...jak se zaměřovat na důležité věci

U Honzy nebylo důvodem vydání se na pouť žádné náročné období v životě nebo významné životní změny. Svůj život v době před poutí hodnotí jako „takovej obyčejnej, vlastně“. Na základě zkušeností ale zjistil, že chůze je pro něj vhodná forma pohybu „chůze mě nabíjí energeticky“. Běžná turistika a okruhy mu již nevyhovovaly, proto hledal možnosti delší cesty.  Konečným impulsem k vydání se na pouť bylo vyznačení Svatojakubské cesty na jižní Moravě. Z poutě neměl obavy, spíše byl nejistý „jsem nevěděl, co čeho jdu. Kde se bude spát nebo jak to bude s jídlem“.

...jaké je žít život autenticky

Hana se chtěla na Camino vydat už delší dobu. Konečným impulsem bylo zhlédnutí dokumentu Trabantem napříč Afrikou „Tady ta partička lidí v čele s tím Danem mě jako brutálním způsobem otevřeli oči, že prostě jako, že fakt se člověk nemusí bát, že to nejde, není argument.“ Před odchodem na pouť již byla hodně unavená a vyčerpaná z práce a měla potřebu impulsu sama pro sebe. Také řešila vztah s mužem, který se nevyvíjel dle jejích představ.“ jsme dobrý kamarádi a on o to (o vztah) svým způsobem usiloval. Ale ne vůbec způsobem, který já bych jako potřebovala. Takže dost jsem se plácala v tom, jestli s ním bejt nebo nebejt, jak to jako udělat, to bylo takový jako ani spolu ani bez sebe.“

Motivací vydat se na putování byly příběhy známých, kteří šli Camino. „Já jsem o tom slyšela od různých kamarádů, jak věřících tak nevěřících a měla jsem z nich dojem, že je to hodně rozvinulo ta cesta.“ A také „potřeba dohnat cestování“ oproti svým kamarádům. Dle jejích slov měla obří očekávání, zejména duchovního osvícení. Dále chtěla nalézt odpovědi a starat se o sebe a svůj rozvoj. „měla jsem velké očekávání, že jako si odpovím na nějaký otázky. Že třeba stran toho kluka si to rozseknu vnitřně a chtěla jsem prostě čerpat sama pro sebe.“ Měla obavy, z toho jak cestu zvládne fyzicky, ale těšila se na Španělsko a moře.

...že je svět dobrej

Jakub se vydal na cestu hlavně z toho důvodu, že už nevěděl, co se sebou. Byl nespokojený v práci a čerstvě po rozchodu. „No, já jsem chtěl odsud zmizet. Protože mě to tady prostě nebavilo.“ Jeho primární motivací bylo změnit život „prostě někde někam dojdu na nějaký krásný místo, nejlépe nějaký klášter a tam prostě zůstanu. Jako a budu tam prostě s těma mnichama nějakým způsobem žít“. Zároveň se také těšil na chůzi, klid a psychickou očistu. Trochu se obával nebezpečí, které mu může hrozit od lidí. „Tak jestli by mě někdo nepřepad nebo něco takového, ale jinak vůbec ničeho.“

Krizových bylo prvních deset dní na pouti, kdy se tělo srovnávalo s fyzickou námahou. „Celý tělo bolelo, protože na to vůbec nebylo zvyknutý.“ Vzhledem k tomu, že se rozhodl, že odejde natrvalo, nemohl se vrátit domů. „A to kdybych neodešel z domova takovým způsobem, jakým jsem odešel, nebo jsem si myslel, že odcházím, tak bych asi prostě se každý den vracel domů těch prvních deset dnů.“ Dále jako další kritické chvíle uvádí zdravotní problémy a dehydrataci. Krásné zážitky dělí na dvě oblasti – prožitek krásné přírody „Prostě nádhernou přírodu, nádherný věci, nádhermý města nebo vesnice nebo různý chaty a podobně.“ a milé setkání s lidmi „A další věc, která byla krásná, tak byli ti lidi kolem té cesty“, které uvádí jako zásadnější než samotný prožitek přírody. Jakub viděl velký rozdíl mezi lidmi okolo cesty a lidmi tady doma u nás.

Jodi Picoult - Vanishing Acts

Opět jedna nedočtená kniha. Z celkového počtu 417 stran jsem zvládla přes 250. Poté, co jsem mezitím přečetla dvě jiné knihy, jsem usoudila, že život je moc krátký na čtení nezáživných knih, a nepokračovala.

Od Jodi Picoult jsem četla Je to i můj život, což byla skvělá knížka se zajímavým tématem. Když jsem hledala recenze a český název k Vanishing Acts, nenašla jsem. Kniha nebyla přeložena do češtiny. Na začátku jsem se tomu divila, proč nevyužít další knihu bestsellerové autorky? Ale teď už vím.

Tato kniha má také rozhodně zajímavé téma, což o to. Ale dle mého názora by jí rozhodně prospělo zkrátit obsah na třetinu. Pak by to byla bomba.

...že vás vcucne, přežvýká a vyhodí naprosto jinou

V době, kdy se vydala na pouť, byla Miroslava čerstvě po rozchodu a v novém partnerském vztahu. Zároveň však měla určité pochyby, zda udělala dobře, že vztah ukončila „ještě stále byly takové ty nějaké otázky v hlavě, že jestli jsem udělala dobře nebo jsem neudělala dobře“. Zároveň měla poměrně náročnou práci, která byla v jejím životě důležitá „celý život se točil o tom, že jako jen práce“. K vydání na pouť přispěl její partner, který tuto cestu již šel.  Už samo její rozhodnutí vydat se na pouť bylo překvapivé a pro ostatní nečekané. „ A předtím jsem teda jinak nechodila jako na turistiku ani na nic. Takže bylo to pro mě úplně jakože doslova z lodiček do trekových bot.“

Miroslava před cestou hodně studovala poutnická fóra a její motivy a očekávání vycházely ze zážitků tam popisovaných. Jako motivy a očekávání uvádí zejména najít odpovědi, „uklidit si v hlavě“, více poznat samu sebe a zažít to magično, které poutníci popisují. „Prostě chci zažít, co ti lidé popisují, nějaké to magično nebo čarovno.“ Velmi se těšila na lidi a byla otevřená tomu, co se stane. Při odjezdu zažívala pocity klidu a vyrovnanosti, navzdory tomu, že předtím se hodně věcí bála.

 „I pro mě samotnou to bylo překvapující, že jsem tehdy odhodila ten strach… Tehdy jsem si to neuvědomovala, ale teď zpětně, jsem až sama ze sebe taková překvapená. Že na to, jak jsem byla takový strašpytel taky, že všeho jsem se bála, tak najednou jsem tam šla taková otevřená tomu, že co se tam stane, to se tam stane, no.„

Dobrovolně jinak

Poslední příspěvek o lekcích, které nás pouť učí, mi připomněl moje vlastní putování. Ve Španělsku jsem s sebou měla všechny věci dvakrát - dvě trička s krátkým, dvě s dlouhým, dvoje kalhoty, dvoje ponožky. Výjimkou byla jedna bunda a asi patery kalhotky. Bylo to snadné, jedna sada na chůzi, druhá sada na odpočinek. Když byla sada na chůzi až moc špinavá nebo smradlavá, použila jsem občas sváteční sadu i na chůzi. Jednoduché jako facka. Pak jsem přijela domů a úplně si vzpomínám na ranní bezradné postáváním před skříní. Nebyl to takový ten typický problém s plnou skříní avšak nemožností najít cokoliv vhodného na oblečení. U mě to byl problém opačný, milion možností a já nevěděla, co si z nich mám vybrat. Dokonce mě doslova OBTĚŽOVALO přemýšlet nad tím, co si mám obléct. 

Zdroj: www.wikipedie.org

Nevím, jestli je to tím, jaký život žiju a s jakými lidmi se stýkám (řečeno slovy Samotářů), ale poslední dobou na mě všude bafají různé zmínky a příspěvky o tom, jak žít jinak. Méně konzumně, ekologičtěji, ekonomičtěji, s respektem k ekologickým, finančním i vlastním zdrojům.

...jak málo člověk potřebuje k životu

Z hlediska situace v životě v době vydání se na pouť Roman zdůrazňoval přepracovanost a únavu „byl jsem dost vyšťavenej tím návalem práce, jaká tam vždycky je". U Romana se už jednalo o druhou dlouhodobou pouť, tudíž před vydáním se na pouť neměl žádné zvláštní obavy. Spíše se těšil na nové zážitky "těšil jsem se na to, co to přinese, to špatný, to dobrý" a taky na prožitky na pouti „já zase chci jít někam dál a zase chci zažívat ten úžasný pocit poutníka, a to potkávání s těma lidma, a prostě zážitky v tý krajině „. Pro Romana byla tato cesta také návratem na jeho genius loci na severu Španělska – Finisterra.

Z hlediska zážitků na pouti u Romana vynikají zejména zážitky týkající se setkávání s lidmi a pobyt v přírodě. V rozhovoru mluvil o „množství úžasných setkání s lidmi“, o jejich pohostinnosti, drobných radostech „okamžiky na cestě, kdy ti někdo dá prostě ovoce, dá ti ho přes plot“. Na prožitek v přírodě kladl také vysoký důraz "Samozřejmě mě taky nabíjí ta příroda" Vzhledem k tomu, že pracuje v environmentální oblasti, je vysoká důležitost, kterou připisuje přírodě, logická. K oběma oblastem a různým zážitkům se v průběhu rozhovoru vracel a pořád si vzpomínal na nové a nové. Z toho lze usuzovat, že tyto dvě oblasti jsou pro něj při putování nejvýznamnější.

Richard Pachman, František Pachman - Tylda

Tylda není tou nejdrsnější knihou, kterou jsem o holocaustu četla. Není ani tou nejnapínavější knihou. Není ani tou nejsmutnější. Ale je tou nejreálnější.

"Počet židovských obětí holocaustu je přibližně 6 000 000, z nich 277 000 je z bývalého Československa.

To jsou čísla, která si stěží umíme představit. Ale za nimi se skrývá 6 000 000 skutečných lidských osudů, příběhů, slz, utrpení, rodin, které se už nikdy nesešly pohromadě. Zde je jeden z nich, vyprávěný mnohdy poeticky a mile, stejně jako byly vzpomínky těch, kteří přežili nelidské podmínky koncentračních táborů a kteří se ve své paměti snažili vytěsnit to hrůzné, co zažili. Třeba si na tomto příběhu uvědomíte, čím vším lidé museli projít během druhé světové války.

Snad si to uvědomítě hlouběji, než při pohledu na strohá číslo 6 000 000 a 277 000..."

Tento prolog poměrně přesně shrnuje moje dojmy z této knihy.

...je důležité najít své tempo

Pro Šárku byla Camino splněním snu. O samotné cestě již dlouho uvažovala a Camino chtěla jít také její matka a babička. Šárka tedy měla pocit, že „vlastně jdu i tak trochu za ně“. Na cestu vyrazila díky tomu, že měla konečně klidnější období a čas. Zároveň byla unavená ze studie i práce. V zaměstnání cítila jistou nespokojenost a zvažovala odchod „nevěděla jsem, jestli zůstat nebo odejít nebo jak se rozhodnout“. Zároveň byla v novém partnerském vztahu, o kterém ale měla nějaké pochyby.  Na pouť jela s přesvědčením, že nemusí dojít až do konce „že se mi klidně může stát, že mi po týdnu rupne v koleni a zůstanu čtyři týdny někde na pláži“, ale důležité pro ni bylo, aby si to užila a splnila svůj sen. Vzhledem k tomu, že v běžném životě se cítila uhoněná, zároveň vyzdvihovala fakt, „že si že si sama sobě dovolím vypnout a nechat pět týdnů jen tak plynout“. Těšila se na to, že vypne, na pocit svobody „kdy prostě jedeš a je jedno, kam dojedeš“. Chtěla také zrekapitulovat svůj život a promyslet si plány do budoucna. Obavy měla z dorozumění a vzhledem k tomu, že nešla sama, tak i ze vzájemného sladění se spolupoutnicí.

Caroline Kepnes - Ty

Hmmm...tak co na tohle říct. Na jednu stranu opravdu zajímavá a velmi čtivá knížka, na druhou pro mě nereálné postavy a pocit, že z toho autorka mohla vytřískat mnohem mnohem více.
Masivní reklama a pochvalné komentáře všude kam jsem se podívala způsobili, že i já jsem podlehla a když jsem tuto knížku viděla v knihovně, okamžitě šla se mnou. Naštěstí jsem si ji jen půjčila, protože kdybych si ji koupila, tak bych ji štandopéro zase poslala dále. 

Hlavním hrdinou a vypravěčem knihy je mladý knihkupec Joe, který se na první pohled zamiluje do Beck, která nenadále vstoupí do jeho knihkupectví a koupí si pár knih. Vypadá to jako hezký romantický příběh. Kdyby Joe nebyl psychopatický úchyl a Beck nejistá exhibicionistka. Joe se rozhodne, že Beck je rozhodně ta pravá a jeho cílem je odstranit všechny překážky, které by mohly bránit jejich dokonalému vztahu. On totiž nejlépe ví, co Beck potřebuje. Někde jsem četla, že hlavní hrdina je prý přes všechna negativa sexy a držíte mu palce. To jako fakt?!!!

...je možné život žít jinak

Veronika se poprvé do Santiaga de Compostela dostala v rámci pobytu Erasmus při studiu španělštiny. Už tehdy se s tehdejšími spolužáky domluvili, že si někdy zkusí Camino projít. Několik let se nic nedělo, a tak se Veronika rozhodla, že cestu půjde sama. Nahrávala jí k tomu současná situace krátce po rozchodu, kdy „vlastně najednou to bylo poprvé v životě, kdy jsem byla sama, kdy jsem měla ten čas jenom sama pro sebe a mohla jsem se rozhodnout, co s ním udělám“. V rámci pracovního života mluví o únavě „měla jsem toho plný zuby celkem.  Jsem už byla taková unavená, žádný volný čas„ a potřebě oddechu „si udělám jako nějaký oddech, kdy vypadnu fakt někam pryč, kde mě nebude nikdo otravovat, kde nebudu mít mobil, prostě, kde budu mít od všeho pokoj“.

Barbara Woodová - Plamen duše

Zdroj: www.databazeknih.cz

V rámci psychické regenerace po státnicích a představě letního čtení na dece na zahradě jsem v antikvariátu sáhla po této knížce. Woodová je tradičně čtivá a odpočinková a ani tady jsem nesáhla vedle. I když je kniha poměrně tlustá, celkem 407 stran, přečetla jsem ji v rámci odpočinku asi za tři dny.

Příběh cestuje spolu s hlavní hrdinkou - léčitelkou Selené po celém světě. Selené se z domova v Sýrii postupně dostane do pouštního města Magny, k pouštním beduínům, do Persie, starověkého Babylonu, Jeruzaléma i Alexandrie. Nakonec skončí v Římě v době císaře Claudia. Na začátku jsou její dobrodružství vyprávěná pomalu a poctivě, s přibývajícím počtem stránek jako kdyby se autorka lekla, kolik už toho napsala a bere to trochu zhurta. A tak najednou hlavní hrdinka zestárne o pět let a ocitne se v naprosto jiné zemi.

Bakalářská práce - Terapeutické účinky putování

Jak jsem slíbila, tak činím. Mnoho z Vás mělo zájem o výsledky mého psychologicko-putovacího bádání. Tady se můžete podívat na výsledky v trochu vědeckém jazyce. A pokud vám tenhle vědecký jazyk nevyhovuje, ale přesto byste si rádi o tomto tématu něco přečetli, těšte se na můj další miniprojektík.

Radka Třeštíková - Bábovky

Jsou věci, kterým neodolám. Třeba čokoládové kuličky Lindor nebo kokosové latté z Kofi Kofi. A nebo nová knížka. Zvlášť taková, z které už jsem kousek ochutnala. No, a když najednou narazíte na jedno malé roztomilé knihkupectví, kde se na vás z poličky směje poslední výtisk, je rozhodnuto. 

Bábovky nás provází celý život - jako malé si je stavíme na pískovišti, dostáváme ji na návštěvě u babičky a potom je pečeme svým dětem nebo vnoučatům. Vsadím se, že na bábovky existuje určitě celá kuchařka, ve které najdete spoustu receptů. Každá bábovka je jiná, stejně jako postavy v této nové knize Radky Třeštíkové. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, jak při starání se o dvě malé děti, může napsat knihu? A ještě takhle skvělou.

Žienka domáca

Žienka domáca je jednou z mých ženských částí. Je to přesně ta část, která zůstala trčet kdesi v době našich prababiček a její životní náplní je vytvářet teplo domova pro svoji rodinu. Nutno říct, že o sobě dala vědět teprve nedávno, asi v rámci syndromu hnízdění. A jak se projevuje? Na facebooku poctivě sleduju stránky venkovského bydlení a skandinávského stylu a áchuju u všech fotografií. V odpočívací místnosti v sauně si vždycky k lehátku nanosím všechny časopisy o bydlení, které tam najdu, a prohlížím si obrázky.

Po tomto úvodu se mi nikdo nemůže divit, jaký jsem ve svém novém vesnickém bydlení viděla potenciál. Kamna v kuchyni, kamna v budoucím obyváku, dřevěná podlaha, široké parapety u oken. No, samý luxusní materiál k zútulňování.

David Duchovny - Kráva nebeská

A protože má každá knížka v mé knihovně svůj příběh, tak přidám i tenhle. Tento dáreček mě doma čekal po navrácení se z dovolené. Jen tak, pro radost. Svůj účel opravdu splnil. No jo, je to tak, musím se přiznat. Za dob mého mládí jsem byla každý týden přilepená u televize a zálibně sledovala agenta Muldera v tom extra slušivém obleku. A pak z toho měla děsivé sny. Ale nebojte, Kráva nebeská není strašidelná. Navíc David Duchovny je jen spoluautor. Celý příběh sepsal na základě vyprávění krávy Elsie Bovaryové, která bohužel do svých kopyt neumí vzít propisku a vyťukávat knížku jedním rohem na počítači by zřejmě trvalo moc dlouho. Tato kniha je jejím autorským příběhem, ztřeštěnou pohádkou trošku šmrncnutou New Age.

Sofi Oksanen - Očista

Tak tenhleten dáreček za mnou přijel až z Estonska po mém vysloveném přání něčeho, co cvrnkne do nosu. Třistadevadesát stran této knihy asi nebylo jen tak lehounké cvrnknutí. 

Poté, co jsem nadšeně líčila film o historii Estonska, bylo pojato podezření, že by se mi mohla líbit nějaká beletrie na pozadí dějin této země. Tak obdarovatel zašel do talinnského knihkupectví a milá paní prodavačka mu doporučila tuhle knížku. Knížku, z jejíž filmové adaptace jsem byla nadšená.

Což není problém, ve filmu jsem se v historických obdobích trochu ztrácela, tak jsem si řekla, že to konečně pochopím v knížce. A co si budeme povídat, varianta, že první zhlédnu film a poté si přečtu knížku, je rozhodně lepší než ta opačná. Film je pouze ve velmi vzácných případech stejně dobrý jako knížka. Očista je ovšem čestná výjimka. Filmové zpracování je velmi podařené a knížku věrně následuje a herecké výkony jsou opravdu úžasné...a k tomu to pochmurné zpracování estonského venkova. No, ale pojďme ke knížce.

Khaled Hosseini - A hory odpověděly

Tak tohle bylo moje speciální přání na narozeniny. A hory odpověděly v angličtině. Po předchozích autorových knížkách jsem o ni nemohla přijít. Poslušně seděla na poličce a působila jako motivační prvek mého učení. Slíbila jsem si totiž, že ji začnu číst, až úspěšně udělám zkoušku ze statistiky. A zatímco jsem si zapisovala poznámky z přednášek a počítala tisíce a tisíců příkladů, knížka na mě trpělivě pokukovala z poličky.

Hladově jsem se na ni vrhla hned druhý den, co jsem se dozvěděla pozitivní výsledek zkoušky. No, tak abych to zkrátila. Uběhlo 10 měsíců od mých narozenin, mezitím jsem stihla úspěšně zvládnout i navazující zkoušku z metodologie, a knížka leží pořád u postele nedočtená. Už mi zbývá jen asi deset stran, ale prostě ji nemůžu a nemůžu dočíst.

Venkovská panička

Tak už je to oficiálně tady. Už dva měsíce sleduju na facebooku stránku s venkovským designem bydlení a teď je to tady. Je ze mě vesničanka. Tedy abych neubírala vážnost místní obci, spíše městysanka. Tak dlouho jsem měla romantické představy o domečku a zahrádce, až mi byly láskyplně splněny. Ale tak nebudeme s tím plněním přání troškařit, ne? Domeček? Rovnou jsem dostala celý mlýn. Teda naštěstí ne až tak doslova, není můj a zatím z něj obýváme jen dvě místnosti. V romantických dětských vzpomínkách vypadá dům mé prababičky, kde topila dřevem (a to jen v jedné místnosti), spala pod péřovýma peřinama a vodu ohřívala na kamnech, prostě krásně. Naštěstí této obrovské romantiky jsem byla ušetřena a my máme tekoucí teplou vodu, sporák i troubu. Dokonce i splachovací záchod. Vlastně jediné, co z těch dob zůstalo, je topení dřevem. A taky ty peřiny.

Gillian Flynn - Zmizelá

Při každém putování mi chyběla jiná věc. Poprvé to byla možnost "se načančat", podruhé zcela přízemně nějaké vynikající jídlo a potřetí to byly knížky. Záznamové knihy se vzkazy na různých místech mi to trochu vynahrazovaly, ale přece jenom knížka je knížka. Jenže, když si nesete celý svůj domeček na zádech, tak si sakra rozmyslíte, jestli v něm nosit i knížku. Zcela nelogicky navzdory mému snažení o vyházení jakýchkoliv zbytečností, jsem měla batoh pokaždé těžší a těžší...takže knížku už fakt ne. Když mi zbývaly tři dny do odletu a já už věděla, že nikam putovat nepůjdu, tak se moje knihomolská závislost projevila naplno. Chodila jsem do knihkupectví a zkoumala, co bych si koupila, jenže... Jenže Norsko. V Norsku je všechno třikrát dražší, knížky nevyjímaje. Navíc se mi na konci dovolené už trochu tenčil rozpočet. Tak jsem setřela slinu a odolala.

Poslední dny jsem trávila u známé a odpočívala. A jak to tak u lidí bývá, známá měla knihovna. Vrhla jsem se na jedinou anglickou knížku jako abstinující alkoholik na skleničku. Tady tato kniha mě sice moc nezaujala, ale bylo to ČTENÍ. Konečně. Opravdová kniha. S dějem. A stejně jako abstinujícímu alkoholikovi jedna sklenička nestačí, tak i moje knižní závislost se už nedala udržet na uzdě. Aneb kdo jednou ochutná... Jakmile jsem na letišti zjistila, že moje letadlo má hodinu a půl zpoždění, zamířila jsem nejprve pro kávu a okamžitě poté pro knížku. Dlouze jsem vybírala mezi Ty a Zmizelou. Zmizelá mi z jednotlivých úryvků přišla přece jen míň psycho...i když po přečtení celé knihy už nevím. 

Tak tolik k úvodu.

Ale co napsat k Zmizelé, abych nespoilerovala a neprozradila hlavní zápletku?  

Tak za prvé se přidám ke spoustě nadšených čtenářů a rozhodně můžu prohlásit, že je čtivá. Pro mě od první stránky. Od té doby, co jsem ji otevřela, a jen občas zvedla hlavu, jestli se u brány nesrocuje větší dav lidí a letadlo neodletí beze mě. Potom, co jsem nastoupila do letadla. Potom, co jsem nastoupila do autobusu. A kdybych nebyla slušně vychovaná a nevěděla, že když se setkáte s kamarádem, máte konverzovat, četla bych dál.

Hlavními postavami jsou Nick a Amy. Mladí manželé, kteří se ve vyprávění poctivě střídají. Amyino povídání známe jen z jejích deníkových záznamů, protože hned na začátku knihy zmizí neznámo kam. Amyiny deníkové záznamy a Nickovo povídání nám pomalu rozkrývají jejich vztah a manželství. Amy je "cool girl". Je ženou, která je za každých okolností milá, příjemná, hodná a hlavně vždy a všude dokonale v pohodě. Nevadí jí, když její partner nepřijde na domluvenou schůzku. Nezlobí se, když ztratí práci a nejen, že nehledá novou, ale začne pít a hrát počítačové hry a utrácet její peníze. Občas svému manželi láskyplně připomene, že by měl jít navštívit nemocnou matku. Nick je normální muž. Normální muž, který tak nějak po pěti letech manželství už své ženě nerozumí. Nesnáší honby za pokladem, které mu s láskou pravidelně pořádá na jejich výročí svatby, protože si nevzpomene na veškeré pro Amy důležité momenty jejich vztahu a tudíž se k pokladu nedostane. Neví, co si jeho žena myslí. Hlavně, co si myslí o něm, ale tak nějak tuší, že nic hezkého to nebude. Neví, co si vzájemně udělali. Ale něco to asi bude. A postupně se dozvídáte, že je Nick možná i vrah. Aspoň na to v průběhu vyšetřování Amyina zmizení vše ukazuje. Jen Nick se nechce přiznat a tvrdí, že je všechno omyl. 

A vy v průběhu čtení tápete mezi jedním a druhým. Občas fandíte Amy, občas fandíte Nickovi. Občas vám přijdou divní oba dva. V půli knížky se všechno otočí a najednou je to jinak. A o  pár kapitol dále zase zvrat a tak dál. A vy už si jen říkáte, no, ty kráso. Doufám, že takhle já nedopadnu. Respektive, tohle jsem si říkala já. Vy si možná budete říkat - no, teda, ta Flynn to dobře vymyslela.

A vymyslela opravdu moc dobře. Autorka si prý při psaní lepila lístečky po celém pokoji, aby na nic nezapomněla a nespletla se v čase. A kniha tomu odpovídá. Je hodně dobře propracovaná. Moc hezká psychologie postav, kdy nikdo není černobílý. Každá postava má v sobě více rovin, ať už dobrých nebo špatných. A rozhodně originální a osobitý příběh. Pro mě to byl, pokud se nemýlím, první čtený thriller. A musím vyseknout poklonu pro autorku, protože já bych to takhle hezky rozhodně nevymyslela.

Pokud nejste rádi-čtoucí a popis vás zaujal, tak kniha byla i v roce 2014 zfilmována pod stejným názvem. Ale pokud si chcete přečíst knížku, na film předtím rozhodně nekoukejte. Připravíte se o spoustu překvapení.

Prokrastinuji, prokrastinuješ, prokrastinujeme...

Jedno z moderních hojně skloňovaných slov - prokrastinace. Pokud by někdo ještě nevěděl, co to znamená, jedná se o chorobné odkládání úkolů. Bezesporu problém moderní doby. Už slyším generaci mých prarodičů a nejspíš i rodičů ve smyslu "to za našich časů nebylo. Nějaká prokrastinace. Prostě se pracovalo, ať se chtělo nebo nechtělo. Nějaké moderní výmysly." Tento příspěvek bude mým velkým přiznáním. Jsem mistryně v prokrastinaci. Myslím, že bych se mohla měřit s nejlepšími. Dokonce jsem tak dobrá, že jsem díky prokrastinaci ani nebyla schopna dočíst knížku Konec prokrastinace. Čím více znalostí mám, tím sofistikovanější výmluvy si vymýšlím, proč nedělám to, co bych měla - jako např. "je po obědě, mozek se soustředí na trávení, tudíž nemá smysl nic dělat" a "je 17:00, mým produktivním časem je ráno, teď už stejně nic nevymyslím" nebo "teď si dávám kávu, odpočinek je stejně důležitý jako činnost" a nebo ještě lepší "teď nemám svoji kreativní měsíční fázi". Přece po mě někdo u popíjení kafe a bez kreativní nálady nemůže požadovat výkon, no řekněte.

Dnešní úkoly:
1. napsat seznam dnešních úkolů
2.                                                         
Zdroj: www.theodysseyonline.cz

Takže místo odpovědné přípravy se dostanu do transu většího než jihoamerický šaman po vypití odvaru z lístků koky, a začnu projíždět zbytečná videa na internetu a číst nesmyslné články o sedmi způsobech, jak být šťastný. I když ty způsoby zapomínám už při čtení. Jedním z mých snů je dělat věci v klidu a zavčas. Pěkně si všechno rozvrhnout a včas a v klidu a s radostí udělat. Občas, velmi zřídka, se mi to i podaří. Pamatuji si, když jsem začala studovat. Pěkně jsem si na začátku stáhla všechny materiály k jednotlivým předmětům, do diáře i do mozku si zapsala všechny termíny odevzdání úkolů. Sice jsem dělala věci na poslední chvíli, ale aspoň jsem o tom věděla. Teď v sedmém semestru si někdy v polovině stáhnu materiály, pak mě popadne panika, jestli jsem neprošvihla termín odevzdání nějaké seminárky, ve stresu začnu vyhledávat termíny a zjistím, že za týden mám něco odevzdat. V reálu se z toho týdne stane pět dní, kdy si připomínám, že musím něco vypracovat. Poslední den před odevzdáním se hecnu a seminárku stihnu odevzdat cca dvě hodiny před termínem. A jen pro informaci, není to vůbec tím, že by mě ty věci nebavily. Mám v životě obrovské štěstí, že můžu ve většině dělat věci, které mě baví, respektive baví, až je reálně začnu dělat. Jen se k tomu dokopat. Nemám ani problém s motivací, vím proč věci dělám a co mi přináší a je mi jasné, že je dělat chci. Mým problémem je zvednout zadek (teda reálně při mojí práci spíše usadit k počítači) a pustit se do toho.

Jsem ekonomka, takže rozhodování je přece jednoduché. Porovnám výnosy a náklady činnosti a podle toho se rozhodnu. Jednoduché jak facka. Výsledek je v obou případech stejný, splněná činnost. V případě, kdy ji udělám v klidu, tak ji udělám pořádně a s radostí. V druhém případě ji dělám ve stresu, se zaťatými zuby a milionem výčitek. Plusy a mínusy jsou jasné. Navíc, stejně tu činnost nakonec udělat musím, tedy spíše chci. Jako ekonomka jasně volím první variantu. Jako studentka psychologie se na to podívám z jiných stran. Takže co mi brání?

1. opičí mozek

Evoluce je holt evoluce. Co jsou miliardy let vývoje oproti pár tisícům. A tak v našem mozku přebývá jedna z jeho nejstarších částí amygdala, která automaticky přebírá kontrolu v případě ohrožení a vybírá strategii boje nebo útěku. Seminárka je šavlozubý tygr moderní doby. Je to hrozba, která vyžaduje úsilí ke zneškodnění. A moje amygdala volí krátkodobě účinnou strategii úniku. Jenže ať unikám kam chci tygr-seminárka mě pořád dohání.

2. self-handicapping

Self-handicapping je reálná strategie našeho já, která slouží k ochraně sebehodnocení. Vyskytuje se hlavně u složitějších úkolů. Konkrétně se jedná o (ne)vědomé snižování vlastních šancí na dosažení úspěchu, aby v případě, že toho úspěchu nedosáhneme, nebylo ohroženo naše pozitivní sebehodnocení. Něco ve smyslu, já nejsem blbá, jen jsem na ten úkol měla málo času. Kdybych to začala dělat včas, tak ho zvládnu odevzdat v lepší kvalitě a dostanu lepší známku. Takže ve výsledku nejsem hloupá, jsem jenom prokrastinátorka. To není tak hrozné.

Zdroj: bestanimations.com

Druhou stranou self-handicappingu je úspěch. Jsem borka. Na zpracování toho úkolu byl týden, ale já jsem to zvládla za jeden den. Po stresu následuje euforie z včasného splnění úkolu. A pokud byla seminárka přijata nebo dokonce pochválena, pocit se zintenzivňuje. Mozku prý trvá 21 dnů než si vytvoří návyk nějaké činnosti. V tomto případě se euforický pocit úspěchu u mě dostavil rozhodně mnohokrát více než 21x. A můj chytrý mozek si hezky buduje spojení mezi počátečním stresem, panickou činností a následnou euforií. Taky proč bych něco dělala týden, když to stihnu za den, ne?

3. nejjednodušší volba

Život je otázkou priorit. A priority v našem životě určujeme podle dvou věcí - důležitost a přitažlivost vybíraných věcí. Řeklo by se, že prokrastinátor volí přitažlivost nad důležitostí. Ale často to tak nebývá. Když prokrastinuju, není to tak, že místo dělání seminárky si jdu číst, to by bylo přitažlivější. Jenže já klikám na webové stránky a emaily. Takže si pořád udržuju pocit, že už skoro dělám seminárku, jen předtím "chvilku" budu dělat něco jiného. Když prokrastinujeme, tak má u rozhodování přednost urgence. Teprve až jsou věci urgentní, tak je začneme dělat. Předtím děláme věci, které jsou okamžitě dostupné. Nemusíme hledat materiály a pustit se do seminárky, stačí překlikávat mezi jednotlivými stránkami.

4. vnitřní dítě

Zakladatel transakční psychologie Eric Berne definoval tři osobnostní roviny uvnitř člověka, které spolu (a s druhými lidmi) interagují. Jedná se o rodiče, dospělého a dítě. U prokrastinace jednoznačně vítězí mé vnitřní dítě, které si dupne nožičkou, pohodí blonďatou hlavou a umíněně řekne: "Ne, mně se teď seminárka nechce dělat. Budem si raděj číst nesmyslné články na internetu."

Noo, asi to nemá smysl. Proti evoluci a psychologii jsme přece bezmocní. Anebo přece jenom? Jestli chcete počkejte si na další díl/y.

I když se tak trochu tváří, tento článek rozhodně není vědeckou psychologickou studií. Je pouze poskládaný z různých materiálů a mých vlastních zkušeností. Při tvorbě jsem čerpala zejména z přednášek ze studia psychologie, hlavně z materiálů z předmětu "Strategies for effective learning" od T. Malatincové a  TEDx přednášky "Why we procrastinate" od Vika Nithyho (https://www.youtube.comúwatch?v=WD440CY2Vs0).

Takže já jdu na tu seminárku.

P.S.: Prokrastinaci si můžete dovolit, jen když na ni máte čas. Když už hoří koudel u zadní části těla, tak makáte jak šroubek, prokrastinace neprokrastinace.

Kateřina Dubská - Dcery

U mě se to má s Ježíškem následovně. Každý rok musí být knížka, i kdyby na chleba nebylo. A tak mu již několik let píšu a hezky o nějakou poprosím. Tento rok jsem se poměrně blízko Vánoc dozvěděla o této. Ještě, že Ježíšek není tak rychlý, a nekoupil už v září tip, který zbyl z minulého roku. Po nadšení z Člověka Gabriela jsem tuto knížku totiž MUSELA mít. A měla, byla tam, pod stromečkem, krásně zabalená v krabičce. Když jste hodní, tak je na Ježíška spoleh.

Když jsem viděla její tloušťku, tak jsem zajásala ještě víc. Celých 598 stran!!! Může o Vánocích existovat něco lepšího než se uvelebit, jednou rukou si podávat do pusy cukroví a druhou obracet stránky nové voňavé knížky? A občas si udělat pauzu na pohádku. Nebudu vás napínat, během tří dnů jsem měla knížku přečtenou. Ovšem takové nadšení jako z té předchozí se tentokrát nekonalo. Tím nechci říci, že je špatná, jen to očekávání bylo asi holt moc velké.

Přitom pro mne splňuje všechny parametry, které zajistí to, že mě bude bavit - je o ženách, je z Moravy (aspoň částečně) a na pozadí historie se odehrávají takové normální lidské příběhy. Autorka knihu pojala jako román o vlastní rodině v rámci čištění rodové karmy. Rozhodně se skláním nad úsilím, které musela na napsání knihy vydat. A také před upřímností mluvit o věcech, o kterých se na veřejnosti (a často bohužel ani doma) nemluví. Jako třeba sexuální zneužití v dětství. Kniha popisuje život autorčiny rodiny (tedy zejména žen) v průběhu téměř sta let - od první světové války až po současnost. Občas se historické události odrazí v životě rodiny více občas méně a některé z nich dokonce osudově. Mně osobně více bavil historicky vzdálenější začátek, který začíná mládím autorčiných prarodičů. Ke konci, kdy je asi od poslední třetiny líčena dospělost hlavní hrdinky ve víceméně současnosti, už jsem se musela trochu prokousávat.

Co bylo na knížce krásné, stejně jako na té předchozí od stejné autorky, je poetičnost jednotlivých slovních spojení. Na druhou stranu jsou v ní také dost syrově a drsně vylíčeny některé scény.

Pro mě osobně bylo největší vadou obrovské množství postav. Aneb řečeno cimrmanovsky "člověče, vy tam máte postav jak na orloji". Asi do poloviny knížky začíná téměř každá kapitola z pohledu někoho jiného. A já v postavách brzy měla chaos. Vždycky mi cca dvě stránky z kapitoly trvalo než jsem odhalila, kdo ji vypráví. Díky tomu byly i jednotlivé postavy jmenovány odlišně dle vztahu k hlavnímu hrdinovi - jednou to bylo jménem, jindy příjmením, někdy to byla máma, pak zase teta nebo babička. Dokonce jsem objevila dvě postavy stejného jména (nebo už jsem z toho byla úplně zmatená a jen rozdělila jednu postavu). Časem už jsem na všechny tyto "vedlejší" osoby rezignovala a pamatovala si víceméně pouze ty hlavní. Možná by knížce slušel nějaký rodokmen nebo mapa postav. Ale možná je to jen můj problém, nejsem zvyklá číst historické ságy s mnoha postavami.

Dle popisu se celou knihou a celou rodinou jako černá nit vine zdánlivá síla žen a zdánlivá slabost mužů. Sílu jednotlivé ženy čerpají ze sebe i ze vzájemných setkání s ostatními ženami v rodině. Ale mohou být ženy opravdu silné, když odebírají sílu mužům? A mohou být muži silní, když jim všechny ženy okolo dávají najevo, jak jsou slabí a vlastně něco míň než ženy?
Podtrženo sečteno, určitě si ji přečtěte.

11 důvodů, proč studovat psychologii

1. Už od nástupu do studia jste psycholog - jakmile začnete studovat, všichni ostatní vás žádají o radu stylem "co bys mi ty, jako psycholožka, doporučila?"

2. Nevěříte ničemu, co nelze dohledat v PsychArticles - a články typu "vědci na univerzitě v Kalifornii zjistili, že muže nejvíce přitahují ženy s krevní skupinou B+" často dohledat nejdou.

3. Začnete milovat řádně ozdrojované knížky.

4. Vypěstujete si sebereflexáka - zkoumáte proč vám tohle vadí, proč jste toto udělal, a to je za tím, a co je pod tím a co je skutečně a opravdu za tím. A až zjistíte, co je za tím, už si ani nepamatujete, za čím to vlastně je.

5. Pronajímáte sebereflexáka - reflexi ochotně poskytujete i všem ostatním. Zkoumání začínáte větami typu "hele, a co tvé dětsví?" a "co tvé sexuální sny?" nebo "co na to říkají tvé vnitřní osoby?" podle toho, k jakému psychologickému směru máte zrovna nejblíž.

6. Jste najednou chytří jak Rozum do kapsy - téměř každý čin se dá vysvětlit nějakým psychologickým zjištěním a termínem.

7. Můžete své studijní práce zveřejnit na blogu, když dochází inspirace, a spoustě lidem to přijde zajímavé.

8. Na nudném večírku vždycky můžete vytáhnout perly jako "co se stalo při Stanfordském experimentu". Málokdo se nechytne.

9. Máte povoleno lidem pokládat divné otázky...v rámci výzkumu.

10. Při rozhovoru se sedmdesátiletou ženou zjistíte, že nejlepší studium psychologie poskytuje sám život.

11. Je to zajímavé. Fakt neskutečně.

Radka Třeštíková - To prší moře

Zakloním hlavu a ty kapky, co stékají dolů, chutnají najednou slaně. Prudká letní přeháňka a po ní to ticho tak hezky voní. Máma by řekla, že prší moře. Když jsem jako malá odněkud spadla a začala brečet, to vždycky pršelo moře. Když se naši rozváděli, pršelo moře, když umřel táta, pršelo moře, když umřela máma, pršelo taky a od té doby vlastně prší pořád, i když na tváři ve skutečnosti nemám žádné slzy.

Radku Třeštíkovou jako spisovatelku doporučoval někdo někdy v nějakém časopise. A já ji za poměrně krátkou dobu (kdy se mi to spojení ještě vybavilo) potkala v antikvariátu. Tedy ne přímo ji, ale tuhle její knížku. Po dalších informacích, že pochází z jižní Moravy a je narozena ve stejném roce jako já, jsem si řekla, že jí rozhodně dám šanci. Mimochodem, taky hned máte radši osoby, které s vámi mají aspoň něco společného? Moje oblíbenkyně jsou ženy se jménem Lucie a narozené ve znamení Býka - nemusí mít nutně obojí.

Ale zpátky ke knížce. Hlavní hrdinkou knížky je Hanka, která má dvacet let. Na mě ale působila trochu starší. I když, ne, že by se tak chovala. Ale člověk nikdy neví, jak by se choval, kdyby se mu postupně rozvedli rodiče, otec spáchal sebevraždu, máma zemřela při havárii a kluk, kterého miluje, ji nechce. Asi je jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet, vždycky se s tím snažíme vypořádat, jak nejlépe dovedeme. A Hanka se s tím vypořádává, po svém. I když jsem občas měla chuť vejít do knížky a jednu jí vrazit, aby se trošku vzpamatovala. Zároveň jsem ji ale tak hrozně moc chápala. Přes všechny její dětinské vzdory a blbosti, které vyváděla, musíte uznat, že na ní něco je. Že je to jedna z těch žen, které těžké události nalomí, ale nezlomí úplně.

Čtivost knížky a její děj, který vás vtáhne, spolu s mým ne úplně dobrým obdobím, kdy jsem ji četla, způsobili, že jsem se při čtení necítila moc dobře. A nedokážu říct, které z uvedeného na to mělo největší vliv. Ale jak se ze špatné životní situace dostávala Hanka, dostávala jsem se z ní i já a na konci knihy na mě doslova zasvítila naděje.

Kromě Hanky, z jejíhož pohledu je knížka psaná, jsou do děje občas zakomponovány i příběhy lidí z jejího okolí - Hančiny babičky, které "láskyplně" říká ježibaba, její matky, otce, nevlastního bratra a dalších. Ale vždy jen tak trochu, jen aby to dokreslilo jejich osobnost, dodalo třešničku na dortu příběhu a abychom viděli, že věci nejsou vždycky takové, jaké je vidíme my. A zároveň aby nepůsobilo rušivě tak, že najednou čteme příběh někoho jiného, kdo nás vlastně ani tak moc nezajímá. 

Podtrženo sečteno. Toto je jedna z knížek, která vám rozhodně v paměti zůstane. Přesto, nebo možná právě proto, že to není žádné letní plážové čtení.

Jen tak mimochodem, taky si vyrábíte seznamy toho, co máte udělat? Hančina prababička díky nim přežila válku. A jeden vyrobila pro Hanku přímo ježibaba, když už ona sama nevěděla, jak dál:

1. Umyj nádobí po snídani.

2. Vyjdi ven a podívej se na slunce.

3. Zajdi si ke kadeřnici.

Někdy nám i "blbé" seznamy pomůžou zvládnout i to, co si myslíme, že nikdy zvládnout nemůžeme.

Najděte si tu nejvýhodnější cenu.

O princezně, která utíkala

Žila byla, za sedmero horami a devatero řekami, jedna princezna. Byla to taková obyčejná princeznovská princezna. Takže se chovala jako každá druhá. Nosila krásné bohaté šaty, malé roztomilé střevíčky, složité účesy. Poslouchala dvoření dvořanů, měla své služky a společnice. Ani pentli si nemusela sama zavázat, do šatů ji vždycky oblékali. 

Zdroj: www.babynabytek.cz

Až se jednou stalo, co se stává princeznám běžně. Jeden ošklivý starý čaroděj si ji vyhlédl za manželku a odvezl na svůj hrad vysoko v horách. Princezna ho za žádnou cenu nechtěla, tak ji zavřel do komůrky ve věži a nechal ji hlídat drakem. Princezna nejprve trpělivě čekala, až přijede statečný princ a vysvobodí ji. Věděla ze školy princezen, že vždycky to tak je a ona musí hezky čekat. Nicméně trpělivost nebyla zrovna princezninou silnou stránkou a tak se po pár týdnech začala nudit a vymýšlela, jak se odtud dostat. Jednou v noci počkala, až drak usne a opatrně vykoukla ze dveří komůrky. Jenže zapomněla na své střevíčky. Jejich klapot na kamenné podlaze ihned draka probudil a ten začal chrlit oheň. Princezniny šifonové šaty se okamžitě vzňaly a jen tak tak, že na sebe duchapřítomně vylila džber vody, aby nechytla celá. Drak byl od čaroděje vyplísněn, že spí a nehlídá, a princezna opět zavřena do komůrky, aby ji ta zpupnost přešla. Ale draci jsou bytosti liné a tak za pár týdnů bdělosti drak zase usnul. Princezna viděla svoji šanci a vyzula si střevíčky a pomalu po špičkách procupitala okolo něj. Sešla po schodech z věže a dole na chodbě, jak naschvál, narazila rovnou do čaroděje. Duchapřítomně ho majzla střevíčkem po hlavě, aby ho omráčila. A začala utíkat. Zapomněla však na své dlouhé šaty s pěti spodničkami, takže zrovna o ně po pár krocích zakopla a spadla. Střevíček čaroděje samozřejmě neomráčil, čarodějové mají tvrdou lebku. Z překvapení se ihned probral a princeznu chňapl za ruku a odvedl zpátky nahoru do komůrky. Už měl těch jejích vylomenin dost a tak před zabouchnutím dveří prohlásil, že svatba bude do tří dnů, ať se princezna laskavě připraví. Tak princezna potichu v komůrce čekala na ortel.

Uběhly tři dny a čaroděj se objevil ve dveřích. Princezna si uhladila propálené ušmudlané šaty a sešla s ním dolů. A jakmile vyšli do chodby, zničehonic tam stál princ. Probodl překvapeného čaroděje, a poté co mu princezna oznámila, že nahoře je ještě drak, rychle utíkal za ním. Ale drak na něj nečekal, prolomil zeď a odletěl. Byl rád, že čaroděj je mrtvý a nemusí mu dál sloužit.

Zdroj: www.i-creative.cz

Princezna byla šťastná, že ji chrabrý princ zachránil, a okamžitě se do něj zamilovala. Princ vzal princeznu za ruku a opatrně ji odvedl ven z hradu, posadil na koně a odvezl domů. Princezna na něm mohla oči nechat, ach, jak on byl galantní, a odvážný, pravý princ.

Princ odevzdal princeznu jejímu otci a šel s ním za zavřené dveře jednat o odměně. Tradičně očekával princezninu ruku a k tomu půl království, aby mohl vládnout celé zemi. Král ale ještě nechtěl předat žezlo. Potřeboval si nejprve prince aspoň trochu vyzkoušet, aby si byl jistý, že vládu nad zemí předal do správných rukou. Proto chtěl svatbu aspoň trochu oddálit. Poukazoval na jejich zvyky, kdy je třeba na svatbu počkat minimálně tři měsíce. A taky ta příprava na královskou svatbu, hostinu, to není jen tak, k tomu je potřeba čas. Princ nebyl tímto stavem věcí moc nadšen, ale co měl dělat. Řekl si, že se tedy pokusí princeznu přesvědčit sám, aby si ho vzala co nejdříve. Chodil za princeznou, pořád jí dával najevo, jak moc ji má rád a povídal jí, jak je s ní šťastný, a jak bude nejšťastnější, když budou co nejdříve svoji. Jen její otec, král, jim brání. Pricezna utíkala za tatínkem králem a jala se ho přemlouvat, aby povolil svatbu co nejdříve. Ale král nechtěl. Už si všiml, jak princ arogantně zachází se služebnictvem, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Jak se špatně chová ke zvířatům. Čím dál méně se mu princ jako budoucí král a manžel jeho dcery líbil. Princezna šla oznámit princi, že otec dřívější svatbu nepovolí. Ale princ jí nevěřil. Tvrdil, že ho princezna nemá dost ráda, přece ji vysvobodil a tím jí dokázal svou lásku. Rozčílil se a začal princezně nadávat. Poté ji zamkl do její komůrky, že prý odtud nevyjde, dokud nebude svatba. Princezna mezitím plakala v komůrce. Tohle, že je její odvážný a galantní princ? Tento hulvát? A toho si má vzít? Bude muset, protože ji vysvobodil. To už rovnou mohla zůstat u čaroděje. Ten byl sice ošklivý, ale nikdy se k ní nechoval vyloženě zle. Princezna plakala a zoufala nad osudem, který ji čeká. A najednou jí to došlo. Musí odtud utéct. Již poučena si nechala od své služky přinést obyčejné šaty a boty. Svoje šaty a spodničky roztrhala na pruhy, které svázala k sobě. Večer, když už všichni spali, otevřela okno a spustila se dolů. Rychle utíkala, co mohla. Aby se dostala co nejdál.

Brzy přišla do tmavého lesa, jen měsíček jí svítil na cestu. Ale i tak byl les temný. Princezna nikdy sama v noci v lese nebyla. Vlastně nikdy nebyla ani sama venku. Byla jí zima a byla tma. Bála se a chtělo se jí plakat. Ale věděla, že musí jít co nejdále, aby ji princ nenašel a neodvedl zpátky. Tak šla, kam ji nohy nesly, až si unavená sedla na chvilku na zem a usnula. Probudily ji první sluneční paprsky a princezna s nadšením zjistila, že kousek od ní je hraniční kámen, který označuje vedlejší království.

Přeběhla přes hranice a po pár hodinách cesty potkala první velkou usedlost. Zaklepala a zeptala se, zda nehledají pomocnici. Muž, který jí otevřel dveře, je zase zavřel a ona slyšela vzdalující se kroky. To už bylo na princeznu moc. Byla unavená, měla hlad a vůbec nevěděla, co má dělat. Potichu zírala na dveře a po tvářích se jí koulely veliké slzy. Náhle se vrata otevřela, a ven vyšla mladá žena. Pozdravila princeznu a zeptala se jí, co potřebuje. Princezna jí rychle opakovala, že hledá práci. Prý bude dělat cokoliv. Žena se jí zeptala, zda umí místní řeč. To princeznu překvapilo, jakou místní řeč, copak se tady nemluví stejně jako doma? Vždyť s tebou mluvím a rozumíš mi. Žena jí odpověděla, že ano, ale ona je ze sousedního království a tady je jen na výpomoc. Princezna přiznala, že neumí jinou řeč než tu svoji. To nevadí, řekla dívka, budeš mi tedy pomáhat s úklidem a vařením. A já tě budu cizí jazyk učit. Umíš vařit a uklízet? Princezna sklonila hlavu a tiše zavrtěla, že neumí. Už zase měla slzy na krajíčku. Tak nebul a pojď, zase tak těžké to není, já tě to naučím. Princezna byla sice snaživá, ale nikdy nic nedělala. Vůbec nevěděla, co obnáší vaření a uklízení.

Zdroj: www.fanpop.com

Ze začátku s ní bylo víc práce než užitku, rozbila několik talířů, párkrát přesolila jídlo, spálila maso... Naštěstí žena ji vzala pod ochranná křídla a všechny nedostatky trpělivě opravila.

Princezna zůstala ve službě tři roky, naučila se cizí řeč, naučila se vařit a uklízet, dokonce i starat se o koně a pracovat na poli. Zůstala do té doby, než se dozvěděla, že princ už její hledání vzdal, nechal si vyplatit odměnu a odjel zachraňovat jiné princezny.

Poté poděkovala hospodáři a ženě za velikou pomoc a odešla zpátky na zámek. To bylo hezké shledání s tatínkem králem a ostatními. A jak se princezna změnila. Už to nebyla malá bezmocná princeznička. Dospěla ve statečnou a silnou ženu. Uvědomila si, že nejprve si musí pomoci sama a pokud opravdu neví jak, může o pomoc požádat. Ale to hlavní, poprat se se svými problémy, musí vždycky sama. Král měl z princezny opravdu radost. Viděl, jak je schopná, co všechno umí, že se toho ve světě hodně naučila. A proto neváhal a předal jí korunu a žezlo. A země měla po dlouhé době královnu. Tak se z princezny stala královna, která už nemusela čekat, že ji někdo vysvobodí a za odměnu ji dostane za ženu. Teď už si představovala za muže někoho jiného. A co myslíte, dostala ho? Jasně, že ano, v pohádkách vždycky, a mnohdy i v životě, se ti praví najdou.