná místa doplňovala a já zjistila, že moje poslední oblíbená kavárna je asi deset minut pěšky od centra. V poslední době se moje mentální mapa díky kočárku posunula ještě o level výš, a to o bezbariérové cesty a znalost, kam který výtah jezdí.

Další kapitolou je cesta autem. No, řekněte sami, ve kterém městě se běžně vyskytují čtyřproudové jednosměrky? A rovnoběžné a kolmé ulice? Pro můj bídný orientační smysl maximální pohroma. To si tak jedu, jako největší frajerka samozřejmě bez GPS. Cíl je 20 m rovně, jenže rovně to nejde. Ok, zabočím doprava a potom doleva a doleva a budu tam...pohoda. Takže zatočím doprava - první zatáčka doleva - jednosměrka se zákazem vjezdu, druhá zatáčka doleva - slepá ulice, třetí zatáčka doleva - ufff, jde to. Tak teď jen další doleva. A další zrada - jsem na špatné straně řeky. Jedu, jedu, jedu...a než konečně najdu most jsem už úplně někde jinde. Potupně zapínám navigaci - "váš cíl je vzdálen 450 m". 

Rovnoběžný Zlín

Myslím, že o mém boji se zlínskými silnicemi dokonale vypovídá následující. Řídí můj milý a já bedlivě sleduju cestu a následuje můj dotaz "tohle je ta druhá nebo už ta třetí rovnoběžná hlavní cesta"? A odpověď: "jaká třetí? Tady jsou jen dvě hlavní cesty." Takže asi tak.

 Vrcholem toho všeho jsou baťovské čtvrtě. Já tyhle červené domečky miluju. Ale to bych spíše vyšla z Minotaurova bludiště než najít něco mezi těmi půldomky, čtvrtdomky a mezidomky. Takže zde bez navigace ani ránu. Jenže na baťovy domky je i navigace krátká. Prý mám odbočit doleva, kouknu doleva a tam metrový minichodníček mezi domky. Hlásí, že jsem v cíli u domu č. 1529. Vystoupím z auta a zrovna mám to obrovské štěstí, že je nejbližší domek označen číslem, číslo 1525. Super, takže o dva baráky dál...jdu dál...číslo 4253. Prosííím?

Ale musím říct, že situace se pomalu obrací. Onehdy jsem se přistihla, že řídím, zpívám dítěti písničku, aby nefňukalo a směr určuje automat v mé hlavě. Oproti tomu v Brně nejsem schopna na České přejít, protože už si nepamatuju, která šalina kam zabočuje a která jede rovně a když někam cestuju, musím si najít trasu na idosu.

Nedávno jsem měla schůzku a daná osoba mi volá, že místo setkání prostě není schopen najít. Tak mu podrobně vysvětluju cestu a když konečně dorazil, první věta zněla: "Ten Zlín, to je fakt hrozné město. Všude stejné červené domky, tady se nedá nic najít." Jojo, to znám.

Anthony Doerr - Jsou světla, která nevidíme

Tato kniha mi dlouho ležela v poličce, než jsem se odhodlala do jejího čtení. Skoro mě odradila její tloušťka a navíc...odehrává se v době války. Přitom, když mě kniha opravdu baví, miluju její tloušťku. U tenkých knih je mi vždycky líto, že příběh končí moc brzy. Naštěstí jsem se do ní nakonec pustila a rozhodně nelituji. Jsou světla, která nevidíme je jedna z těch knih, která by mohla být klidně i delší.

Děj knihy začíná v roce 1944, kdy se blíží bombardování francouzského města Saint-Malo - mimochodem město je moc krásně vymodřeno přímo na obálce, skutečně existuje a opravdu bylo vybombardováno. Obyvatelé města byli varováni a tak je skoro vylidněné. Pouze v jednom starém domě se pod postelí schovává slepá francouzská dívka Marie-Laure a v krytu protiletecké obrany se krčí mladý německý voják Werner. Poté se děj knihy retrospektivně vrací a vypráví příběh dětství obou hrdinů. Marie-Laure vyrůstá v Paříži se svým tatínkem, který jí postaví miniaturní model čtvrti, aby se v něm mohla volně pohybovat. Malý Werner vyrůstá v dětském domově a staví si vlastní rádia. V životě Marie-Laure potom vidíme přesun do opuštěného městečka do domu jejího strýce, u Wernera zase zevnitř poznáme Hitlerjugend a německý nacismus.

Anthony Doerr má krásný dar sugestivního vyprávění. Spolu s Marií-Laure slyšíte klapot hole po pařížských ulicích, cítíte vůni z květinářství či pekařství. S Wernerem se zase touláte šedivým německým hornickým městečkem a sbíráte na skládkách součástky budoucího rádiového přijímače. 

Kapitoly jsou velmi krátké a vyprávění obou hrdinů i v čase se střídá. Kupodivu to pro mě nebylo zmatečné, příběh moc krásně plyne, je čtivý a rozhodně vtáhne do děje. Takže pokud vás tato kniha prozatím minula, což možná nebude moc pravděpodobné, za mě rozhodně doporučuji.

Není malých vítězství

Možná jste si všimli, že můj blog má poslední dobou malé či větší pauzy v přidávání příspěvků. Je to tím, že můj život se přehoupl do nové životní etapy, a to mateřství. Což, jak mnozí ví, je celkem hukot.
Když jsem putovávala a uvědomovala si a psala o tom, jak si tzv. normálních věcí nezbytných k životu jako je postel, sprcha nebo káva začnete vážit, ještě jsem netušila, že mateřství tuto záležitost posune ještě o level výš. Tento příspěvek zrovna píšu v době, kdy mi dítě samo (SAMO!!!!!!) usnulo v postýlce a já si v klidu popíjím čaj. Taková krása. Na mateřské totiž není malých vítězství.

Alena Mornštajnová - Tiché roky

Tak tohle je první knížka, do které jsem se vrhla jako do naprosto neznámých vod. Věděla jsem, že vyšla "nová Mornštajnová" a když jsem ji zahlédla v knihovně, tak jsem po ní hned chmátla. Ale neměla jsem ani tušení, o čem je a nečetla ani jednu jedinou recenzi. A musím říct, že to bylo příjemné, pustit se do ní naprosto bez očekávání. Pár (vlastně přesně dvě) knížek už jsem od této autorky četla, znala její styl a tak jsem tak trochu předpokládala, že mě zaujme. A víte co? Doma máme bordel, oběd jsem si donesla v krabičce, ale knížku mám za tři dny přečtenou. :-)

Nedá se nesrovnávat a tak po velmi čtivé Slepé mapě mne trochu zchladila opěvovaná Hana - asi holt zase to očekávání, no - ale Tiché roky se pro mě opět vyšvihly kvalitou nahoru.

V knize se odvíjí dvě dějové linie. Jedna se týká plaché a mlčenlivé Bohdany, která žije se svým chladným otcem a dobrosrdečnou Bělou. Ta druhá vypráví o Svatopluku Žákovi a době dávno před narozením Bohdany. Díky životu Svatopluka se před námi odvíjí život na pozadí dějin ekonomické krize, druhé světové války, ale zejména československého komunismu. I když poměrně brzy pochopíte, že Svatopluk je otcem Bohdany, v jeho příběhu o ní není dlouhou dobu ani zmínka. Víc z děje prozrazovat nechci, abych vás neochudila o postupné objevování.

Jozef Karika - Trhlina

Tak jediné, co jsem o této knížce slovenského autora věděla, byl fakt, že je to čtivý napínavý thriller, u kterého se všichni hrozně báli. V recenzích byly věty typu "vůbec jsem to nemohla číst za tmy", "obvykle se nebojím, ale u tohohle mi běhal mráz po zádech" a "od té doby se bojím chodit do lesa". Protože já jsem strašpytel, který měl problém usnout beze strachu i po zhlédnutí Akt X a do lesa chci rozhodně chodit dál, usoudila jsem, že všechno zase číst nemusím. Jenže pak jsem jednou v knihovně nenašla nic, co by mě zaujalo a zrak mi padl na Trhlinu. Tak jsem si řekla, že vyzkouším a uvidím, případně ji odložím. Ke čtení jsem udělala všechna nezbytná opatření - četla jsem jen za světla a když byl se mnou někdo v místnosti. Nechtěla jsem to riskovat. A výsledek? Bála jsem se jen na začátku, ale to spíš kvůli tomu očekávání, než kvůli samotné knize. Tak pokud byste měli k nečtení stejné důvody jako já, směle se do toho pusťte.
Autor v knize uvádí, že se jedná o skutečný příběh, který mu povyprávěl přímo hlavní aktér knihy. Kniha je dokonce často ozdrojovaná v poznámkách pod čarou a články se dají skutečně dohledat. Tato skutečnost tedy přímo ponouká ke googlování, dohledávání a ověřování informací. Spousta čtenářů se dohaduje, jestli se jedná o skutečnost nebo mystifikaci a sám autor v knize píše, že kromě toho, co napsal v úvodu knihy, se již k tomu nehodlá vyjadřovat.

Tvůrčí psaní - příběh první

Můj příběh začíná v ráno, kdy řeky byly ještě plné ryb, louky omamně voněly a život byl blíž než smrt. A končí večer, kdy už všechno bylo potaženo černým suknem. Byl to den, ve kterém jsem se z mladé radostí kypící ženy stala depresivní babičkou.
Bylo mi šestnáct let a zdálo se, že svět patří jen mně. Bylo to deset let od konce velké válce, jejíž hrůzy se ani nestihly pořádně otisknout do mé v té době dětské duše. Ten den jsme viděli okolo naší vesnice projíždět vozy s kočovnými cikány a jejich ženami s cinkajícími náušnicemi a barevnými šátky. Moje budoucnost se zdála jasně nalinkovaná. Měla vést stejnými cestami jako mých sester – vdát se za některého z místních mužů, porodit děti a starat se o hospodářství. Ale já tehdy toužila po dobrodružství. Tak jsem si z domu vzala pár vajíček a hroudu másla a vydala se k maringotkám.

Cesta za svobodou

Cesta za svobodou

 aneb Uctění památky P. Josefa Toufara 

u příležitosti Dne na památku obětem komunistického režimu 

(26./27. června 2018) 

2 ženy, 1 pouť, 29 hodin, 113 km  

Autorka textu: Lenka Pučalíková 

Myšlenka pouti z Prahy do Číhošti vzešla po 17. listopadu 2017, kdy se skupinka poutníků vydala na větší či menší část stejné cesty, a někteří ji dokonce absolvovali celou. Inspirovány jejich příkladem, ale vycházeje z toho, že období kolem letního slunovratu bude pro pouť s ohledem na délku dne a krátkou noc vhodnější (což se ovšem ukázalo jako předpoklad, který jsme během samotné pouti musely zrevidovat), rozhodly jsme se s Evou pro den věnovaný památce obětí komunistického režimu. A symbolika tohoto dne přeměnila myšlenku ve skutečnost.

Hana Marie Körnerová - Heřmánkové údolí

Tak jo, u téhle knížky bylo celkem jasné, že se mi bude líbit. Za prvé moje oblíbené téma - ženský osud, k tomu přidaná samota a zajímavé Sudety a chvála všude okolo. Jediná obava byla, aby to nebylo moc červenoknihovní. Nebylo. :-)
Příběh začíná v roce 1946, kdy sedmnáctiletá Anna přijíždí z Ruska do poválečného Československa. V Anniných představách se jedná o zemi zaslíbenou a její příbuzní, kteří se uvolili se o ni postarat, jsou pro ni pohádkově bohatí. Nicméně po příjezdu zjistí, že věci nejsou tak, jak si představovala. Její příbuzní se o ni nedokáží postarat a tak jí našli budoucího manžela. A tak se Anna ocitá v hostinci v Heřmákovém údolí, kde začíná její přerod v silnou, obětavou a sebevědomou ženu.

Martina Mia Svobodová - Indigové pohádky

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Někdy se tak stane, že k vám přijdou krásná překvapení v kouzelném čase. Jako ke mně Indigové pohádky. Balíček s knihou to stihl pár dní před Vánoci, takže to byl takový první předčasný dárek pod stromeček. Po rozbalení mi vyrazil dech. Obálka knihy je totiž bez nadsázky nádherná. Modrá se od barvy jasné oblohy až po barvy moře a v devíti kytičkách je devět ilustrací z devíti pohádek. K tomu ještě krásné minidárečky v podobě pexesa, omalovánek a záložky.
Upřímně se přiznám, že jsem to nevydržela a uvařila si čaj, zapálila si svíčku a zachumlala se do deky, abych se knihou pokochala i zevnitř. Takový pocit ve mně totiž vyvolala. Není to kniha, kterou si dáte do kabelky a budete hltat v MHD. Je to kniha, kterou si spolu s dětmi (nebo i bez dětí) vezmete do pelíšku a budete si ji vychutnávat pomalu jako nejlepší čokoládové pralinky. Já to tak dělala a proto mi trvalo skoro dva měsíce, než jsem ji přečetla celou.
V knize je celkem devět pohádek, které jsem doplněny krásnými originálními obrázky od devíti ilustrátorek, které tvoří různou technikou. I když doplněny...obrázky i text jsou do sebe tak hezky zakomponovány, že čtete text a spolu s ním si prohlížíte i obrázky. A pohádky jsou opravdu jiné. Ctí pohádkový zákon, že na konci všechno dobře dopadne. Ale nenajdete v nich princezny, prince ani draky.

Zdroj: www.indigovepohadky.cz

Najdete v nich ale moudrost a poučení. Třeba o tom, že každý jsme originální a tato jinakost má svůj účel, o tom, že je třeba dělat věci s láskou a jak nejlépe dovedeme nebo o tom, že když si něco přejeme, tak se nám to splní. Každá pohádka zabrnká na nějakou strunu a uvědomění ve vás samotných. U každého to bude jiná pohádka a samozřejmě jiná struna. U mně to byly dvě pohádky o stromech, které se mě dotkly nejvíce. A věřím, že za čas mi zabrnkají zase úplně jiné příběhy.
Původně jsem si říkala, že si knihu přečtu a uvidím, třeba ji i posunu dále, aby udělala radost i někomu jinému. Ale po tom, co přišla a co jsem ji přečetla, už vím, že rozhodně ne. Sobecky si ji nechám do pelíšku pro sebe a pro vlastní budoucí skřítky. Toto totiž není kniha, kterou po přečtení darujete dál, ale kniha, kterou si necháte, a při čtení vás ještě napadne x lidí, které byste mohli obdarovat. Samozřejmě ale dalším výtiskem. Takže pokud chcete dárek pro sebe nebo ostatní, můžete zde.

O obětech, žábách a trýznitelích

K tomuto příspěvku mě dovedlo jedno vztahové povzdechnutí ve facebookové skupině ve smyslu "nechápu, jak může být všechno krásné a úžasné a najednou se všechno otočí v ponižování/urážky/zesměšňování z jeho strany". A jaké dostala nebohá žena rady? Ani jednu typu: hele, holka, nechci ti do toho moc kecat, ale mám takový pocit, že ti chcípe kůň. A moudří indiáni tvrdí, že když zjistíš, že jedeš na mrtvém koni, sesedni. Tenhle by možná šel ještě oživit, ale to musí chtít hlavně on sám. Místo toho se tam sešla spousta duchovních "povzbuzení" ve smyslu: jeho chování ti zrcadlí tvůj vztah s otcem/tvůj vztah k sobě/musíš si to nebrat osobně/co takhle zkusit odpuštění a bezpodmínečnou lásku...?

Ohlasy a rady, které v konečném důsledku vedou až k obviňování oběti, která už je většinou sama o sobě dost rozložená. Protože ona je ta, která by si měla pořešit vztah sama k sobě. Samozřejmě, že ona je ta nespokojená a měla by tedy svou situaci řešit. Ale tyto rychlodohady přečtené z duchovních knih v konečném důsledku neřeší nic. Jako kdyby...až si ten vztah s otcem teda po několileté terapii nebo jiných prostředků pořeší, si milé zrcadlo zázračně uvědomí "tak super, už nemusím zrcadlit, pohoda, teď už se k ní budu chovat hezky". Většinou to spíše skončí tak, že daná žena si uvědomí, že tohle fakt ne, a dané zrcadlo musí chtě nechtě o dům dál. Jako kdyby...nám cizí člověk začal nadávat na ulici. Většina by si to ani osobně nebrala, ale dle mého názoru velmi malá menšina by za ním masochisticky chodila a nechala si pořád dokola nadávat. Navíc opravdu chceme blízký vztah, ve kterém si musíme stavět zeď, aby nám ten druhý neubližoval? Podle mě se nedá postavit jen jedna zeď a ve zbytku oblastí být "propustný". Prostě už s jednou zdí je ve vztahu bariéra, tak potom už ten vztah postrádá jeden velmi důležitý atribut, a to blízkost. A odpuštění a bezpomínečná láska...ano, ale proč jen z té jedné strany. Protože ve kterém asi alternativním vesmíru najdeme průsečík množiny posměšků/urážek/nadávek a množiny bezpodmínečné lásky? Věřím, že druhého můžeme brát takového jaký je, můžeme mu i hluboce odpustit, ale to přece neznamená, že si od něj necháme všechno líbit.

Další z oblíbených rad je, nikdo jiný tě šťastným neudělá. Ano, rozhodně souhlasím. Ostatní se klidně můžou přeskládat do kuličky, ale pokud já sama nechci být šťastná, tak s tím nic nenadělají. ALE... Jsem optimistka a myslím si, že duševně zdraví a zralí lidi chápou, že štěstí jim na stříbrném podnose nikdo nepřinese a že v životě nebudou neustále jen šťastní. Těmto lidem jen tak nějak stačí, aby jim jejich spokojenost někdo opakovaně nesabotoval. Jsme tvorové sociální a pro většinu z nás jsou v životě žádoucí funkční vztahy, hlavně ty nejbližší. Lidí, kteří nám ubližují, se většinou snažíme zbavit, ať už prostě tím, že se jim vyhýbáme nebo tím, že je konfrontujeme se svou nelibostí. Tak či onak, málokdo z nás by si rád a dobrovolně chodit pro svou denní porci nadávek a posměšků. U cizích lidí to jde většinou snadno, u přátel trochu hůře a nejhůře to jde u těch nejbližších.
 
Navíc mi často přijde, že tohle řeší jen ta napadaná osoba. Ta není spokojená a hledá příčiny. A pokud se bude zabývat těmito pseudoduchovními radami, není divu, že ji to potopí ještě níž, když se dozví, že to ukazuje na její nelásku k sobě (což znamená, že i kdyby partnera vyměnila, tak to bude určitě stejné, protože problém je stejně v ní) nebo na její neschopnost bezpomínečně milovat. Nakonec je to jen o tom, že usoudí, že problém je na její straně a nic jiného si vlastně nezaslouží.

Tímto nechci napsat, že tito lidé by své problémy neměli řešit a zavírat před nimi oči. Pokud pořád dokola potkáváme stejně nevyhovujícího partnera, je dobré se nad tím pořádně zamyslet. Ale někdy je to trochu jinak. Občas prostě jen potkáme lehce či méně lehce vyšinutého manipulátora a chvíli nám trvá než si toho všimnem. Týrané ženy se často přirovnávají k vařené žábě. Pokud se prý žába hodí do vařící vody, má tendenci co nejrychleji se dostat ven. Když ji ale dáte do studené a postupně ohříváte, tak nějak si toho nevšimne, až se nakonec uvaří. Podobné to bývá v těchto vztazích. Málokterý muž je hned při prvním rande začne urážet a zesměšňovat. To by se většina žen sebrala a odešla. Dříve nebo později se ale začnou vyskytovat "trochu divné věci, které nám úplně nesedí". Postupem času už jsou to věci, které nám zcela určitě nesedí. A tady začíná záležet na jednotlivé ženě a na její urputnosti držet se na růžovém obláčku iluzí a/nebo řešení problémů na své straně. Mnoho z nás dokáže být velmi urputných. Zejména při dostávání rad typu "problém je na tvojí straně". A s řešením jenom u jedné části dvojice je to jako s pádlováním pouze na jedné straně lodi. Velmi pravděpodobně se tím nedostaneme z rozbouřených vod do těch klidných.

Vím, že ženy v mém okolí rozhodně nejsou reprezentativním vzorkem, ale většina z nich včetně mě má zkušenost s partnerským vztahem s manipulátorem, ponižovatelem nebo zesměšňovačem. Často jim taky nějakou dobu trvalo, než se ho zbavili. Naštěstí v drtivé většině mají tu zkušenost pouze jednu. Dopadlo to dobře...jen ty šrámy často zůstávají. Čím horší jsou a čím déle je žena snáší, tím hlubší potom jsou.

P.S. Zcela si uvědomuji genderovou nevyváženost příspěvku, kdy oběti jsou ženy a uzurpátoři muži. Jsem si vědoma toho, že to tak není a rozhodně nechci, aby to vyznělo, že je to vždycky takto rozděleno. K jeho napsání mě však přivedl zmíněný komentář, který psala žena, taky mám více zkušeností ze strany žen a v tomto smyslu už jsem nadále pokračovala.

Kateřina Dubská - Člověk Gabriel

Toto je opravdu jedna z mých TOP knih. Koupila jsem si ji asi před pěti lety jen na základě reklamy a její přenádherné obálky, aniž bych o ní kdy něco slyšela. Což dělám velmi výjimečně a tentokrát se to rozhodně vyplatilo. Po prvních stránkách jsem se zamilovala. Ze začátku zejména do krásného poetického jazyka, ale velmi rychle mě vtáhl příběh samotného Gabriela. Bylo to moje první seznámení s Kateřinou Dubskou a i když jsem si se zájmem přečetla všechny její další knížky, Gabriela pro mě už nic nepřekonalo. Tento podzim jsem se do ní znovu začetla a nadchla mě stejně jako poprvé.

A já najednou sedím na hřbetě svého koníčka Černé hřívy, mezi temnými křídly, která vyrostla z jeho zad, vznášíme se nad stájí, kroužíme nad starým domem, kde spí mé staré tělo vedle stále mladé ženy vonící po meruňkách, a létáme nad lesy se stříbrnými kmeny.
Až pohled na krajinu s útlými svahy vinic a plnými prsy kopců, ještě zahalenými do odcházející noci, uzamknou šedivé mraky nad námi... 
Otevřel jsem oči a věděl jsem.

Příběh sleduje život hlavního hrdiny Gabriela od jeho raného mládí. Zprvu ve společnosti své široké rodiny, potulných cikánů kočujících ve vozech. Ukazuje život tohoto společenství a jejich úzké sepjetí s přírodou. Ukazuje předávání mouder pomocí vyprávění příběhů u ohňů a důležitost dodržování jejich zvyků i úzkých vztahů a sounaležitosti v široké rodině. Gabriel putuje do Vídně, kde je zaměstnán na stavbě dráhy. Tam se seznámí se svou Meruňkou, se kterou odejde do její domoviny v okolí buchlovských kopců, kde sledujeme jejich společný život. I když příběh není přesně časově ukotven, podle stylu života a náznaků první i druhé světové války, se odehrává na konci 19. a začátku 20. století.

Celá kniha je takovou snovou poetickou pohádkou pro dospělé. Snovou je to správné slovo, protože jednou z důležitých věcí v knize jsou sny a čtení jejich významů. Špatné události se života hlavních hrdinů dotýkají spíše z dálky. Nepíšu, že jsou v knize jen čistě pozitivní věci, ale i když jsou negativní, nakonec jsou překonány. I špatní lidé jsou popisováni komplexně a jsou přiblíženy jejich vnitřní důvody, které je vedou k tomu, jak se chovají. Kniha je vůbec plná mouder, nad kterými je dobré se zamyslet. Na vztahu Gabriela a Meruňky jsou krásně vidět rozdíly, které plynou z různých kultur. Třeba, když Gabriel se svou volností a žitím ze dne na den nechápe Merunčiny potřeby plánování a jistoty budoucího zajištění.

Takže ideální kniha na dlouhé podzimní a zimní večery. Je dobré si ji vychutnat a číst pomalu, ale já to nedokázala. Příběh mě tak pohltil, že jsem četla a četla a tradičně litovala, že kniha nemá aspoň dvojnásobnou délku.

Radka Třeštíková - Veselí

Po přečtení poslední knížky Osm a zklamaném očekávání, jsem si říkala, že když Třeštíkovou, tak už jenom z knihovny. A pak jsem najednou měla čas při přestupu na pražském hlavním nádraží a jen tak se zašla podívat do knihkupectví. Nová kniha Veselí Radky Třeštíkové se tam hezky vyjímala mezi TOP 10. Ona by se nicméně vyjímala i mimo tu desítku, protože obálka opravdu zaujme. Veselá barevná obálka á la moravský folklor se ke knížce opravdu hodí. Název Veselí odkazuje na město Veselí nad Moravou, odkud autorka pochází a kam se hlavní hrdinka Eliška vrací. Zběžně jsem ji prolistovala a přečetla pár úryvků a zaujalo mě zejména moravské nářečí. No, a na cestě zpátky, příznačně z Prahy na Moravu, jsem si už knížku vezla v batohu, tedy spíš na klíně, protože jsem se do ní hned pustila. Voněla krásně.

Podle anotace je kniha o návratech domů. O tom, že když jste na konci slepé uličky, můžete buď přešlapovat nebo se vrátit. Třicetitříletá Eliška se rozhodla vrátit. Domů, k rodičům, do svého starého dětského pokoje, ke své minulosti a k sobě samé. Podle popisu jsem vůbec nevěděla, co mám čekat - příběh ženy zklamané životem a vracející se domů, příběh o hledání sebe sama a své podstaty nebo něco úplně jiného? 

Jodi Picoult - Vypravěčka

Vypravěčka mě míjela hooodně dlouho. Asi před třemi lety to byl boom a o této knížce jsem slyšela všude okolo. Ale já se na ni rozhodně nechystala. Knih o holokaustu jsem už přečetla fakt hodně, měla jsem takové holokaustové období v pubertě a na další jsem se nijak zvlášť nechystala. A dále jsem měla ještě v živé paměti poslední knížku od Jodi Picoult, kterou jsem četla a nedočetla. Tak nějak jsem se bála, že tentokrát to lepší nebude. Až si mě kniha našla, doslova na mě mrkla z knihovny mojí kamarádky. A když jsem si ověřila, že její názor na ni je veskrze pozitivní, řekla jsem si, že za půjčení nic nedám.

Hannah Kent - Agnes

Pokud nezchladí Agnes, tak zmrzlina už určitě

Agnes je ideální kniha na zchlazení do parného léta. Nejen, že studí popisem Islandu v 19. století, ale mrazí dokonce i ze samotného příběhu.
Autorka čerpala ze skutečného příběhu Agnes Magnúsdóttir, která byla posledním člověkem, který byl na Islandu popraven, v roce 1830. Hlavní hrdinka nebyla jediným skutečně žijícím člověkem v knize, spisovatelka čerpala z dobových dokumentů a snažila se věrně držet faktů. Půl roku se na Islandu probírala dobovými materiály, z kterých pak utvořila knihu. Jak moc je vyprávěný příběh skutečný či ne, už se asi nedozvíme. Každopádně předem daný nezvratný konec nenechává prostor pro naděje, že to třeba dopadne jinak a lépe. Agnesina vina spočívala v zabití dvou mužů, je tedy vražedkyně a zaslouží si trest smrti, ke kterému je i odsouzena. Vina i trest jsou tedy jasné (zejména pro všechny ostatní). V průběhu knihy spolu s poznáváním Agnes a jejího života ale zjišťujeme, že možná vše není tak jednoznačné, jak se na první pohled zdá.

Zpravodajství z Kuby 7 - Santiago de Cuba

 14. 4. – 16 .4. Santiago de Cuba

18. den

V Santiagu jsme měli snad nejkrásnější ubytování z celé Kuby. Starý dům v koloniálním stylu, starožitný nábytek, krásný pomalovaný prádelník v pokoji, na který jsem se bála cokoliv položit, a ty nejvoňavější a nejhebčejší osušky a prostěradla. 

V santiagském vedru okolo třiceti stupňů s tropickou vlhkostí nám už mozek odmítal fungovat a vymýšlet trasu, takže jsem jen prostě následovali procházku městem doporučenou v našem průvodci.

Vedla přes všechny zajímavé a důležité místa starého města. Do Santiaga už zjevně moc turistů nejezdí, protože výskyt nabízečů všeho možného byl naprůměrně vysoký - počínaje nabídkami na taxi, ubytování, doutníky, rum (ten jsme tedy opravdu sháněli ale nějak jsme neměli odvahu ho koupit jen tak na ulici), průvodcování, restaurace. Dokonce jeden Kubánec na ulici vytáhl českou dvoustovku a požádal nás, jestli bysme mu ji proměnili na CUC. Obdobně na tom byly i poptávky, zejména teda po tužkách, o které nás žádal každý druhý.

Přestávku jsme s udělali na terasu luxusního hotelu s úžasným výhledem na náměstí Pargue Cespédes. Zastávka tady rozhodně stojí za to, jednak jsme se cítili skoro jako celebritní zbohatlíci (prý tu pobýval i Graham Greene, který chtěl udělat rozhovor s Fidelem Castrem), výhled byl moc hezký a ceny ani nebyly tak hrozné, jak jsme čekali. Navíc na Kubě naprosto nevídané záchody s toaletním papírem a mýdlem. Za bližší prohlídku stála i katedrála na náměstí a zcela rozhodně taky protější Casa de Diego Velázquez, který je patrně nejstarším dochovaným domem na Kubě. Jedná se o dům prvního guvernéra ostrova z roku 1522 , v místnostech je vystaveno dobové zařízení a výzdoba z 16. - 19. století z celého světa. Bonusem jsou nesmírně ochotné a milé průvodkyně, které, ač neuměly slovo anglicky, nám naprosto dokonale všechno popsaly a ukázaly.

Dalším úkolem dne bylo shánění dárků domů. S rumem to nebylo vůbec těžké, i když jsme se ho nakonec rozhodli koupit ve specializovaném obchodě. Ovšem sehnat obyčejnou čokoládu bylo naprosto nemožné. Prolezli jsme všechny prodejny široko daleko, ale čokoláda nebo nějaká jiná reprezentativnější sladkost se v nich prostě nevyskytovala. 

A naši kubánskou večeři jsme si dali v nedaleké panem domácím doporučované restauraci a jídlo bylo nejen opravdu luxusní, ale taky poměrně levné.

19. den

Poslední den Kuby jsme jeli obhlídnout místní pevnost, která byla vystavěna na ochranu města proti pirátům. Než jsme si ji celou prolezli, trvalo to asi dvě hodiny. Určitě to stojí za to a je zajímavá, ale v tomhle počasí nás to zmohlo natolik, že jsme chvíli strávili ve stínu restaurace u ledové limonády a poslední tři hodiny v klimatizovaném pokoji ubytování. 

Večerní plánovaný přelet do Havany byl hezká tečka a prostě celá Kuba v kostce. Původně jsme měli letět v 18.45. Asi tři dny předem nám přišla změna plánu, odlet v 22.10. Radši jsme chtěli na letiště dojet dříve, tak jsme to pro jistotu směřovali víceméně na původní čas. Taxík přijel kupodivu o čtvrt hoďky dříve a na letiště jsme přijeli v 17.15. Ovšem na obrazovce jsme marně hledali číslo našeho letu, dokonce tam nebyl ani žádný let s původním ani změněným časem odletu. Na informacích nám bylo řečeno, že byl let zrušen. Podle výrazu tváře zaměstnance to vypadalo, že byl zrušen tak snad před rokem. Prý nám změní letadlo na jiné, které letí odhadem mezi desátou a jedenáctou v noci. To vypadalo na tu změnu. Takže jsme šli za manažerem letiště, který asi čtvrt hodiny klapal do počítače a vytiskl nám další letenky. Přílet letadla z Toronta 18:10, odlet 18.30. Což by se jakžtakž dalo stihnout nebýt kontroly pasu rychlostí jeden pasažér za pět minut. U přepážky se tísnila hromada Kubánců a čtyři nervózní turisti (byli tam ještě dva Francouzi). Asi o čtvrt na sedm jsme konečně prošli kontrolou, na obrazovce jsme zjistili zpožděný odlet v 19.40. Tak si říkáme, že původní odhad odletu mezi desátou a jedenáctou nebyl asi úplně od cesty. Krátce po osmé se lidi začali shlukovat u jedné brány, následně se masa lidí přesunula k druhé bráně, po deseti minutách zase k první. Po této době se u každé brány vytvořila skupinka, která už nechtěla riskovat zbytečný přestup k druhé bráně a zpět. A okolo deváté se brána slavnostně otevřela a mohli jsme nastoupit do letadla. Sotva jsme se všichni usadili a připoutali (mimochodem palubní vstupenky nebyly na místa, takže jsme si mohli sednout kdekoliv), tak se ozvalo hlášení, že letadlo má nějakou závadu a inženýři usilovně pracují na jejím odstranění. Fakt něco, co chcete slyšet na Kubě po nasednutí do letadla. Oprava inženýrům trvala cca hodinu a v okolo desáté jsme konečně odletěli ze Santiaga. Závada se naštěstí nijak osudově neprojevila a v Havaně jsme přistáli živí a zdraví. A pak už nás čekala jen pekelně dlouhá cesta domů.

Zpravodajství z Kuby 6 - Guardalavaca

11. 4. – 14. 4.  Guardalavaca

14. den

Tak teprve dnešní dopravní prostředek vyhrává titul nejhoršího auta, kterým jsme na Kubě jeli. Volba tentokrát padla na Moskvič a plně potvrzuje pravidlo, že čím dále od vyhlášených oblastí, tím horší auto. Chybějící čalounění na stropě a bocích a nefunkční budíky jsou klasika, ale tady k tomu ještě přibylo startování drátky a pootevřená okna, kde byly u okrajů nastrkané papírky, aby skla držela ve správných pozicích. Ale hlavně, že auto jelo a fungoval klakson. A překvapení...policejní kontrolu tentokrát nezajímali pasažéři, ale funkčnost řadící páky a zpáteční brzdy. Taky se koukli na motor. 

Cestou jsme stavěli na benzínce doplnit nádrž, kde narozdíl od naší neplatily žádné přikázané směry jízdy, ale auta tam tak nějak najížděly ze všech stran a čekaly, až se dostanou ke stojanům. Při couvání náš řidič naťukl jiné auto, trochu poodjel, aby si mohl prohlédnout škodu. Vytáhl z kufru kladivo, ťukanec vyklepal a za čtvrthoďky jsme jeli dál.
Do Holguínu to bylo asi 160 km a jeli jsme to necelé 4 hodiny, tak aspoň, že místní přizpůsobují rychlost stavu auta.
Zrovna po téhle cestě jsem si říkala, že je divné, že nás ještě nikdo neošidil, respektive po nás nechtěl více, než bylo domluveno, protože v průvodci bylo varování skoro na každé stránce. Asi jsem si to přivolala, protože tady po nás chtěl řidič o 10 CUC více, než bylo domluveno. Tedy bylo domluveno s kamarádem kamaráda jeho kamaráda. Nějakou dobu jsme se s ním hádali, pak řekl, že klidně zavolá tomu, co to domlouval, načež mu zavolal a dal mi ho k telefonu. Spojení bylo tak špatné, že jsem ani nepoznala, jakým jazykem člověk na druhé straně mluví. Myslím, že ani kdyby mluvil česky, tak bych mu nerozuměla. Tak jsme ještě chvíli diskutovali, nakonec jsme se na to vykašlali a dali mu o těch 10 CUC víc.
Z Holguínu do Guardalavacy jsme přesedli na jiné auto, díkybohu americké, velké a pohodlné. Rusové teda sice byli první ve vesmíru, ale v pohodlnosti aut se americkým nemůžou rovnat, aspoň co se týče těch na Kubě.
Po strastiplné cestě jsme dorazili do Guardalavacy, kde jsme byli přivítáni naší novou hostitelkou, která jako první člověk, kterého jsme na Kubě potkali, uměla dobře anglicky. Byla bývalá učitelka angličtiny na základní škole, která skončila práci, protože pronajímáním pokoje si prostě vydělá více.

Á tramtaradáá. Právě Guardalavaca vyhrává naši soutěž o tu nejkrásnější pláž, kterou jsme na Kubě viděli. Teda spíše, kterou jsme kdy v životě viděli. Prý už Kolumbus, který doplul právě sem, prohlásil, že je to nejkrásnější místo, které kdy viděl. A my s ním rozhodně polemizovat nebudem. Nádherný jemný bílý písek, moře hrající všemi barvami od azurové po tyrkysovou, na pláži zeleň a stromky, které poskytovaly stín místo slunečníků a dál za pláží krásně zelené šťavnaté kopce přírodní rezervace. A navíc na Kubě nevídaně čistá pláž - prý stačilo přidat koše a každé ráno ji uklízet.

Foto: M. Babušík

Trošku škoda, že část pláží si zabraly hotely. Pobřeží bylo celkem dlouhé a tak je možné projít podél jednotlivých pláží a mezi skalisky, kde jsou postaveny cesty. Poměrně pravidelně se střídají pláže jen pro hotelové hosty a pláže i pro obyčejné smrtelníky. I když nám to nevadilo, naše nejbližší pláže byla velká, mohli na ni všichni a byla nejkrásnější. Jen otázka, jak to bude do budoucna, protože zrovna u této pláže už byly rozestavěny dva velké hotely.

15. den

Další den se můj milý vydal na potápění, které já jsem si nechala ujít. I když pak podle fotek a videí to bylo rozhodně to nejkrásnější potápění. Jen já se jaksi na potápění ještě necítila. Každopádně je to o bod navíc pro Guardalavacu.

Foto: M. Babušík

Odpoledne opět odpočinek s koktejlem na pláži a večer jsme si šli užívat nočního života. Teda nočního života. Noční život asi probíhal spíš v hotelech. Na bulváru, kde byl bar a kavárny a tedy mělo být centrem nočního života, bylo trochu mrtvo. Když jsem si v devět vzpomněla, že mám vlastně hrozný hlad a začali jsme obíhat místní pizzerku a kavárnu, kde dělali aspoň sendviče, už bylo zavřeno. Nakonec se nade mnou smiloval jeden číšník z cafeterie (jen tak mimochodem, cafeterie vůbec neznamená, že tam mají kávu) a udělal mi speciální zbytkový rybí koktejl.

Každopádně bulvár v Guardalavace na nás působil spíše jihoevropsky. Dokonce tam v kavárně měli i cappuccino a presso dělali na pákovém kávovaru – na Kubě jsem se s takovým luxusem dosud nesetkala.

16. den

Guardalavaca v překladu znamená hlídat krávu a odkazuje k zemědělskému koloritu obce. Prý tento název chtěla už vláda několikrát přejmenovat, ale nějak se nepovedlo. Každopádně před příjezdem Kolumba a Španělů byla v této oblasti poměrně početná skupina místních domorodců – Taínů (což znamená laskaví lidé). Poblíž bylo odkryto poměrně velké pohřebiště, z kterého je nyní muzeum a naproti muzeu bylo další muzeum, kde byl ukázán běžný denní život těchto indiánů. Taínové si na Kubě a jiných karibských ostrovech spokojeně žili až do španělské kolonizace, kdy byli v podstatě vyhlazeni kvůli těžké práci a evropským nemocem. Po této informaci se začala socha domorodce s nápisem „vítejte“ před Holguínem jevit poněkud ironicky.

Foto: M.Babušík

Každopádně muzeum bylo opravdu zajímavé. Věděli jste, že slavný název kubánských doutníků Cohiba pochází právě z obřadu, při němž Taínové kouřili halucinogenní směs a komunikovali s duchy zemřelých předků?

A odpoledne – pro změnu zase pláž.

Večer mě čekalo moje další poprvé – první ochutnávka humra. V restauraci na konci pláže těsně u moře, z kterého je nádherný výhled na západ slunce – tedy aspoň byl v tomto období. Každopádně po odjezdu z Kuby si budu muset vymyslet spoustu nových věcí, které chci dělat, protože první příčky poměrně prořídly.

17. den

Ačkoliv já jsem tvrdila, že potápění dám ještě šanci a můj milý, že na koni už rozhodně nepojede, dopadlo to přesně naopak. Já už se potápět nebyla, ale společný výlet na koni jsme ještě stihli. Tentokrát do nedaleké jeskyně, kde hnízdí netopýři. I ti koně tady se tak nějak lépe plížili, takže jsme tentokrát nenadskakovali. I když já jsem si dala dlouhé kalhoty, i kdybych se měla upéct. Takže jízda rozhodně příjemnější.

Průvodci si nás vyměnili u jeskyně, vyfásli jsme dvě baterky a začala prohlídka. Kámen ve tvaru, lva, drak, netopýři (ti byli živí), drak (opět kámen), vyhlídka a opět netopýři. Po prohlídce nás koníci hodili zpět a odpoledne nás čekal taxík do Holguínu. Tentokrát se jednalo o nový typ Moskviče, který si majitel vytunil ze čtyřrychlostní převodovky na pětirychlostní. Bohužel bylo auto v poměrně dobrém stavu, tudíž šedesátkou se rozhodně nejelo.

V Holguínu jsme si dvě hodiny počkali na zpožděný autobus, který nás v devět večer vysadil v Santiagu de Cuba. Bylo vidět, že tady asi moc turistů nebývá, protože jakmile jsme vystoupili z autobusu, vrhl se na nás roj nabízečů taxi a ubytování. Ubytování už jsme měli, tak jsme po drsnějším smlouvání aspoň využili taxík. Ovšem domluvená cena (s naháněčem ne s řidičem) opět neplatila – sice jen o 1 CUC, ale jde spíše i princip. Takže pro příště si už cenu vždycky ověřujem i s řidičem.

Zpravodajství z Kuby 5 - Camaguey a Playa Santa Lucía

8. 4. – 9. 4. Camaguey

11. den

Z Trinidadu jsme konečně sehnali jízdenky na turistický autobus Viazul a tak byla cesta do Camaguey levnější, bez španělského hudebního doprovodu z rádia a s klimatizací na bodu mrazu. 

Camaguey byl jen na skok, taková malá zastávka na cestě do Playa Santa Lucía – příjezd odpoledne, přenocování a odjezd další den, kdy seženeme.

Chtěli jsme trochu dobrodružství, a tak jsme si řekli, že se přiblížíme k Santa Lucíi vlakem a zbytek dojedem taxíkem. Když jsme zjistili, že vlak jede pozdě odpoledne, s dobrodružstvím jsme slevili na místní autobus. Bohužel nám bylo naší hostitelkou řečeno, že je jen pro místní a že nás tam nejspíš nepustí. Tak jsme šli shánět taxi. 

Posadili jsme se na ulici, za chvilku přispěchal místní a už se domlouvala cena. Cože? Tak za tuhle cenu rozhodně ne, to nic neseženete. Nakonec se zeptal toho a toho a onoho a sehnali jsme, šedou ladu. 

Náměstí v Camaquey. Autor: M. Babušík

Takže v podstatě všechen čas v Camaguey jsme strávili zařizováním dopravy a prohlédnutím jednoho náměstí (podle průvodce nejmalebnějšího z tohoto města). Centrum města jsme viděli z taxíku po cestě do ubytování. Celkem nám to stačilo. Tím, nechci říct, že toto město není hezké, je zapsáno v UNESCO, takže určitě jo. Jen jsme v něm byli hned po přebarevném Trinidadu.

9.4. – 10.4. Playa Santa Lucía

12. den

Je vtipné, jak rychle si člověk zvykne na auta, z kterých by se u nás policajtům zježili chlupy na zádech. Nasedla jsem do Lady a vůbec mi nebylo nic divné. Až pak mě můj milý upozornil. Žádné pásy, žádné zpětné zrcátka, žádné polstrování na dveřích. Každopádně to ale bylo první auto, kterému fungoval ukazatel rychlosti a hlavně mělo digitální rádio a dřevem obložené repráky za zadními sedadly. Podle častosti používání se dají lehce identifikovat nejdůležitější součásti kubánského auta – volant, rádio a klakson. Rádio se pouští zásadně co nejhlasitěji, klakson se používá pořád – ať už někoho zdravíte, chcete, aby uhnul nebo ho jen předjíždíte. Místní už to ani nevnímají a když se na přecházející řítí auto a téměř nepřetržitě troubí, nemrknou ani brvou, natož aby snad malinko zrychlili krok.

Hned po nastoupení nás řidič upozornil, že kdyby nás zastavili policajti, jsme prý jeho kamarádi. Hmmm, takže zase nelegálně. Ne, že by nám teda všude cpali stvrzenky, ale přece jen jsem se tak nějak cítila líp v autě označeném jako taxi. Samozřejmě, že nás policajti zastavili. Nad stavem auta se nepozastavili, nicméně koho řidič veze, je zajímalo velice. Každopádně po nás nic nechtěli, řidiče za chvilku propustili a jelo se dál.

Podle průvodce a taky podle názvu (Lucia) jsme si říkali, že toto místo si přece nemůžeme nechat ujít, ale po prvním dni jsme měli pocit, že jsme klidně mohli. Kousek od ubytka byla malinká pláže plná odpadků a naplavených řas. O větší kousek dál nic nebylo. O kus dál (asi 5 km) byly hotely, které už měli to nejlepší za sebou, nicméně všude okolo nich hlídači, kteří kontrolovali, jestli máme ten správný náramek. Protože bez správného náramku nemůžete projít resortem (jo, takhle hrdě tomu říkali), ale musíte po pláži. Ještě, že ty pláže byly veřejné. 

Už jsme viděli hodně spálených turistů, takže jsme si našli ten nejcelistvější rákosový slunečník (na většině z nich zůstala asi polovina listů). Já jsem přeskočila řasovou bariéru těsně u moře a šla se koupat. Moře krásné, ale pár metrů od břehu začínala růst tráva. Vím, že doma se klidně brodím rybníkovým bahnem, ale tady se mi chodit v moři trávou moc nechtělo, hlavně protože jsem nechtěla přišlápnout něco živého. Obejít to nešlo, tak jsem zkoušela v těch 30 cm vody plavat. Což tedy taky moc nešlo, takže jsem se vrátila zase na břeh a přesto, že jsem se celá zabalila do ručníku, klepala jsem se v tom větru zimou. 

Tak nic, Santa Lucía nás fakt nenadchla.

13. den

Playa Santa Lucía si trochu vylepšila renomé druhý den, kdy měl můj milý domluvené potápění a já, díky mým ještě nevybledlým vzpomínkám, jen šnorchlování. Pokud je někdo dobrodružný potápěč, tak právě tady se můžete potápět se žralokem bělavým, který je prý občas považován za nejnebezpečnějšího žraloka pro lidi. My jsme si to nechali ujít.

Nicméně, když jsme dorazili do potápěčského centra, chtěli po nás certifikát nebo nějaký průkaz. Vzhledem k tomu, že žádný nemáme, bylo jedinou možností udělat si znovu celý úvodní kurz v bazénu a až teprve pak se jít potápět na moře. Bylo to poprvé, co bylo na Kubě něco problémem. Takže jsme šli oba šnorchlovat. 

Nicméně já byla nadšena. Měli jsme svého instruktora, který nás katamaránem vzal ke korálovému útesu (podél tohoto místa se táhne druhý největší korálový útes na světě), šnorchloval s námi a co chvíli se potopil a vylovil hvězdici, mořského ježka, obrovskou mušli a další potvůrky, které nám potom dával do ruky. Navíc jsme mohli sami krmit rybičky, takže kolem nás byly úplné houfy. No a hlavně jsem se mohla kdykoliv vynořit, že jo. 

Usměvavá rybička. Autor: M. Babušík

Horší to ale bylo s dopravou. Ubývalo turistů (nebo asi spíše cestovatelů, protože turistů bylo zrovna tady dost a dost) a spolu s tím se vytrácely i možnosti dopravy. Naše další zastávka Guardalavaca už byla trochu z ruky, Viazul poblíž nikde nebyl a taxi collectivo taky ne. Naše domácí nám doporučila zeptat se taxikáře, jehož cena byla teda hluboce nad naši vůli, kolik za to zaplatíme. S dopravou to začínalo vypadat bledě. Pak jsem šli na drink po šnorchlování, já si jen odskočila na záchod a mezitím můj milý domluvil dopravu. Prý se dal do řeči s číšníkem, který má kamaráda, který má kamaráda, který má kamaráda, který zná někoho, kdo má auto. Stačilo pár telefonátů a doprava domluvena. Protože na Kubě vždycky někdo někoho zná.

Odpoledne jsem strávili na přenádherné pláži Coco. 

Playa Coco. Autor: M. Babušík

Byla trochu z ruky, dalo se tam dostat jen taxíkem nebo koňským povozem (který byl dvakrát dražší než taxík), ale rozhodně stála za to. Nádherná karibská pláž - bílý píseček, průzračné moře, palmy. Žádná tráva v moři, žádné řasy ani lehátka nacvakavaná vedle sebe a mezi tím chodící strážci a animátoři turistických programů. Jen škoda, že ten dokonalý dojem lehce kazila sem tam poházená pet flaška od vody, obaly od bonbonů nebo láhev od rumu.

Koňský povoz na Playa Coco. Autor: M. Babušík