pondělí 27. června 2016

Caroline Kepnes - Ty

Hmmm...tak co na tohle říct. Na jednu stranu opravdu zajímavá a velmi čtivá knížka, na druhou pro mě nereálné postavy a pocit, že z toho autorka mohla vytřískat mnohem mnohem více.
Masivní reklama a pochvalné komentáře všude kam jsem se podívala způsobili, že i já jsem podlehla a když jsem tuto knížku viděla v knihovně, okamžitě šla se mnou. Naštěstí jsem si ji jen půjčila, protože kdybych si ji koupila, tak bych ji štandopéro zase poslala dále. 
Hlavním hrdinou a vypravěčem knihy je mladý knihkupec Joe, který se na první pohled zamiluje do Beck, která nenadále vstoupí do jeho knihkupectví a koupí si pár knih. Vypadá to jako hezký romantický příběh. Kdyby Joe nebyl psychopatický úchyl a Beck nejistá exhibicionistka. Joe se rozhodne, že Beck je rozhodně ta pravá a jeho cílem je odstranit všechny překážky, které by mohly bránit jejich dokonalému vztahu. On totiž nejlépe ví, co Beck potřebuje. Někde jsem četla, že hlavní hrdina je prý přes všechna negativa sexy a držíte mu palce. To jako fakt?!!!

pátek 24. června 2016

...je možné život žít jinak

Veronika se poprvé do Santiaga de Compostela dostala v rámci pobytu Erasmus při studiu španělštiny. Už tehdy se s tehdejšími spolužáky domluvili, že si někdy zkusí Camino projít. Několik let se nic nedělo, a tak se Veronika rozhodla, že cestu půjde sama. Nahrávala jí k tomu současná situace krátce po rozchodu, kdy „vlastně najednou to bylo poprvé v životě, kdy jsem byla sama, kdy jsem měla ten čas jenom sama pro sebe a mohla jsem se rozhodnout, co s ním udělám“. V rámci pracovního života mluví o únavě „měla jsem toho plný zuby celkem.  Jsem už byla taková unavená, žádný volný čas„ a potřebě oddechu „si udělám jako nějaký oddech, kdy vypadnu fakt někam pryč, kde mě nebude nikdo otravovat, kde nebudu mít mobil, prostě, kde budu mít od všeho pokoj“.

středa 15. června 2016

Barbara Woodová - Plamen duše

Zdroj: www.databazeknih.cz
V rámci psychické regenerace po státnicích a představě letního čtení na dece na zahradě jsem v antikvariátu sáhla po této knížce. Woodová je tradičně čtivá a odpočinková a ani tady jsem nesáhla vedle. I když je kniha poměrně tlustá, celkem 407 stran, přečetla jsem ji v rámci odpočinku asi za tři dny.
Příběh cestuje spolu s hlavní hrdinkou - léčitelkou Selené po celém světě. Selené se z domova v Sýrii postupně dostane do pouštního města Magny, k pouštním beduínům, do Persie, starověkého Babylonu, Jeruzaléma i Alexandrie. Nakonec skončí v Římě v době císaře Claudia. Na začátku jsou její dobrodružství vyprávěná pomalu a poctivě, s přibývajícím počtem stránek jako kdyby se autorka lekla, kolik už toho napsala a bere to trochu zhurta. A tak najednou hlavní hrdinka zestárne o pět let a ocitne se v naprosto jiné zemi.

středa 8. června 2016

Bakalářská práce - Terapeutické účinky putování

Jak jsem slíbila, tak činím. Mnoho z Vás mělo zájem o výsledky mého psychologicko-putovacího bádání. Tady se můžete podívat na výsledky v trochu vědeckém jazyce. A pokud vám tenhle vědecký jazyk nevyhovuje, ale přesto byste si rádi o tomto tématu něco přečetli, těšte se na můj další miniprojektík.

pátek 20. května 2016

Radka Třeštíková - Bábovky

Jsou věci, kterým neodolám. Třeba čokoládové kuličky Lindor nebo kokosové latté z Kofi Kofi. A nebo nová knížka. Zvlášť taková, z které už jsem kousek ochutnala. No, a když najednou narazíte na jedno malé roztomilé knihkupectví, kde se na vás z poličky směje poslední výtisk, je rozhodnuto. 
Bábovky nás provází celý život - jako malé si je stavíme na pískovišti, dostáváme ji na návštěvě u babičky a potom je pečeme svým dětem nebo vnoučatům. Vsadím se, že na bábovky existuje určitě celá kuchařka, ve které najdete spoustu receptů. Každá bábovka je jiná, stejně jako postavy v této nové knize Radky Třeštíkové. Mimochodem, může mi někdo vysvětlit, jak při starání se o dvě malé děti, může napsat knihu? A ještě takhle skvělou.

úterý 10. května 2016

Žienka domáca

Žienka domáca je jednou z mých ženských částí. Je to přesně ta část, která zůstala trčet kdesi v době našich prababiček a její životní náplní je vytvářet teplo domova pro svoji rodinu. Nutno říct, že o sobě dala vědět teprve nedávno, asi v rámci syndromu hnízdění. A jak se projevuje? Na facebooku poctivě sleduju stránky venkovského bydlení a skandinávského stylu a áchuju u všech fotografií. V odpočívací místnosti v sauně si vždycky k lehátku nanosím všechny časopisy o bydlení, které tam najdu, a prohlížím si obrázky.
Po tomto úvodu se mi nikdo nemůže divit, jaký jsem ve svém novém vesnickém bydlení viděla potenciál. Kamna v kuchyni, kamna v budoucím obyváku, dřevěná podlaha, široké parapety u oken. No, samý luxusní materiál k zútulňování.

středa 27. dubna 2016

David Duchovny - Kráva nebeská

A protože má každá knížka v mé knihovně svůj příběh, tak přidám i tenhle. Tento dáreček mě doma čekal po navrácení se z dovolené. Jen tak, pro radost. Svůj účel opravdu splnil. No jo, je to tak, musím se přiznat. Za dob mého mládí jsem byla každý týden přilepená u televize a zálibně sledovala agenta Muldera v tom extra slušivém obleku. A pak z toho měla děsivé sny. Ale nebojte, Kráva nebeská není strašidelná. Navíc David Duchovny je jen spoluautor. Celý příběh sepsal na základě vyprávění krávy Elsie Bovaryové, která bohužel do svých kopyt neumí vzít propisku a vyťukávat knížku jedním rohem na počítači by zřejmě trvalo moc dlouho. Tato kniha je jejím autorským příběhem, ztřeštěnou pohádkou trošku šmrncnutou New Age.

sobota 9. dubna 2016

Sofi Oksanen - Očista

Tak tenhleten dáreček za mnou přijel až z Estonska po mém vysloveném přání něčeho, co cvrnkne do nosu. Třistadevadesát stran této knihy asi nebylo jen tak lehounké cvrnknutí. 
Poté, co jsem nadšeně líčila film o historii Estonska, bylo pojato podezření, že by se mi mohla líbit nějaká beletrie na pozadí dějin této země. Tak obdarovatel zašel do talinnského knihkupectví a milá paní prodavačka mu doporučila tuhle knížku. Knížku, z jejíž filmové adaptace jsem byla nadšená.
Což není problém, ve filmu jsem se v historických obdobích trochu ztrácela, tak jsem si řekla, že to konečně pochopím v knížce. A co si budeme povídat, varianta, že první zhlédnu film a poté si přečtu knížku, je rozhodně lepší než ta opačná. Film je pouze ve velmi vzácných případech stejně dobrý jako knížka. Očista je ovšem čestná výjimka. Filmové zpracování je velmi podařené a knížku věrně následuje a herecké výkony jsou opravdu úžasné...a k tomu to pochmurné zpracování estonského venkova. No, ale pojďme ke knížce.

středa 2. března 2016

Khaled Hosseini - A hory odpověděly

Tak tohle bylo moje speciální přání na narozeniny. A hory odpověděly v angličtině. Po předchozích autorových knížkách jsem o ni nemohla přijít. Poslušně seděla na poličce a působila jako motivační prvek mého učení. Slíbila jsem si totiž, že ji začnu číst, až úspěšně udělám zkoušku ze statistiky. A zatímco jsem si zapisovala poznámky z přednášek a počítala tisíce a tisíců příkladů, knížka na mě trpělivě pokukovala z poličky.
Hladově jsem se na ni vrhla hned druhý den, co jsem se dozvěděla pozitivní výsledek zkoušky. No, tak abych to zkrátila. Uběhlo 10 měsíců od mých narozenin, mezitím jsem stihla úspěšně zvládnout i navazující zkoušku z metodologie, a knížka leží pořád u postele nedočtená. Už mi zbývá jen asi deset stran, ale prostě ji nemůžu a nemůžu dočíst.

pondělí 22. února 2016

Venkovská panička

Tak už je to oficiálně tady. Už dva měsíce sleduju na facebooku stránku s venkovským designem bydlení a teď je to tady. Je ze mě vesničanka. Tedy abych neubírala vážnost místní obci, spíše městysanka. Tak dlouho jsem měla romantické představy o domečku a zahrádce, až mi byly láskyplně splněny. Ale tak nebudeme s tím plněním přání troškařit, ne? Domeček? Rovnou jsem dostala celý mlýn. Teda naštěstí ne až tak doslova, není můj a zatím z něj obýváme jen dvě místnosti. V romantických dětských vzpomínkách vypadá dům mé prababičky, kde topila dřevem (a to jen v jedné místnosti), spala pod péřovýma peřinama a vodu ohřívala na kamnech, prostě krásně. Naštěstí této obrovské romantiky jsem byla ušetřena a my máme tekoucí teplou vodu, sporák i troubu. Dokonce i splachovací záchod. Vlastně jediné, co z těch dob zůstalo, je topení dřevem. A taky ty peřiny.

čtvrtek 11. února 2016

Gillian Flynn - Zmizelá

Při každém putování mi chyběla jiná věc. Poprvé to byla možnost "se načančat", podruhé zcela přízemně nějaké vynikající jídlo a potřetí to byly knížky. Záznamové knihy se vzkazy na různých místech mi to trochu vynahrazovaly, ale přece jenom knížka je knížka. Jenže, když si nesete celý svůj domeček na zádech, tak si sakra rozmyslíte, jestli v něm nosit i knížku. Zcela nelogicky navzdory mému snažení o vyházení jakýchkoliv zbytečností, jsem měla batoh pokaždé těžší a těžší...takže knížku už fakt ne. Když mi zbývaly tři dny do odletu a já už věděla, že nikam putovat nepůjdu, tak se moje knihomolská závislost projevila naplno. Chodila jsem do knihkupectví a zkoumala, co bych si koupila, jenže... Jenže Norsko. V Norsku je všechno třikrát dražší, knížky nevyjímaje. Navíc se mi na konci dovolené už trochu tenčil rozpočet. Tak jsem setřela slinu a odolala.
Poslední dny jsem trávila u známé a odpočívala. A jak to tak u lidí bývá, známá měla knihovna. Vrhla jsem se na jedinou anglickou knížku jako abstinující alkoholik na skleničku. Tady tato kniha mě sice moc nezaujala, ale bylo to ČTENÍ. Konečně. Opravdová kniha. S dějem. A stejně jako abstinujícímu alkoholikovi jedna sklenička nestačí, tak i moje knižní závislost se už nedala udržet na uzdě. Aneb kdo jednou ochutná... Jakmile jsem na letišti zjistila, že moje letadlo má hodinu a půl zpoždění, zamířila jsem nejprve pro kávu a okamžitě poté pro knížku. Dlouze jsem vybírala mezi Ty a Zmizelou. Zmizelá mi z jednotlivých úryvků přišla přece jen míň psycho...i když po přečtení celé knihy už nevím. 
Tak tolik k úvodu.
Ale co napsat k Zmizelé, abych nespoilerovala a neprozradila hlavní zápletku?  
Tak za prvé se přidám ke spoustě nadšených čtenářů a rozhodně můžu prohlásit, že je čtivá. Pro mě od první stránky. Od té doby, co jsem ji otevřela, a jen občas zvedla hlavu, jestli se u brány nesrocuje větší dav lidí a letadlo neodletí beze mě. Potom, co jsem nastoupila do letadla. Potom, co jsem nastoupila do autobusu. A kdybych nebyla slušně vychovaná a nevěděla, že když se setkáte s kamarádem, máte konverzovat, četla bych dál.
Hlavními postavami jsou Nick a Amy. Mladí manželé, kteří se ve vyprávění poctivě střídají. Amyino povídání známe jen z jejích deníkových záznamů, protože hned na začátku knihy zmizí neznámo kam. Amyiny deníkové záznamy a Nickovo povídání nám pomalu rozkrývají jejich vztah a manželství. Amy je "cool girl". Je ženou, která je za každých okolností milá, příjemná, hodná a hlavně vždy a všude dokonale v pohodě. Nevadí jí, když její partner nepřijde na domluvenou schůzku. Nezlobí se, když ztratí práci a nejen, že nehledá novou, ale začne pít a hrát počítačové hry a utrácet její peníze. Občas svému manželi láskyplně připomene, že by měl jít navštívit nemocnou matku. Nick je normální muž. Normální muž, který tak nějak po pěti letech manželství už své ženě nerozumí. Nesnáší honby za pokladem, které mu s láskou pravidelně pořádá na jejich výročí svatby, protože si nevzpomene na veškeré pro Amy důležité momenty jejich vztahu a tudíž se k pokladu nedostane. Neví, co si jeho žena myslí. Hlavně, co si myslí o něm, ale tak nějak tuší, že nic hezkého to nebude. Neví, co si vzájemně udělali. Ale něco to asi bude. A postupně se dozvídáte, že je Nick možná i vrah. Aspoň na to v průběhu vyšetřování Amyina zmizení vše ukazuje. Jen Nick se nechce přiznat a tvrdí, že je všechno omyl. 
A vy v průběhu čtení tápete mezi jedním a druhým. Občas fandíte Amy, občas fandíte Nickovi. Občas vám přijdou divní oba dva. V půli knížky se všechno otočí a najednou je to jinak. A o  pár kapitol dále zase zvrat a tak dál. A vy už si jen říkáte, no, ty kráso. Doufám, že takhle já nedopadnu. Respektive, tohle jsem si říkala já. Vy si možná budete říkat - no, teda, ta Flynn to dobře vymyslela.
A vymyslela opravdu moc dobře. Autorka si prý při psaní lepila lístečky po celém pokoji, aby na nic nezapomněla a nespletla se v čase. A kniha tomu odpovídá. Je hodně dobře propracovaná. Moc hezká psychologie postav, kdy nikdo není černobílý. Každá postava má v sobě více rovin, ať už dobrých nebo špatných. A rozhodně originální a osobitý příběh. Pro mě to byl, pokud se nemýlím, první čtený thriller. A musím vyseknout poklonu pro autorku, protože já bych to takhle hezky rozhodně nevymyslela.
Pokud nejste rádi-čtoucí a popis vás zaujal, tak kniha byla i v roce 2014 zfilmována pod stejným názvem. Ale pokud si chcete přečíst knížku, na film předtím rozhodně nekoukejte. Připravíte se o spoustu překvapení.

pondělí 25. ledna 2016

Prokrastinuji, prokrastinuješ, prokrastinujeme...

Jedno z moderních hojně skloňovaných slov - prokrastinace. Pokud by někdo ještě nevěděl, co to znamená, jedná se o chorobné odkládání úkolů. Bezesporu problém moderní doby. Už slyším generaci mých prarodičů a nejspíš i rodičů ve smyslu "to za našich časů nebylo. Nějaká prokrastinace. Prostě se pracovalo, ať se chtělo nebo nechtělo. Nějaké moderní výmysly." Tento příspěvek bude mým velkým přiznáním. Jsem mistryně v prokrastinaci. Myslím, že bych se mohla měřit s nejlepšími. Dokonce jsem tak dobrá, že jsem díky prokrastinaci ani nebyla schopna dočíst knížku Konec prokrastinace. Čím více znalostí mám, tím sofistikovanější výmluvy si vymýšlím, proč nedělám to, co bych měla - jako např. "je po obědě, mozek se soustředí na trávení, tudíž nemá smysl nic dělat" a "je 17:00, mým produktivním časem je ráno, teď už stejně nic nevymyslím" nebo "teď si dávám kávu, odpočinek je stejně důležitý jako činnost" a nebo ještě lepší "teď nemám svoji kreativní měsíční fázi". Přece po mě někdo u popíjení kafe a bez kreativní nálady nemůže požadovat výkon, no řekněte.
Dnešní úkoly:
1. napsat seznam dnešních úkolů
2.                                                         
Zdroj: www.theodysseyonline.cz
Takže místo odpovědné přípravy se dostanu do transu většího než jihoamerický šaman po vypití odvaru z lístků koky, a začnu projíždět zbytečná videa na internetu a číst nesmyslné články o sedmi způsobech, jak být šťastný. I když ty způsoby zapomínám už při čtení. Jedním z mých snů je dělat věci v klidu a zavčas. Pěkně si všechno rozvrhnout a včas a v klidu a s radostí udělat. Občas, velmi zřídka, se mi to i podaří. Pamatuji si, když jsem začala studovat. Pěkně jsem si na začátku stáhla všechny materiály k jednotlivým předmětům, do diáře i do mozku si zapsala všechny termíny odevzdání úkolů. Sice jsem dělala věci na poslední chvíli, ale aspoň jsem o tom věděla. Teď v sedmém semestru si někdy v polovině stáhnu materiály, pak mě popadne panika, jestli jsem neprošvihla termín odevzdání nějaké seminárky, ve stresu začnu vyhledávat termíny a zjistím, že za týden mám něco odevzdat. V reálu se z toho týdne stane pět dní, kdy si připomínám, že musím něco vypracovat. Poslední den před odevzdáním se hecnu a seminárku stihnu odevzdat cca dvě hodiny před termínem. A jen pro informaci, není to vůbec tím, že by mě ty věci nebavily. Mám v životě obrovské štěstí, že můžu ve většině dělat věci, které mě baví, respektive baví, až je reálně začnu dělat. Jen se k tomu dokopat. Nemám ani problém s motivací, vím proč věci dělám a co mi přináší a je mi jasné, že je dělat chci. Mým problémem je zvednout zadek (teda reálně při mojí práci spíše usadit k počítači) a pustit se do toho.
Jsem ekonomka, takže rozhodování je přece jednoduché. Porovnám výnosy a náklady činnosti a podle toho se rozhodnu. Jednoduché jak facka. Výsledek je v obou případech stejný, splněná činnost. V případě, kdy ji udělám v klidu, tak ji udělám pořádně a s radostí. V druhém případě ji dělám ve stresu, se zaťatými zuby a milionem výčitek. Plusy a mínusy jsou jasné. Navíc, stejně tu činnost nakonec udělat musím, tedy spíše chci. Jako ekonomka jasně volím první variantu. Jako studentka psychologie se na to podívám z jiných stran. Takže co mi brání?
1. opičí mozek
Evoluce je holt evoluce. Co jsou miliardy let vývoje oproti pár tisícům. A tak v našem mozku přebývá jedna z jeho nejstarších částí amygdala, která automaticky přebírá kontrolu v případě ohrožení a vybírá strategii boje nebo útěku. Seminárka je šavlozubý tygr moderní doby. Je to hrozba, která vyžaduje úsilí ke zneškodnění. A moje amygdala volí krátkodobě účinnou strategii úniku. Jenže ať unikám kam chci tygr-seminárka mě pořád dohání.
2. self-handicapping
Self-handicapping je reálná strategie našeho já, která slouží k ochraně sebehodnocení. Vyskytuje se hlavně u složitějších úkolů. Konkrétně se jedná o (ne)vědomé snižování vlastních šancí na dosažení úspěchu, aby v případě, že toho úspěchu nedosáhneme, nebylo ohroženo naše pozitivní sebehodnocení. Něco ve smyslu, já nejsem blbá, jen jsem na ten úkol měla málo času. Kdybych to začala dělat včas, tak ho zvládnu odevzdat v lepší kvalitě a dostanu lepší známku. Takže ve výsledku nejsem hloupá, jsem jenom prokrastinátorka. To není tak hrozné.
Zdroj: bestanimations.com
Druhou stranou self-handicappingu je úspěch. Jsem borka. Na zpracování toho úkolu byl týden, ale já jsem to zvládla za jeden den. Po stresu následuje euforie z včasného splnění úkolu. A pokud byla seminárka přijata nebo dokonce pochválena, pocit se zintenzivňuje. Mozku prý trvá 21 dnů než si vytvoří návyk nějaké činnosti. V tomto případě se euforický pocit úspěchu u mě dostavil rozhodně mnohokrát více než 21x. A můj chytrý mozek si hezky buduje spojení mezi počátečním stresem, panickou činností a následnou euforií. Taky proč bych něco dělala týden, když to stihnu za den, ne?




3. nejjednodušší volba
Život je otázkou priorit. A priority v našem životě určujeme podle dvou věcí - důležitost a přitažlivost vybíraných věcí. Řeklo by se, že prokrastinátor volí přitažlivost nad důležitostí. Ale často to tak nebývá. Když prokrastinuju, není to tak, že místo dělání seminárky si jdu číst, to by bylo přitažlivější. Jenže já klikám na webové stránky a emaily. Takže si pořád udržuju pocit, že už skoro dělám seminárku, jen předtím "chvilku" budu dělat něco jiného. Když prokrastinujeme, tak má u rozhodování přednost urgence. Teprve až jsou věci urgentní, tak je začneme dělat. Předtím děláme věci, které jsou okamžitě dostupné. Nemusíme hledat materiály a pustit se do seminárky, stačí překlikávat mezi jednotlivými stránkami.
4. vnitřní dítě
Zakladatel transakční psychologie Eric Berne definoval tři osobnostní roviny uvnitř člověka, které spolu (a s druhými lidmi) interagují. Jedná se o rodiče, dospělého a dítě. U prokrastinace jednoznačně vítězí mé vnitřní dítě, které si dupne nožičkou, pohodí blonďatou hlavou a umíněně řekne: "Ne, mně se teď seminárka nechce dělat. Budem si raděj číst nesmyslné články na internetu."
Noo, asi to nemá smysl. Proti evoluci a psychologii jsme přece bezmocní. Anebo přece jenom? Jestli chcete počkejte si na další díl/y.
I když se tak trochu tváří, tento článek rozhodně není vědeckou psychologickou studií. Je pouze poskládaný z různých materiálů a mých vlastních zkušeností. Při tvorbě jsem čerpala zejména z přednášek ze studia psychologie, hlavně z materiálů z předmětu "Strategies for effective learning" od T. Malatincové a  TEDx přednášky "Why we procrastinate" od Vika Nithyho (https://www.youtube.comúwatch?v=WD440CY2Vs0).
Takže já jdu na tu seminárku.
P.S.: Prokrastinaci si můžete dovolit, jen když na ni máte čas. Když už hoří koudel u zadní části těla, tak makáte jak šroubek, prokrastinace neprokrastinace.

pondělí 4. ledna 2016

Kateřina Dubská - Dcery

U mě se to má s Ježíškem následovně. Každý rok musí být knížka, i kdyby na chleba nebylo. A tak mu již několik let píšu a hezky o nějakou poprosím. Tento rok jsem se poměrně blízko Vánoc dozvěděla o této. Ještě, že Ježíšek není tak rychlý, a nekoupil už v září tip, který zbyl z minulého roku. Po nadšení z Člověka Gabriela jsem tuto knížku totiž MUSELA mít. A měla, byla tam, pod stromečkem, krásně zabalená v krabičce. Když jste hodní, tak je na Ježíška spoleh.
Když jsem viděla její tloušťku, tak jsem zajásala ještě víc. Celých 598 stran!!! Může o Vánocích existovat něco lepšího než se uvelebit, jednou rukou si podávat do pusy cukroví a druhou obracet stránky nové voňavé knížky? A občas si udělat pauzu na pohádku. Nebudu vás napínat, během tří dnů jsem měla knížku přečtenou. Ovšem takové nadšení jako z té předchozí se tentokrát nekonalo. Tím nechci říci, že je špatná, jen to očekávání bylo asi holt moc velké.
Přitom pro mne splňuje všechny parametry, které zajistí to, že mě bude bavit - je o ženách, je z Moravy (aspoň částečně) a na pozadí historie se odehrávají takové normální lidské příběhy. Autorka knihu pojala jako román o vlastní rodině v rámci čištění rodové karmy. Rozhodně se skláním nad úsilím, které musela na napsání knihy vydat. A také před upřímností mluvit o věcech, o kterých se na veřejnosti (a často bohužel ani doma) nemluví. Jako třeba sexuální zneužití v dětství. Kniha popisuje život autorčiny rodiny (tedy zejména žen) v průběhu téměř sta let - od první světové války až po současnost. Občas se historické události odrazí v životě rodiny více občas méně a některé z nich dokonce osudově. Mně osobně více bavil historicky vzdálenější začátek, který začíná mládím autorčiných prarodičů. Ke konci, kdy je asi od poslední třetiny líčena dospělost hlavní hrdinky ve víceméně současnosti, už jsem se musela trochu prokousávat.
Co bylo na knížce krásné, stejně jako na té předchozí od stejné autorky, je poetičnost jednotlivých slovních spojení. Na druhou stranu jsou v ní také dost syrově a drsně vylíčeny některé scény.
Pro mě osobně bylo největší vadou obrovské množství postav. Aneb řečeno cimrmanovsky "člověče, vy tam máte postav jak na orloji". Asi do poloviny knížky začíná téměř každá kapitola z pohledu někoho jiného. A já v postavách brzy měla chaos. Vždycky mi cca dvě stránky z kapitoly trvalo než jsem odhalila, kdo ji vypráví. Díky tomu byly i jednotlivé postavy jmenovány odlišně dle vztahu k hlavnímu hrdinovi - jednou to bylo jménem, jindy příjmením, někdy to byla máma, pak zase teta nebo babička. Dokonce jsem objevila dvě postavy stejného jména (nebo už jsem z toho byla úplně zmatená a jen rozdělila jednu postavu). Časem už jsem na všechny tyto "vedlejší" osoby rezignovala a pamatovala si víceméně pouze ty hlavní. Možná by knížce slušel nějaký rodokmen nebo mapa postav. Ale možná je to jen můj problém, nejsem zvyklá číst historické ságy s mnoha postavami.
Dle popisu se celou knihou a celou rodinou jako černá nit vine zdánlivá síla žen a zdánlivá slabost mužů. Sílu jednotlivé ženy čerpají ze sebe i ze vzájemných setkání s ostatními ženami v rodině. Ale mohou být ženy opravdu silné, když odebírají sílu mužům? A mohou být muži silní, když jim všechny ženy okolo dávají najevo, jak jsou slabí a vlastně něco míň než ženy?
Podtrženo sečteno, určitě si ji přečtěte.

pondělí 14. prosince 2015

11 důvodů, proč studovat psychologii

1. Už od nástupu do studia jste psycholog - jakmile začnete studovat, všichni ostatní vás žádají o radu stylem "co bys mi ty, jako psycholožka, doporučila?"

2. Nevěříte ničemu, co nelze dohledat v PsychArticles - a články typu "vědci na univerzitě v Kalifornii zjistili, že muže nejvíce přitahují ženy s krevní skupinou B+" často dohledat nejdou.

3. Začnete milovat řádně ozdrojované knížky.

4. Vypěstujete si sebereflexáka - zkoumáte proč vám tohle vadí, proč jste toto udělal, a to je za tím, a co je pod tím a co je skutečně a opravdu za tím. A až zjistíte, co je za tím, už si ani nepamatujete, za čím to vlastně je.

5. Pronajímáte sebereflexáka - reflexi ochotně poskytujete i všem ostatním. Zkoumání začínáte větami typu "hele, a co tvé dětsví?" a "co tvé sexuální sny?" nebo "co na to říkají tvé vnitřní osoby?" podle toho, k jakému psychologickému směru máte zrovna nejblíž.

6. Jste najednou chytří jak Rozum do kapsy - téměř každý čin se dá vysvětlit nějakým psychologickým zjištěním a termínem.

7. Můžete své studijní práce zveřejnit na blogu, když dochází inspirace, a spoustě lidem to přijde zajímavé.

8. Na nudném večírku vždycky můžete vytáhnout perly jako "co se stalo při Stanfordském experimentu". Málokdo se nechytne.

9. Máte povoleno lidem pokládat divné otázky...v rámci výzkumu.

10. Při rozhovoru se sedmdesátiletou ženou zjistíte, že nejlepší studium psychologie poskytuje sám život.

11. Je to zajímavé. Fakt neskutečně.

pondělí 7. prosince 2015

Radka Třeštíková - To prší moře

Zakloním hlavu a ty kapky, co stékají dolů, chutnají najednou slaně. Prudká letní přeháňka a po ní to ticho tak hezky voní. Máma by řekla, že prší moře. Když jsem jako malá odněkud spadla a začala brečet, to vždycky pršelo moře. Když se naši rozváděli, pršelo moře, když umřel táta, pršelo moře, když umřela máma, pršelo taky a od té doby vlastně prší pořád, i když na tváři ve skutečnosti nemám žádné slzy.
Radku Třeštíkovou jako spisovatelku doporučoval někdo někdy v nějakém časopise. A já ji za poměrně krátkou dobu (kdy se mi to spojení ještě vybavilo) potkala v antikvariátu. Tedy ne přímo ji, ale tuhle její knížku. Po dalších informacích, že pochází z jižní Moravy a je narozena ve stejném roce jako já, jsem si řekla, že jí rozhodně dám šanci. Mimochodem, taky hned máte radši osoby, které s vámi mají aspoň něco společného? Moje oblíbenkyně jsou ženy se jménem Lucie a narozené ve znamení Býka - nemusí mít nutně obojí.
Ale zpátky ke knížce. Hlavní hrdinkou knížky je Hanka, která má dvacet let. Na mě ale působila trochu starší. I když, ne, že by se tak chovala. Ale člověk nikdy neví, jak by se choval, kdyby se mu postupně rozvedli rodiče, otec spáchal sebevraždu, máma zemřela při havárii a kluk, kterého miluje, ji nechce. Asi je jedno, jestli je vám dvacet nebo třicet, vždycky se s tím snažíme vypořádat, jak nejlépe dovedeme. A Hanka se s tím vypořádává, po svém. I když jsem občas měla chuť vejít do knížky a jednu jí vrazit, aby se trošku vzpamatovala. Zároveň jsem ji ale tak hrozně moc chápala. Přes všechny její dětinské vzdory a blbosti, které vyváděla, musíte uznat, že na ní něco je. Že je to jedna z těch žen, které těžké události nalomí, ale nezlomí úplně.
Čtivost knížky a její děj, který vás vtáhne, spolu s mým ne úplně dobrým obdobím, kdy jsem ji četla, způsobili, že jsem se při čtení necítila moc dobře. A nedokážu říct, které z uvedeného na to mělo největší vliv. Ale jak se ze špatné životní situace dostávala Hanka, dostávala jsem se z ní i já a na konci knihy na mě doslova zasvítila naděje.
Kromě Hanky, z jejíhož pohledu je knížka psaná, jsou do děje občas zakomponovány i příběhy lidí z jejího okolí - Hančiny babičky, které "láskyplně" říká ježibaba, její matky, otce, nevlastního bratra a dalších. Ale vždy jen tak trochu, jen aby to dokreslilo jejich osobnost, dodalo třešničku na dortu příběhu a abychom viděli, že věci nejsou vždycky takové, jaké je vidíme my. A zároveň aby nepůsobilo rušivě tak, že najednou čteme příběh někoho jiného, kdo nás vlastně ani tak moc nezajímá. 
Podtrženo sečteno. Toto je jedna z knížek, která vám rozhodně v paměti zůstane. Přesto, nebo možná právě proto, že to není žádné letní plážové čtení.
Jen tak mimochodem, taky si vyrábíte seznamy toho, co máte udělat? Hančina prababička díky nim přežila válku. A jeden vyrobila pro Hanku přímo ježibaba, když už ona sama nevěděla, jak dál:
1. Umyj nádobí po snídani.
2. Vyjdi ven a podívej se na slunce.
3. Zajdi si ke kadeřnici.
Někdy nám i "blbé" seznamy pomůžou zvládnout i to, co si myslíme, že nikdy zvládnout nemůžeme.
Najděte si tu nejvýhodnější cenu.

úterý 1. prosince 2015

O princezně, která utíkala

Žila byla, za sedmero horami a devatero řekami, jedna princezna. Byla to taková obyčejná princeznovská princezna. Takže se chovala jako každá druhá. Nosila krásné bohaté šaty, malé roztomilé střevíčky, složité účesy. Poslouchala dvoření dvořanů, měla své služky a společnice. Ani pentli si nemusela sama zavázat, do šatů ji vždycky oblékali. 
Zdroj: www.babynabytek.cz
Až se jednou stalo, co se stává princeznám běžně. Jeden ošklivý starý čaroděj si ji vyhlédl za manželku a odvezl na svůj hrad vysoko v horách. Princezna ho za žádnou cenu nechtěla, tak ji zavřel do komůrky ve věži a nechal ji hlídat drakem. Princezna nejprve trpělivě čekala, až přijede statečný princ a vysvobodí ji. Věděla ze školy princezen, že vždycky to tak je a ona musí hezky čekat. Nicméně trpělivost nebyla zrovna princezninou silnou stránkou a tak se po pár týdnech začala nudit a vymýšlela, jak se odtud dostat. Jednou v noci počkala, až drak usne a opatrně vykoukla ze dveří komůrky. Jenže zapomněla na své střevíčky. Jejich klapot na kamenné podlaze ihned draka probudil a ten začal chrlit oheň. Princezniny šifonové šaty se okamžitě vzňaly a jen tak tak, že na sebe duchapřítomně vylila džber vody, aby nechytla celá. Drak byl od čaroděje vyplísněn, že spí a nehlídá, a princezna opět zavřena do komůrky, aby ji ta zpupnost přešla. Ale draci jsou bytosti liné a tak za pár týdnů bdělosti drak zase usnul. Princezna viděla svoji šanci a vyzula si střevíčky a pomalu po špičkách procupitala okolo něj. Sešla po schodech z věže a dole na chodbě, jak naschvál, narazila rovnou do čaroděje. Duchapřítomně ho majzla střevíčkem po hlavě, aby ho omráčila. A začala utíkat. Zapomněla však na své dlouhé šaty s pěti spodničkami, takže zrovna o ně po pár krocích zakopla a spadla. Střevíček čaroděje samozřejmě neomráčil, čarodějové mají tvrdou lebku. Z překvapení se ihned probral a princeznu chňapl za ruku a odvedl zpátky nahoru do komůrky. Už měl těch jejích vylomenin dost a tak před zabouchnutím dveří prohlásil, že svatba bude do tří dnů, ať se princezna laskavě připraví. Tak princezna potichu v komůrce čekala na ortel.
Uběhly tři dny a čaroděj se objevil ve dveřích. Princezna si uhladila propálené ušmudlané šaty a sešla s ním dolů. A jakmile vyšli do chodby, zničehonic tam stál princ. Probodl překvapeného čaroděje, a poté co mu princezna oznámila, že nahoře je ještě drak, rychle utíkal za ním. Ale drak na něj nečekal, prolomil zeď a odletěl. Byl rád, že čaroděj je mrtvý a nemusí mu dál sloužit.
Zdroj: www.i-creative.cz
Princezna byla šťastná, že ji chrabrý princ zachránil, a okamžitě se do něj zamilovala. Princ vzal princeznu za ruku a opatrně ji odvedl ven z hradu, posadil na koně a odvezl domů. Princezna na něm mohla oči nechat, ach, jak on byl galantní, a odvážný, pravý princ.
Princ odevzdal princeznu jejímu otci a šel s ním za zavřené dveře jednat o odměně. Tradičně očekával princezninu ruku a k tomu půl království, aby mohl vládnout celé zemi. Král ale ještě nechtěl předat žezlo. Potřeboval si nejprve prince aspoň trochu vyzkoušet, aby si byl jistý, že vládu nad zemí předal do správných rukou. Proto chtěl svatbu aspoň trochu oddálit. Poukazoval na jejich zvyky, kdy je třeba na svatbu počkat minimálně tři měsíce. A taky ta příprava na královskou svatbu, hostinu, to není jen tak, k tomu je potřeba čas. Princ nebyl tímto stavem věcí moc nadšen, ale co měl dělat. Řekl si, že se tedy pokusí princeznu přesvědčit sám, aby si ho vzala co nejdříve. Chodil za princeznou, pořád jí dával najevo, jak moc ji má rád a povídal jí, jak je s ní šťastný, a jak bude nejšťastnější, když budou co nejdříve svoji. Jen její otec, král, jim brání. Pricezna utíkala za tatínkem králem a jala se ho přemlouvat, aby povolil svatbu co nejdříve. Ale král nechtěl. Už si všiml, jak princ arogantně zachází se služebnictvem, když si myslí, že ho nikdo nevidí. Jak se špatně chová ke zvířatům. Čím dál méně se mu princ jako budoucí král a manžel jeho dcery líbil. Princezna šla oznámit princi, že otec dřívější svatbu nepovolí. Ale princ jí nevěřil. Tvrdil, že ho princezna nemá dost ráda, přece ji vysvobodil a tím jí dokázal svou lásku. Rozčílil se a začal princezně nadávat. Poté ji zamkl do její komůrky, že prý odtud nevyjde, dokud nebude svatba. Princezna mezitím plakala v komůrce. Tohle, že je její odvážný a galantní princ? Tento hulvát? A toho si má vzít? Bude muset, protože ji vysvobodil. To už rovnou mohla zůstat u čaroděje. Ten byl sice ošklivý, ale nikdy se k ní nechoval vyloženě zle. Princezna plakala a zoufala nad osudem, který ji čeká. A najednou jí to došlo. Musí odtud utéct. Již poučena si nechala od své služky přinést obyčejné šaty a boty. Svoje šaty a spodničky roztrhala na pruhy, které svázala k sobě. Večer, když už všichni spali, otevřela okno a spustila se dolů. Rychle utíkala, co mohla. Aby se dostala co nejdál.
Brzy přišla do tmavého lesa, jen měsíček jí svítil na cestu. Ale i tak byl les temný. Princezna nikdy sama v noci v lese nebyla. Vlastně nikdy nebyla ani sama venku. Byla jí zima a byla tma. Bála se a chtělo se jí plakat. Ale věděla, že musí jít co nejdále, aby ji princ nenašel a neodvedl zpátky. Tak šla, kam ji nohy nesly, až si unavená sedla na chvilku na zem a usnula. Probudily ji první sluneční paprsky a princezna s nadšením zjistila, že kousek od ní je hraniční kámen, který označuje vedlejší království.
Přeběhla přes hranice a po pár hodinách cesty potkala první velkou usedlost. Zaklepala a zeptala se, zda nehledají pomocnici. Muž, který jí otevřel dveře, je zase zavřel a ona slyšela vzdalující se kroky. To už bylo na princeznu moc. Byla unavená, měla hlad a vůbec nevěděla, co má dělat. Potichu zírala na dveře a po tvářích se jí koulely veliké slzy. Náhle se vrata otevřela, a ven vyšla mladá žena. Pozdravila princeznu a zeptala se jí, co potřebuje. Princezna jí rychle opakovala, že hledá práci. Prý bude dělat cokoliv. Žena se jí zeptala, zda umí místní řeč. To princeznu překvapilo, jakou místní řeč, copak se tady nemluví stejně jako doma? Vždyť s tebou mluvím a rozumíš mi. Žena jí odpověděla, že ano, ale ona je ze sousedního království a tady je jen na výpomoc. Princezna přiznala, že neumí jinou řeč než tu svoji. To nevadí, řekla dívka, budeš mi tedy pomáhat s úklidem a vařením. A já tě budu cizí jazyk učit. Umíš vařit a uklízet? Princezna sklonila hlavu a tiše zavrtěla, že neumí. Už zase měla slzy na krajíčku. Tak nebul a pojď, zase tak těžké to není, já tě to naučím. Princezna byla sice snaživá, ale nikdy nic nedělala. Vůbec nevěděla, co obnáší vaření a uklízení.
Zdroj: www.fanpop.com
Ze začátku s ní bylo víc práce než užitku, rozbila několik talířů, párkrát přesolila jídlo, spálila maso... Naštěstí žena ji vzala pod ochranná křídla a všechny nedostatky trpělivě opravila.
Princezna zůstala ve službě tři roky, naučila se cizí řeč, naučila se vařit a uklízet, dokonce i starat se o koně a pracovat na poli. Zůstala do té doby, než se dozvěděla, že princ už její hledání vzdal, nechal si vyplatit odměnu a odjel zachraňovat jiné princezny.
Poté poděkovala hospodáři a ženě za velikou pomoc a odešla zpátky na zámek. To bylo hezké shledání s tatínkem králem a ostatními. A jak se princezna změnila. Už to nebyla malá bezmocná princeznička. Dospěla ve statečnou a silnou ženu. Uvědomila si, že nejprve si musí pomoci sama a pokud opravdu neví jak, může o pomoc požádat. Ale to hlavní, poprat se se svými problémy, musí vždycky sama. Král měl z princezny opravdu radost. Viděl, jak je schopná, co všechno umí, že se toho ve světě hodně naučila. A proto neváhal a předal jí korunu a žezlo. A země měla po dlouhé době královnu. Tak se z princezny stala královna, která už nemusela čekat, že ji někdo vysvobodí a za odměnu ji dostane za ženu. Teď už si představovala za muže někoho jiného. A co myslíte, dostala ho? Jasně, že ano, v pohádkách vždycky, a mnohdy i v životě, se ti praví najdou.

pondělí 9. listopadu 2015

Barbora Baronová - Slečny

Tak o tuhle knihu bych nejspíš v knihkupectví vůbec nezavadila. Asi by mě zaujala její barbínkovsky růžová barva, ale při přečtení titulu bych ji ani neotevřela s myšlenkou, že je to určitě nějaká vesnická sladká červená knihovna z dřívější doby. A to by byla opravdu velká škoda. Nakonec mě na ni upozornila spolubydlící, které byla doporučena. 
Jen pro zpestření, prý se jedná o jednu z prvních knih, která byla vydána díky crowfundingu. A o jejím vzhledu se dá říct, že je to Paní Kniha (nebo spíš Slečna Kniha? :-)). V době co nejlevněji vydávaných knih si autorka s knihou opravdu pohrála - byla ražena speciálním štočkem, hřbet jejích stránek je ručně barven na růžovo a vytištěna na kvalitním papíře, aby lépe vynikly fotografie v ní.
Kniha se označuje jako stylizovaný literární dokument. Což zní trochu vědecky. Nevím, nakolik měla autorka knihy vědecké ambice, nicméně označení dokument rozhodně neubírá knize na čtivosti. Já jejích 374 stran zhltla za jednu sobotu.
Barbora Baronová už v úvodní pasáži píše, že ona zatím nesplnila svoji společenskou povinnost ženy - mít děti. Což napovídá, o čem kniha je. Je výpovědí osmi nikdy neprovdaných žen, které nemají děti. V současnosti je pro svatbu a děti u ženy trochu neviditelná, ale přesto uplatňovaná hranice 30 let. Většina z hrdinek a zároveň vypravěček knihy jsou často o mnoho let starší - ta nejstarší Eliška se narodila roku 1924, nejmladší Renata je ročník 1974. Celkem se jedná o příběhy osmi žen. Vyprávění jsou psána z pohledu jednotlivých žen, každé je trochu odlišné se snahou vystihnout charakteristiku ženu, její způsob mluvy a výrazy, které používá. Do jednotlivých příběhů jsou zakomponovány i přímé citace zpovídaných žen. Na pozadí jednotlivých příběhů žen se odehrává historie. I když prim hrají osobní zkušenosti žen, jejich rodiny, jejich vztahy, způsob jejich života...téměř všechny jsou více či méně ovlivněny historií. Jedna z žen emigrovala, jiná kvůli válce přišla o muže, další byla tajná jeptiška v době komunismu. A všechny příběhy jsou doplněny krásnými uměleckými fotografiemi Dity Pepe - ať už portréty přímo žen nebo jejich bytů či věcí.
Otázka, která se přiznaně vine celou knihou jako růžová stužka, zní - jak se stalo, že se ženy neprovdaly a nemají děti. Otázka napovídá odpověď - ono se to totiž tak nějak stalo. Kromě jediné hrdinky - tajné jeptišky, která chtěla pomáhat všem dětem (lidem) - se ani jedna z žen nerozhodla, že se nevdá a nechce mít děti. Ani jedna neupřednostnila kariéru před rodinným životem. A i přesto (že se nevdaly a nemají děti) nebo možná právě proto jsou jejich životy naplněné a rozhodně stojí za to se do nich ponořit.

pondělí 2. listopadu 2015

Podzimní óda na radost

Mým oblíbeným ročním obdobím bylo vždycky jaro. Všechno kvete, voní, sluníčko svítí. Jaro prostě nejde nemilovat. Podzim byl úplně na opačné škále - pošmourný, upršený, mlhavý, šedivý podzim. Na milost jsem ho dokázala vzít jen kvůli barevnému listí a kaštanům. Taky kvůli babímu létu, ale ono babí léto není vlastně tak úplně podzim.
A pak...ani přesně nevím, kdy to začalo...mi najednou podzim začal lézt pod kůži. Možná se to stalo, když jsme se při procházce se psem společně brodili barevným listím. Nebo když jsem v parku obdivovala kvetoucí růže mezi spadaným listím. Nebo když jsem si při jedné procházce nasbírala tolik listí a plodů, že jsem z nich hravě udělala podzimní "adventní" věnec se žirafami z kaštanů. Kaštany jsou pro mě kapitolou samy pro sebe. Jako správná jiskřička jsem je na základní škole poctivě sbírala pro zvířátka do lesa. Sbírám je doteď, ale už ne v tak velkém množství. Jen pár do kapsy. Nevím, jestli jsou v Brně tak poctiví žáčci nebo stejní nadšenci, ale hledat brněnský kaštan je jako jehlu v kupce sena. Tak ten mám letos jen jeden, který jsem stačila zvednout dříve, než se vyloupl ze svého pichlavého obalu. Zato si na poličce povídá s dvěma Pražáky a několika svatováclavskými Břeclaváky.
Láska k tomuto ročnímu období se ve mně ještě prohloubila po minulopodzimním miniputování v Německu. Jen tak trochu jinak. Pokud jste o něm ještě nečetli, najdete mé tři slasti a strasti zde. Pořád ještě spávám u otevřeného okna a tak každé ráno, sotva vystrčím nos zpod peřiny, vděčně děkuju za to štěstí, že můžu být ve svojí teplé měkké posteli, kávu mám jediným zmáčknutím čudlíku a v teple si můžu sníst svoji snídani. Na podzim a jeho počasí se vůbec krásně vymlouvá - když jediné, co se vám chce, je uvařit si čaj, zachumlat se do deky a jen číst, koukat na televizi nebo na oheň v krbu. Komu by se taky v tomto počasí chtělo dělat něco jiného. Znáte snad lepší dobu kdy přečíst ty hory knížek a zkouknout tuny dvd a všechny moje příspěvky? Nebo ta další možnost - vyžehlit hory prádla a konečně vytřít poličky v kuchyni? Je to ideální doba na vyzkoušení různých druhů teplých ochucených drinků jako doplněk ke štrůdlu - od horkých čokolád přes svařák až k yogi čajům. (Poznámka z praxe blogerky, díky revizi a kontrolám si jdu dělat už druhou horkou čokoládu, vždycky na ni dostanu chuť.) Podzimní depka už má svou omluvu přímo v názvu. Sluníčko už vyčítavě nepoukazuje na všechny šmouhance na oknech - koneckonců při koukání na mlhu nebo tmu není nutností mít dokonale čisté okna. Když se vám nechtějí foukat vlasy, klidně jejich zplihlost sveďte na podzimní vzdušnou vlhkost. A sportování venku na podzim už vůbec nemá smysl, taky byste si mohli uhnat nějaké to nachlazení (v Norsku by vám tahle výmluva rozhodně neprošla:-(). Pro osoby, které sportují jen kvůli hubnutí, nastává na podzim krásný vytoužený mezičas mezi letním maskováním kil navíc a zimními novoročními hubnoucími předsevzetími. V podzimních kabátech skryjete mnohé. Než zase po Vánocích zjistíte, že to skrývání je čím dál náročnější.
I když počasí na podzim je vlastně ideální. Už neutíkáte před slunkem jako v létě a zároveň vám nemrzne nos jako v zimě. Taky většinou můžete celý den nosit stejné oblečení. Ne jak na jaře, kdy ráno vyrazíte v zimní bundě a čepici a odpoledne jste jen ve svetru. Kvůli čemuž s sebou musíte pořád tahat náhradní tašku, kam narvete to oblečení, na něž už je moc teplo. Pokud teda nemáte všechny ty zbytečné vrstvy ovázané kolem pasu. Jen tento rok to zimněbundové a čepicové oblečení začalo nějak dříve než obvykle.
Na podzim je přímo povinností plně si vychutnat všechny ty gastronomické zážitky - svatomartinskou husu, svatomartinské víno, burčák, posvícenskou kachnu, zvěřinu, hodové koláčky. Tady se vegetariáni asi moc nepomnějí...ledaže...ledaže si oblíbí oranžové dýně, o které na podzim doslova zakopáváte. Na jihu Moravy bylo vždy nejvíce pozornosti z dýní věnováno jádrům (pražené semínka). Po hodech byly chodníky mnohdy posypány vyloupanými slupkami. Zbytek dýně byl bez milosti vyhozen. Na obranu musím dodat, že se patrně nejednalo o ten nejchutnější druh. Já to s dýni nejprve zkoušela s přidáním do těsta na chleba, tam jí to fakt sekne. Dalším stupněm byla polévka, ale při té mi bylo špatně, tedy ne z ní, prostě se jen špatnost a dýňová polévka potkaly v nevhodný čas. Dala jsem jí třetí šanci v podobě zapékané dýně a už jsem nebyla schopna návratu do doby před ní.  Podzim je taky dobou těšení se na Vánoce, což nám obchodníci připomínají svou výstavkou dříve a dříve. A tak v současné době klidně můžete protočit tři adventní kalendáře. Sice každý měsíc jen do 24., ale zato ten poslední den jsou dvě čokoládky.
Takže kdo jde se mnou pouštět draka?
A pokud jsem vás já nepřesvědčila, jak je podzim úžasný, dejte šanci tomuhle fešákovi.



úterý 27. října 2015

J. D. Salinger - Kdo chytá v žitě

Tato kniha se ke mně dostala v rámci "putovnej knižnice, cesty tam a zase späť". Jednou jsem tak šla z angličtiny a našla ji ležet na parapetu okna na Filozofické fakultě. Koukla jsem na ni a šla dál. Poté jsem se pár schodů vrátila a vzala ji s sebou do mrazivé zimy. Téměř osudové setkání.
Jak možná mnozí ví, je to klasika. Možná součást povinné četby. Věděla jsem o ní, že existuje, ale vůbec jsem nevěděla, do čeho jdu. Víte, že tato kniha byla zakázaná v USA? Prý byla nalezena u atentátníků Johna Lennona i Ronalda Reagana. 
Takže něco na té knížce musí být...
Já jí dala 90 stran a nenašla to. Možná to bude skryté někde v zadní části. Ale tak nějak jsem u té devadesáté stránky zhodnotila, že můj čas je na tuhle knihu moc drahý.
Možná problém byl, že jsem se s hrdinou vůbec neztotožnila. Ale i když se neztotožníte, může vás aspoň daný člověk bavit, třeba tím, jak je jiný než vy. Tenhle případ to bohužel taky nebyl. Holden byl podle mě malé rozmazlené děcko, které jen kritizuje svět okolo sebe a všichni okolo něj mají nějaké vady.
Děj se v knížce v podstatě nevyskytuje. Prostě je to jen vyprávění jednoho mladého kluka o jeho životě a o tom, co prožívá. Do toho pořád používá své oblíbené slovo "bohatstvo" - četla jsem ji ve slovenštině - nahrazující různé variace od tý jo, ty kráso, no teda, super. Bohatstvo jsem nacházela průměrně na každé stránce a já při každém jeho přečtení obracela oči v sloup více než u vnitřní bohyně v Padesáti odstínech šedi. Prý to ale není o ději, ale o myšlenkách, které tam jsou.  Tak nevím, možná kdybych tu knížku četla ve třinácti, byla bych nadšená, jaké jsou tam myšlenky. Jak jsem pochopila, myšlenky se mají vyskytovat v psychologii postavy a jejím kritickém pohledu na všechny a všechno. Myšlenek jsem několik zachytila, ale že bych si řekla "hmm, to je zajímavé" tak to ani jednou. Jen nuda a občasné protočení panenek u "bohatstva". To je tak všechno, co mi těchle 90 stran dalo. Tudíž ji posílám zase po větru dále.
Pokud by o ni měl někdo zájem, dejte vědět. Povím Vám, kde bude povlávat.

středa 21. října 2015

Škatule, škatule, škatulkujte se

Je tohle ta "správná žena"?
V poslední době jsem se pohybovala ve dvou naprosto odlišných prostředích. Na jednu stranu jsem studovala Gender, tedy v podstatě feminimus a emancipaci, a na druhé straně jsem se dostávala mezi lidi, kteří hledají podstatu ženství a mužství. Téměř opačné protipóly. Ve škole jsem se dozvídala o tom, jak ženy bojovaly, aby nemusely stát pouze u sporáků, ale na druhé straně mi bylo říkáno, že bych se jako žena měla k tomu sporáku s radostí vrátit. A proč? Protože je to přirozené. A proč je to přirozené? Protože to tak vždycky bylo. Už v pravěku. A kdyby se náhodou zjistilo, že v pravěku to bylo jinak, pořád máme v záloze zvířata s nám blízkým DNA, která to dělají právě takhle. A potom je ještě jeden trumf v rukávu...teprve pak totiž můžete potkat toho správného muže/správnou ženu.
Přiznám se, že jsem na přirozené rozdělování poněkud alergická. Takové to proč ženy neumí číst v mapách a muži nemluví. Protože už jsem potkala spoustu mužů, kteří jsou v mapách horší než já (a to já nějaký extraexpert nejsem) a většina mužů, které znám, vede v poměru vyřčených slov minimálně 2:1. Chápu, že je to prostě takhle jednodušší. Nemáme v životě čas ke každému přistupovat jako k tabuli nepopsané a pomalu číst, co je na ní napsáno a poznávat toho druhého. A tak je jednodušší hodnotit ho na základě před-sudků. Tedy ještě předtím, než se o něm cokoliv dozvíme. Radši si ho hodíme do škatulky.
Jenže všichni víme, že škatulky nefungují. Jak už jste určitě z článku poznali, já se považuju za feministku. Bohužel nezapadám do feministické škatulky. Takže mi lidé tvrdí, že přece feministka nejsem. Protože ty nenávidí muže, jsou ošklivé staré panny a žádný muž je nechce, proto je ostatně nenávidí, to je přece jasné. No, a já mám muže fakt ráda, dokonce mnohé z nich i obdivuju a respektuju. Stejně jako ženy. Bradavici na nose nevlastním a děti taky s vyděšeným křikem neutíkají, když mě potkají na ulici. Takže sorry, nezapadáš do škatulky, tou feministkou fakt být nemůžeš. Tak třeba o třicet let a třicet kilo později.
Feministická škatulka je ještě k zasmání. Může mi být v podstatě jedno, co si o mě v tomto směru druzí lidé myslí. Mnohem horší je to se škatulkou muž/žena nebo dokonce správný muž/správná žena. Protože to, jestli jste muž nebo žena je většinou na první pohled patrné a zároveň je s tímto spojeno tooolik představ o tom, jaký/á byste měl/a být jako správný/á muž/žena.
Nebo je tohle ta "správná žena"?
Asi všichni cítíme, že u formování lidí do škatulek je něco divného. Můžete tady uřezat, tady přifouknout, tady ohnout, tady roztáhnout. Pak na chvilku přestanete dávat pozor, ohnuté se zase narovná a jste z ní  venku. To, že nezapadáte do škatulky feministky, i když se za ni prohlašujete, je každému, a nejspíš i vám, srdečně jedno. Jenže to, že nezapadáte do modelu správný muž/správná žena, už je trochu větší problém. Minimálně v tom, jak se na vás dívá společnost. Že si o vás ostatní řeknou, že jste nějací divní, je ještě to nejmenší. Ženy přece nechtějí budovat kariéru a vydělávat peníze, tak kam se to cpete. Proč byste měla mít stejný plat, když muž je přece živitel rodiny. Žena okolo třicítky by radši ani neměla chtít měnit zaměstnání, protože stejně půjde brzo na rodičovskou dovolenou, pak bude dítě pořád nemocné, takže jako zaměstnankyně nic moc. Když muž žádá o střídavou péči, je to přinejmenším podezřelé. Všichni přece víme, že 90 % mužů žádající o střídavou péči se chce jen pomstít ženě a o děti vůbec nestojí. Hlavně se o ně neumí postarat tak dobře jako žena - matka. 
Moc mě bavil jeden článek v ženském časopise o ženách, které mají netradiční ne-ženské povolání nebo koníčky. Celý článek byl vlastně o obhajobě těch žen, že i přesto jsou dostatečně ženské. Sice rády hrají hokej, jsou jeřábnice, ale malují se, rády klábosí s ostatními ženami, pečují o sebe... Uff, dobrý, můžeme si zaškrtnout ženu. Sice vykukuje noha až po koleno, ale zbytek se do kolonky vejde. Ale buďme rády, před sto lety se netoleroval ani vykukující kotník.
Tak zkusme udělat něco pro sebe i pro ostatní. Zkusme neškatulkovat. To, že se někdo narodí jako žena, přece neznamená, že musí dělat a užívat si věci, které jsou považovány za ženské. To stejné platí samozřejmě o mužích. Určitě existují muži i ženy, kteří dokonale zapadají do stereotypní představě o správných ženách a správných mužích. Mnohem víc z nás má ale něco z mužského i ženského. Tak dopřejme sobě i ostatním ten luxus a vytvořme si svoji vlastní škatulku, do které dokonale zapadneme. Ale pro jistotu si ji nechte trochu volnější, třeba z některé části časem vyrostete.

středa 7. října 2015

Jojo Moyesová - Než jsem tě poznala

Snad se ještě užijeme trochu babího léta, tak přináším jedno lehčí letní čtení. Pro mě ideální čtení ve volných chvilkách při učení na zkoušku. Nechci být diskriminující, ale asi jen pro ženy. Pozor, letní čtení neznamená, že u toho nebudete brečet. Budete. Asi od stránky 138 si připravte kapesníčky. Tímto zároveň nedoporučuji čtení v MHD - lidé jedoucí z práce s plnými taškami a otupělých výrazem se na vás dívají divně, když před nimi začnete pofňukávat a rozmazávat si řasenku.
I když píšu lehké čtení, téma moc lehké není. Je to o úraze a o tom, jak se v jediné sekundě můžete dostat blízko smrti. Ale zároveň tím přivést k tomu "pravému" životu někoho jiného.
Lehké letní čtení znamená, že se knížka čte sama. Taky je tak trošku návyková, takže ideální na ležení na pláži. Kde ani nevadí, že si ji skropíte slzami, protože je dávno pocákaná od vody. Čtivá, i když jsem ji navzdory mým špatným zkušenostem četla v češtině. U těchto typů knížek (rozuměj čtivá jednoduchá beletrie pro ženy) totiž dost špatně zvládat překlady typu "božínku" atd. na každé druhé stránce. V té angličtině to zní tak nějak víc cool. ;-) A pro britské spisovatelky mám slabost. 
Téma je maličko klišovité...přesně jak vypovídá název...hlavní hrdinka než HO poznala, žila svůj život jen tak napůl. Stejné město, stejná práce, stejný přítel, stejný domov. Teprve až s ním si začala uvědomovat bohatosti a rozmanitosti života.
Navzdory tématu se v knížce naštěstí klišé nevyskytují. Žádná megakráska, kterou všichni chtějí, ale ona o sobě pořád tvrdí, jak je průměrná a nezajímavá ani hrdinka, která vůbec nesportuje, jí jen čokolády a přitom je hrozně hubená a navíc má skvělou kariéru. Louisa je prostě taková obyčejně neobyčejná holka, kterou si lehce oblíbíte. Nepotkáte tady ani rádoby vtipné a trapné situace ani dlouhé pohledy do očí a líbání v dešti. Přesto je to romantika za tisíc. Ale taková ta milé obyčejná romantika, lehce plynoucí, dobře se čtoucí. Knížka, nad kterou se zamyslíte, a možná si taky něco uvědomíte o sobě a o svém životě...i bez psychologických rad a duchovních zkušeností.

pátek 2. října 2015

Norský update - Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem

Původně jsem chtěla pokračovat v mém nejčtenějším příspěvku Řekni mi, jakou kávu piješ, a já ti řeknu, jakým jsi člověkem. Ale nakonec jsem se rozhodla, že udělám nový. Původní příspěvek je už dost dlouhý sám o sobě, tak k němu nechci přilepovat ještě Norsko. Pokud si chcete přečíst původní kávový příspěvek, najdete ho tady. A nebo si na něj prostě klikněte napravo nahoře.
Nejde psát o Norsku a vynechat při tom kávu. Několikrát jsem slyšela, že Norové jsou největší pijáci kávy na světě. Něco, jako když my se chlubíme cizincům, že jsme první v pití piva. I když podle žebříčků na internetu Norové úplně první nejsou, rozhodně to v této zemi tak vypadá. Pokud si bez kávy neumíte představit svůj život, můžete se do této země vydat bez starostí i bez norské koruny v kapse. Dříve či později ji totiž určitě někde dostanete zadarmo. Termosky s kávou (často zdarma) najdete na spoustě míst - na poštách u přepážek, u supermarketů v odpočívacích místnostech, v informačních a turistických kancelářích. Pokud stanujete nebo přespáváte v blízkosti domu nebo veřejné budovy, může se vám lehce stát, že vám někdo úplně cizí donese kávu na snídani až "do postele". Automaty na kafe najdete i v naprosto každém vlaku - tady už se za ni ale platí. Úplný vrchol pro mě bylo jejich vaření kávy na výletech. Stejně jako já si s sebou na túru nikdy nezapomenu vzít čokoládu, Nor si s sebou na výlet nikdy nezapomene vzít kávu. A když už toho hodně ušel, udělá si přestávku, sedne si, vyndá z batohu plynový vařič, bombu a uvaří si kávu. Já si o sobě myslím, že jsem teda dost velký závislák, ale plynovou bombu a kartuš bych kvůli jednomu kafe rozhodně netahala.
Jedna káva zdarma...z pošty.
Zatímco všechny ostatní potraviny jsou cca třikrát dražší než u nás, káva vyjde zhruba stejně. Když srovnáte cenu v kavárně v Brně v centru a kávu někde v pekárně v Norsku, dáte za obě víceméně stejně. Rozdíl je v tom, že u nás to bude fakt dobré espresso a tam překapávaná káva. Kavárnu, která dělá presso byste v této skandinávské zemi hledali poměrně dlouho. Samozřejmě ne v Oslu nebo velkých městech. Ale na to, kolik kávy tam zjevně vypijí, mě to trochu překvapilo. V Norsku se totiž káva pije na množství. Ráno si člověk udělá termosku a jede do práce. Pokud si kávu někde kupujete, často se setkáte s bezedným hrnkem, tj. zaplatíte jednou a můžete si doplnit zdarma. Běžně je taky nabízeno větší množství kávy do termosky nebo konvičky. A teď by mě zajímalo, kolik z vás to napadlo...? Proč bych si kupovala kávu do konvičky, když si můžu koupit jeden šálek a zdarma doplňovat až do množství konvičky. Protože prostě Norsko. Když chtějí málo kávy, koupí si šálek, když chtějí hodně kávy, koupí si konvičku. Žádné vymýšlení.
A dostáváme se k nosné myšlence příspěvku. Proč pijí v Norsku tolik kávy?
Mám dvě teorie. Za prvé, v Norsku je všechno velké - jsou tam velké domy, velké farmy, velké vzdálenosti mezi domy, velké vzdálenosti mezi městy a vůbec je ta země celá taková natáhlá. Na velké vzdálenosti se vůbec dá v Norsku svést všechno - kvalita silnic, neúplná železniční síť i rezervovanost místních lidí. Tak proč ne i pití kávy ve velkém? A ta druhá, která zní logičtěji (protože spotřeba kávy je vysoká ve všech skandinávských zemích), je místní klima. Na severu Evropy je totiž v létě pořád světlo (nebo v noci přinejmenším šero) a v zimě pořád tma (nebo ve dne aspoň šero). V zimě se tedy pije káva, abyste se v tom šeru vůbec probudili a mohli začít normálně fungovat. Navíc také zahřeje. V létě potom, protože slunce a světlo je vzácné a Norové si ho chtějí co nejvíce užít. A abyste vydrželi, je třeba dopovat se kofeinem.

neděle 20. září 2015

Jak vyzrát na syndrom

Před několika dny jsem popsala syndrom navrátivšího se poutníka. Aneb, co vás může potkat, když se navrátíte z poutování. A jak proti syndromu bojovat? Odpověď je zřejmá: vydat se na pouť. Jenže většina z nás možná nechce strávit celý život putováním. Možná lepší bude, pokud se pokusíme v běžném životě cítit stejně jako na pouti.   

1. Óda na vděčnost
Jen na tuhle jednu jedinou věc bych mohla napsat celý příspěvek. Můj názor je, že člověk nemůže být dostatečně vděčný. Když jsem putovala, opravdu jsem se ráno budila s těšením na nový den, jako malé dítě. Na pouti jasně vidíte zázraky. A věřím, že to jde i mimo pouť. Už od rána - jsem vděčná za to, že se probudím a mé tělo funguje. Probudím se pod střechou a v posteli, v teple. Jdu se umýt a teče mi pitná voda z kohoutku, mám dost peněz, abych si mohla dát snídani. Když si chci dát pečivo, nemusím tvrdě pracovat na poli, sbírat obilí, umlet ho na mouku a upéct ho. Když chci máslo, nemusím se starat o krávu, kterou podojím a poté stloukat máslo. Oproti minulosti nebo jiným zemím máme naprosto pohodlný život. Každý den není bojem o přežití. V naší zemi většině nehrozí hladomor nebo nedostatek pitné vody. Není to samozřejmost, i když je za to považujeme.
Ok, ok, tohle už jste četli milionkrát. Tak pojďme na méně zřejmé a více zřetelné zázraky. To, že v pekárně mají vaše oblíbené pečivo, které nemají každý den; že si můžete dát své oblíbené jídlo; že na vás počká řidič autobusu, který dobíháte; že přestane pršet zrovna, když potřebujete jít ven; když se na vás usměje naprosto cizí člověk; když pro vás někdo udělá něco hezkého, jen tak, z žádného důvodu. Tohle už jsou trochu větší věci. Ale vsaďte se, že každý den najdete alespoň jeden zázrak, za který být vděčný. Jde jen o to si to UVĚDOMIT.
Aneb, jak jsem kdysi slyšela, až se vám bude chtít plakat dojetím a vděčností za všechno, čeho se vám v životě dostává, tak tam někde začíná ta pravá láska.

2. Vnímejte život všemi smysly
Sluneční paprsky neprosvítají jen v lese
Znáte ten pocit, když jste někde na túře a dojde vám voda? Poté, co už se vám jazyk lepí na patro a vy se konečně napijete, chutná obyčejná voda jako ta nejlahodnější věc na světě. Když jsem si v Norsku dala po týdnu čokoládový croissant, cítila jsem v něm miliony chutí. Většina z nás má pět smyslů a je škoda je všechny nepoužívat. Jen vůni ranní kávy nebo čaje, jeho teplotu a chuť. Obrázky, které kávová pěna vytváří. Ten pocit, když nám vítr čechrá vlasy, cítit paprsky slunce na tváři, kapky deště nebo sprchy na svém těle. Zastavit se a přivonět ke květině. Každé roční období voní naprosto jinak. Vybavujete si vůni jara nebo zimy? Poslouchat zpěv ptáků nebo šumění stromů nebo vody, hudbu pouličních umělců. Pokud kolem sebe nevidíte krásu, zvedněte hlavu. Obloha je vždycky dokonalá. Můj naprostý top jsou prosvítající paprsky slunce v lese. Jde jen o to se ZASTAVIT.

3. Dělejte věci, které milujete
Každý máme věci, které milujeme. Pokud máte pocit, že je nemáte, hledejte. Nemusí to být ten super euforický pocit ve smyslu "bože, já tohle prostě miluju". Můžou to být naprosto jednoduché věci, které vám vyvolají úsměv na tváři nebo úsměv v srdci nebo vás jen uklidňují. Já miluju tanec, miluju plavání, miluju běhání v lese, psaní, čtení... A stejně, i když dané věci miluju, tak se mi někdy strašně nechce je dělat. Nechce se mi vypravit a jet přes celé město na tancování, nechce se mi vlézt do studené vody a plavat, nechce se mi jít běhat. Navzdory tomu, že z tanečků budu odcházet s úsměvem na tváři a vyčištěnou hlavou, po plavání budu krásně zklidněná a po běhání v takové malé euforii. Na pouti se mi taky nechtělo vstát a vydat se na cestu. Zejména, když pršelo nebo když mě něco bolelo. Nechtělo se mi šplhat se do kopce. Ale je rozdíl v tom, že se mi nechce a v tom, že nechci. V konečném důsledku jde o bilanci, co vám to přináší a co vám to bere. A když vám to více přináší než bere, stojí za to, to dělat.
 
4. Poslouchejte se
Na pouti je to jednoduché, jste unavení, odpočinete si, máte hlad, najíte se. Když se cítím opravdu špatně, starám se o sebe jako o malé miminko. A proč se o sebe takhle nestarat, i když je mi dobře? Nepřinášejte svému tělu více stresu, než je potřeba. I bez vašeho přispění ho zažívá víc než dost. Buďte na sebe hodní, hýčkejte se. Když jste unavení, odpočiňte si. Když máte hlad, najezte se. Když je vám špatně, lehněte si. Hledejte, co chcete a dělejte to. Nemusíte hned hledat své životní poslání. Stačí málo. Napojte se na sebe a poslouchejte se. Chcete si obléct sukni nebo kalhoty. Chcete si dát steak nebo salát, kávu nebo čaj.

5. Rozšiřujte svou ohrádku
Východ slunce z Teide - nejvyšší hoře Španělska
Ohrádka je pro mě komfortní zóna. Ohrádka je to, co dobře známe, v čem se cítíme pohodlně. Jenže když děláme jen pohodlné věci, je to vlastně trochu nuda. Taky nás to okrádá o svobodu. Na pouti žijete úplně jinak než běžně. Už jen to, že ujdete tolik kilometrů, které jste v životě vcelku neušli. Občas spíte venku. Bavíte se s cizími lidmi. Dokonce je někdy potřeba je o něco požádat, o ukázání cesty, o vodu. Jste venku v každém počasí. Jedno z mých oblíbených kréd je - čím víc se toho bojíš, tím spíš do toho jdi. Trochu drsné, nechce se nám jít do věcí, kterých se fakt bojíme. Ale když začneme polehoučku dělat věci, kterých se bojíme jen trošku...najednou se přistihneme, že děláme věci, které jsme si ani nedokázali představit. Je to osvobozující. Je to jako pyramida. Na dně jsou věci, které se bojíme udělat jen trochu a nahoře ty, kterých se FAKT bojíme. A když odstraníme spodní kostečky, teda uděláme věci, kterých se bojíme jen trochu, pyramida se posune. Na místě těch, kterých se bojíme jen trošku bude teď druhé patro - věci, kterých jsem se předtím báli více. A tak to postupně jde. Když jsem se poprvé vydala na pouť, bylo to drsné. Před odletem jsem brečela na letišti - co tam budu dělat, sama v cizí zemi, jejíž jazyk neumím, co když se mi něco stane, nebudu tam mít nikoho blízkého... Ještě, že už jsem měla odbavený baťoh, jinak bych snad utekla. Za půl roku jsem letěla sama na dovolenou na Tenerife. Jet sama na dovolenou? Věc, kterou jsem si nikdy předtím ani nedokázala představit. Psaní blogu jsem si taky nikdy nedovedla představit. Nevím, jestli někdy dojdete na konec a nebudete se bát vůbec ničeho. Moje pyramida se pořád doplňuje. Dokonce znovu potkávám věci, které jsem už párkrát udělala, ale zase se jich bojím. Při zveřejnění každého nového příspěvku mám trému, jestli se bude líbit. A myslím, že je to tak dobře, přece jen je užitečné, mít před věcmi respekt.

6. Vraťte se do minulosti
Všude si přečtete, že život je tady a teď. Tak proč se vracet do minulosti? Nemyslím žít v minulosti. Myslím něco jiného...když se budete cítit špatně, vzpomeňte si na pocit, kdy jste se cítili šťastní, když jste se cítili svobodní, vděční, měli radost. Jakýkoliv dobrý pocit. Úplně se do té chvíle ponořte a buďte tam, zkuste cítit aspoň odlesk toho minulého pocitu. Jako kdybyste chtěli použít kouzlo expecto patronum. Spousta z nás si vozí něco z dovolené. Třeba obyčejný kamínek, na který když se podívají, vezmou jej do ruky, jsou zpět na dovolené. Ale krásné věci samozřejmě nezažíváme jen na dovolené, zažíváme je v běžném životě, když se nám něco povede, když nás obejmou děti, když jsme s přáteli...miliardy drobných radostí.  A než se rozlítostníte, že předtím to bylo tak krásné a teď už není, vězte, že tyto pocity budete zase zažívat. Stejně jako je statisticky dokázáno, že slunce vyjde každé ráno. Je jasné, že dobré a špatné pocity se střídají. I když se vám zdá, že je všechno špatně, je velmi velmi velmi nepravděpodobné, že už pořád bude všechno špatně. Dokud existuje život, existuje naděje.

7. Udržujte svou záchrannou síť 
Při putování je zajímavé, že člověku, kterého znáte dvě hodiny s klidem odvyprávíte svou životní historii včetně osobních věcí, které rozhodně na potkání nesdělujete. Nevím, čím to je. Možná tím, že daného člověka už pravděpodobně neuvidím. Možná tím, že jste tolik na stejné lodi. Možná je to samotným putováním a pocity, které ve vás probouzí. Ale na tu chvíli se z vás stanou téměř nejlepší přátelé. Záchrannou sítí v životě myslím sociální záchrannou síť přátel a rodiny a lidí okolo. Pro mě osobně je tato síť nezbytná. I když nakonec se stejně musím vším prokousat sama, potřebuju okolo sebe ostatní, kterým můžu znovu a znovu opakovat, co špatného se mi děje, komu se můžu vyplakat na rameni a nebo se můžu radovat z toho, co dobrého se mi děje. A na druhou stranu nezapomeňte nabídnout k vyplakání i to své rameno.

Fotka z mého krizového dne. Není nádherná?
8. Porušte všechna pravidla
I na pouti máte krizové dny. Na cestě do Santiaga to byl můj osmý den. Přesně si to pamatuju...slunce moc svítilo, batoh byl moc těžký, nohy mě moc bolely, v albergue netekla teplá voda... Prostě všechno špatně. V tu chvíli mi bylo naprosto jedno, že jsem v úžasném Španělsku, že mám být vděčná, za to, že jsem živá a zdravá, že si mám vychutnávat kávu a užívat sluneční paprsky na tváři nebo se jen vrátit do předchozího dne, kdy jsem se cítila nádherně. A v životě je to stejně. Prostě jsem teď naštvaná, smutná, vzteklá. Chci být naštvaná, smutná a vzteklá. Ať se jdou všichni vycpat se zapadajícím sluncem a vůní růže. Tak to nechte být. Nechte přes sebe dobrovolně přelít tu vlnu, která vás očistí a slzy, které vyplaví smutek. Buďte jako Fénix - pamatujte si, že slzy léčí a z popela se vždycky znovu zrodíte, krásnější než předtím. Stejně, pokud se z toho popela nedokážete zrodit, jsou výše uvedené rady naprosto k ničemu.

pondělí 14. září 2015

Syndrom navrátivšího se poutníka

Syndrom navrátivšího se poutníka přichází, jakmile se navrátíte z putování domů do běžného života. Tohle asi nikoho neudiví, napovídá tomu sám název. Teda tohle není oficiální název, zrovna jsem ho vymyslela, protože mi přijde trefný. Trochu pochybuju, že je tento fenomén popsaný v psychologických knihách. Možná ho nemá každý, ale jak tak pozoruju, je celkem častý. Když jsem se vrátila ze svého prvního putování ze Svatojakubské cesty, syndrom mě zasáhl nepřipravenou. A pořádně si mě vychutnal, asi měsíc jsem brečela, že tady vůbec nechci být. V noci se probouzela ze snů, ve kterých jsem byla úplně někde jinde, jen abych zjistila, že jsem doma v Česku. Chudák moje kolegyně tenkrát musela poslouchat moje každoranní litanie a jen mi podávala kapesníky. 
A proč vlastně syndrom přichází? Nemůžu mluvit za ostatní, ale u mě je to následovně.
Když putuji, jsem ve svém mikrosvětě. Odpoutaná od vnějšího světa. Většina poutníků ani moc neholduje sociálním sítím, se svým domácím světem se spojuje sporadicky. Přestává číst noviny a sledovat aktuální dění ve světě. Problémy jsou daleko, i když tam nějaké jsou, prožíváte je jinak. Jste v ochranné bublině, kterou zajišťuje vzdálenost, nejste přímo v centru dění. 
A hlavně, tedy pro mě hlavně, jste v přírodě. Mám pocit, že životem ve městě a bydlením v domech a panelácích, prací v kanceláři nebo v továrně, prostě uvnitř, jsme úplně zapomněli, jak jsme ve skutečnosti na přírodu napojeni. Fascinuje mě, jak poté, když strávím nějaký čas venku, dokážu v přírodě číst. Dokážu se znovu napojit, jsem její součástí, jeden z prvků, který tvoří dokonalý celek. 
Další je chůze. Chůze je nejdokonalejší meditace. Díky chůzi si uvědomíte svoje tělo. Díky bolesti si uvědomíte svoje tělo. A zjistíte, jak je dokonalé. Co všechno zvládne, dokáže se zahřát až do konečků prstů, donese vás tam, kam potřebujete. I když možná úplně nevypadá podle vašich představ, nikdy vás nezradí. Pokud ho vy sami nezničíte, dojde dál, než si vůbec dokážete představit. Vy dojdete dál, než si vůbec dokážete představit. A dokážete to jen sami, díky svému tělu, svému odhodlání a rozhodnutí jít dál navzdory bolesti svalů, kloubů, navzdory puchýřům i dešti.
Celkově se zklidníte. Bez všech rušivých podnětů, které ve svém životě máte. Myšlenky vám přestanou lítat jedna přes druhou. Nemusíte totiž nic řešit. Není to žádné - sakra zaspal jsem, zase přijdu pozdě, ještě musím udělat tu tabulku, a dnes musím zavolat tomu a tomu, jít nakoupit, vyzvednout dítě ze školky... Na pouti máte jediný úkol - jít. No, možná se ještě hodí mít nějakou zásobu jídla a pití. Ale jinak nemusíte nic řešit. Je to jednoduché - když máte hlad, najíte se; když máte žízeň, napijete se; když jste unavení, odpočinete si; když jste hodně unavení, jdete spát. Všechno si můžete udělat jen podle sebe.    
Takže si to shrňme - díky pobytu venku jste napojení na přírodu, díky meditaci v chůzi jste napojení na sebe. Na Svatojakubské cestě se k tomu ještě přidá energie cesty, která je tam opravdu silná. Já v tomto okamžiku začala cítit Boha. Říkejte mu, jak chcete, ale pro mě je to Bůh. V přírodě, v sobě, v ostatních lidech, v prázdných kostelech...v dokonalosti všeho okolo mě i sebe samé. A najednou vám to všechno docvakne dohromady. Sedíte, s otevřenou pusou koukáte na tu krásu okolo se slzami dojetí v očích. Zaleje vás pocit neskonalé vděčnosti a v do té doby obyčejných věcech začnete vidět zázraky. Jste vděční za dary cesty - za "obyčejnou" sprchu, za odpočinek, za jídlo, za postel i střechu nad hlavou - i za svůj celý život. Za ty dobré věci i špatné, protože chápete, že ty špatné se dějí z určitého důvodu. Pokud bych ten pocit měla popsat, je to jako byste se právě zamilovali. Všechno je jednoduché, jde to samo, všechno do sebe zapadá, potkáváte správné lidi ve správný čas a vidíte jasné důsledky svých činů.
S příjezdem domů z tohoto nádherného obláčku spadnete na zem. Ráno vám zazvoní budík a vy musíte vstávat, i když nejste dost vyspaní. Dojdete do práce a za dobu Vaší nepřítomnosti tam máte asi 100 hrozně urgentních emailů, které musíte teď okamžitě vyřídit. Takže okamžitě začnete lítat, vyřizovat, doplňovat, opravovat, vytvářet, odepisovat... Za tři dny jste tak unavení, jako kdyby ani žádná dovolená nebyla. Zase naskočíte jako křeček do běhacího kolečka života. Fakt není čas na nějaké propojování s přírodou, na naslouchání, co vám říká vaše tělo. Thomas, poutník, kterého jsem potkala v Norsku, říkal, že je to stejný pocit, jako vám skončí vztah. Tedy takový pocit, jaké to bylo cca před dvaceti lety, když vám skončil vztah. Čím více je toho ve vašem životě v nepořádku, tím větší peklo to je. Protože jasně vidíte, že takhle to přece nemá být.
Tak to vidíte, po-putovací období není žádná sranda. Často něco změní ve vašem životě, někdy více někdy méně. Nemusíte zrovna dát výpověď v práci, ukončit vztah a odstěhovat se na samotu k srnkám. Stačí dělat jinak maličkosti. Často možná stačí změnit jednu jedinou věc a tím je náš postoj k životu.
A někdy se nezmění třeba vůbec nic, protože i signály syndromu navrátivšího poutníka po čase přestanou, když opět plně zaplujete do svého běžného života...dokud se ovšem znovu nevydáte na pouť.

pondělí 31. srpna 2015

Závěr k Norsku

Zrovna sedím ve svém pokoji, za oknem osvícený Petrov a poúplňkový měsíc. Opět doma. Ve svém "normálním" životě. Je to 14 dní, co jsem se vrátila z Norska a tak je nejvyšší čas trochu zrekapitulovat a shrnout. Nechci tvrdit, že jsem za dva měsíce poznala, jaké je Norsko a Norové, takže to bude jen pár střípků mojí subjektivní reality. Ale když byl úvod, musí být i závěr, ne?
Norský trol na polárním kruhu.
Tak za prvé - soba ani losa jsem neviděla. Tedy ne živé. Zato vycpané několikrát. Elfy jsem taky nepotkala. Trolové se sice proměnili v kameny a mysleli, že si jich nevšimnu, ale já jsem je stejně vždycky odhalila. Koukaly jim totiž oči. Čeho jsem potkala opravdu hodně, byly ovce a krávy. I uprostřed toho nejhlubšího lesa bylo potřeba si dávat pozor na kravince a ovčí bobky. I na těch nejliduprázdnějších místech v horách, kde člověka nepotkáte, se pásla stáda ovcí. S krásně barevnými náhrdelníky a náušnicemi, aby bylo poznat komu patří. Ale jak je na těch několik-desítek-kilometrových pláních sháněly dohromady, je mi záhadou. Což bude nejspíše tím, že nejsem pasáčkem ovcí.Ovečky jsou roztomilé, ale taaak hloupoučké. Klidně se pasou, nechají vás dojít na tři metry, pak se strašně leknou a utečou o dva metry dál. Načež se zastaví a koukají, co teda bude. Kdybych byla vlk tak dvakrát skočím a už je po nich. A nebo jsou naopak moc chytré a dovedou si spočítat, že unavená poutnice s dvanáctikilovým batohem, je rozhodně pronásledovat nezačne. A i kdyby začala, tak bude jednoznačně pomalejší. Ale zase na druhou stranu, hladový poutník dokáže věci, které si ani ovečka nedokáže představit.
Taky jsem potkala pár lidí. A z nich drtivá většina byla příjemných, nápomocných a pohostinných. Čím více na sever, tím přátelštější lidé. Norové sice nejsou tak přirozeně srdeční jako třeba Španělé, což ale rozhodně neznamená, že se vám nesnaží pomoci. Většina z nich jsou jen trochu uzavření. Když žijete v zemi, kde nejbližší soused je cca 3 km daleko (a to v hustě obydlených oblastech), tak se ani nedivím. Paradoxně dvě jediné ne-přátelské osoby byly z poutnické ubytovny a poutnického centra, ti, kteří by měli nejvíce pomáhat. Ale to byli dva lidé z mnoha. Výjimky, které se najdou všude. Jinak nás na nádražích strážci spící překračovali, aby zkontrolovali další místnost, dělníci okolo nás spících pracovali a učitelé nám dokonce donesli kávu k snídani. Nikdy se mi nestalo, že by mě někdo odněkud vyhodil, tedy jen jednou, protože se dané místo na noc zamykalo.Vtipné bylo, že vám každý cizinec řekne...tohle by v Německu nefungovalo, tam by na vás zavolali policajty, v Anglii už by to bylo rozkradené... A v Česku? No, ani nemluvím. Jenže při putování v Německu minulý rok jsem potkala tolik úžasných a pohostinných lidí, nikdy na nás nikdo nezavolal policii, v Anglii jsem potkala dva úžasné důchodce, kteří nám s kamarádkou nabídli "práci" (v podstatě nás spíš chtěli nechat si něco vydělat a vyloženě hledali, s čím bychom jim mohly pomoct). V Česku s tímto moc zkušeností nemám, ale odmítám uvěřit, že jsme ostrůvek nepřátelských lidí uprostřed Evropy. A tak se pořád utvrzuju ve své možná trošku naivní teorii, že většina lidí je prostě dobrých.
Co mě na Norsku fascinovalo nejvíce byla víra v jednotlivce. To, že ubytování na chatě zaplatí a nic si s sebou neodnese, i když ho nikdo nehlídá. Nedělám si iluze, že zaplatil úplně každý člověk, ale většina zřejmě ano a tak systém může fungovat. To, že na silnici máte krátké střední čáry a dlouhé střední čáry. Ty dlouhé signalizují, že není bezpečné předjíždět, ale posouzení, jestli předjet nebo ne, nechají na vás. Což neznamená, že nemají pravidla a příkazy, určitě mají, ale pokud je to možné, ponechají rozhodnutí na každém člověku. A tato projevená důvěra podle mně posiluje vlastní zodpovědnost každého. 
Druhý obrázek je z norského dětského filmu Flåklypa Grand Prix.
Norskou specialitou jsou pomalované schránky a originální značky. Skoro to vypadá, jako kdyby si každý namaloval svoji schránku. Obrázky jsou různé - od trolů sedících při měsíčku přes lesní motivy až k buddhistickým mandalám. Mezi značkami vynikaly zejména "barn leker - pozor děti", které zřejmě vznikají svépomocí, protože byly téměř všude jiné. Poutnicky nejpřátelštější byla ta se šnekem a dítětem (ta se vyskytovala celkem často), ale jednoznačně nejroztomilejší byla s medvídkem Pú. 
Norština má spoustu z němčiny i angličtiny. Takže pokud oba jazyky aspoň základně ovládáte a nebudete si moc všímat divných norských písmen, tak s menší dávkou fantazie většinu nápisů jakžtakž rozluštíte. Což se ovšem nedá říct o mluvené norštině. Mimochodem v Norsku má každá vesnice svůj vlastní dialekt. Po téměř dvou měsících v Norsku, kdy už jsem byla schopna porozumět prvnímu odstavci psané pohádky, bylo mým vrcholem pochytit z mluvené norštiny slovo "takk" (děkuji). Naštěstí v této zemi mluví 99,9 % lidí anglicky. 
O genderové rovnosti v této skandinávské zemi jsem už psala. Víte, že i ženy dostávají povolávací dopis do armády? Nemůžu posoudit, nakolik to bylo tabu téma nebo to Norům prostě nepřijde, ale nikdy nikdo (opravdu nikdo) se nepodivil, že jsem se sama jako holka vydala do Trondheimu. Narozdíl od Španělska, kdy byla tato otázka pravidelně třetí v pořadí (po dotazu odkud jsem a kam jdu) spolu s patřičným upozorněním jak je to nebezpečné. 
Odstavcem sám pro sebe je norský nacionalismus. Téměř u každého domu a chaty stojí stožár s norskou vlajkou a obyvatelé svou zemi opravdu milují. V obchodech nenajdete potraviny z dovozu, samozřejmě kromě věcí, které se tam urodit z principu nemůžou, jako třeba exotické ovoce. Což není jen zásluhou jejich patriotismu, ale taky přísnými dovozními kvótami a vysokými cly. Norsko si prostě svoje chrání. Daní za to je samozřejmě omezený výběr. Jenže já osobně bych zrovna vyměnila pět regálů jogurtů za možnost nemuset jezdit pro českou broskev v sezóně do farmářského obchodu nebo na trh. Další zvláštností je schovávání "špatných" věcí. Cigarety v obchodech jsou schované ve skříni, někde si musíte vytisknout lístek a předložit ho na pokladně. Pivo se sice dá koupit v obchodě, ale jen v omezené době. Víno a tvrdý alkohol je možné pořídit jen ve státních monopolních prodejnách. Kýžený účinek to úplně nemá, protože každý koho potkáte vám poví, že Norové se fakt opíjí. Opravdu hodně. Cílem pití alkoholu není trochu se uvolnit nebo udělat si hezký večer, hlavním cílem je co nejrychleji a co nejvíce se opít. 
Jestli jsem se něco v Norsku naučila, tak fakt, že neexistuje špatné počasí. Bez dodatku o špatném oblečení. Pamatuju si, jak jsme se v Trondheimu krčili pod stříškou před lijákem a okolo probíhal jeden běžec za druhým. Totálně mokří, zablácení až po uši, ale špatné počasí zjevně není důvodem pro vynechání běhání. Ono se taky v Norsku může lehce stát, že budete vynechávat každý den. Při našem deštivém výletu do bažin bych nevěřila, že potkám nějakého blázna, který si taky vyšel na výlet. A ono jo, u jezera jsme potkali jednoho, který si v klidu a mrholení dával cigáro...jen tak si zašel na procházku do chaty. A druhá věc je, že Norové prostě voní. Za celou dobu jsem necítila parfém, ale deset metrů za každým Norem se line vůně pracího prášku a aviváže. V zemi, kde to vypadá, že nemít vyprané a voňavé oblečení je hrdelní zločin, je opravdu "radost" být týden nevysprchovanou poutnicí.
Ve zkratce - do Norska rozhodně není těžké se zamilovat a tak jsem tam rozhodně nebyla naposledy. Takže: Ha det, Norge.
P.S.: Jestli si chcete více přečíst o Norech a socializaci v této zemi a umíte anglicky rozhodně doporučuju stránky kanadského univerzitního učitele naplaveného do Norska. Prý pravdivé, ale rozhodně velmi vtipné. Zkoukněte jeho web.